Malý, střední nebo velký? To všechno je knírač!

Tři velikosti, čtyři barvy a jedna osobnost – to je knírač! Pes, který může splňovat mnoho různorodých požadavků. Stačí vybrat vhodnou velikost a barvu, která se vám líbí, a budete mít parťáka už napořád. Kdo už totiž jednou knírače vlastnil, obvykle mu zůstane věrný po celý život a pokud ne, alespoň na něj celý život vzpomíná. Pojďme si tedy tyto úžasné fousaté brachy blíže představit…

Knírač, ať již malý, střední nebo velký je osobností, která v nás navždy zanechá obří a nesmazatelnou stopu. Je to také pes, který nejednoho kolemjdoucího ohromí svým vzhledem. A věčný klaun a komik každým coulem. Pravdou je, že s kníračem se nikdy nebudete nudit. Ostatně seznamte se s tímto překrásným německým plemenem...

Jak vznikl a kde se vůbec vzal?

Hrubosrstý pinč a hrubosrstý malý pinč, autorem kresby z roku 1884 je J. Bungartz

Historie chovu kníračů a pinčů sahá do dávné minulosti. Jim podobné psy totiž zachytili malíři na svých obrazech již v 15. – 18. století. Jejich předkové byli s oblibou chováni především v oblasti západní a střední Evropy formany za účelem hlídání dvorů, na pronásledování a chytání hlodavců ve chlévech a stájích, doprovázeli je na cestách a hlídali povozy i koně. Nikdy se nepohybovali ve vyšších společenských vrstvách, vždy to byli jen obyčejní „plebejci“. Na zjev se nikdy moc nehledělo, důležitá byla povaha. Vesměs to byli psíci ježatí, různého vzhledu i typu srsti, střední nebo menší velikosti. Byli známí svou neohrožeností, hlasitostí, ostrostí a obratností, velmi odolní a vytrvalí, věrní a oddaní svým pánům. Z tohoto základu se rekrutovali dnešní knírači a pinčové (liší se hlavně srstí).

První zmínky o kníračích (stájových pinčích) se objevují v osmdesátých letech 19. století, v Německu byl založen první Klub chovatelů pinčů a kníračů v roce 1895. Teprve v roce 1917 dostali hrubosrstí pinčové oficiální název knírači.

Původ a historie jednotlivých velikostních rázů

Střední knírač je považován za nejpůvodnějšího, dříve býval o něco menší než dnes. Uvádí se, že má tzv. přirozený původ. Před více než sto lety bylo v Německu shromážděno několik představitelů tehdejšího formanského psa, zvaného také stájový pinč, a s tímto materiálem chovatelé dále pracovali (Zdeněk Procházka, Naši knírači). První stájoví pinčové (později knírači) byli zapsáni do plemenné knihy v Německu v roce 1895.

Dva pinčové, autorem kresby z roku 1812 je Johan Adam Klein

Malý knírač – lze říci, že jde o menší variantu hrubosrstých pinčů, která se vyskytovala souběžně s předky dnešních „střeďáků“. Tito psi tvořili společný základ pro vznik malých kníračů, trpasličích pinčů a opičích pinčů, tato tři plemena se rozdělila až po roce 1895. Hlavní snahou chovatelů malých kníračů bylo vytvořit přesnou zmenšeninu středního knírače (stájového pinče), nejdříve ve zbarvení pepř a sůl. Z tohoto zbarvení se později vyštěpily i barvy černá a černostříbřitá. Jako poslední byla uznána u malých kníračů barva bílá, a to až po roce 1979.

Velký černý knírač Cito v. d. Wernerburg, autor kresby Richard Strebel

Velký knírač se původem od svých menších bratrů liší, navazuje na honácké a pivovarské psy v Bavorsku, proto se mu také říkalo mnichovský nebo bavorský knírač. Cílevědomý chov začal kolem roku 1910 a základem byl poměrně pestrý výchozí materiál. Uvádí se, že byly použity německé dogy, flanderští bouvieři, ovčáci a možná i další plemena. Křížení velkých kníračů se středními bylo zakázáno až v roce 1925, v té době byl také velký knírač zařazen mezi služební plemena.

Knírači se u nás těší velké oblibě, ale jak to bylo na začátku?

Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 začala vznikat celá řada kynologických spolků, v roce 1923 byla Československá republika přijata do FCI a vznikaly další specializované kluby.

