Nezdary nás posilují, je třeba vytrvat!

Další pokračování oblíbeného dogdancingového seriálu je tady! Tentokrát se zaměříme na začátečnické chyby a všemožná úskalí, která na nás mohou číhat na prvních trénincích, či závodech. Tak jdeme na to!

Už jsme společně prošli výběrem pejska, prvními tréninky, závody a zkouškami, ale co když všechno nejde tak úplně hladce a podle našich představ? Existuje pár hezkých českých přísloví, jako „chybami se člověk učí“ nebo „žádný učený z nebe nespadl“ apod. a po letech strávených u dogdancingu můžu potvrdit, že nejinak je tomu i tady.

Neznám nejspíš nikoho z úspěšných závodníků, kdo by se v nějaké fázi výcviku nepotýkal s problémy, takže tohle není o „štěstí na dobrého psa“ a podobných bludech. Jak už říkala babička od Boženy Němcové, žádná růže nekvete celý rok. Rozdíl je pouze v tom, jak se k tomu každý z nás postaví. Hlavně pro začátečníky je tohle velmi důležité téma.

Vykašli se na mobil a cukroví a pojď tančit!

Bohužel je stále dost páníčků, často velmi mladých, které může počáteční neúspěch úplně odradit dál pokračovat, sebevědomí utrpí značné šrámy a zbyde jen lítost. A přitom by stačilo kolikrát vědět, že v tom není nikdo sám, mít podporu od trenéra, rodičů či zkušenějších kamarádů a také přesvědčení, že to zdolám. U dětí to bývá hodně o podpoře jejich rodičů a jejich zájmu a víře v ně. Dělá to zázraky a píšu z vlastní zkušenosti. Moje dcera dostala svoji první borderku ve svých devíti letech, byla ještě malá, bez jakýchkoliv předchozích zkušeností se psy, ještě štěňátko s ne úplně jednoduchou povahou. Začátky byly velmi krušné. Dcera neměla autoritu, nevěděla jak správně cvičit a učit, fenka jí neustále utíkala z taneční plochy. A pamatuji na zlomový okamžik po jednom závodu, kdy šly slzičky a emoce ven a pes byl s nadsázkou odsouzen být součástí čínské kuchyně. Nevzdala to, zatvrdila se a začala makat a jejich hvězda začala postupně stoupat a minulost už se nikdy neopakovala. Dneska jsem na obě holky moc pyšná. Moje dnes šestnáctileté dítko získalo sebevědomí, trpělivost, pokoru, lásku ke svojí čtyřnohé parťačce a velkou devizu do života, že píle a úsilí přináší ovoce. Fenka je spokojená, šťastná a ráda tančí, baví ji to a holky spolu sbírají i tituly nejvyšší. Je důležité věřit v sebe i ve svého psa...

Co to máš dobrého?

Druhou skupinu lidí, která to často vzdá, jsou tací, kteří nikdy nepřijali vlastní odpovědnost. Jsou to takové bludné duše, věčně hledající, nespokojené. Typické pro ně je: mám špatného psa, je moc pomalý, rychlý, neposlušný, mám špatného trenéra, neumí mě to naučit, není dost zkušený, nevěnuje se mi dostatečně, nesložili jsme zkoušky, protože tam štěkal pes, vrzaly dveře apod. Ne, není to v psovi, trenérovi, ani v ostatních okolnostech, je to v člověku samotném. Takovýto scénář často charakterizuje přecházení od jednoho psího sportu k druhému, vždy se stejným výsledkem, případně pořizování dalších a „lepších“ psů. Známá a úspěšná závodnice, která dělá psí psycholožku v zahraničí, tvrdí, že problémy má téměř vždy páníček a jeho je třeba léčit, pes zcela výjimečně.

Jsou to většinou ty, které přímo nesouvisí pouze s dogdancingem. Základem každého kynologického sportu, ale i soužití se psem je, aby byl pes ovladatelný, vychovaný, aby byl nastavený správný vztah mezi ním a jeho pánem, aby pes pána respektoval a vnímal, aby byl pejsek pánem podporován a veden tím správným směrem. Bez těchto základů se nedá dál postupovat a není na čem stavět.

Vztah dětí a jejich psích kamarádů je třeba podporovat.

A právě tady vidím dnes a denně, na trénincích, závodech, zkouškách i jinde problém největší. „Můj pes mě ignoruje, věnuje mi pozornost jen, když chce sám, zajímá ho všechno ostatní, neudrží koncentraci, utíká mi z taneční plochy, nechce se mu cvičit, nebaví ho to, je moc rychlý a přetočený, u cvičení štěká apod. Všechny tyto problémy mají stejný základ. Je třeba vylepšit a posílit náš vztah s pejskem. Vrátit se zpět k přivolání, odměnám, poslušnosti, je třeba udělat pejskovi cvičení zajímavé, zábavné, aby se těšil a bylo mu příjemné cvičit, podpořit ho. Nenechávat ho vytvářet zlozvyky, naučit se upoutávat jeho pozornost na sebe, učinit se pro něj nejzajímavějším. Chce to samozřejmě čas, trpělivost a důslednost.

Každý pes je z jiného těsta a je třeba zvolit individuální přístup a v okamžiku, kdy se začnou dostavovat výsledky, můžeme zase pokročit o krok dopředu. Každý náš, byť drobný úspěch, nám dá sílu jít dopředu, dá nám radost a posílí sebevědomí a to za to rozhodně stojí.

Foto: Martina Irglová