Moje Terezka rozdává pomoc i radost!

Rotvajler a canisterapie? Co myslíte, jde to dohromady? Myslíme si, že vše je jen na tom, jaký máte přístup ke svému psu a je úplně jedno, o jaké plemeno se jedná. Ostatně důkazem toho je následující rozhovor, kde se fenka rotvajlera věnuje právě tomuto oboru a přináší lidem tolik potřebnou pomoc a radost.

Tak přípravu tohoto článku jsem si opravdu užila. Setkání a povídání se sympatickým panem Františkem Frančíkem a jeho výjimečnou fenkou rotvajlerkou Terezkou bylo naprosto fantastické. V našem rozhovoru nám František přiblíží jejich společnou cestu ke canisterapii, kde jeho Terezka pomáhá lidem a přináší radost a úlevu těm, kteří to nejvíce potřebují. Připravte se na inspirující myšlenky o síle psí lásky a odhodlání, které bourají mýty a dokazují, že i rotvajleři mohou být nepostradatelnými terapeutickými společníky.

Náš pes, fenka rottweilera se jmenuje Terezka. Díky vstřícnosti, ale zároveň i odvaze vedení naší společnosti Centrin (pobytové zařízení poskytovatele sociálních služeb) měla Terezka možnost s námi vyrůstat v Domově pro seniory již od štěněte. Naše zařízení je zařízením rodinného charakteru pro 45 klientů, kde se jim snažíme našim plnohodnotně vynahradit opravdový domov, součástí kterého zvířata u našich klientů vždy byla. Terezka se velmi brzy stala plnohodnotnou součástí naší velké „rodiny“, je nejen naším parťákem, kamarádem, ale hlavně tím, za kým každý přijde načerpat energii a pro pohlazení. Terezka bývá často nejvytíženějším členem týmu. Podmínkou pro její přítomnost Terezky bylo však úspěšné absolvování canisterapeutických zkoušek, které jsme také následně absolvovali. Po dobu své dlouholeté praxe v sociálních službách jsem stále svědkem toho, jak canisterapie příznivě ovlivňuje psychiku nejen seniorů, ale i dalších klientů. Chtěli jsme však zajít ještě dále a ukázat cestu dalším poskytovatelům sociálních služeb tím, že pes nemusí do zařízení jen občasně docházet, ale může v něm být se svým majitelem přítomen pro potěšení klientů stále. Celodenní přítomnost psa v zařízení má hmatatelně pozitivní vliv nejen na klienty, ale také na tým pracovníků a pozitivně ovlivňuje celkovou náladu v zařízení. Již od dětství mi bylo sympatické plemeno rottweiler a zároveň jsem s lítostí vnímal, že mezi lidmi panuje mnoho předsudků a mýtů vůči nim. Cítil jsem určitou potřebu přispět ke zlepšení jejich pověsti a rozhodl jsem se nejen dokázat, že rottweiler je tvorem s citlivou duší, ale že je schopen dokonce vykonávat canisterapeutickou činnost. Pochopitelně jsme se často ve svém okolí setkávali s názory, že se jedná o naprostý nesmysl, aby byl rottweiler canisterapeutický pes, natož aby mohl být stále přítomen v domově seniorů.  O to větší to však byla výzva a já jsem nikdy nezapochyboval, že se nám tohoto cíle podaří dosáhnout. 

Nejvíce k obdivu je na naší Terezce její bezmezná trpělivost. Canisterapii realizujeme již několik let a to nejen v Domovech seniorů, ale též ve zdravotnických zařízeních, nebo v ústavech pro děti s různým typem postižení. Pochopitelně občas dochází k pro psa nepříjemným situacím. Mnohokráte jí senior stoupl na nohu, dítě na ní spadlo celou vahou a v jednom případě byla opakovaně uhozena hračkou do hlavy. Ani v jednom případě nezareagovala nepředvídatelně, či agresivně a pouze z dané situace pokojně odešla. Trpělivost je základním předpokladem psa pro samotný výkon canisterapie. Na tuto otázku je obtížné objektivně odpovědět. Jako je pro každou maminku její dítě to nejkrásnější a nejchytřejší na celém světě, tak stejně je to i u pejskařů. Terezka nám dělá obrovskou radost již tím, že svou povahou a chováním přispívá k boření předsudků a mýtů o tomto plemeni. Pokud je to možné takto říci, tak obdivuji i její vůli žít. Terezka byla již dvakrát v přímém ohrožení života. Prvním případem bylo velmi ošklivé napíchnutí na silné větve při běhu potokem, kdy větve jen těsně minuly orgány a Terezka musela absolvovat velmi náročnou operaci s nejistým výsledkem. O rok později u Terezky došlo k ucpání střev, kdy veterinář provedl chybnou diagnostiku a příčina problémů byla odhalena až po několika týdnech jiným veterinářem. Následovala další operace, při které byl proveden rozsáhlý zákrok na střevech a která trvala tři hodiny. I tehdy jsme byli veterinářem upozorněni, že není jisté, zda přežije.