Chov kníračů, především středních a velkých, se u nás rozvíjel za první republiky hlavně mezi chovateli německé národnosti. V roce 1925 byl tedy právě německými obyvateli založen „Speciální spolek chovatelů kníračů při ZPB Brno“, který v roce 1939 splynul s německým PSK (Pincher Schnauzer Klub). První český spolek vznikl pak v roce 1931. Větší chovatelské úsilí se následně projevilo až po druhé světové válce. Byl znovu založen „Klub chovatelů kníračů a pinčů v ČSR“, který zaštiťovala tehdejší Česká kynologická jednota, později se přejmenoval na „Spolek chovatelů pinčů a kníračů v ČSR“. V roce 1957 byli knírači jako služební plemeno oficiálně převedeni pod Svazarm, v roce 1966 byli opět již jako chovatelský klub zařazeni pod Český svaz chovatelů drobného zvířectva. Tehdy vládla pro chovatelskou práci velmi příznivá doba.

Dalším mezníkem se stal rok 1976, kdy byla služební plemena (včetně kníračů) opět zařazena do Svazarmu. Místo klubu vznikla „chovatelská skupina“ a zcela se změnila organizace chovu.

Po roce 1989 logicky došlo k mnoha změnám, které vyústily ve vznik jednotného Klubu chovatelů kníračů v roce 1991. Po revoluci se chovatelům kníračů otevřely možnosti komunikace s chovateli ze zahraničí, a tím rozšíření chovné základny a přílivu nové krve do chovu. Stali jsme se také členy mezinárodní organizace ISPU (Internationale Schnauzer und Pincher Union).

Pokud jde o chov jednotlivých velikostních a barevných rázů, tak mezi prvními byli střední knírači pepř a sůl a velcí knírači černí. Chov středních černých kníračů se začal rozvíjet až v šedesátých letech minulého století, první vrh velkých kníračů pepř a sůl byl zapsán až v roce 1991. Rozvoj chovu malých kníračů pepř a sůl spadá do počátku šedesátých let minulého století, malí černí přišli na řadu o několik let později. Malí knírači černostříbřití se objevili až v sedmdesátých letech (vyštěpením ze zbarvení pepř a sůl), přičemž další rozšiřování chovu tohoto barevného rázu probíhal až v devadesátých letech. Malí bílí knírači se začali v chovu černých objevovat v sedmdesátých letech, v roce 1979 byli oficiálně uznáni jako samostatný barevný ráz. U nás se však první odchovy objevily až v devadesátých letech minulého století.

Stejný vzhled, ale jiná velikost…

Až na velikost mají všichni knírači podobné rysy. Je pro ně typická kvadratická stavba těla, kdy výška v kohoutku přibližně odpovídá délce trupu, bývají podsadití a mají silné kostry. Všichni mají hrubou srst s typickým vousem a obočím a upravují se trimováním. Srst se skládá z husté podsady a hrubé krycí srsti. Uši a ocas jsou v současnosti přirozeně ponechané. Uši jsou klopené ve tvaru písmene „v“, vysoko nasazené, ocas je šavlovitě nebo srpovitě nesený.  Dříve se ocas i uši kupírovaly, v současné době je to zakázané a takto upravení psi nemají přístup ani na žádné kynologické akce.

Zbarvení je u všech třech velikostních rázů povolené černé a pepř a sůl, malí knírači mohou být navíc ještě v barvě černostříbřité (černé tělo a světlé znaky na hlavě, hrudi a na nohou) a bílé.

Velký knírač má předepsanou kohoutkovou výšku 60 – 70 cm, váha se pohybuje mezi 35 – 47 kg, střední knírač je 45 – 50 cm vysoký a váží zhruba 14 – 20 kg, u malého knírače standard udává velikost 30 – 35 cm v kohoutku a váhu 4 – 8 kg.

Jeden jako druhý a přesto každý jiný…

I základní povahové rysy se u všech rázů podobají. Knírači všech velikostí a barev vynikají svým temperamentem, entuziasmem, velkou láskou k pánovi a jeho rodině. Jsou to neunavitelní a nezničitelní šašci a potřeštěnci, výborní hlídači a nenároční společníci, kteří nezapřou minulost formanských psů. Bývají nadšení z každé činnosti, jsou zvědaví, ostražití a nezávislí. Ačkoliv jsou si všichni podobní svou osobností, přesto se povahové rysy jednotlivých velikostních rázů svým způsobem liší.

