Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.
Také se vždy těšíte na články od našeho sympatického psího trenéra Roberta Zlochy? Je také proč. A tentokrát se Robert pustil do velice zajímavého tématu s názvem „socializace naruby“. Pojďte se s námi na tento zajímavý pohled podívat jinak, než jsme byli zvyklí...
V tématu socializace na jiné psy jsem se sám v minulosti nejvíc spálil. Šel jsem totiž cestou, která mi přišla na první pohled logická, pohodlná a všude ji radili: „Dopřej svému psovi maximum kontaktů s ostatními psy. Ať se s každým očichá. Oni si to mezi sebou vyříkají. Čím víc si bude hrát, tím má lepší základ pro vztahy.“
Tehdy jsem si myslel, že pro svého borderáka Kiwiho dělám to nejlepší. Intenzivní živelné socializování ale dopadlo úplně jinak, než slibovala všechna doporučení. Můj současný trenérský přístup k socializaci má úplně jiná východiska než ta, která jsem před lety aplikoval na Kiwiho. Odtud ten provokativní a trochu zavádějící název článku. Základ tohoto přístupu však nevychází pouze z mojí zkušenosti, ale i z praxe některých skvělých světových i českých trenérů a je opřený o dobré výsledky.
Na začátku je dobré si uvědomit, co je cílem dobré socializace na psy. Pro každého to znamená něco jiného. Pro mě je to stav, kdy pejsek potká jiné psy a dokáže zůstat v klidu, nebude za nimi tahat, vyvádět, štěkat a ani nebude mít z psů strach, bude se v jejich přítomnosti cítit sebejistě, dokáže s nimi komunikovat. A případně s nimi dokáže jít do další interakce nebo hry. Nejdůležitější fáze socializace probíhá v štěněcím věku. Mějme však na paměti, že socializace probíhá celý život a že na zlepšování psích vztahů není nikdy pozdě.
Osobně beru socializaci na jiné psy jako největší výzvu v tréninku psů současnosti. Ne že by se dříve řešila lepšími metodami. Problém je však v tom, že dnešní prostředí je pro psy v mnohém náročnější. Nedávno za mnou na lekce přišel starší klient. Byl zoufalý ze své fenky: „Úspěšně jsem vychoval dvě fenky Jack Russell teriéra. Ale tahle je jiná. Hrozně za pejsky tahá a vynucuje si hraní a nejde přivolat.“ To mě zaujalo. Napadlo mě, jestli je to skutečně tím, že je nejnovější přírůstek tak divoký, nebo se změnilo prostředí a zvyky majitele. Když jsme to rozebrali, zjistil jsem, že pán kdysi chodil s pejskem na pravidelné vycházky, pes měl dostatek pohybu a čichání, ostatních pejsků bylo venku minimum. Nyní je zvyklý vyrazit na krátkou vycházku do parku, kde pejska nechá hodinku si hrát s kupou dalších čtyřnožců, a pak jde zase zpět domů. Není divu, že se celý pejskův svět točí kolem parku a hry s ostatními psy. Majitel pak může jen těžce konkurovat tunám adrenalinu vyplavenému při psí hře.
Kromě náročnějšího prostředí číhá na trenéry i majitele při řešení socializace ještě jedna velká výzva. V jiných oblastech tréninku si totiž můžeme jednoduše nastavit situace nebo případně poprosit ostatní, aby udělali něco, co při cvičení potřebujeme. Požádat cizího psa, aby udělal něco, z čeho se můj pes naučí to, co potřebuje, je ale o dost náročnější. A s tím je potřeba dopředu počítat.
