Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.
Byli jste někdy za velkou louží? A dokonce přímo v New Yorku? Jo, jo, památky! To je krása! Pojďme se ale na tuto metropoli podívat poněkud jiným pohledem, a to očima pejskaře…
Vypraví-li se naši opravdu „normální“ spoluobčané do New Yorku, určitě středobodem jejich zájmu budou věhlasné monumenty, stopatrové mrakodrapy, luxusní avenue a další známé pamětihodnosti, které je třeba navštívit a poznat, stejně jako vzít útokem outlety se značkovým oblečením „za hubičku“. Ne, že by tohle všechno nezajímalo také zapáleného kynologa, ovšem ten sleduje ještě i něco navíc, jakousi pro ostatní „nepochopitelnou nadstavbu“. Přesně jako já letos koncem září…
Cesta do New Yorku byla velkým snem a přáním naší dcery. Nakonec proč ne, řekli jsme si doma. Dělá nám jen samou radost. Úspěšně odmaturovala, dostala se na vysokou školu, a tak to bylo i tak trochu za odměnu. Samozřejmě že jsme byli na Manhattanu, na Wall street, u Světového obchodního centra, u sochy Svobody nebo na proslulé Páté avenue a na řadě dalších míst. Bez toho by to asi ani nešlo. Ovšem na všech těchto místech jsme pochopitelně potkávali i lidi se psy. A že jich bylo. Zpočátku jsem jim nevěnovala příliš pozornosti, ale pak jsem si přeci jenom začala všímat určitých specifik…
Asi nejvíce mne zaujala skutečnost, že naprostá většina z nich byli kříženci nejrůznějších barev, délky srsti i velikostí. Obvykle se mi ani s největší možnou dávkou fantazie nepodařilo odhadnout, kdo asi tak mohli být jejich rodiče, prarodiče nebo praprarodiče. Snad až jen na pár „rádoby pudlů“ nebo „taky jorkšírů“. Čistokrevné jedince nebo spíš ty, kteří tak na první pohled vypadali, bych spočítala na prstech jedné ruky. To se mi zdá docela málo na týden pobytu v tak velkém městě.
Pozoruhodné také bylo, že Newyorčané nejsou žádní troškaři a minimálně polovina majitelů si po svém boku hrdě vedla dva a více čtyřnohých kamarádů. Pravidelně jsem potkávala i pána dokonce se šesti psy a každý byl z úplně jiného těsta. Bohužel se mi však ani jednou nepodařilo tuto různorodou partičku nějak pěkně vyfotit. Docela by mne zajímalo, jaké se zde platí poplatky ze psů, protože je nad slunce jasné, že velká většina z nich bydlí v bytě.
Stav místních chodníků a silnic na většině míst tedy rozhodně není žádnou hitparádou a troufnu si směle tvrdit, že na našem malém městečku máme tedy výrazně lepší veřejné komunikace. Nejsou však lemovány nevábnými hromadami zcela jasného původu. Nikde. Nebo téměř nikde. Původně jsem měla v úmyslu napsat, že jsem na ulici nenarazila ani na jedno jediné hov.. Nakonec se ale přece jen jedno našlo. Poslední den. Že by tedy zdejší pejskaři byli opravdu tak ukáznění? Nevím a dodnes to nechápu. V celém městě a to ani v rozlehlém Central parku jsem však nezahlédla ani jediný koš nebo pytlíky na psí exkrementy. Neviděla jsem však také nikde žádného psa vykonávat svou potřebu. Kam tedy chodí? Ti Američané prostě musí mít pořád nějaké extrabuřty…
Asi už to tak bude. V centru jsem si také všimla pouze jednoho obchodu se sortimentem pro zvířata a hned vedle byla veterina nebo to alespoň tak vypadalo. Jinak nikde nic podobného. Asi mají tato zařízení v jiných čtvrtích a v místech očím zvědavých turistů dobře utajených. Co mne ale dostalo úplně ze všeho nejvíc, bylo psí hřiště v centru New Yorku. Všude kolem normální koloběh velkoměsta, čilý denní ruch a uprostřed toho prostě plácek pro pejsky. Pes tam nesmí bez majitele a člověk tam zase nesmí bez psa. Jak spravedlivé! A všichni pejsci tam pobíhali spokojeně na volno, nikdo se nepral a jejich majitelé bezstarostně klábosili mezi sebou. Brali byste něco takového v každém větším městě i u nás? Já ano.
Asi tak v půlce našeho pobytu jsem se rozhodla, že napíšu tento článek. Začala jsem si tedy fotit kolemjdoucí se psy a také vše, co s tím souvisí. Takže jsem se každou chvilku někde zastavila a dokumentovala a dokumentovala. Moje rodina se samozřejmě velmi dobře bavila. Co chvíli jsem slyšela: „Hele, támhle je nějakej čokl! Nezapomeň si ho vyfotit!“ Naštěstí si ale nevšimli, jak pořizuji ilustrační fotku k textu o dva odstavce výš. Dovedete si představit ty komentáře? Uff!!! No, jo, takový úderný článek si prostě žádá určité „oběti“…
Foto: Michaela Weidnerová
-->