Terezka docházela do výcvikového střediska pro asistenční psy Helppes již od pěti měsíců svého života, kdy jsme začali se základním výcvikem. Celkově nám příprava na canisterapeutické zkoušky trvala více než rok. Při výcviku jsou dlouhodobě a velmi zevrubně prověřovány veškeré charakterové vlastnosti psa. Pes je vystavován mnohým stresovým, nepříjemným a nekomfortním situacím, při kterých musí projevit nejen absolutní poslušnost a ovladatelnost, ale také klid, trpělivost a ochotu ke spolupráci. V případě, že pes projevuje známky neochoty ke spolupráci, tak je označen za nevhodného pro výkon canisterapie. I sebemenší náznak agresivity psa je pak důvodem k okamžitému vyloučení u závěrečných zkoušek. Závěrečné zkoušky, které jsou pro psa nesmírně psychicky náročné a odhalí jakékoliv nedostatky, jsou dozorovány a vyhodnocovány odbornou komisí ve spolupráci s ředitelkou organizace. S naší Terezkou jsme absolvovali závěrečné zkoušky společně s dalšími osmi účastníky, kdy se většinou jednalo o takříkajíc vhodnější plemena pro canisterapii, jako jsou zlatí retrívři nebo labradoři. Neskromně se musíme pochlubit, že Terezka zvládla závěrečné zkoušky splnit na plný počet bodů, a to nejlépe ze všech účastníků. Doba přípravy však může být zcela individuální. Vzhledem k našim záměrům s Terezkou do budoucna, ale také vzhledem k pochybnostem okolí ohledně volby plemene k účelu canisterapie, jsme chtěli k výcviku přistoupit maximálně zodpovědně.

Ze svých zkušeností mohu jednoznačně říci, že pro canisterapii se seniory nejsou úplně nejvhodnější přílišně temperamentní, nebo tělesně křehká plemena a to zejména při canisterapii se seniory trpící nějakou formou demence. Pokud je rottweiler vychován důsledně a s láskou, s důrazem na toto slovo, tak je jedním z nejvyrovnanějších, nejklidnějších a nejtrpělivějších plemen vůbec a má tedy absolutní předpoklady pro výkon canisterapie. Rottweiler je statný pes, který svou velikostí i stavbou těla umožňuje klientům různé formy canisterapie, jako je například polohování. Bohužel jeho nevýhodou je respektu hodný zjev. Po intenzivní a individuální canisterapii je na Terezce zcela viditelný úbytek energie. Řekl bych, že úbytek energie Terezky je přímo úměrný energii, která je předána při canisterapii klientovi. Proto je vhodné provádět cílenou canisterapii maximálně jednou týdně jednu hodinu a poté musí následovat spoustu odpočinku a hraní, což je největší odměnou. Netroufám si říci, zda jsou některá plemena více, či méně vhodná ke canisterapii. Jsem však přesvědčen, že není důležitá volba plemene, ale především jeho majitel a výchova.

Je mi nesmírně líto, že k takovým případům dochází, ale je potřeba tuto problematiku rozdělit do několika rovin. Jednou jsou osobní špatné zkušenosti jednotlivců a tou druhou je pak role médií. Pokud budu hovořit o té první, tak k těmto případům v absolutní většině dochází díky zcela nezodpovědným majitelům. Tato plemena si mnohdy pořizují agresivní lidé, kteří je vychovávají k obrazu svému, ale takovým lidem nepatří do rukou žádné zvíře, natož velký a silný pes. Každý majitel takového psa na sebe bere obrovskou odpovědnost, kterou by si měl uvědomit a právě to bylo jedním z důvodů, proč jsme si vybrali plemeno rottweiler. Našim cílem bylo nejen přinášet radost a potěšení klientům, ale také činit jakousi osvětu o tomto plemeni, která v podstatě probíhá neustále a to nejen při našich návštěvách u klientů, ale i třeba jen při procházkách. Pokud někdo projeví obavy a je evidentní, že nehodlá komunikovat, tak tento postoj s lítostí plně respektuji. Pokud je to však možné, tak stále vysvětluji a občasně dochází i k velmi dojemným situacím. Již mnohokrát došlo k případu, že maminka zvedala své dítě nad hlavu s výkřiky o bojových plemenech a setkání končilo tím, že dítě bylo s Terezkou v objetí. Už kvůli těmto situacím se veškerá snaha a vynaložená energie vyplatí. Jsme tedy i velmi rádi za příležitost, vyjádřit se k tomuto tématu vaším prostřednictvím. Chápu občasné obavy kolemjdoucích, protože se přiznám, že venčíme bez vodítka, ale s naprostou jistotou vím, že mám psa pod stejnou kontrolou povely, jako kdyby byl na vodítku.