Velice se mi líbil postřeh kamaráda a trenéra Jakuba Slavíka. Ten pozoroval volně žijící psy na ulicích Kuby, Kambodži nebo Vietnamu. A vždy viděl to stejné: psi se na ulici respektují, žádné přehnané emoce. Jsou vlastně skvěle socializovaní. To by mohlo vést k domněnce, že právě přístup popsaný na začátku článku je správný, tedy psy socializovat s každým a všude a nemíchat se jim do toho. Má to ale tři úskalí. Volně žijící pes má mnoho starostí s obstaráváním potravy, takže nedá veškerou energii do přehnaných interakcí s jinými psy. Takového psa navíc do interakce nikdo nenutí, když se mu situace nelíbí, odejde. A poslední háček je v tom, že takový pes se setkává s dalšími převážně velice dobře socializovanými psy, kteří umějí komunikovat. Tento „luxus“ ve městě nebo na vesnici nemáme. Velká část našich psů bohužel komunikovat příliš neumí. A pokud ze setkání s jiným psem nemají strach, tak často projeví druhý extrém, tedy přehnané nadšení.
V čem se tedy liší běžně prosazovaný přístup k socializaci od toho, s nímž pracuji já? Pokud byste si měli z toho článku odnést jenom jedinou věc, tak je to KVALITA místo KVANTITY. A pokud bude kvalita ve vysoké kvantitě, potom jedině dobře, ale nikdy ne naopak. Jestliže tedy nemám jinou možnost, vždy budu preferovat pár dobrých setkání, která probíhají v klidu, než mnoho setkání, kde pejskové nekontrolují své chování a emoce, zkrátka jsou jak utržení z řetězu. Chceme se též vyhnout situacím, v nichž budou psi zažívat při kontaktu s ostatními psy frustraci nebo naopak až příliš mnoho nadšení, které trvá příliš dlouho.
Nejvíce klientů za mnou přichází s tím, že jejich pes neposlouchá, když vidí jiné psy. Že tahá nebo se jich bojí, štěká, případně se na ně snaží zaútočit. A většině těchto problémů by šlo do velké míry předejít správnou prevencí. Na co si tedy při setkávání psů dát pozor a jaké kroky podniknout?
Vždy se snažím sledovat signály svého psa a respektovat je. Když se necítí dobře s jiným psem, nenutím ho do interakce. Můžu poodejít dál a dát mu prostor, aby se rozhodl, jestli se chce vrátit. Pokud signály mého psa opakovaně nerespektuje jiný pes, prostě druhého psa nepustím za tím svým. Pokud se totiž přehlíží informace, kterou nám chce náš pes říct, situace ho dřív nebo později donutí k tomu, aby to řekl důrazněji – tedy vrčením či kousáním. Jemné signály mu totiž nepomohly, aby se ze situace dostal, takže musí odehnat druhého psa jinak.
Svého pejska pouštím za jiným v momentě, kdy je klidný. Pokud mi můj hafan na vodítku hrabe a mermomocí se snaží dostat za jiným psem, nepřijde mi setkání jako nejlepší nápad. A to hned ze tří důvodů. Pokud je můj pejsek v tomto stavu, je daleko větší šance, že nebude tolik schopný kontrolovat své vlastní chování. Také nebude schopný číst tak dobře chování druhého psa. A zároveň zjistí, že za takové chování dostane odměnu ve formě interakce s pejskem.
Mladé štěně budu socializovat daleko víc s dospělými rozumnými jedinci. To jsou ti, kteří neukousnou mému štěněti hlavu, když udělá nějakou chybu, kteří si s mým pejskem dokážou třeba i pohrát, ale hlavně mu dokážou říct, kdy už stačí, třeba když je začne moc kousat, skákat jim na záda atd. Ostatní štěňátka tohle ještě většinou nedovedou. Ideální socializace je jeden pejsek na jednoho, kdy se psi více respektují a lépe vnímají signály toho druhého, a tím se také lépe učí, co v komunikaci funguje a co ne.
Hodně padá dotaz, jak často štěně socializovat na jiné psy. I když se to na první pohled z mého článku nemusí zdát, tak ideálně každý den nebo alespoň párkrát týdně. Ale vždy při zachování kvality. Raději procházky než stát na místě, raději kratší interakce než delší, raději klidná setkání než ta divoká, raději každý den méně než příliš. Tento přístup se vám může v budoucnu velice vyplatit. Jeho velkou nevýhodou je, že vás bude stát více času, více plánování, více iniciativy. Je mi totiž jasné, že nejjednodušší je přijít každý den na psí loučku, vypustit psa, nechat ho hodinu hrát, pokecat s kamarády a pak jít zase domů. Neříkám, že tento přístup povede nutně k nějakému problému. Jen tu šanci mnohonásobně zvýší.
