Legendy československé kynologie – Stanislav Skála

Máme tu další díl oblíbeného seriálu Legendy československé kynologie. A tentokrát uvedeme do naší síně slávy nedávno zesnulého skvělého pejskaře, výcvikáře, chovatele a rozhodčího pana Stanislava Skálu. Pojďte tedy s námi společně na tohoto báječného člověka zavzpomínat...

Koncem roku 2020 nás navždy opustil další výjimečný člověk, kterému také tu naši pejskařinu daly do vínku sudičky. Standu jsem znala osobně, složila jsem u něj několik zkoušek, ale jednu také ne. Byl spravedlivý a rozhodně se o něm mohlo říci, že co měl na srdci, to měl také na jazyku. Nikdy se před nikým nesklonil a za svými názory si hrdě stál. Alespoň tak si ho pamatuji já, i když jsme se znali teprve od roku 2008. Jeho smrt mne zasáhla a ihned jsem věděla, že on patří mezi legendy československé kynologie, jen škoda, že jsem ho sem nezařadila ještě za jeho života. Mohlo to být moc krásné povídání.

Stanislav Skála (*24. 1. 1948 – †27. 12. 2020)

Stanislav Skála se narodil 24. ledna 1948, jeho otec byl krejčí František Skála a maminka Ljubov Skálová Balinová byla dámskou krejčovou v domácnosti. Měl jednu sestru Naděždu, která byla o patnáct let starší. Oženil se v Praze roku 1977 se svou Alenkou. Narodili se jim dva synové – Stanislav a Richard, oba milují zvířata, přírodu a samozřejmě i psy. Starší syn s fenou DB také cvičí a splnil již několik zkoušek.

Kynologické začátky...

Mnoho kynologů začínalo v útlém mládí, Standa si však svého prvního psa koupil již jako prvňáček. Byl to jak jinak než německý ovčák a stál ho tenkrát pětadvacet korun. Za těch pětadvacet korun to byl pes opravdu všelijaký jak vzhledem, tak i povahou. S ním se však Standa musel chtě nechtě brzy rozloučit. Šlo o jedince zlého, který se postavil komukoliv. Miloval jen svého pána – Standu. A tak když jednoho krásného dne pokousal hlavu rodiny, tedy tatínka, tak šel, jak se říká, z domu.

Standova touha po psu však byla tak silná, že si nakonec nového pejska vyprosil. Tentokrát se jednalo opět o německého ovčáka, ale byla to fenka. Jmenovala se Jiskra, byla bez PP a dostal ji od Zděnka Jílka, tehdejšího člena jinonického kynologického klubu. I když se tomu Standův táta bránil, zasáhla maminka a fenka byla doma. A jak to tak bývá, syn dostal ultimátum: „Když budeš doma, půjdeš se psem na cvičák!“ A tak se také stalo...

Osudové Jinonice...

Lepší ultimátum pro Standu snad ani padnout nemohlo. A jinonický kynologický klub tak do svých řad přivítal člena, který se zde skvěle zapsal a dělal klubu dobré jméno. Na cvičáku to Standovi šlo a přišly i první úspěchy. Rok s rokem plynul a Standa již v patnácti letech nastoupil do kurzu instruktorů a figurantů. Měl to štěstí, že se po několika letech dostal „do ruky“ skvělého pejskaře a výborného praktika Aloise Komolého? (tehdejší náčelník psovodů Veřejné bezpečnosti, autor mnoha kynologických knih a publikovaných odborných článků, pozn. redakce). Přišly další kurzy na krajské úrovni a pak změna plemene. Přešaltoval na německého boxera, kde se také ukázal na poli chovatelském. Jeho první boxerkou byla Era ze Šalamounky.

Vojná kojná...

A přišla vojna, ta však znamenala ve Standově kynologickém životě další posun. Stal se vojínem – psovodem strážného oddílu. Zde se začaly ukazovat Standovy názory. Občas měl nějaké ty nesnáze, protože se jeho výcvikové metody neshodovaly s představou nadřízených. Nepatřil mezi ty, kteří půjdou slepě s davem.  Jako příklad můžeme uvést třeba toto. Když byli na vojně vojínům přiděleni psi, přišel rozkaz, že je psovodi nesmí čtrnáct dní pustit z vodítka a sundat jim náhubek. Tohle prostě absolutně odporovalo Standovu názoru. A tak po tom, co si psa okoukl, usoudil, že ho patrně nesežere, a tak s prvním krmením sundal i koš. A při prvním nástupu k výcviku ho volně pustil v lese. Velitel nebyl zrovna nadšený, nakonec to skončilo výměnou názorů a nový psovod to vyřešil diplomaticky se slovy: „Dobře, když uteče, tak ho zaplatím. On ale neuteče, proč také, když si s ním hraji a krmím ho.“ A pes neutekl! Takže se v praxi potvrdila životní zásada Standy Skály, pokud jde totiž o výcvik psů: „Člověk musí psu nejdříve rozumět a mít ho rád, potom ho může i úspěšně cvičit.

Životní psi...