Rottweiler má několik vlastností, ze kterých je možné vytvořit jeho nejsilnější stránky, ale zároveň se za určitých okolností mohou stát jeho slabinou. I přes jeho majestátný vzhled má rottweiler nesmírně křehkou duši, která lze nesprávným, nebo hrubým zacházením zcela a nenávratně zlomit. Rottweilera by si v žádném případě neměli pořizovat psychicky nevyrovnaní, nebo ještě hůře agresivní lidé. I zde platí, že velký, neklidný a nevyrovnaný pes může být nevyzpytatelný a nebezpečný. V podstatě lze říci a platí, že rottweiler v rukou takového člověka bývá zárukou problémů. Rottweiler je velmi vnímavý vůči našim emocím kdy vždy, přesně a ihned kopíruje chování svého majitele. To si na naší Terezce ověřuji neustále. Další jeho vlastností je, že je svému majiteli zcela oddán, je ochoten za něj položit bez váhání život a snaží se mu vždy vyhovět. Když majitel bude vyžadovat po rottweilerovi, aby byl agresivní, tak bude, aby vyhověl. Jak jsem již uvedl, tak výchova rottweilera musí být důsledná, ale zároveň laskavá.

Je také jistý rozdíl, zda se jedná o fenku, nebo o psa. Pes, bez ohledu na plemeno, má od přírody tendenci být vůdcem smečky a je potřeba mu ukázat, že vůdcem smečky jste vy. Agresivita psa může být také důsledkem osamocení a frustrace. O rottweilerech je známo, že jsou ostražití vůči jiným lidem, ale to lze velmi rychle a snadno změnit, pokud je pes ve štěněcím věku správně a často socializován. Z uvedených důvodů, by si každý budoucí majitel psa měl dobře rozmyslet, zda je schopen a ochoten mu věnovat maximum času a energie. To platí dvojnásobně, pokud uvažuje někdo o budoucím canisterapeutovi, kde musí majitel a jeho pes tvořit jeden sourodý celek. Již při základním výcviku budujete se svým psem pouto a poté přichází fáze vzájemné důvěry. Pes velmi dobře chápe, že mu důvěřujete a musí plně důvěřovat i on vám. Vzájemná a naprostá důvěra je klíčem nejen k dalším úspěchům, ale také ke spokojenému životu psa i jeho majitele. Rád okolo sebe pozoruji sehrané dvojice páníčků a jejich psů, kteří se mohou volně proběhnout a přijdou na zavolání. O to více mi je líto psů, kteří stráví celý život přiškrcení na vodítku jen proto, že jejich majitelé nevěnovali pár desítek hodin jejich výchově. Procházky pak nejsou radostí, ale spíše utrpením plným obav.

Jak uvádíte, tak na tomto označení mají zásluhu zejména média, která v honbě za čteností a dramatičností líčí některá plemena jako krvelačné bestie. Je velmi žalostné a smutné, že média, která by se měla ujmout role mediátora a vysvětlovat, raději dávají přednost senzaci a děšení. Pokud nehovoříme o velikosti či síle, ale o charakteristice nějakého plemene a o statistikách, tak počet pokousání člověka například jezevčíkem je zcela nesrovnatelně větší než právě u rottweilera. To platí i u mnohých dalších plemen, která neoznačujeme za bojová. Pokousání jezevčíkem však neplní titulní stránky novin. Je však potřeba si uvědomit, že napadení rottweilerem může mít fatální následky, ale vždy je vinen pouze člověk.

Vrátím-li se k roli médií, tak mé tvrzení dokazuje fakt, že jsem se ještě nesetkal se seniorem, který by se bál psa právě z důvodu, že se jedná o rottweilera. U mladších ročníků se často stává, že se lidé bojí některých konkrétních plemen, která jsou médii označována jako bojová. Když je však prostor k vysvětlení, tak jsou odpovědi velmi podobné, a to ve smyslu, že to přece v televizi stále říkají. Mám v paměti nedávno medializovaný příběh, kdy rottweiler ošklivě pokousal dítě. Mnoho médií palcovými titulky hlásalo moudra o nebezpečných bojových plemenech s nutností zákazu jejich chovu. O několik měsíců později však bylo zjištěno, že dítě psovi opakovaně a velmi bolestivě ubližovalo. Pochopitelně to už média s takovou hysterií a vehemencí nezveřejňovala. V tomto případě se tedy pes jen bránil v zoufalství a zcela jednoznačně jsou na vině rodiče dítěte.

