Nevidět neznamená nežít

Jitka Krejcárková se narodila s těžkou zrakovou vadou. Avšak nevidět neznamená nežít a tak se postavila osudu a pustila se do plnohodnotného života se psy. Založila spolek pro výcvik vodících a asistenčních psů, je držitelkou titulu mistr světa v para agility a to pořád není vše. Nechte se inspirovat energií, která na Vás dýchne z tohoto rozhovoru.

Jitko, Vy jste se narodila s těžkou zrakovou vadou, definovanou jako světloplachost s poruchou barvocitu. To Vás ale nezastavilo a naplno se věnujete výcviku psů a agility. Co Vás k tomu vedlo?

Prvním impulzem proto, abych si pořídila svého prvního vodícího psa, bylo to, že jsem vrazila na ulici do člověka, který mi sprostě vynadal. Psa jsem chtěla odjakživa, a tak jsem se v roce 1995 stala nejmladší držitelkou vodícího psa v ČR. Jelikož jsem ale nebyla s vycvičením a hlavně způsobem výcviku mé fenky spokojená, rozhodla jsem se dalšího psa si vycvičit sama. Nikde jsem nebyla na žádném kurzu, cvičila jsem psy vždy jen citem. A v roce 2001 jsem se svým belgickým ovčákem Larrym splnila zkoušku vodícího psa pro nevidomé. Pejska jsem si v té době pořizovala i s tím, že ho chci také na agility. Agility se totiž věnuji od roku 1997, nejprve s fenkou labradora, mou vodící, později s fenkou pinče a až později s Larrym a fenkou papillona Čili. Poté, co jsem si vycvičila Larryho oslovila mě jedna organizace, abych pro ně cvičila vodící psy. Jelikož mi nevyhovovala skutečnost, že jsem musela cvičit psy s onemocněním kloubů a často i se špatnou povahou, rozhodla jsem se založit si vlastní organizaci a cvičit psy podle svého. Hlavně mít volnou ruku ve výběru štěňat a v rozhodování komu psa předám a komu ne – mi vyhovovalo. V současnosti v rámci organizace Pes Pro Tebe cvičíme dvě, moje kolegyně Michaela Drozdová a moje maličkost. Dále pro nás pracuje koordinátorka předvýchov Michaela Cyprová a deset dobrovolníků předvychovatelů. Všichni máme jednu a tutéž myšlenku, cvičit zdravé spolehlivé čtyřnohé pomocníky klientům, které si pečlivě vybíráme.

Agility děláte s belgickými ovčáky – malinois, představte nám je.

Belgického ovčáka jsem si vybrala proto, že je to pes temperamentní, drobnější než např. německý ovčák a proto vhodnější pro agility než jiná plemena. Maliňák, jak se tomuto plemeni přezdívá, mi učaroval také proto, že je to plemeno velmi závislé na svém pánovi, zároveň je to pes velmi citlivý. Je to pes, který je schopen vynikat v různých kynologických sportech, právě díky svému nadšení pro práci a chuti spolupracovat s člověkem. Vyhovuje mi i skutečnost, že belgický ovčák je rezervovanější k cizím lidem než např. retrívři. Nutno ovšem poznamenat, že je to plemeno vhodné pro velmi aktivního člověka se zkušenostmi s výchovou psů a s citem a empatií. Je to pes ostražitý, a tak musí jeho majitel reagovat vždy z předstihem, aby byl pes vždy výborně ovladatelný. Výchova tohoto plemene proto není úplně jednoduchá. Ale vzhledem k mým zkušenostem a životnímu stylu je to plemeno, které bude stejně jako papillon vždy nejblíž mému srdci.

Vaši belgičtí ovčáci jsou nejen výborní agiliťáci ale jsou také Vašimi vodícími psy. Neumím si představit, že jde toto dělat.

