Jak si vytvořit Hodného psa

Zajímá vás, co obnáší profesionální trénování psů? Uvažujete o kariéře v kynologii, nebo byste jen rádi nahlédli pod pokličku této lákavé profese? Právě takové nahlédnutí nám umožnila Helena Pozníčková Hejzlarová, spoluzakladatelka výcvikového centra Hodný pes. Nenechte si ujít naše povídání o radostech i strastech trenérského života.

Ing. Helena Pozníčková Hejzlarová začala s pejsky pracovat v útulkovém prostředí. Práce s nimi ji nadchla natolik, že se v roce 2010 stala trenérkou psů. Je předsedkyní spolku ISCA z. s., který pořádá kurzy pro trenéry zvířat. Dále je instruktorkou hersenwerku, předsedkyní Kynologického spolku sportu Dog Puller, z. s. a trenérkou i rozhodčí tohoto psího sportu. Společně s Petrou Šatopletovou založila v červenci roku 2022 výcvikové centrum Hodný pes.

K tréninku psů jsem se dostala před dvanácti lety v podstatě náhodou. Pracovala jsem tehdy v marketingu, což mě nenaplňovalo. Mým největším problémem bylo, že jsem usínala v kanceláři a začalo se mi to stávat i během schůzek. Byla jsem z toho frustrovaná. Navázala jsem spolupráci s jedním útulkem, dělala jsem pro ně věci online a měla jsem pocit, že dělám něco, co má větší smysl. Po seznámení s Míšou Zemánkovou, zakladatelkou Dogpointu, jsem pracovala tam, a po odchodu z Dogpointu jsem u práce se psy zůstala. Nepamatuji si přesně, jak jsem začala trénovat. Myslím si, že začátky byly spojené se záchranářským výcvikem, který jsem tehdy dělala. Později mi dala příležitost učit se Šimona Drábková. Zároveň jsem se neustále vzdělávala v rámci tehdy dostupných kurzů, obor kynologie na České zemědělské univerzitě ještě neexistoval. Postupně jsem upravovala své fungování tak, aby mi dávalo smysl a abych se trénováním uživila. Od začátku jsem dbala na to, abych měla dostatek volna, nechtěla jsem vyhořet. Každým rokem jsem systém upravovala a do dneška mi dobře funguje.

Nejprve jsem působila na jednom místě, kde jsem chtěla původně založit svůj cvičák, později jsem zase hostovala na jiném cvičáku. Velkým zlomem bylo moje těhotenství, během kterého jsem toto působení ukončila. Uvědomila jsem si, že chci trénovat na místě, kde bude i zázemí pro moje dítě, včetně trávení času s babičkou nebo na přípravu jídla. Také mi nevyhovovalo, že s ostatními trenéry každý uvažujeme jinak, každý trávíme rozdílný čas například uklízením pomůcek a starostí o prostředí, v němž trénujeme. Zároveň jsem měla z předchozích let rozjeté projekty, které mi dávaly smysl a nechtěla jsem se jich vzdát. Potřebovala jsem jim ale věnovat velkou část mentální kapacity. I proto jsem se chtěla s někým spojit, aby se mi částečně uvolnila hlava, a přitom tréninky i ostatní projekty mohly dál pokračovat.