Jak bylo již výše zmíněno, v sedmnácti letech si pořídil boxerku Eru ze Šalamounky, která se stala matkou pěti vrhů. Mezi ty nejznámější však patřil světový vítěz Ar z Jinonic a později významně zasáhl do chovu boxera u nás také mnohonásobný vítěz Erik z Jinonic. Erik z Jinonic byl hodně využívaným chovným psem a Standa s ním sklízel úspěchy na výstavách doma i v zahraničí. To ale bylo před tím, než si pořídil svého prvního NO Ajara od Alona. Mimochodem tento pes byl hlavním hrdinou seriálu „Začínáme od štěněte“, který vycházel v časopisu Pes přítel člověka, jehož byl Standa i autorem. V roce 1973 tedy začíná s německými ovčáky, se kterými dosáhl významných úspěchů. Jako příklad můžeme uvést několik skvělých jedinců. Carina z Malovánky, ZVV3, ZPO, ZPS, IPO, zúčastnil se s ní pětkrát Národního přeboru a Mistrovsví ČSSR, na Národním přeboru 1978 v Pardubicích se stal vítězem v obraně, na Národním přeboru 1980 v Praze pak slavil vítězství ve stopách. Carina byla vynikající fenou, se kterou poprvé předvedl v obraně takřka revoluční prvky jako třeba automatické pouštění apod. V roce 1980 si pořídil Hanu z Pohraniční stráže, ZVV3, IPO3, ZPS, ZPO, SchH 3, se kterou se zúčastnil šestkrát na Národních přeborech a Mistrovstvích ČSSR včetně účasti na Mistrovství světa NO 1985 v Budapešti.

Nejvýznamnější úspěchy...

Od roku 1964 byl instruktorem, od roku 1967 rozhodčím 3. třídy a od roku 1978 rozhodčím 1. třídy. Složil celkem asi osmdesát zkoušek z výkonu, z toho dvanáct vrcholových, šestkrát účast na Národním přeboru ČSR, mnohokrát se účastnil MS ČSSR a několikrát na MS.

Roku 1978 se stal na Národním přeboru ČSR v Pardubicích vítězem v obraně, roku 1980 na Národním přeboru ČSR v Praze vítězem ve stopách a celkově čtvrtým ve všestranných. Roku 1985 na Národním přeboru ČSR v Uničově zvítězil v obranách a stopách.

Byl držitelem významných kynologických ocenění: Nejúspěšnější sportovec Praha za rok 1978 a r. 1979. Odznak Vzorného výcvikáře 1. stupně. 

Před osmi lety, kdy si myslel, že už cvičit nebude, mu osud do cesty „přivál“ psa jménem Targo z Herodesova domu, se kterým splnil sedm zkoušek.

Nezapomeneme…

Loučíme se tu s člověkem, který byl nezáludný a vždy jednal na rovinu. Člověk, který měl při práci se psy jiskru v oku a vždy dokázal poradit. Nešel slepě s davem a za to si ho lidé vážili. Navždy nám budeš scházet a nikdy nezapomeneme. My, kteří jsme tě znali...

Bude mi chybět...

Standa byl svérázný chlap s neskutečným citem pro obrany, měl přátelskou povahu a neznám nikoho, s kým by měl nějaký konflikt. Několik let psal do PSA výcvikové články, které měly mnoho čtenářů. Několikrát jsme spolu startovali na MR a byl to jeden z mých nejlepších kamarádů. Špatně se mi to píše, protože aspoň mě bude velmi chybět. Naposled jsme spolu mluvili na Duchcovském viaduktu, odkud mě volal, že tam je a já okamžitě startoval auto a za dvacet minut už jsme spolu seděli a přes dvě hodiny klábosili. Odtud máme i poslední společnou fotku.

Honza Dubový

Kamarád na celý život

Standa Skála byl, jak se říká, kamarád na celý život. Když jsem potřeboval s něčím pomoci, tak jsem věděl, že Standa je tím pravým. Pomohl rychle a nezištně. Standa zase věděl, že může kdykoli zavolat a že jsem tu. Byl jako brácha a moc mi chybí. 

Jirka Kasal

Byl jedinečný a nezaměnitelný...

Když jste mne oslovila, zda bychom za naší ZKO nenapsali něco o Standovi, bez váhání jsem odpověděla, že určitě ano, to je přeci to nejmenší něco o něm napsat. Standa byl nezapomenutelným člověkem a jeho zvučný hlas k Jinonicím bezesporu dlouhá léta patřil. Cvičákem v Jinonicích se ještě dlouho ponese jeho nezaměnitelný hlas. Počáteční odvaha mne přešla a brzy jsem zjistila, že ať to napíšu jakkoli, vy, co jste ho nezažili, si sotva budete umět promítnout při vyslovení jeho jména to, co já. Vnímali jsme ho s obdivem, respektem a vážili jsme si ho a díky jeho specifickému vyjadřování a opravdové upřímnosti se s ním člověk cítil, jako bychom se znali odjakživa. Standa rád vyprávěl, jeho styl mluvení byl jedinečný a nezaměnitelný. Jak se říká „s ničím se nepáral“, měl na věci svůj názor a rozhodně neměl problém ho komukoli říct. Měl v zásobě velké množství příběhů a zážitků, o které se rád podělil a tak tam, kde byl, se ticho dlouho neohřálo a nikdo se s ním neměl příležitost nudit. Vyprávěl historky z výcviku, z vrcholových závodů a tak i díky němu si mnoho z nás umí představit, jak dříve kynologie vypadala a jaká atmosféra panovala na závodech či táborech. Byl to pejskař a kynolog s až neuvěřitelnými zkušenostmi a zážitky. I přes toto všechno pro Standu nebyl problém poradit i úplnému začátečníkovi. Ten, kdo měl zájem a naslouchal, si toho z jeho postřehů a rad mohl hodně vzít. Když jsme jako organizace potřebovali něco zařídit, vždy rád pomohl, poradil ať už jako rozhodčí ve sportovní kynologii nebo jako pejskař s obrovskými zkušenostmi.

Za ZKO Jinonice 054

Zuzana Veselá

Tento článek vznikl za velké podpory Aleny Skálové, Zuzany Trankovské, Jany Světlíkové, Zuzany Veselé a ZKO Jinonice. Děkujeme.

Foto: archiv Aleny Skálové