Občasně se objevují hlasy volající po zákazu chovu některých plemen. Zakázat chov určitého plemene jen proto, že jeden jeho zástupce z tisíce někomu ublíží, považuji za úplně stejný nesmysl, jako zakázat držení střelných zbraní všem soukromým osobám jen z důvodu, že občas někdo zbraň zneužije.

Vzhledem k nezodpovědnosti některých majitelů velkých psů bych se však jednoznačně přikláněl k nějaké zákonné úpravě. Dovedl bych si představit, že člověk, který vlastní psa řekněme nad 40 kg (chce-li někdo, tak vybrané plemeno), musí se svým psem absolvovat povinný základní výcvik, který by byl zakončen zkouškami, kde majitel musí prokázat plnou ovladatelnost psa za všech podmínek. Osobně bych zašel ještě dále a prověřoval psychickou způsobilost majitelů, stejně jako je tomu u zbrojního průkazu. Je potřeba si přiznat, že z velkého psa se v nesprávných rukou může stát a také občasně stává nebezpečná zbraň.

Co se týče samotného plemene rottweiler, nikdy v historii nebyl chován pro účely bojů. V minulosti byl nazýván řeznickým psem, protože řezníkům tahal vozíky s masem na trhy. Později byl používán jako pes pracovní a služební. Proto lze pojem bojové plemeno právě u rottweilera označit za naprostý nesmysl s cílem šokovat, zaujmout a prodat.

Vykonávat canisterapii bylo naším původním záměrem, ještě než jsme si Terezku pořídili. Souběžně s výcvikem v centru Helppes jsme docházeli i na druhé cvičiště, ale spíše jen z důvodu vyplnění jejího času a o žádné další formě výcviku jsme neuvažovali. Terezku máme stále u sebe a to jak v zaměstnání, tak ve volném čase. Snažíme se jí poskytnout maximum toho, co můžeme, aby měla dostatek podnětů a impulsů ke spokojenému životu.

Především velmi děkujeme za vaše slova, která pro nás bývají velkou podporou a motivací. Naše aktivity jsou zaměřeny na canisterapii v sociálních službách. Provádíme canisterapii skupinovou, kdy se s Terezkou současně věnujeme několika klientům současně. Cílem a smyslem canisterapie není jen pomoci, ale také pobavit, a rozesmát což je pro mnohé klienty často i více. Zcela jinou podobu má canisterapie individuální a cílená. Zde se jedná mnohdy o polohování, kdy má osoba ležící na lůžku možnost mít přímý kontakt s též ležícím psem v těsné tělesné blízkosti. Tato forma canisterapie je praktikována pro osoby s tělesným postižením, klienty imobilní či v případě kombinace různých postižení. Naše návštěvy v zařízeních jsou vždy spojeny s kratší přednáškou, dle spektra klientů, kdy představíme nejen samotnou Terezku, ale vždy pohovoříme o smyslu canisterapie a plemeni rottweiler. I to je způsob a možnost osvěty, a my se tento potenciál snažíme k tomuto účelu využít.

Veselých zážitků je opravdu mnoho a to zejména u klientů trpících nějakou formou demence. Nejednou dochází k situaci, kdy si klient přivlastní Terezku jen pro sebe a dá velkou práci mu vysvětlit, že si jí nemůže ponechat. Také se nám v domovském zařízení přihodilo, že jsme hledali Terezku a jedna klientka si jí zastlala do postele. Terezka má i jeden záslužný skutek, kdy v prostorách zahrady našeho zařízení došlo k pádu klientky, která nebyla schopna sama vstát a Terezka štěkáním přivolala pomoc pečujícího personálu. Za zmínku snad ještě stojí setkání učitelek a dětí z mateřské školky, které jsme potkali na procházce. Paní učitelky i slovně projevovali zděšení nad rottweilerem s obavami o svěřené děti. Měsíc po této příhodě jsme úplnou shodou okolností tuto školku s Terezkou navštívili v rámci našich přenášek a canisterapii se užívali nejen děti, ale i paní učitelky. Je až neuvěřitelné, jaký efekt má vestička s označením canisterapeutického psa a zároveň dokazuje již víše zmíněné. Někteří lidé při běžném setkání s Terezkou projevují strach a obavy. Pokud má však na sobě canisterapeutickou vestu, tak se ti samí lidé rozplývají nad její roztomilostí.

Naše plány do budoucna s Terezkou, stejně jako přání jsou velmi jednoduchá a prostá. Chceme i nadále dělat radost klientům a přispívat k šíření dobrého jména tohoto úžasného plemene. Přání máme snad pouze jedno. Terezku milujeme celým srdcem, jako živou bytost s duší, stejně jako je možné milovat lidskou bytost a nejbližšího člena rodiny. Proto si přejeme, aby s námi ve zdraví byla co nejdéle.

Děkuji Vám za moc krásný a inspirující rozhovor.

Iveta Panýrková

Foto: archiv Františka Frančíka