Z mého pohledu jsou nejlepší vycházky ve dvou psech v podnětném prostředí. Toulka v lesoparku nebo jinde v přírodě, na kterou vezmu své štěňátko spolu s jiným dospělým psem, dokáže dělat divy. Psi se při procházce věnují mnoha z jejich pohledu zajímavým aktivitám. Chvíli poodběhnou, chvíli čichají zajímavé pachy, chvíli si hrají, chvíli jdou do interakce s majitelem a chvíli prostě jen tak jdou. Jde o něco úplně jiného, než jen o nekončící divokou hru několik psů najednou, k níž často dochází na psích loučkách. Hra by sama o sobě nemusela být špatná, zvlášť když se psi už znají. Ale jen málokdy vidím, že by byla vyvážená i klidnějšími psími zážitky. Pro psa se pak setkání s jiným psem stává symbolem nekontrolovaného řádění a zvýšeného adrenalinu.
Podle toho, jak pejskové vycházku zvládají, můžu pracovat s jejich vzájemnou vzdáleností, s jejich pořadím (vystrašený pes bude preferovat spíše jít vzadu, aby mohl situaci lépe zhodnotit a zjistit, že mu nic nehrozí). U těch, co jsou z jiných psů u vytržení, můžu zkusit stejné uspořádání nebo paralelní chůzi, ale zvolím třeba ještě větší vzdálenost. Nikdy se ale nebráním změně tohoto nastavení, vždy pozoruji, co se děje a podle toho situaci upravuji. Proto považuji schopnost pozorovat a vyhodnocovat situaci za naprostou nezbytnost při správné socializaci – a nejen při ní. Zejména to platí u pejsků, kteří již nějaký socializační problém mají.
Takovou procházku můžete udělat samozřejmě i ve městě, jen je náročnější na zvládnutí. Často musíte pracovat s vodítky, do nichž se ale pejskové zamotávají. Lehce se také stane, že vám hezky nastavenou situaci naruší jiný pes puštěný na volno. Pro některé psy je to najednou příliš mnoho ruchů – všude jezdí auta, tramvaje, na chvíli se ozve siréna sanitky…
Práce na volno je samozřejmě ideální. Pokud ale potřebuji vodítko, platí základní rada – vodítko mám při interakci psů vždy prověšené, případně ho položím na zem. Psi na napnutém vodítku si z interakce moc dobrého neodnesou, protože jim přináší daleko více napětí a frustrace a také menší možnost kontroly situace. A pokud nemohou kontrolovat situaci, jinými slovy nemohou odejít dál nebo komunikovat druhému psovi potřebný signál, vzniká větší prostor pro stres, nepochopení a frustraci.
Je vždycky lepší, když je prostředí zajímavé, plné pachů nebo předmětů, aby měli pejskové větší šanci, že se dokážou zaměřit chvílemi i na něco jiného než na interakci s jiným psem. Zároveň by ale prostředí nemělo být pro psa příliš rušné nebo z jeho pohledu ohrožující.
U trenérů v Anglii jsem viděl krásnou socializaci – velká místnost, v ní několik štěňátek a spousta hraček, čichacích deček a podnětů. Každé si s něčím hrálo, sem tam spolu šli do interakce, pohráli si, pak se zase věnovali dalším předmětům a čichání. Majitelé je odměňovali za klidné chování i za pozornost, kterou jim jejich pejskové nabízeli.
Osobně jsem také velkým fanouškem stálých kamarádů u psů. Tedy nezakládat socializaci pouze na potkávání nových psů, ale snažit se svému pejskovi dopřát příjemný pocit z potkávání kamarádů, u kterých náš pejsek ví, co očekávat, cítí se bezpečně a může v klidu rozvíjet svoji paletu sociálního chování.