Již dlouho jsme kamarádky s Péťou Šatopletovou, jelikož si brala psa z Dogpointu, když jsem tam působila. Tenkrát jsem ji pošťouchla k tomu, aby se dala na výcvik psů, protože se mu věnovala už delší dobu a byla v tom dobrá. Už si nepamatuji, čí iniciativou bylo spojit se a pracovat společně. Na jaře loňského roku jsme si ale sedly a řekly si, jak by to společné trénování mohlo vypadat. Prvním krokem bylo hledání prostoru. Že jsme našly zrovna tenhle v Týmlově ulici, byla náhoda. Byly jsme před kývnutím na jiný na Praze 3, kde by nás ale čekala ohromná rekonstrukce. Nakonec jsme se dostaly sem, kde je to skvělé. Máme dvě cvičebny, takže kontinuálně můžou probíhat skupinové kurzy a individuálky. Dále máme učebnu na semináře a jednu místnost, kde probíhají psychoterapie a natáčíme zde výcviková videa. Nechybí zázemí jako kuchyňka, kancelář a úložné prostory. Jako bonus pro zpestření pracovního prostředí máme střešní terasu. Kromě ideálního prostoru jsme potřebovaly ještě výstižný název. Myslím, že Hodný pes, který vzešel z našich iniciálů, to splňuje.

Markétku znám ze záchranářského výcviku, chodila ke mně jako klientka se svým pejskem. Pracovala v Zoo Praha jako specialistka etického tréninku zvířat a v minulosti mě požádala o pomoc v souvislosti s veřejnými vystoupeními, která dělala. Časově se to sešlo tak, že po založení Hodného psa nastoupila na doktorské stadium, opouštěla zoo a domluvily jsme se na spolupráci.

Obrovským benefitem je, že jsme všechny veganky. Stoprocentně si v tom rozumíme, usnadňuje nám to komunikaci a zpříjemňuje život. Je automatické, že když pořádáme nějakou akci, nebude na ní k jídlu žádné mrtvé zvíře. S čímž souvisí i náš přístup k ekologii obecně, například nádoby na třídění odpadu považujeme za běžné vybavení vzdělávacího prostoru.

Jako poslední jsme přizvaly Kristýnku Kinkalovou, společně s níž nabízíme služby, které k tréninku a životu se psem podle mého názoru patří. Nabízí individuální a skupinové psychoterapie. Nejradši bych k ní odeslala asi každého svého čtvrtého klienta, protože vidím, že má nějaký problém, na který neumím adekvátně reagovat. Vedle skupinovek pro klienty je chceme dělat i pro trenéry. Sdílení mezi trenéry, zejména když pracují s těžkými tématy, jako je například separační úzkost, má svoje místo. V českém trenérském prostředí to však zatím chybí. Přitom různé náhledy na danou věc jsou moc důležité.

Na jednu stranu je spolupráce ulevující v tom, že obsáhneme spoustu věcí, které chceme dělat, a každá sama bychom je zrealizovat nezvládly. Nicméně je náročné takový projekt uživit. V tomto ohledu jsem při práci sama na sebe byla vysmátá. Když jsem si chtěla vydělat víc, prostě jsem přidala tréninky. Bylo to vždycky na úkor času, měla jsem třeba opravdu hodně práce, ale šlo to. Postupem času jsem si uvědomila, že mentální zdraví je pro mě přednější než finance. Stanovila jsem si finanční hranici, kterou jsem potřebovala pro pokrytí všech nákladů a občas na nějakou radost pro sebe. Nenašetřila jsem si z toho na dovolenou, ale za to jsem měla více volného času. Mohla jsem učit čtyři hodiny denně, pátky jsem většinou měla volné. Měla jsem odzkoušeno, že když učím víc než čtyři hodiny denně, bolí mě hlava. Stále je to práce s lidmi, která vyžaduje hodně soustředění. Platí to pro skupinovky i individuálky. Když mám jednoho psa, více si hraji s detaily a musím mít pozornost stoprocentně namířenou na něj, v tom je ta práce intenzivnější. Také mnohem víc mluvím s tím člověkem. Když mám tři psy, musím zase pozornost rozložit mezi ně a dobře trénink nastavit. Oboje má zkrátka výhody i nevýhody.