Velký knírač bývá, ač je největším ze všech, povahově nejklidnější, což je možná i dědictvím po předcích. Ti byli používáni jako honáčtí psi, kteří při své práci potřebovali spíše rozvahu a tvrdost, ale ne ostrost a zbrklost. Je výborným a tvrdým pracovním psem, jeho širší využití ve služební kynologii však brání silná fixace na psovoda a jeho rodinu, kdy těžko snáší jejich změnu.

U středního knírače by měl být dobře sladěný temperament s vyrovnaným klidem (tak je to uvedeno i ve standardu). Bývá odvážný, ostrý a cizí lidi moc nemusí, i když se i u něj postupně povaha mění více k té „společenské“. Hlídač však je stále dost dobrý, vyznačuje se velkou samostatností, takže práce s ním není vždy jednoduchá. Jsou to ale opravdu pracovní psi, mají dobré předpoklady pro výkony na poli různých kynologických sportů a aktivit, zároveň jsou i dobrými rodinnými psy a většinou si výborně rozumí s dětmi.

Malý knírač je nejoblíbenější variantou. Je to takový skutečný „malý velký pes“. Je vhodný pro lidi, kteří chtějí „opravdového“ psa a přitom si velkého nemůžou dovolit. Co nezvládne velikostí, nahradí chytrostí, neohrožeností, vytrvalostí, temperamentem a podnikavostí. Někdy má sklon k větší hlasitosti, tendence k nadměrnému štěkání je tedy třeba korigovat hned v mládí. Vyznává totiž zásadu, že když není vidět, musí být aspoň pořádně slyšet.

Výchova a výcvik nejsou procházkou růžovým sadem

Výchova knírače (jakéhokoliv velikostního rázu) nepatří k nejsnadnějším. Není to pes, který se bude snažit číst vaše myšlenky, a který vám odpustí chyby a nespravedlnost. Nejprve je nutné najít tu nejvhodnější motivaci, a teprve pak vám bude pes skvěle fungovat. Nesnáší bezduchý dril. Musí ale vědět proč a musí chtít. Má v genech samostatnost a vlastní rozhodování, proto je schopný i velice překvapit, a to v dobrém i špatném slova smyslu. Avšak právě pro schopnost samostatného rozhodování a určité improvizace dokáže excelovat i ve velice náročných úkolech a situacích.

Při výchově a výcviku knírače je potřeba postupovat s absolutní důsledností a s rozmyslem. Knírač je totiž neobyčejně inteligentní, rád se samostatně rozhoduje a psovodovo jednání velmi pečlivě hodnotí, v žádném případě se slepě nepodřizuje. Po zlém a drilem s ním rozhodně nic nepořídíte.  Jakékoliv pochybení při své vysoké inteligenci okamžitě využije ve svůj prospěch, je třeba ho přesvědčit, že to, co chcete, aby udělal, je pro něj výhodné a že to chce vlastně sám. Knírač vás nenechá usnout na vavřínech, udržuje vás neustále ve střehu a čeká na každou vaši chybu. Kdo však má dostatek trpělivosti, důslednosti a tvořivosti, vytvoří si ze svého psa neocenitelného a nezapomenutelného parťáka, který ho bude milovat a který za něj položí i život. Koho knírač uzná za hodného úcty a respektu, ten má na celý život přítele k nezaplacení.

Mám knírače a co teď?

Kdo si pořídí knírače, musí počítat s tím, že má nového člena rodiny, který se hodlá podílet na všech aktivitách a činnostech a rozhodně nemíní zůstávat stranou. Bude s vámi uklízet, vařit, pracovat na počítači i na zahradě, chodit na nákupy. Umožněte mu to, pokud to je jenom trochu možné, jen tak bude šťastný a spokojený. Knírač je velmi tvárný a přizpůsobivý a zapojí se bez problémů do vašeho životního stylu, s potěšením s vámi bude cestovat na vašich pracovních cestách, stejně tak jako doma bude pečovat o malé dítě a svědomitě ho hlídat.

