Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Krysařík dokáže dát svou lásku najevo…

Rádi byste se dozvěděli další podrobnosti z historie chovu pražských krysaříků? A co třeba jeho prvopočátky versus situace současné doby? Nebo co má s tímto plemenem společného malý hladkosrstý pinč? To všechno a mnohem víc vám přinese následující rozhovor…


Krysařík dokáže dát svou lásku najevo…
Michaela Weidnerová 21.5.2019 2000x Rozhovory o plemeni

Emílie Kopečková je jednou ze zakladatelek Klubu přátel psa pražského krysaříka a také dlouholetou chovatelkou. Stála na počátku chovu u nás a ráda vzpomíná i na svou spolupráci s Ing. Janem Findejsem. V současné době spravuje mimo jiné unikátní plemennou databázi a u toho jí sekunduje soukromý čtyřlístek pražských krysaříků. A právě tato úžasná dáma se s námi podělila o své postřehy, znalosti a názory…

Paní Kopečková, jak dlouho se už pohybujete v kynologii a čím vás osobně okouzlil právě pražský krysařík?

Krysařík dokáže dát svou lásku najevo…

Já a krysařík? Dá se říci, že jsem k němu přišla „jako slepý k houslím“… Kynologií se zabývám od roku 1963, věnovala jsem se výcviku německých ovčáků, složila jsem s nimi dvanáct zkoušek z výkonu, jezdila jsem po výstavách a dívala se kolem sebe. A tak jednou v roce 1986 jsem prvně na výstavě spatřila malého psíčka, který byl naprosto úžasný. V té době jsem již ovčáka nemohla mít, osud mi určil jinou životní cestu, ze středních Čech jsem se přestěhovala až do Českých Budějovic a tento psík se mi jevil jako předurčený k mým novým životním podmínkám. Jelikož jsem se pohybovala v kynologii již dost dlouho a znala jsem jak rozhodčí, tak i funkcionáře ve vedení, obrátili jsme se s manželem přímo na pana Ing. Jana Findejse s přáním o pomoc při obstarání štěněte krysaříka. A v následujícím roce 1987 jsme si jeli pro štěně do Opavy. V té době se krysaříkům vystavovaly průkazy původu na základě ohodnocení přímo panem Ing. Findejsem. Ten však naši fenečku neuznal vhodnou do chovu pro její netypičnost. Byla tu větší měrou podoba s malým německým pinčem. Samozřejmě že okamžitě nastalo další hledání štěňátka a to se podařilo, a tak k nám přišla fenka se zápisovým číslem 87 narozená 26. 5. 1987. A to byl úplný prvopočátek chovu v mé CHS Černá orchidej.

„K pražskému krysaříkovu jsem přišla jako slepý k houslím!“

Vím, že jste také jednou ze zakladatelek Klubu přátel psů pražských krysaříků. Povězte, jak to tehdy celé probíhalo a kolik vás aktivních chovatelů působilo v té době?

Ano, s manželem jsme se podíleli na svolání ustavující schůze Klubu chovatelů pražského krysaříka. Ta se konala 17. 3. 1990 v sále restaurace Plzeňský dvůr v Praze na Letné a jako první bod bylo na programu založení samostatného Klubu chovatelů pražského krysaříka s celostátní působností s právní subjektivitou v celonárodním měřítku. Dále se schvalovalo konečné znění standardu plemene, bonitační směrnice, posuzování na výstavách, příprava brožury „Pražský krysařík“ a její obsah a propagace PK v našich i zahraničních časopisech, současný stav a další postupy v regeneraci PK, byl zvolen výbor klubu a krajští poradci chovu. Na schůzi se tehdy sešlo čtyřicet devět členů, z nichž nejméně dvacet bylo již aktivními chovateli.

Odhalila byste nám i něco dalšího z historie našeho nejmenšího národního plemene?

Krysařík dokáže dát svou lásku najevo…

Jak si vzpomínám, tak zájem o plemeno odstartoval článkem šéfredaktora Karla Štěpánského v časopise Pes přítel člověka, který cituje kynologického odborníka T. R. Rottera, že se o pražském krysaříkovi, jakožto vzácném plemeni zmiňují již kroniky z dob Rudolfa II. Název „pražský krysařík“ se zpravidla uváděl s dodatkem „naše domácí plemeno“ nebo „naše národní plemeno“. A to dalo podnět ke snaze ujmout se obtížného úkolu dát si práci s tím, aby psík popisovaný s velkými sympatiemi neupadl v zapomnění a aby se znova neztratil v chovu německého malého hladkosrstého pinče. Takže nejprve jsme se snažili o vytřídění nejlepších vhodných jedinců z nestandardních malých hladkosrstých pinčů. Do chovu PK se tedy zapsaly CHS MHP: Markazit, Seestollen, v. Reuther Moor, v. Roseelthal, Hrdoš, Vlněnka, z Vojtova a z Přívorského valu.