Místem, které může v mnoha případech vytvořit více problémů, než se na první pohled zdá, jsou psí loučky. Většinou znamenají jenom bláznivou hru mnoha psů trvající nekonečnou dobu. Co si z toho odnese náš hafan? Že jiní psi se rovnají bláznivé hře, že loučka se také rovná bláznivé hře. Co pak dělá pejsek? Tahá na psí loučku, tahá k pejskům, vzteká se, že k nim nemůže. Nebo naopak, zjistí, že ho tam ostatní často válcují, nerespektují jeho signály. Ústup ale není možný a majitel pejskovi nepomůže. A vyhlídka na vytvoření nepříjemného pocitu, strachu a posléze i agresivita se zvětšuje. Kdysi jsme s kamarádkou a trenérkou Katkou Kůrkovou šli natáčet na pražské psí loučky (nebojte, natáčení majitelé nám dali vždy svolení). A byly jsme překvapení, když jsme viděli, že psi vysílali desítky signálů směrem k jiným psům nebo k jejich majitelům, které však byly ignorovány. A pokud se nestrhla skutečně bitka, majitelé si dál povídali. A o situacích, které jsme zachytili na kameru, neměli ani ponětí, i když měli vše před očima.
Stejně tak parky, které jsou plné psů, nejsou místem, které bych pro socializaci volil. Ne že bych se takovým parkům vyhýbal se psem celý život, ale malé štěně tam podle mě vlastně nemá co dělat. Za půl hodinovou procházku na něj „vletí“ v lepším případě desítka psů. Páníček jde častokrát sto metrů za psem a hraje si s mobilem. Samozřejmě pokud vidím, že můj pes zvládá interakce se psy dobře, dokáže s nimi komunikovat a zároveň si umí zdravě nastavit hranice, s procházkou v parku nemám žádný problém. Sám chodím se svým psem do parku skoro každý den. Přesto si radši vybírám časy, kdy místo není přeplněné. Nechci se proti parkům úplně vyhraňovat. Přijít tam se štěnětem v době, kdy je poměrně klid, sednout si na lavičku a nechat ho sledovat pejsky a ruchy v dálce může být skvělý první krok v socializaci.
Potkávání se s jinými psy na ulici – občas jistě neuškodí, ale když už, tak žádná napnutá vodítka. Naopak se snažím učit psa, že větší část pejsků, které potkáme, prostě projde a nic neznamenají. Když jej navykneme, že se musí očichat s každým psem v dohledu, tak mu to často zůstane i v dospělosti. Jak nepříjemné pak je, když pes tahá za každým hafanem, kterého vidí, asi nemusím vykreslovat.
Nikdy nenechávám na své štěně ani dospělého psa skákat ostatní psy, obzvlášť pokud se jim to nelíbí. Nenechám ho ani ostatními válcovat, i když mi lidé budou říkat „však je nechte, oni si to vyřeší“. Ano, pokud vidím, že se moje štěně chová jako maniak k jinému psovi, a ten si ho dokáže rozumně usměrnit, pak to může být dobrá zkušenost. Ale takový partner do hry se nehledá snadno. A stejně by to mělo být i naopak: za svého pejska bych měl zodpovídat. Tak aby se choval k ostatním v rámci slušného psího vychování.
Když chci pejska pustit za jiným, můžu na to použít nějaký povel nebo signál, který bude určen pro tuto aktivitu. Pes pak lépe pochopí, kdy za jiným psem může a kdy ne. Tento povel v poslední době s oblibou používám zejména u labradorů, flatů nebo zlatých retrívrů. Tato plemena jsou častěji emocionální a dokážou najít v hraní s ostatními psy až štěněčí posedlost – bez ohledu na věk. Jejich nadšení pro hru s jinými psy v kombinaci s jejich váhou může způsobit nejeden problém.
Výhodu může mít při socializaci majitel smečky. Štěně zjistí, že psi ve smečce nejsou jen na hraní. Ale že spolu odpočívají, objevují, čichají, hrají si... Tedy dělají spolu mnoho aktivit, nejde mezi nimi jenom o divokou hru.
