Mýty a fakta o plemeni čau čau

Souhlasíte, že kolem každého plemene kolují určité mýty a pověry? Zejména s rozmachem sociálních sítí tato dogmata sílí, a mohou odradit nebo naopak nalákat potenciální zájemce o štěňátko. Výjimkou není ani čau-čau. Pes s výzorem plyšového medvídka rozhodně na první pohled zaujme. Když však začneme pátrat, zda se takový mazlík hodí právě k nám, můžeme narazit na značně rozporuplné informace. Jak z toho ale ven?

V řadě kynologických časopisů a na internetu je možné setkat se s nejrůznějšími popisy povahy a chování tohoto jedinečného a výjimečného plemene. Ne vždy jsou však uvedené charakteristiky přesné. V různé míře nesprávně interpretují specificitu plemene čau-čau, a mnohdy se neshodují s realitou. Často se v souvislosti s nimi hovoří o tvrdohlavosti, dominanci, nepříliš vysoké inteligenci, agresivitě apod. Pojďme si tedy společně přiblížit, jak je to ve skutečnosti. 

„Běžná” socializace nestačí

Nejvýraznějším povahovým rysem čau-čau je jeho vrozená nedůvěřivost vůči všemu a všem. Nejenom vůči cizím lidem, ale i k těm, kteří by mu měli být vlastní. Socializace štěněte během prvních měsíců jeho života je proto u tohoto plemene naprosto klíčová a, dalo by se říci, že i daleko zásadnější, než u kteréhokoliv jiného. Svého čtyřnohého společníka během ní musíte přesvědčit, že manipulací s ním při česání, stříhání tlapek, čištění očí a uší, mu neublížíte. Toto období je poměrně náročné, ale to, co pes během tohoto procesu získá, je doživotní a funguje pak už „bezúdržbově”. V případě, že je socializace zanedbaná nebo v ní neuspějete, musíte počítat v lepším případě s vrčením a možností, že se po vás občas váš čau čau ožene – tedy s tím, že pes na sebe tzv. nenechá sáhnout.

Závazek na celý život? To rozhodně!

Pozoruhodné je, že důvěra tímto procesem vybudovaná, je ale absolutní a současně nepřenosná, to znamená, že se nevztahuje na jiné lidi. Právě díky tomuto unikátnímu vztahu je u dospělého psa téměř nemožná změna majitele. I pokud nového pána pes po čase přijme či spíše akceptuje, už to nikdy není ona bezvýhradná důvěra, a novému majiteli pes nedovolí vůči sobě všechno. V každém případě je to pes jednoho jediného pána. V rodině si vybere „svého člověka” podle vlastní preference. A pramálo záleží na tom, kdo si pejska vybral, kdo jej přivezl nebo kdo jej krmí. Ostatní členy rodiny v různé míře toleruje. Ona zmíněná tolerance někdy vypadá i tak, že v dobré víře jdete domácímu miláčkovi otevřít dveře na zahradu, ten se otočí a jde si pro toho „svého páníčka” neboť ten jediný je způsobilý jej jít vyvenčit.

Oddaný, ale po svém

Na druhou stranu je čau-čau nesmírně samostatný v jednání. Touto vlastností odkazuje na své prapředky. Stejně jako oni má tendenci vzniklou situaci sám vyhodnocovat, sám se rozhodnout a také ji vždy samostatně vyřešit – tedy bez člověka. Pokud mám uvést modelovou situaci, představte si, že vašemu psovi dojde v misce voda a on, aby na tento nedostatek upozornil, vám misku přinese – aniž byste jej to učili. To je něco, čeho se od čaua nikdy nenadějete; prostě se otočí a vodu si najde – v kbelíku na mytí podlahy nebo v nádrži na dešťovou vodu.

Nízká potřeba spolupráce s člověkem, nezávislost a samostatnost v úsudku je podstatou obtížnosti tréninku a práce s tímto plemenem. Čauové totiž každý váš povel v dané situaci vyhodnocují z hlediska jeho smysluplnosti a logičnosti, samozřejmě z jejich pohledu. Navíc nejsou náruživí jedlíci a nemají ani potřebu přetrhnout se kvůli balónku nebo jiné hračce. Nic z toho pro ně není odměnou. Je tak těžké najít motivaci nebo pobídku pro splnění povelu. Čaua je prostě třeba dlouhodobou prací s ním přesvědčit, že to, co požadujete je pro vás podstatné a opravdu potřebujete, aby to uměl. Splní to spíš z náklonnosti ke svému pánovi než cokoli jiného.