Nemalou měrou se o vaše plemeno zasloužil i Ing. Jan Findejs. Jak se s ním pracovalo a jak na něj vzpomínáte jako na člověka?

Já jsem s panem Ing. Janem Findejsem pracovala hlavně na organizaci klubu, byla jsem jednatelkou až do roku 2004. Probírala jsem s ním i chovatelskou problematiku, byla jsem poradkyní chovu pro Jihočeský kraj. Moc si přál mezinárodní uznání, dělal pro regeneraci pražských krysaříků vše. Nebyl spokojen s prací několika tzv. chovatelů, kterým byl bližší raději finanční zisk spojený s podvodem než vlastní chovatelská práce. Občas chyběla etika chovatele a řešilo se dost problémů již za jeho života. Škoda se nedočkal využívání DNA, tehdy se nedalo konkrétně určit, kdo a jak dělá podvody a on tím dost trpěl. A musím říci, že i já. Věděli jsme oba, odkud vítr vane, ale kde není  žalobce, není soudce.

Pan Findejs byl, jak známo, „otcem" i několika dalších plemen. Choval i on sám ve své chovatelské stanici „ze Včelí zahrady" přímo pražské krysaříky?

Krysařík dokáže dát svou lásku najevo…

Ano, chovatelská stanice „ze Včelí zahrady“ chovala krysaříky, byla to práce hlavně jeho manželky starat se o narozená štěňátka. Tady bych se ale ráda zmínila o první zapsané fence PK Anni Odkaz středověku – ČsHPK REG 1/82/84 paní Libuše Ondrouškové, která vyhledala rodiče této fenky, byli to nefalšovaní nalezenci a Anni byla předobrazem pravého krysaříka. A právě dcera této fenky byla zakladatelkou chovu PK ze Včelí zahrady. Do chovu krysaříka se zapsal nejvíce Bojínek ze Včelí zahrady a pak také Bojínkův syn Dajánek ze Včelí zahrady.

Není žádným tajemstvím, že máte doma kompletní databázi všech jedinců u nás i v zahraničí. Kolik psů přibližně čítá v současné době a pracujete s ní nějakým způsobem?

Ta databáze není úplně kompletní, mám tam cca 6500 jedinců, aktualizuji ji neustále a snažím se o doplnění nejen rodokmenů, ale hlavně o to, aby se jednou z toho dalo zjistit co nejvíce informací o vzhledu v tu kterou dobu (informace z bonitací) a zdravotní stav těch PK, kteří nejvíce zasahují do  pokračování chovu (výška, postoje, počty zubů, kvalita srsti, hrubé vady jako jsou fontanela, luxace patel, chybějící varlata a podobě). Není to jednoduché, ale dělám to ráda. A jednou to snad bude k něčemu dobré.

Pojďme se ale podívat na samotný chov. Vy jste odchovala řadu vrhů, na co jste po dobu své aktivní chovatelské činnosti kladla především důraz?

Krysařík dokáže dát svou lásku najevo…

Já se nepovažuji za velkou chovatelku, největším mým zájmem v chovu bylo dodržení standardu, a to se vždy nepodaří ani velkochovatelům. Při nedodržování pravidel odchovávají velký počet potomků, mají potom z čeho vybírat pro výstavy a sbírání titulů, ale také mají velký tzv. odpad, o kterém se nikdy nikdo nedoví. A to není moje parketa. Chovala jsem vlastně pro svoje potěšení, krysařík je temperamentní psík a k tomu všemu je učenlivý, milující, ale na druhou stranu je to i dost vyčerpávající, obavy o zdravý rozvoj, obavy z nových majitelů a to nepočítám obavy o fenu. Měla jsem všechny fenky perfektní povahy, vždy jsem si s nimi výborně rozuměla.

U malých plemen nebývají zrovna ojedinělé komplikované porody. Jak je tomu u krysaříků v tomto ohledu a kolik štěňat se průměrně rodí ve vrzích?

V době, kdy já jsem s chovem začínala, nebyla veterinární péče na takové úrovni jako dnes. Proto také obavy o zdraví rodící feny, štěňat se rodí v průměru dvě až tři. Není výjimkou jen jedno štěně nebo vrhy o pěti až šesti štěňatech. Tady se můj názor rozchází s mnoha  chovateli, protože tvrdím, že při takovém počtu již jde většinou o geny pinče. Proto také v minulých letech byla čekací doba na pořízení štěněte někdy i více než dva roky, to když se chovalo na 23 cm jedincích a nebylo tolik chovatelských stanic, jako je tomu dnes. Při správné péči není s porody velký problém. Ovšem že se vyskytují i porody císařským řezem, běžné to však není. Záleží jak na výběru fen pro chov, to znamená nechovat na všem, co se zařadí do chovu, tak i na správném postupu a nechtít mít hned tři vrhy za rok a půl a potom jen vynechat jeden vrh.

