Když psovi dobře nastavíme pravidla, má se v těžkých situacích o co emočně i tréninkově opřít

Sebekontrola a frustrační tolerance – na tyto dvě schopnosti psa jsme se zaměřili v rozhovoru s trenérkou Káťou Kůrkovou. Podrobně nám popsala, proč jsou pro psa důležité a jak je natrénovat tak, aby skutečně fungovaly v běžném životě, ne pouze doma nebo na cvičáku. Přečtěte si její tipy, jak pracovat s generalizací chování a také o přínosech sportování se psem pro společný život.

Kateřina Kůrková je trenérkou psů od roku 2013, kdy vedla tréninky agility a školku pro štěňátka. Nyní vede převážně lekce individuální a v menších skupinkách, na kterých s klienty trénuje dovednosti pro každodenní život individuálně podle potřeb každého týmu. Věnuje se také noseworku a hoopers, které má ráda právě proto, že se jejich aspekty mohou pozitivně promítnout do společného soužití člověka s jeho psem. Naučené dovednosti je pak možné prohlubovat na jejích tréninkových procházkách. Nyní připravuje nový program pro lidi se štěňátky, kterým chce hned do začátku předat komplexní a zároveň co nejjednodušší „návod“ na štěňátko, ve kterém bude kombinovat lekce naživo s online lekcemi a e-booky.

Sebekontrola je hodně široký pojem. Je to schopnost psa kontrolovat impulzy, ať už jde o nutkání něco sežrat nebo na někoho vyskočit. Můžeme ji také popsat jako schopnost odolat pokušení a udělat něco, co je pro psa výhodnější v dlouhodobějším horizontu, čímž myslím zpočátku horizont pár vteřin. Ví, že když neudělá něco, co teď chce, tak to dostane za chvíli, anebo přijde jiná odměna. Já pro sebe tento pojem používám jako označení pro schopnost psa udělat rozhodnutí, které je z našeho lidského pohledu správné.

Myslím si, že z pohledu psa je výsledkem sebekontroly porozumění, jak lidský svět funguje a jak se dostat k tomu, co chce. Náš pohled je tedy „jak to zařídit, aby pes nedělal některé věci“ a psí pohled je „jak se dostanu k tomu, co chci“. Je to pro něj vlastně takový návod na náš svět.

Je to linka, která se sebekontrolou vine a z našeho pohledu je důvodem, proč sebekontrolu psa učíme. Pes má nějaké impulzy, které ho v určité situaci napadnou jako první. Například vidím jídlo – sežeru ho, vidím pohyb – poběžím za ním, vidím člověka – skočím na něj. Jsou to přirozená chování psa, která jsou však z pohledu lidí nechtěná nebo v naší společnosti neakceptovatelná. Takže potřebujeme změnit prvotní myšlenku, která v dané situaci pejskovi naskočí. Potřebujeme ji nahradit něčím, co je funkční jak pro nás, aby život se psem byl komfortní, tak i pro psa, aby se nedostal do nebezpečných situací a byl schopný v našem složitém lidském světě fungovat.

Je hodně důležité začít s tréninkem sebekontroly už od malého štěňátka nebo zkrátka od okamžiku, kdy si jakkoli starého pejska přivezeme domů. U štěňátek se sebekontrola učí většinou velmi jednoduše, protože se teprve dozvídají vše o světě a nemají zažité vzorce chování, které bychom chtěli měnit. Takže máme velkou šanci nastavit u nich věci tak, aby se v dospělosti chovali, jak chceme. Po štěněcím věku však přijde puberta, kdy se psovi „přestavuje mozek“ a vývojové změny vedou k tomu, že má horší pozornost, je impulzivnější a má velké nutkání dostávat se k novým zážitkům, ať už to jsou cizí psi, nebo objevování a zkoušení nových věcí.

Do určité míry ji lze přirovnat k pubertě lidské, kdy se dítě snaží osamostatnit od rodiny. Z fyzického hlediska hůř zpracovávají stres a kontrolují svoje emoce, snáze podléhají frustraci a mají problém právě se sebekontrolou. Když necháme pejska odmalička růst jako dříví v lese, v pubertě se tohle všechno projeví v plné parádě. Štěně, které nemělo potřebu se od nás vzdalovat a testovat okolní svět, najednou padá do frustrace, když například vidí psa, ale nemůže za ním, protože je na vodítku. 