Výcvik? Jde to, ale dře to…

Pokud je ale pokyn v rozporu s jeho vnitřním přesvědčením, někdy trvá i delší dobu než takovou myšlenku příjme za svou. Občas se tak stává, že sedíte v předsíni na zemi a půl hodinu klidně a trpělivě opakujete „dej pac”. I když toto nebyl právě vhodný příměr - čau totiž nemá rád klaunská představení a je pro něj hluboce nedůstojné předvádět někomu, že dovede zvednout nožku. Polovina z nich se tak tento povel nikdy nenaučí, resp. není ochotna jej vykonávat, stejně jako aportování. Nejsou to zkrátka psi, kteří by byli nadšeni z aktivit, jako jsou dogdancing nebo agility. A z mého úhlu pohledu je poněkud nefér to po nich požadovat. Nicméně pokud už jednou povel vydáte, je nesmírně důležité neuhnout a trvat na jeho splnění. Právě tato nedůslednost vede k tomu, že pes se stane pánem nad člověkem. Problém s klasickým způsobem tréningu je také ten, že čau dovede velmi dobře rozlišovat mezi situací skutečnou a hranou. Pokud se rozhodnete čaua cokoliv naučit, je třeba mu v reálné situaci ukázat, že tehdy chcete, aby se choval právě takhle nebo udělal právě toto. Není nakloněn bez smyslu v tréninku opakovat dokola to samé. V žádném případě to ale neznamená, že by nebyl schopen stejně brilantně zvládnout nejrůznější příkazy tak, jako „normální” pes. Práce s tímto plemenem je však zcela odlišná a je mnohem víc o výchově než o povelech. Čau proto rozhodně není pes vhodný do chovu v kotci na zahradě, potřebuje neustálý kontakt se svým majitelem, byť je sám tak trochu autista.

Plyšový medvídek, který klame tělem

Čau je velmi klidný a vyrovnaný a totéž potřebuje dostávat od svého okolí. Špatně zvládá psychický stres a nervozitu svého majitele nebo křik a napjaté vztahy v domácnosti. Je schopen v takovém případě zvracet nebo se u něj objeví opakovaně kožní léze. Klidně, nevšímavě až netečně vystupuje také k lidem, cizím psům a k okolí mimo vlastní teritorium, venku na procházce nebo jinde mimo domov. V případě, že se jej někdo pokusí pohladit, uhne, avšak nezaútočí. Doma v nepřítomnosti majitelů je to ale zásadně jiné. Nepotřebujete alarm, bezpečnostní zámky na dveře a vlastně ani klíče. Slyšela jsem o případu, kdy majitelé odjeli na dovolenou a čau-čau nepustil do domu ani babičku, která jej přišla nakrmit. Pokud míříte na návštěvu k někomu, kdo má čau-čaua, nečekejte proto, že vás přijde přivítat, olíže vám obličej a přinese vám hračky a papuče. Jestli se chcete s lehce poštěkávajícím čauem spřátelit, nejlepší metodou je ignorovat jej a dát mu prostor, aby k vám přišel sám. Většinou to udělá.

Geny do trávy nevyčůráš

Pokud jde o zvířecí parťáky ve společné domácnosti, čau-čau skutečně nevyjde s každým. Vztah nemusí být bezproblémový ani se psy, se kterými vyrůstá, dokonce ani, pokud jde o psa a fenu. Platí jediné pravidlo – ti dva si prostě musí sednout. Pořizování dalšího psího kamaráda je tak u čauů vždycky trochu sázkou do loterie. O jiných živočišných druzích ani nemluvě. Přestože má čau vzezření roztomilého plyšového medvídka, rozhodně neuběhne maraton a po delší procházce chrochtá přes tři okresy, je to neúprosný a překvapivě úspěšný lovec. Na krátkou vzdálenost dokáže vyvinout nečekanou rychlost, útočí na zadní část krku a kořist zabíjí jediným stiskem. Soužití menších zvířátek společně s čauem tak není úplně šťastným nápadem.

Hana Píštěková

foto: archiv autorky, Pixabay, Pexels