Dnes už se chovu nevěnujete, přesto vám dělají milou společnost čtyři pražští krysaříci. Prozradila byste nám něco o své čtyřnohé smečce?

Krysařík dokáže dát svou lásku najevo…

Dnes jsou to důchodci stejně jako já a  rozumíme si, je radost je mít kolem sebe, už jsou to velice rozumní parťáci. Neodporují, nehádají se, netoulají se. Kdo poznal povahu krysaříka, tak již nechce měnit.  Nejstarší fence je třináct let, je to trochu samorost, sice poslouchá, ale již začíná méně slyšet, tak je občas trochu komická. Dále mám dva sourozence, psa a fenku, letos jim bude dvanáct let. Při svém narození  přišli o matku, a tak jsem je sama, jak se říká, vypiplala, každé dvě hodiny je krmila z lahvičky. K tomu mi ještě pomáhala osmiletá fenka, která mi je při krmení čistila a je zajímavé, že ve svém věku po třech nedělích spustila mléko a nejen že je krmila, ještě je i vychovala. Nikdy nezapomenu, jak učila štěně chodit po schodech. To jsou nezapomenutelné zážitky. Tato fenka se dožila ve zdraví,  v plné síle a osrstění sedmnácti let. V jejích šestnácti letech jsem ji ještě předvedla na své poslední výstavě v soutěži mimo konkurenci a sklidila tam veliký úspěch. Rovněž je radost se dívat, jak se ti dva sourozenci dokážou ještě hašteřit o míček, nebo jak si tento dvanáctiletý pejsek zahrabává úmyslně pískací hračku do deky a pak ji zase hledá a šlape na ni, aby pískala. Jejich samostatná činnost je velmi krásná. Posledním je letos devítiletý pejsek a ten je naprostý závislák. Kam jdu já, tam jde on. To však není u PK výjimkou, krysařík dokáže dát svou lásku najevo.

Mohla byste nějak porovnat chov PK v době jeho začátků s tím dnešním? Co se třeba zlepšilo nebo naopak na co by bylo dobré dávat si pozor?   

Krysařík dokáže dát svou lásku najevo…

Jak jsem se již  výše zmínila, chov šel jednou nahoru, jednou dolů. Vždy se vyskytla skupinka lidí ovlivňující chovatele a to hlavně výškou. Jakmile totiž PK překročí hranici 25 cm v kohoutku, jeho hlava se mění v hlavu pinče. Pozitivní je však poslední doba, kdy se upustilo od velkých výšek a  správně se upřednostňuje výška původního standardu. Té je zapotřebí se striktně držet a zaměřit se nyní na ustálení kladů, které se podařilo získat a nevymýšlet něco nového. Začátek chovu byl podle mé zkušenosti dobrý, bohužel jak již to u různých plemen bývá, i zde se vyskytly snahy některých chovatelů dávat do popředí své odchovy  a některé vady přehlížet. Bude-li se vedení klubu držet daných směrnic, je klub, a tím i pražský krysařík na nejlepší cestě svého života.

Nemohu se nezeptat na žhavou novinku posledních dní. Jak vy osobně vnímáte prozatímní uznání plemene FCI a co všechno vám to přinese?

Prozatímní uznání plemene FCI je to nejlepší, čeho jsem se u pražských krysaříků dočkala. A jak praví „choďáci“: „Pane inženýre Findejsi, dal jste to!!!“

Prozatímní uznání plemene FCI je to nejlepší, čeho jsem se u pražských krysaříků dočkala. A jak praví „choďáci“: „Pane inženýre Findejsi, dal jste to!!!“

Prozraďte nám pak ještě na závěr, jak vidíte budoucnost pražských krysaříků a co byste jim a jejich chovatelům popřála do dalších let?

Krysařík dokáže dát svou lásku najevo…

Budoucnost pražského krysaříka já osobně vidím už jako dobrou. Vzpomenu-li si na dobu z historie, kdy se o znovuzrození krysaříka pokoušeli již kynologové ve dvacátých létech, v meziválečném období a kdy plemeno neodbornou plemenitbou zdegenerovalo natolik, že ztratilo mnoho ze svých dřívějších příznivců a obdivovatelů, je nyní existence a budoucnost krysaříka podchycená. Záleží jen na chovatelích, jak se k chovu postaví, co budou upřednostňovat a zda se zdravé jádro v chovu nenechá převálcovat chovy jen pro svou obživu a množírnami. Já všem těm, kteří to s krysaříky myslí poctivě, přeji hodně radosti a pocitu z dobře odvedené práce.

Děkuji vám za moc pěkný rozhovor.

 

Foto: archiv Emílie Kopečkové

Kam dál ...