Když od začátku pozitivně nastavíme pravidla sebekontroly, fyzické změny sice stále nastávají, ale pejsek se má emočně i tréninkově o co opřít, protože už jsme mu desetkrát, stokrát nebo dokonce tisíckrát vysvětlili, co jak funguje. Díky tomu má šanci ty situace zvládnout lépe. I když mu naskakují emoce a impulzy, napadá ho, jak se v tu chvíli rozhodnout.

Ruku v ruce se sebekontrolou jde frustrační tolerance. Je to schopnost vyrovnat se s tím, když nedostanu, co chci, nebo co očekávám. Je také moc důležitá a štěňata se i ji učí mnohem snáz než puberťáci nebo dospěláci.

Učím to přes různé bariéry, jako jsou vodítko, ohrádka nebo zábrana ve dveřích. Pes se učí vyrovnat s tím, když věci nejdou podle toho, jak by si v tu chvíli přál, a aby se namísto obrovské frustrace uměl zklidnit. Nejzákladnější příklad je učení odpočívání za bariérou, třeba v ohrádce nebo v kleci. Pejsek se učí, že když ho dám za ohrádku, tak nemůže spát na gauči, kde by zrovna chtěl, ale bude odpočívat tam, kde jsem mu určila. Může mi to pomoci i při učení zůstávat sám doma. Dále učím odpočívání na vodítku, s nímž také začínám doma. Pejska dám na vodítko, sednu si na židli, dám si vedle sebe pelíšek a čekám, až se uloží tam, kde je, a začne odpočívat. Naučí se „aha, já jsem přišpendlený k paničce a nemám kam jít, tak si tady v klidu lehnu”. Postupně to můžu přenášet ven, na klidná místa v přírodě v rámci procházky a do čím dál rušnějších prostředí. S tréninkem vždycky začínám v nejjednodušší situaci, když je pejsek připravený odpočívat. Je nakrmený, vyvenčený, vyběhaný a vím, že sám by teď šel odpočívat.

Určitě. Tyto dvě věci patří mezi to nejdůležitější, na čem můžu se svým psem pracovat, a hlavně se všichni někdy setkáme se situacemi, v nichž je potřebujeme. Například když se při venčení jen na chvilku s někým zapovídám, pak se pes, který je na vodítku a tuto situaci nezná, může frustrovat a začít kňučet nebo štěkat. Bavíme se o situacích, do kterých se dennodenně dostáváme, takže má smysl na tom pracovat se psem každého věku. Kladu důraz na štěňátka proto, jak obrovský rozdíl v učení těchto dvou věcí u nich oproti pubertálním a dospělým psům je. Samozřejmě existují věci, které se učí stejně snadno štěňátka i dospělí psi, a něco se zase naučí snáze dospělý pes. Jde třeba o odložení vsedě, protože dospělák má větší kapacitu na soustředění. Ale na věcech, u nichž pracujeme s očekáváními a regulací emocí, potřebujeme makat odmalička, pokud tu možnost máme. Když se štěně tohle naučí, řekla bych, že všechno ostatní už může být v podstatě brnkačka.

Ještě doplním, že někteří psi mají tyto dvě schopnosti, hlavně frustrační toleranci, přirozeně velmi dobré. Lidem pak výcvik připadá celkem snadný, protože mají psa, který není akční a impulzivní, ale spíše klidný. Nemůžeme se ale spoléhat na to, že takový bude zrovna náš pes.