Je pravdou, že se na dráhu vodícího psa hodí opravdu málokteré štěně tohoto aktivního plemene. Byla jsem první, kdo měl toto plemeno vycvičené jako vodícího psa, právě proto, že se k tomuto účelu hodí třeba jeden pes z tisíce. A ani to není jisté. Pejsek musí být hodně vyrovnaný, aby neměl problém střídat vzruch, např. při trénincích agility a klid a stoprocentní soustředěnost při práci vodícího psa. Štěňátko je možné od počátku výchovou usměrňovat a nejprve podporovat v klidném projevu, až po složení zkoušky vodícího psa, pak teprve psa začít připravovat na sport, ale pokud je pes nevyrovnaný, pro tento účel se nehodí. Problém je, pokud má pes ochranný pud, např. když vám chce někdo pomoci na přechodu, pes to vyhodnotí jako vaše ohrožení a chce situaci řešit tím, že na kolemjdoucího např. zavrčí, takový pes se hodí pro služební výcvik, nikoli na náš speciální výcvik. Nebo pokud pes reaguje na jiné psy dominantně, také není pro náš účel vhodný, nehodí se pro náš účel ani v případě, že je nadměrně temperamentní nebo nervózní. Sama jsem musela dva belgické ovčáky, které jsem si pro sebe připravovala, poslat do světa, právě z uvedených důvodů. Ale jejich vlastnosti, které byly při práci vodícího psa nežádoucí, později byly využity jak u Policie, tak u vojáků.

Kolik psů máte a čemu se s nimi věnujete?

Mám fenku belgického ovčáka Kameu Vitris Bohemia, která je mým vodicím psem a se kterou se zároveň věnuji také agility. Dále mám pejska plemene papillon, který se jmenuje Ax-agility Bohemia Alké a druhého papillona jménem Urbajn Čajový lístek, s oběma těmito pejsky se rovněž věnuji agility. Dále se mi doma střídají vždy pejsci na speciální výcvik. Vzhledem k mému zrakovému handicapu mám blíže k výcviku vodících psů, tak že připravuji vždy vodící psy. Na konci dubna jsem předala pejska Královského Pudla Aschleyho paní s těžkou zrakovou vadou.

Vaším prvním vodícím psem byla fenka labradorského retrívra - Iva, kterou jste dostala. Byla ona tím motivátorem, který nastartoval Váš aktivní život se psy?

Iva byla spíš impulzem proto, abych si svého dalšího vodícího psa vycvičila sama a později založila organizaci Pes Pro Tebe. K agility mě motivovala má fenka trpasličího pinče Rexi Aliv, kterou jsem si domů přivezla v roce 1997, pak jsem tomuto sportu zcela propadla.

Vraťme se ke sportu, popište nám, co je Para agility? Agility a vesměs všechny psí sporty jsou velmi oblíbené a známé, ale Para agility – slyším poprvé. Jsou ještě nějaké jiné para psí sporty?

Para agility je mladý sport, toto odvětví vzniklo v rámci konání otevřeného mistrovství světa v agility  pro psy bez průkazu původu IMCA /INTERNATIONAL MIX BREED CUP). Jedná se o mistrovství světa v agility pro psovody s handicapem. Na tomto světovém klání jsou závodníci rozděleni do kategorií dle svého handicapu, (smyslové postižení, tělesné postižení, mentální, či kombinované). Soutěžící závodí dle své kategorie, co se týče postižení, nehledě na kohoutkovou výšku psa, která je jinak v agility stěžejní pro zařazení psa do velikostní kategorie. Já jsem se této akce zúčastnila už víckrát, jsem držitelkou titulu mistra světa. Tato akce se koná jednou ročně vždy v jiné zemi. Já sama závodím, ale jinak vždy pouze se zdravými závodníky. Mou jedinou výhodou, oproti zdravým závodníkům, je skutečnost, že moji psi mohou soutěžit s obojkem s rolničkou. Po parkuru běhám pouze po paměti, na čísla překážek nevidím a i samotné překážky vidím ostřeji až ze vzdálenosti cca padesát centimetrů.

Děkuji Vám za rozhovor.

Foto: Jitka Krejcárková