Chcete-li se zapojit do různých kynologických aktivit a zabývat se výcvikem, váš knírač bude přímo nadšený. S potěšením bude překonávat překážky na parkúru agility, neúnavně bude vyhledávat zasypané osoby i ztracené věci, horlivě se bude prát se „šupákem“ na cvičišti, a ani jiné kynologické sporty mu nejsou cizí. Stačí zvolit správnou velikostní kategorii. Mezi malými, středními i velkými najdete přesně to, co si představujete a vyberete si aktivitu, která vás oba bude bavit.

Mnoho kníračů dosáhlo a dosahuje výborných výsledků ve sportovní kynologii, v záchranářské kynologii a v dalších odvětvích praktických i sportovních kynologických aktivit. Dobře se uplatňovali a uplatňují při vyhledávání drog a dalších pachových pracích.

Netoužíte-li po stupních vítězů na soutěžích a baví vás spíše osamělé toulky přírodou a dlouhé vandry, i tam vás bude knírač s nadšením provázet až do vysokého věku. Večer se s vámi spokojeně uloží pod stolem v hospodě a na noc se zavrtá do spacáku ve stanu.

Srst je to, co dělá knírače kníračem!

Péče o knírače jakéhokoliv rázu není nijak náročná, jeho srst potřebuje jen několikrát do roka odbornou úpravu a pak už se velmi snadno udržuje. Interval záleží na kvalitě a rychlosti jejího dorůstání. Poněkud náročnější je samozřejmě úprava výstavní, ale vzhledem ke struktuře srsti není takový problém udržet psa před výstavou upraveného bez nějakých drastických omezení. Pokud je srst kvalitní, je možné udržet ho ve výstavní úpravě poměrně dlouho, dá se průběžně i protrimovávat (rolovat).

Právě srst a její úprava je tím, co dělá knírače kníračem. Pokud by zůstala bez úpravy, byl by ze psa střapatý ježatý huňáč, který by se ideálnímu představiteli plemene ani v nejmenším nepodobal. Proto je nutné ho pravidelně upravovat (nejlépe rukou zkušeného odborníka, pokud však nechcete výstavního šampiona, je možné se časem základní úpravu i naučit). Někteří majitelé svého knírače rovnou stříhají strojkem, to však kvalitu a strukturu srsti změní a ztratí i své dobré izolační schopnosti. Velkou výhodou je i fakt, že v bytě nelíná, pokud se vyzrálá srst pravidelně trimuje.

Na ubytování a stravu je tento fousatý brach nenáročný, vždyť jeho předkové trávili dny a noci ve stájích, na dvorech nebo na formanských povozech.

Zdraví a dlouhověkost jde tlapku v tlapce s knírači

Knírači obecně patří obecně ke zdravým a dlouhověkým plemenům a v dobré náladě a stálé aktivitě vás budou provázet až do svého stáří. Malí knírači se běžně dožívají čtrnácti let, střední jsou na tom přibližně stejně a průměrný věk velkých kníračů se pohybuje okolo dvanácti let. Netrpí ve větší míře genetickými chorobami, jsou velmi odolní a těší se většinou po celý život dobrému zdraví. Přesto se u nich můžeme s některými zdravotními problémy setkat.

U malých kníračů se může častěji vyskytnout některé z očních onemocnění (progresivní retinální atrofie, katarakta), problémy s ledvinovými kameny nebo von Wilebrandova nemoc. Střední knírači mohou trpět dysplazií kyčelního kloubu, zvláště u černých se může objevit karcinom prstů. Dysplazie kyčelních, ale i loketních kloubů může potrápit i velké knírače. Stejně tak se mohou objevit onemocnění očí, von Wilebrandova nemoc (ta může postihnout všechny velikostní rázy). Jako u všech velkých plemen, i u nich hrozí nebezpečí torze žaludku. Mezi nejčastější příčiny úmrtí u velkých kníračů patří rakovina jater a selhání srdce.

Zdravotní vyšetření versus chov

Chovatelský klub se snaží genetické problémy eliminovat a mezi podmínky zařazení do chovu patří i některá povinná zdravotní vyšetření. U velkých a středních kníračů je nutné vyhodnocení DKK. U velkých kníračů černých je stupeň 2 vyřazujícím z chovu, u rázu pepř a sůl pak není zařazen do chovu jedinec se stupněm 3. U středních kníračů je vyřazen jedinec se stupněm 4 (vždy platí hodnota horšího nálezu kloubu). Jedinci s DKK 2 nebo 3 u středních kníračů a u velkých kníračů pepř a sůl s DKK 2 mohou být do chovného páru zařazeni pouze s jedincem DKK negativním (DKK 0/0).