Sebekontrola je hrozně komplexní věc. Většina lidí si pod ní asi představí, že pejsek zvládá mít položené pamlsky na pacičkách, nebo že si sedne, když mu pokládají večeři na zem, a vezme si ji až po uvolňovacím povelu. Jenže když ho to naučíme v několika izolovaných scénářích, nemá to v podstatě žádný vliv na jeho fungování v běžném životě. Musíme pracovat na generalizaci a učit sebekontrolu v mnoha různých situacích a scénářích. Základem jsou dvě věci, vedle generalizace je to management. Pokud budu s pejskem trénovat sebekontrolu doma s mističkou, pamlsky a hračkou, ale venku si bude dělat, co chce, pravděpodobně se nikdy nedostaneme do bodu, že to, co zvládá při cvičeních doma nebo na cvičáku, bude dělat i venku na procházce. Naučí se totiž, že v různých situacích platí různá pravidla.

Jednou z nejdůležitějších věcí, aby sebekontrola fungovala, je, že dokud ji pejsek nemá dostatečně natrénovanou, musíme mu nastavovat svět tak, aby se neučil to, co nechceme. Pokud má můj klient psa, který vybíhá za cyklisty, a budeme trénovat, aby neběhal za jídlem, hračkou a figurantem, ale na procházkách se stejně za kolem rozeběhne, náš trénink nebude fungovat. Pes se totiž učí neustále. Takže musíme přidat nástroje, jako třeba vodítko, a opatření, čímž myslím například práci se vzdáleností od cyklistů. Musíme si uvědomit, že i když je sebekontrola hodně důležitá, je stále jen jedním dílkem z fungování se psem. Je nutné zapojit i management prostředí a postupnou generalizaci.

Základem tréninku sebekontroly je, že vždycky když vidím, že už tomu pejsek porozuměl, něco změním. Jakmile totiž budu cvičení opakovat pořád dokola, stane se z toho řetězec chování, které pes dělá automaticky a nemusí nad ním přemýšlet.

Trénink začnu v klidném prostředí – doma, na klidné louce nebo na cvičáku a s jednoduchou situací. Když učím sebekontrolu s hračkou, budu pejska učit na povel se se mnou přetahovat a na povel zase skončit a počkat, až mu ji vrátím. Zpočátku to od něj vyžaduje hodně přemýšlení, ale postupně uvidím, že už je to pro něj jednoduché, po povelu na puštění si dokáže v klidu sednout a čekat. V tu chvíli přichází čas na obměnu, aby se nad tím musel zase zamyslet. Poté, co mu hračku seberu, ji můžu položit na zem, rozeběhnout se s ní pryč, hodit ji směrem od psa, položit ji a chtít, abychom od ní poodešli a podobně. Nebo to udělám stejně těžké jako na začátku, ale v rušnějším prostředí. Můžu přidat na obtížnosti tím, že cvičení zařadím na začátek procházky, kdy je pejsek plný energie, a ještě není tolik připravený se soustředit. Často se stává, že se naučíme několik cvičení a už nás nenapadají nové věci, proto se pejsek v tréninku neposouvá. Pro inspiraci, co všechno můžeme změnit, aby si to pes více generalizoval, je dobré se obrátit na trenéra.

Dalším krokem je přenášet sebekontrolu na prostředí a věci, které nemám pod kontrolou. Moc důležitý je mezikrok s odloženou odměnou, což může být hračka nebo miska s pamlsky položená na zemi nebo cokoli jiného, co psa zajímá. Můžeme použít krabici s hadry napachovanými od kočky, které si pes bude chtít pročmuchat, nebo člověka, kterého chce pozdravit. Pejska učím, že se k tomu, co chce, dostane přes spolupráci se mnou, ať už přes oční kontakt, chůzi u nohy nebo to, že v klidu vedle mě počká. Často po něm také chci, aby se zvládl samostatně odpoutat. Všimne si té zajímavé věci, napne vodítko a já chci, aby se z konce vodítka vrátil zpět ke mně a řekl si o to, abych ho tam pustila. Když tohle umíme, většinou si to pes přirozeně začne generalizovat a nabízet i sám na procházkách. To však platí pouze, pokud jsem do té doby dělala i ten potřebný management.