Rád učím pejsky na lekcích klidnému chování, zatímco vedle nich leží nebo cvičí jiný pejsek. Zvykají si tak na možnost, že přítomnost jiného psa pro ně vlastně nic zásadního neznamená. Že to může být jen další obyčejná distrakce. Když si nejsem jistý, jak na sebe budou psi reagovat, vytvořím pro ně chráněný kontakt – nechám je k sobě přiblížit, ale postavím mezi ně kovový plůtek, díky kterému se bez rizika mohou očichat a začít si na sebe zvykat.
Ne v každé situaci je setkání dvou psů žádoucí. Prostě chcete jenom projít nebo tušíte, že je situace pro vašeho pejska příliš náročná na zvládnutí. Pokud se potřebujete na ulici vyhnout jinému psovi, mám tu pro vás pár tipů:
A z poslední rady vyplývá i další zásada, která platí napříč tréninkem i životem: snažit se zůstat i při vypjatějších situacích v klidu. Což se samozřejmě lépe řekne, než udělá. Nejlepší cestou ke klidu vede podle mého názoru přes to, že vím, co mám v situaci udělat, a ideálně si podobné chování nacvičím už předem. Protože panikaření začíná často tam, kde netuším, co dál.
Na nepříliš povedené socializace často narážím u čivav. Mnoho z nich štěká na všechny strany. Nedělají to proto, že by nevěděly, jak jsou malé. Čivava velmi dobře chápe, že je malá, křehká a ohrožená, když k ní přijde dvacetkrát větší pes. Zásadní problém vidím jinde.
Majitelé čivav většinou volí dva protipóly chování. Část z nich se nechce chovat jako stereotyp vyplašeného páníčka malého psa. Ve chvíli, kdy k nim přijde jakýkoliv pes, nahánějí svoji čivavu se slovy „to je kamarád, běž si hrát.“ A vůbec nevidí, že jejich pes se bojí a krčí se jim u nohou. V takovém případě je skutečně důležité, aby pes měl volbu a aby mohl zajít do bezpečného místa – třeba se schovat majiteli za nohou. V takové situaci cizího psa zatím zastavím nebo poprosím majitele, aby si ho zavolal. Až z důvěry, kdy pes ví, že se může kdykoliv stáhnout do bezpečí, se může začít rozvíjet přirozená chuť objevovat a budovat sebevědomí. Ne opačně, protože pak je to ruská ruleta. Obvykle vídám tyto majitele, jejichž pes po nějaké době aplikování tohoto přístupu štěká a kouše. Proč? Jeho signály jednoduše nikdo nerespektoval. Pes říkal, že se mu situace nelíbí a snažil se ji vyřešit ústupem do bezpečí. Tato strategie ale opakovaně selhala. Jaké řešení psovi zbývá? Odejít dál a pokusit se tak zbavit stresu. Vzhledem k běžnému krátkému vodítku ale tato taktika nejspíš taky nevyjde, takže nám zůstává agrese.
Druhá polovina majitelů volí opačný přístup. Chytnout čivavu do ruky, kdykoli se blíží cizí pes, a rychle s ní utéct, je ale taktéž kontraproduktivní. Pes si asociuje stres majitele s přicházejícím psem a příště na něj začne reagovat stejným způsobem. Takže pokud vidím, že je pes nejistý, o to citlivěji musím při socializaci postupovat. O to lépe musím pracovat se vzdáleností, o to lépe musím číst signály svého psa a o to lépe musím pracovat se správným vystavením svého psa podnětům, s nimiž si neumí poradit.
Dobrou socializaci za jeden den neuděláte!