U malých kníračů se sleduje onemocnění očí, pro vystavení krycího listu musí mít oba jedinci v páru negativní vyšetření  na dědičné oční vady (ne starší dvou let). Nově je u malých kníračů sledována také genetická vada způsobující náchylnost k infekcím MAC (Mycobacterium Avium Complex). Jedná se o bakterie běžně přítomné v prostředí. Psi jsou tedy často tomuto patogenu vystaveni, obyčejně však nehrozí žádné nebezpečí, neboť mají vůči infekci těmito bakteriemi vrozenou rezistenci. Ale u vnímavých jedinců s vadou imunitního systému jsou tyto organismy schopné vyvolat generalizované onemocnění.  V chovném páru  musí mít minimálně jeden  vyšetření na MAC s výsledkem negativní (N/N).

Pro zařazení do chovu je samozřejmě důležitý i stav chrupu. U velkých kníračů je podmínkou plnochrupost, u středních mohou chybět maximálně 2x M3, ale v páru musí být alespoň jeden jedinec plnochrupý. U malých kníračů je tolerance větší, může chybět 2x M3 nebo 2x P1 (tj. 2 zuby, ale ne v kombinaci 1x P1 a 1x M3).

Chov v ČR v současnosti

Knírači u nás naštěstí nepatří k tzv. módním plemenům, vliv módy většinou plemeni velice škodí po zdravotní, povahové i exteriérové stránce. Mají však stálou a věrnou základnu chovatelů, majitelů a obdivovatelů. Počty zapisovaných štěňat se již od začátku nového tisíciletí drží stabilně na podobné hladině.

Se změnami ve společnosti se také poněkud mění i nároky na naše fousaté kamarády, jejich povaha se stává v posledních letech více „společenskou“, snižuje se ostrost a nedůvěřivost k cizím. Přesto své základní povahové vlastnosti neztrácejí a jsou to stále výborní pracovní psi, je však třeba všímat si jak jednotlivé chovatelské stanice hledí na povahy svých odchovů. Už i u velkých kníračů je vidět jejich různorodé zaměření, a to buď s důrazem více na pracovní, nebo spíš na exteriérovou stránku zvířat.

Porovnání se zahraničním

Odchovy našich chovatelských stanic patří mezi špičky v rámci Evropy, na evropských a světových výstavách dosahují vynikajících výsledků, výcvikáři velkých kníračů mají také úspěchy na mezinárodním poli v oblasti sportu. Rozhodně se naši chovatelé nemají za co stydět.

Evropské chovy kníračů se poněkud odlišují od chovů amerických, které se více podobají v typu teriérům a jsou lehčí a navíc s jinou strukturou srsti. U malých kníračů se vyskytují v USA i další barevné varianty, které však nejsou FCI uznány (čokoládová, játrová, platinová, stříbrná, parti-color). O tyto barvy se zajímají i chovatelé v Evropě, není však možné je chovat pod FCI.

Pro koho se knírač hodí a ke komu raději ne?

Knírač je schopný splnit velmi různorodé požadavky. Vzhledem k třem velikostem si může vybrat téměř každý a výhodou je, že v průběhu života může měnit velikosti podle svého stávajícího životního stylu, síly a možností, a pořád má toho bezva parťáka. Hodí se pro každého, kdo dopřeje psovi aktivní život, ať už v podobě procházek a výletů nebo prostřednictvím sportovních aktivit. Uspokojí zájemce o služební výcvik, agility, obedience, různé typy pachových prací (stopy, nosework...) a o další sporty a výcvikové směry. Stejně tak může být dobrým rodinným psem, který nezkazí žádnou legraci a ochotně se bude podílet na dětských lumpárnách (které bude rád i sám vymýšlet, jeho kreativita je bezbřehá). Hodí se do města i na venkov, do bytu i do domu se zahradou. Nehodí se však rozhodně jako funkční „živý alarm“, spokojený je pouze, pokud je v centru dění a v úzkém kontaktu se svou smečkou.

