Mí psi jsou pro mne vším!

Vánoce už opravdu klepou na dveře a možná právě teď je ten správný čas se na chvilku zastavit a říci si, co všechno pro nás naši čtyřnozí parťáci znamenají, jak nás vítají, když přijdeme domů, jak spokojeně vrtí ocáskem, když mají z něčeho radost, jak nám olíznou ruku nebo nos, kdykoliv k tomu mají příležitost, a jak si my sami ten náš život bez nich ale vůbec nedovedeme představit. A stejně to má i paní Radmila…

Chtěla jsem možná v této době, která je pro mne nelehká, napsat něco o sobě, o nás a i když mě vůbec neznáte, tak s vámi mi je dobře. Občas mě donutí bolest či radost něco napsat a chci se podělit s přáteli. S přáteli, kteří milují svá zvířata, mi to jde lépe. Zažila jsem toho už dost. A nedávno jsem si říkala, že už jsem u konce. Takže „Nikdy neříkej, že už nikdy“!

Chtěla jsem to tak…  

Bylo to moje, nebo naše rodinné rozhodnutí. Už je to určitě třicet pět let, co jsme se rozhodli. I když jako mladí jsme to takto až nebrali. Věděla jsem, do čeho jdu. Nikdo mě nenutil, nikdo mi nepřiložil pistoli k hlavě. Chtěla jsem to tak.

Věděla jsem, že budu svázána. Žádné další neformální večírky, protože musím jít za nimi domů, žádné další dovolené, kdy je nemohu vzít s sebou.

Musím se o ně starat, krmit je, brát je na procházky.

Nezáleží na tom, jaké je počasí, nebo jestli se mi chce.

Slíbila jsem jim, že dokud budou se mnou, dám jim vše, postarám se o ně a pokud budou nemocní, vezmu je k lékaři.

Slíbila jsem, že moje peněženka zchudne, všechno moje oblečení bude pokryto psími chlupy a moje věci budou zničené.

Oni jsou jedineční

Neříkám, že je to vždy jednoduché, ale stojí to za to! Takových je nás mnoho. Nejsme přece sami, kteří jsme se takto rozhodli. Ale nikdy se na ně nemůžu zlobit, protože věci lze vyměnit, koberec lze vyčistit, moje oblečení vyprat. Co se však nedá nahradit, jsou jiskřivé oči, které jsou tak šťastné, že mě vidí, když přijdu domů, že při skákání se rozpadají a blázní. Nezáleží na tom, jestli jsem odešla na pět minut nebo pět hodin.

Jejich náklonnost a bezpodmínečnou lásku také nelze ničím nahradit. Okamžiky, kdy mám špatnou náladu, ale oni přijdou, šťouchají do mě svým studeným nosem a dívají se na mě věrnýma očima. Ani vlastní děti to takto neumí. Neumí to vlastně nikdo. Jen právě oni. Protože oni jsou jedineční.

Nikdy jsem nelitovala

Ani si toho nevšimnete, jak roky rychle letí. Nakonec jejich tváře zešediví, pohyby se zpomalí a světlo mizí z očí, které kdysi jiskřily. Nebude chtít chodit na dlouhé procházky a donekonečna si hrát s míčem. Pak jen buď vedle mě a odpočívej. Možná budeme chodit k doktorovi stále častěji, budu uklízet „nehody" a bát se, že někdo uklouzne. Ale souhlasila jsem, protože jsem to chtěla! Chtěla jsem vaše dětství, mládí a stáří se všemi jeho krásami, šťastnými okamžiky a dokonce i ty nejhorší dny ze všech vašich dnů!

Není jediný okamžik, kterého bych litovala!

Převzala jsem za ně zodpovědnost, když jsem si je vzala k sobě až do dne, kdy je budu muset nechat jít…

Můj pes si nenajde nového majitele, neskončí v útulcích, nebudu se stěhovat tam, kam nemůže jít se mnou. Člověk, který by mě donutil je dát pryč, se ještě nenarodil a nikdy se nenarodí.

Jsou součástí mého života a mé rodiny a zůstane tak navždy!

Toto jsem přijala… od prvního do posledního dne!

Splnil se mi sen

Nikdy jako dítě ani mladá holka jsem nemohla mít psa. Měla jsem jiná zvířata, ale pes to nebyl. Ale později jsme založili s manželem chovatelskou stanici a mně se plnil sen. Děti se učily lásce ke zvířatům. Snad jim to k něčemu bylo. Bude...

Čím více lidí to osloví, možná to pomůže a útulky nebudou přeplněné. Ale jsme na to dva a to se lépe všechno táhne. Tedy i všechna rozhodnutí.

Radmila Janečková

Foto: archiv Radmily Janečkové