Princip, který se vlastně nepřímo objevuje v celém článku a s nímž pracuji při celé socializaci, je správné nastavení prostředí. Tím můžu psa lépe nastavit na úspěch. Psa vezmu do takového prostředí, kde je ještě schopný vnímat nové podněty bez toho, aby se okamžitě „přetočil“. Jen před pár týdny ke mně přišel mladý pár s francouzským buldočkem Pepíkem. Pes prý nezvládá socializaci. Během chvíle jsem zjistil, že majitelé socializují tak, že psa vezmou do přeplněného parku. Pes je po chvíli tak přehlcený podněty, že na každého skáče a je k nezastavení. Při tréninku jsme ho vzali na procházku, použili jsme dlouhé vodítko a nechali ho hodně čichat. Když se jednou za čas objevil jiný pes, tak jsme hezky nastavili situaci a šli k němu obloučkem. Najednou se nám před očima objevil úplně jiný Pepík. Buldoček šel do krásné interakce, měl zájem o druhého psa a neskákal na něj hlava nehlava. Interakci jsme po deseti sekundách ukončili. Pejsek náš pohyb a pobídnutí hezky následoval. Majitelé byli na jednu stranu nadšení z Pepíkova ukázkového chování. Hned poté ale následovalo: „To je sice hezké, ale v parku, kam chodíme, to pes nezvládá.“ Na tom však není nic divného. V parku je toho na něj zkrátka moc. Cesta vede právě přes postupné zvyšování kritérií, tedy obtížnosti prostředí. Až bude pes zvládat interakce v klidném prostředí a majitelé se s ním naučí pracovat, předvídat a správně nastavovat situace, potom se mohou vrátit do parku. Na začátek možná v hodinách, když je tam málo pejsků. Ale teď na to ještě Pepík není v žádném případě připravený. Nesmíme totiž zapomínat i na akumulaci stresu. Tento pes zvládl několik hezkých interakcí. Ale jsem si jistý, že kdybychom se ho snažili vystavit ještě dalším deseti psům, tak by to pro jeho nervovou soustavu bylo na ten den moc. Tedy opět – socializovat pravidelně, ale po troškách. Dobrou socializaci za jeden den neuděláte.
A jak to vlastně dopadlo s mým vlastním psem? Když byl Kiwi malý, každý den jsme spolu vyrazili na loučky, kde se seznámil s mnoha psími kamarády, stejně tak jako já s mnoha zajímavými lidmi. Oběma nám tedy tento rituál velice vyhovoval: hodina hry pro něj, hodina příjemné konverzace pro mě. Jenže postupně začal Kiwi tahat na vodítku víc a víc směrem k louce. Různé protitahací metody moc nepomáhaly, protože nedokázal myslet na nic jiného než na louku. A když jsme se vydali jiným směrem, jeho reakce na psy stále zesilovaly. Každého psa fixoval a pak za ním chtěl běžet. Byl jak v transu, dokázal poslechnout jen ty povely, při kterých se na mě nemusel podívat a mohl dát fixovat psa. Jídlo při odměnění vyplivl nebo mechanicky polkl bez dalšího zájmu. Takže jsme začali zintenzivňovat trénink s tím, že to přinese lepší výsledky. K ničemu to nevedlo. Navíc se přidala agresivita k některým psům, zejména k samcům. Vyzkoušel jsem spoustu věcí, ale nic moc nepomáhalo. Přinucen situací jsem dal konečně na radu své kamarádky, trenérky Pavly Kamrádové, a přestal jsem chodit na loučky. Musím přiznat, že to bylo těžké rozhodnutí, šlo o vystoupení ze zajetého pohodlí. Do dvou týdnů se však Kiwi začal konečně zlepšovat. Jeho reakce na psy přestaly být tak vyhrocené, a to v obou směrech. Kiwi nezažil na loučce žádnou vyloženě špatnou zkušenost. Nenapadl ho jiný pes, na to jsem dával veliký pozor. Ale došlo ke spoustě situací, kdy jiní psi nerespektovali jeho signály a já jsem to přehlížel. Mnohokrát se také stalo, že se ocital v absolutní extázi při hraní se psy. Silné emoce mohou plodit silné reakce.