Výchova a výcvik knírače

Knírač, zejména střední, je pes nadmíru inteligentní a samostatný, velmi dobře chápe, co se po něm chce, ale již si rozmýšlí, jestli zadaný povel či úkol opravdu splní. Z toho vyplývá i přístup k němu, který musí být založen především na naprosté důslednosti, a to po celý život. Knírač vás bude pravděpodobně stále znovu zkoušet a hodnotit, jste-li opravdu hoden toho být vůdcem smečky, a jestli je nutné vás respektovat.  Pokud si však jeho respekt a úctu získáte, budete mít toho nejlepšího společníka a ochránce, jakého si jen lze představit.

Jaké zásady výchovy a výcviku jsou nezbytné?

• důslednost
• motivace
• pestrost
• pevné nervy
• spravedlivost
• komunikace

Důslednost – pokud vydám zadaný povel, trvám na jeho splnění vždy a za každých okolností! Pokud nemám možnost v dané chvíli splnění povelu vyžadovat, raději ho nevydávám. Vždy trvám na stejných principech – co je jednou zakázáno, je zakázáno vždy a bez výjimek – jsem pro psa srozumitelný a čitelný ve svých požadavcích.

Motivace – knírače je nutno správně motivovat, aby měl pocit, že splnění úkolu je pro něj to nejlepší a nejvýhodnější. Někdy je to náročné, je třeba nad tím hodně přemýšlet, ale vyplatí se to. Výhodou je, že knírač bývá velmi žravý, takže za pamlsky je ochoten k čemukoliv a dá jim většinou přednost před jinými zájmy. Mnoho kníračů je vášnivými aportéry, takže pomocí míčků se dají také dobře motivovat. Je třeba přijít na to, co za jakých okolností nejlépe funguje.

Pestrost – knírač se při své vysoké inteligenci nespokojí s mechanickým opakováním cviků, výcvik ho musí bavit. Vymýšlejte stále nové a nové úkoly, prostředí, kombinace, odměny, hrajte si se svým kníračem a snažte se být stejně tvořivý jako on! Pokud vy budete vždy tím nejzajímavějším zdrojem zábavy, podařilo se vám to nejlepší pro další soužití s tímto psem!

Pevné nervy – počítejte s tím, že knírač je opravdu tvořivý a vymyslí ledacos, co vás vytočí „do běla“ – pokud ovšem v takových situacích ztratíte nervy a zareagujete nepřiměřeně, budete těžko znovu získávat jeho důvěru. Snažte se podobné okamžiky zvládnout s nadhledem a nejdřív počítat do deseti a pak teprve reagovat. Pokud k vám například po dlouhém honění zajíce pes nakonec přeci jen sám dobrovolně přijde a vy ho potrestáte, zaděláte si na velký problém, stačí vypěnit jednou a máte práci na mnoho měsíců. Vždy se snažte předvídat a pokud možno takovým momentům raději předcházet.

Spravedlivost – knírač je velmi citlivý na spravedlivé zacházení. Necitlivé a neadekvátní tresty, nebo nesrozumitelné a v nesprávnou dobu vydané povely mohou váš vztah s kníračem zcela narušit a těžko to budete napravovat.

Komunikace – knírač je velmi komunikativní. Pečlivě sleduje chování svého pána a citlivě na něj reaguje, umí velmi dobře číst neverbální komunikaci. Proto se často stává, že pes například na zkouškách či soutěžích nepředvede adekvátní výkon, protože psovod je nervózní a chová se trochu jinak, pes to vycítí a reaguje na to. Knírače těžko přelstíte slovy, pokud je vaše vnitřní vyladění jiné. Pokud například pes něco provede a vy jste na něj naštvaní, pes to ví a nenalákáte ho k sobě ani nejsladšími slovíčky, musíte se nejdříve uklidnit a pak s ním teprve začít komunikovat.

Pamatujte, že…

Výchova a výcvik knírače je výbornou a celoživotní školou. Toto plemeno vás nenechá jen tak usnout na vavřínech a bude vás znovu a znovu vystavovat situacím vyžadujícím tříbení mozkových závitů a testování pevnosti vaší nervové soustavy. A to je na něm to krásné, to přeci stojí za to!

Přeji hodně radosti a zábavy při společném soužití i výcviku!

Foto: archiv autorky, Lenka Fraňková, Hana Kuncová, Alice Zelinková

Zdroj historických fotografií: www.multiweb.cz