Je pravda, že to my trenéři často říkáme. Možná je to ale tak, že lidem připadají některé situace podobné, zatímco pes je vnímá jako úplně rozdílné. Přirovnala bych to k řízení auta v Čechách a v Anglii. Já jsem na to už zvyklá, takže vám řeknu, že je to jednoduché, prostě vše děláte zrcadlově. Schopnost řídit auto už mám zgeneralizovanou i na levou stranu silnice. Ale spoustě lidí se to zdá nepředstavitelně těžké a napoprvé to vyžaduje hodně soustředění.  Pro hodně lidí je náročné řídit i jen cizí auto, na které nejsou zvyklí, zamysleme se nad tím, jak malé detaily nám v tu chvíli na cizím autě dělají potíže. Nebo když pojedeme do země, kde mají cedule jinou velikost, barvu nebo tvar než u nás, uvědomění, že mají stejný význam jako naše cedule, nám zabere třeba o půl vteřiny déle. Musíme si to teprve zgeneralizovat. A takto pes bude vnímat různá prostředí a tréninkové scénáře, ve kterých nás musí poslouchat. Takže si myslím, že se často zapomínáme na různé situace podívat z pohledu psa a vnímáme je, jako by byly stejné.

Pokud se bavíme o tom, že se pes chce dostat k něčemu, co je pro něj odměňující, velmi dobře se naučí rozpoznávat všechna znamení toho, že zrovna v tuto chvíli nějaké chování bude fungovat. Například se naučí, že nemá smysl tahat na vodítku, když ho drží páníček, ale má to smysl ve chvíli, kdy ho drží panička, protože ta ho neudrží. Nebo že má smysl to zkoušet, když si lidé povídají s někým na telefonu. Pokud dochází k těmto nekonzistencím, pes se naučí zkoušet stále dokola, jestli se mu zrovna v téhle situaci nepodaří se k odměně dostat. Proto je strašně důležité být ve svých reakcích konzistentní. V tom vídám rozdíl u psů prvomajitelů a psů zkušenějších pejskařů. Když psovi neumožníme udělat tu zkušenost a rovnou mu ukážeme mantinely, například stopovačkou, naučí se, že svět funguje tímto způsobem a nemá tendenci opakovaně zkoušet, kdy se mu co vyplatí.

Já jim říkám odměny z prostředí nebo funkční odměny. Myslím tím to, co pes zrovna v tu chvíli nejvíc chce. Člověk získá obrovskou výhodu, když se tohle naučí na svém psovi číst. I u jednoho psa se totiž bude měnit motivace podle toho, jaká je část dne, kolik má energie, kde jsme, jaké je počasí, jestli jsou kolem psi nebo háravky a podle mnoha dalších okolností. Motivace se mění neustále, u lidí to funguje stejně. Když jsem unavená, není pro mě odměnou nabídka jít tancovat, ale spíše lehnout si třeba k filmu. Takže je důležité naučit se, co je pro psa ve které chvíli odměňující, a že často jedna věc je v určitou chvíli tou nejultimátnější odměnou, ale jindy ho to nemusí vůbec zajímat.

Nejjednodušší pro výcvik se psem je situace, když pes nejvíc ze všeho chce zrovna to, co mám v kapse. Proto vkládáme hodně energie do zvýšení motivace na jídlo a hračky a budování společného vztahu. Když má pes hodně rád hračku a hru se mnou, což lze naučit, ve spoustě situací se právě to může stát funkční odměnou. Samozřejmě jsou situace, kdy to tak snadné není, například v momentě, kdy se pes něčeho bojí. V tu chvíli bude funkční odměna pocit bezpečí, možnost vzdálit se od věci, které se bojí a podobně. Pokud jsou příčinou chování negativní emoce jako strach, jen sebekontrola nám stačit nebude a je vhodné se poradit se svým trenérem, který se zvládne na situaci podívat komplexně a vymyslet tréninkový postup.

Problém u nich je ten, že někdy je vhodné je použít, a někdy ne. Mým cílem proto vždycky bude, aby byl pejsek schopen přijmout to, co mu můžu nabídnout, protože ne vždycky ho můžu pustit tam, kam chce. Je vhodné si takové situace připravit na tréninku, nebo využít bezpečných situací, když nastanou na procházce. Když mi můj pes nabídne pozornost, pustím ho za jeho psím kamarádem. Jakmile to pochopí, můžu po něm chtít delší spolupráci a jsem schopná do toho vložit i odměnu od sebe. Takže dalším krokem je vysvětlení principu „když se zklidníš a přijmeš odměnu ode mě, pustím tě k tomu psovi“. V tu chvíli mám skoro vyhráno a můžu střídat, jestli ho za druhým psem nakonec pustím, nebo ne.