Dlouho jsem se vyhýbal parkům plných psů, učil jsem ho většinu věcí, které popisuji v článku. Dnes je Kiwi vyrovnaný pes, i když před pár lety dostával nálepky jako „agresivní“ a „magor“. Chodíme spolu každý den do velkého parku, kde se pohybuje mnoho psů na volno. Kiwi je vždy také na volno (dobré přivolání v takových situacích přijde vhod) a kochám se tím, jak krásně zvládá interakce s ostatními psy, včetně samců. Pokud má dostatek prostoru, samci se krásně vyhne nebo se jen letmo pozdraví a jde dál. Když na něj jiný pes zavrčí, místo toho, aby na něj skočil jako v minulosti, otočí hlavu a odchází v klidu pryč, situace ho nerozhodí. Vedla k tomu dlouhá cesta, kdy jsem se takovým momentům a takovým setkáním vyhýbal a učil jsem je v takovém nastavení, které Kiwi dokázal zvládnout. Ale ta práce se vyplatila. Z „agresora“ je pes, který se elegantně vyhýbá konfliktům a užívá si interakci se psy, kteří o něj mají zájem. Zároveň jsem pořád připravený zasáhnout, pokud jeho signály nebudou respektovány.
Ty, kteří by si o tomto tématu chtěli přečíst víc, bych rád upozornil na skvělý článek Pavly Kamrádové. Pavla mě jako první upozornila na problém s „přesocializováním“ psů s tím, že většina případů, které řeší, nevznikly vinou nedostatečné socializace, ale spíše naopak. Její článek najdete ZDE.
Jako úplný základ považuji knihu od Turid Rugaas „Konejšivé signály“ (pod názvem Souznění dvou duší teď vychází v češtině). Ta vám pomůže se čtením signálů vašeho psa. Podobných knih je více, ale tato je velice čtivá, lehce dostupná a přeložená do češtiny. S dalších knih v češtině jsem moc kvalitních zdrojů k socializaci na psy nenašel, pokud takový máte, budu rád, když mi napíšete svůj tip.
Ze zahraniční literatury se mi líbil příspěvek v knize Better Together (editovaná Kenem Ramirezem) od Laury van Arendonk Baugh, špičkové trenérky Karen Pryor Academy, jejíž dlouholeté zkušenosti se do velké míry týkají práce s asistenčními psy, kde je správná socializace absolutním základem. Van Arendonk Baugh napsala o socializaci knihu Social, Civil and Saavy, kterou mohou jen doporučit.
Na závěr bych rád uvedl, že pravidla nebo principy, které jsem sepsal, nemusíte dodržovat vždy a všude. Ale jejich využití vám může zvýšit šance, že váš pejsek bude dobře vycházet s těmi ostatními. Kvalitní socializace totiž pomáhá i k tomu, že pejsek v budoucnu zvládne s přehledem i situace, které se i přes veškerou naši snahu nevyvíjely příliš dobře. Chtěl bych připomenout, že se v žádném případě nejedná o to, abych psovi omezoval sociální kontakty. Naopak, jsou pro něj důležité, ale jak jsem napsal na začátku, nejdůležitější je jejich kvalita. A ať už si vyberete jakýkoliv přístup k socializaci, základem by měla být vždy schopnost pozorovat, číst signály a respektovat je. Rychlost a intenzita kvalitní socializace by se totiž měla vždy řídit individuálními možnostmi a schopnostmi socializovaného štěněte nebo psa.
Dále se můžete těšit na dva články týkající se socializace. První bude zaměřený na socializaci jako takovou, tedy na prostředí, lidi i nové podněty. Řekneme si něco o jednotlivých vývojových obdobích štěněte, a co pro nás jako majitele pejska znamenají, a i o tom, jak je důležité vybrat kvalitního chovatele, pokud se nerozhodneme pro štěně z útulku. Další článek jsme se rozhodli sepsat spolu s Jakubem Beranem. Ještě se v něm podíváme na tématiku psích louček. Ty sice v tomto článku příliš nedoporučuji, ale s Jakubem toto téma rozebereme podrobněji a ukážeme si, že při dodržení některých pravidel může být i psí loučka vítaným pomocníkem.
Foto: autor, Jan Fafrák, databáze pixabay.com, canva.com
Víte, že v polovině listopadu měl v Praze dvoudenní seminář proslulý trenér zvířat Ken ...
ReportážeTaké patříte mezi ty majitele, kteří svého psa rádi učí nejrůznější triky a je vám ...
Ostatní-->