Když jsem použila jako příklad zrovna psího kamaráda, je ale třeba zmínit jednu věc, kvůli které neaplikuji tenhle postup plošně na všechny psy a všechny situace. Sebekontrola může totiž zvýšit energii nebo výbušnost chování po tom, co pes dostane volno. Pokud pes něco chce a my mu vlastně říkáme „ještě vydrž, ještě vydrž… můžeš“, nahromaděná energie se projeví. S některými mladými, energickými nebo nervózními psy tedy volím při setkání s cizím psem jiné strategie, aby se do setkání nepřiřítili jako velká voda, což může mít za následek nezájem nebo defenzivní reakci druhého psa. Také u extra hltavých psů zvažuji, jak bude vypadat sebekontrola u hlavního krmení a zbytečně psa „nenapínám“, aby se hltání ještě nezhoršilo.

Zaprvé jsou to super aktivity, které se dobře kombinují a sedí mně i mým psům a zadruhé v nich vidím velký přínos pro klienty, kteří ke mně chodí trénovat.

Nosework jako pachová práce má pro psa spoustu benefitů a lze ho dělat kdekoli, zařadit ho do procházek nebo naopak jako aktivitu na doma. Čmuchání je přirozené chování, které psa zdravě unaví, má potenciál mu zvýšit sebevědomí a hodně plemenům uspokojuje potřebu toho, k čemu byla vyšlechtěna. Na noseworku mám ráda, že se dá dělat v různých variantách a obtížnostech. Spoustě lidí bude stačit vyhledávání pamlsků nebo hračky a nepotřebují to posouvat na úroveň sportu jako takového. Pokud se naopak lidi chtějí se psem něčemu cíleně věnovat, nosework rozvíjíme dál podle toho, kam až se chtějí dostat a jak jim to jde.

Mně se na něm také moc líbí, že pejskům často pomáhá překonat svoje strachy a zvýšit sebevědomí. Dostanou se do takového flow toho přirozeného chování, že třeba vstoupí na povrchy, kterých se bojí. Vždy dávám jako příklad malého pudlíčka, o kterém moje milá klientka prohlásila, že nevstoupí ani na mokrou posekanou trávu se vyčůrat. Když hledal skořici, lezl bahnem, roštím i potokem a ani u toho nezaváhal.

Hoopers je pro mě radost. Jako bývalé agiliťačce se mi líbí, že jsou šetrnější pro pohybový aparát. Aby se agility dělalo bezpečně a zdravě, pes se musí naučit správně překonávat jednotlivé překážky a mít dobrou fyzickou a mentální přípravu, než můžeme začít běhat celé parkury. Této přípravě se většina běžných majitelů, kteří chtějí „jen dělat něco pro zábavu“, nevěnuje, a trénink agility pro ně pak není z mého pohledu tak přínosný. V tomhle mám ráda hoopers, protože příprava na tento sport vzhledem k povaze jednotlivých překážek není až tak komplexní a můžeme se s lidmi rychleji dostat k tomu, že s pejskem dělají to, na co se těšili. Brzy mohou začít běhat parkury a já zároveň vím, že děláme aktivitu, která je pro psa bezpečná a přínosná.

I v hoopers je hodně základů, které musíme pejska naučit a které pro něj budou přínosné i do života, jako je soustředění na překážky a povely psovoda nebo odložení. Běhání po parkuru můžu přizpůsobit tomu, jaký cíl konkrétní tým má. A stejně jako u noseworku je lze dělat od hobby verze, kdy z toho sportu vyberu prvky, které se mohou týmu hodit do života, až po to, že s někým směřujeme skutečně k nějakému výsledku a cíli a učí se komplexní dovednosti.

Když děláme hoopers tak, jak má vypadat jako sport, je hezká ta práce ve velké rychlosti a vzdálenosti od psovoda, což vyžaduje opravdu velkou souhru mezi psem a psovodem. Také na psa nemůžeme nějak extra tlačit, protože je na volno. To pro některé majitele může být nezvyk a pokud mají pejska, který na procházkách bývá na vodítku, zvykají si, jak se psem pracovat i bez něj, jak ho motivovat a napojit na sebe a jak ho po parkuru vést na dálku.

Nicméně mým fokusem u psích sportů je vždy najít u konkrétního týmu to, co si myslím, že potřebují do společného života, a tuto část sportu majitelům představit a rozvíjet tak, aby oba členy týmu bavila. Člověk se tak hezky učí se svým pejskem pracovat. Přínos vidím také v tom, že na těchto aktivitách oproti tréninku poslušnosti vlastně tolik nezáleží. Pro lidi a psy jsou to aktivity, které dělají spolu pro zábavu, není u nich tlak na výsledek, a přesto se při nich učí spoustu věcí přenositelných do každodenního života. Zároveň si při nich budují a prohlubují vztah. Třeba lidé, kteří mají s pejskem nějaké potíže, pak vidí, že mu něco jde a je v tom fakt dobrý, vidí ho v jiném světle. Někdy to, že si pes vybudoval pro něco v životě novou vášeň, a věnuje se tomu se svým majitelem, mu začne pomáhat v situacích, které s tím zdánlivě nesouvisí.

Primárně se zamýšlím nad tím, co chci, aby pes měl v základní výbavě svých chování. Co budou jeho defaultní chování, která udělá, když neví, co má nabídnout. Proto učím psy odmala především klidná chování a ta akční si nechávám na později, s výjimkou společné hry s hračkou, kterou učím odmalička. Chování typu otočky, podávání pacek, hrabání nebo štěkání neučím jako jedna z prvních. Pes si ta prvně naučená pravděpodobně dobře zafixuje a bude se k nim vracet. Já například místo podávání paciček ráda učím pokládání bradičky, od začátku to u svých psů odměňuji, kdykoli to udělají. Když si můj pes začne říkat o pozornost hrabáním packou, irituje mě to, zatímco položení bradičky je klidné chování, které navíc nemůže dál eskalovat.

Stejně tak každý sport má části, které je potřeba natrénovat. Mělo by se začínat s chováními, která jsou v souladu s tím, co chci od psa v běžném životě. I agility můžeme dělat od pěti měsíců, ale tak, že pes klidně do roka neuvidí překážky. Budeme trénovat sebekontrolu, soustředění na práci, odložení, drive na hračku i na spolupráci se mnou, aby uměl přepínat mezi klidem a prací, nepřetáčel se. Budu dělat fyzickou přípravu, aby se později uměl pohybovat na parkuru. Když pak přijdeme na parkur, poskládá se to dohromady a pro neznalého člověka to vypadá, jako kdybychom na překážkách běhali odmalička. Také budu štěňátko brát na závody, aby v klidu spalo v kleci vedle parkuru, aby si tam se mnou umělo pohrát. S takovým pejskem pak v podstatě nemusím trénovat procházkovou poslušnost, protože má přivolání, soustředění na mě a ignoruje okolní prostředí.

Nejvíc mě v práci se psy formovali Pavla Kamrádová a Chirag Patel. Pavla mě přivedla k tomu, jak vypadá funkční pozitivní trénink a od Chiraga jsem si hodně přidala to, že je potřeba stejné principy aplikovat i na klienty – lidi. Doporučila bych ho jako zdroj každému právě v tom, že pracuje s takovou lehkostí s lidmi i se psy, kterou si myslím, že je dobré si zažít.

Teď aktuálně ráda chodím se svými psy cvičit k Ivaně Grešové, která je pro mě velkou inspirací opět v tom, jak lze funkčně vést a využívat v životě pozitivní trénink.

Děkuji Ti za příjemný rozhovor plný konkrétních tipů a přeji Ti hodně radosti s Tvými pejsky i týmy, které s Tebou trénují.

Simona Šimíčková

Foto: archiv Kateřiny Kůrkové

www.katapro.cz

www.instagram.com/katapro_trenerkapsu/