V Hodném psovi teď vyděláme na uhrazení nájmu a poplatků. Z odučených kurzů například zatím nemáme žádný zisk. Já osobně jsem na tom finančně hůř než dříve, do určité míry do toho však vstupuje mé mateřství. Jsou týdny, kdy ruším termíny individuálních lekcí, protože potřebuji být s dcerou. Nicméně věřím, že naše finanční situace se bude zlepšovat. Po roce fungování můžu zhodnotit, že jsme předčily naše očekávání a nastavený finanční plán jsme splnily. Protočilo se u nás za tu dobu opravdu hodně klientů, z tohoto pohledu si vedeme dobře. Právě sehnání a udržení klientů je při podnikání zásadní otázkou. U nás například i Markétka, která dříve působila v zoo a kynologické klienty neměla, má nyní všechny individuální lekce plné. Myslím si, že když člověk dělá práci dobře, klienti se mu nakupí. A já věřím, že my to děláme dobře.

Tréninkové lekce jsou jen špičkou ledovce naší práce. Děláme si samy vše od tvorby finančního plánu po vybavování Hodného psa nábytkem. Velkou část práce tvoří psaní popisků k lekcím, které klientům poskytujeme. U individuálek jsou samozřejmě obsáhlejší a individualizovanější než u kurzů. Na každou hodinovou lekci připadne následně přibližně dvacet minut psaní zápisku. Dále tvoříme a spravujeme přihlašování na všechny akce, ať už kurzy nebo semináře. Jelikož tyto naše produkty prodáváme online, staráme se také o e-shopové věci. Hodně času zabere komunikace a fakturace. Když chceme zrealizovat seminář, po vymyšlení tématu následuje tvorba obsahu, která zabere spoustu času.

Součástí naší práce je také neustálé přemýšlení nad tím, jak nastavené věci vylepšit. Přes léto jsme měly přestávku v kurzech, začínají zase od září. Dělaly jsme speciální intenzivky a lekce venku. Vedly je kolegyně, já jsem měla pouze individuálky. Na druhou stranu jsem ty dva měsíce pracovala na obměňování a vylepšování kurzů. Přeci jen nám za dosavadní turnusy vyvstala spousta věcí, které nyní zapracovávám.

Když si vzpomenu na období bez dítěte, uvědomuji si, že jsem ani moc vypínat nepotřebovala. Dělala jsem to, co mě baví, a zároveň jsem měla vždycky čas na procházku, trénink a další aktivity se psem. Nejsme s mužem moc společenské typy, takže času zajít si někam jsme měli také dostatek. Naopak s dítětem je to jiné v tom, že mám hlavu zaplněnou právě Emmou a je pro mě těžké přepnout se do pracovního módu. Když potřebuji udělat práci, při které se musím intenzivně zamyslet, například nyní nové nastavování kurzů, potřebuji si vytvořit ideální podmínky, aby mě při tom nic nerušilo.

Nicméně čerpám hodně ze systému, který jsem si nastavila už dříve, například v kurzech máme některé týdny volné. Aplikovala jsem to i na Hodného psa a skvěle to funguje. Tím pádem máme s holkami dostatek volna, ani navzájem se neobtěžujeme. Je to taková prevence vyhoření. Dále vnímám jako nezbytnost a zároveň příjemnou aktivitu pravidelně se s kolegyněmi scházet. Supervize je podle mě jediná věc, která ti dá objektivní pohled na tvoji práci, zda ji děláš, nebo neděláš dobře. Jinak jsi prostě jen trenér, který to dělá čistě podle sebe a nemá žádný náhled zvenčí. Pokud se navíc nevzděláváš, je to fakt blbé. Zabíjí to tvoji pokoru, máš pocit, že jsi strašně chytrá a neposouváš se dopředu.

Asi největší novinkou, která je v testovacím režimu, je naše práce s několika opravdu problémovými pejsky. Občas je problém v člověku, občas v psovi. Společná práce jim z nějakého důvodu zatím nejde, přitom s námi – trenérkami pes spolupracuje. Dali jsme těmto klientům nižší cenu a s jejich pejsky teď pracujeme my, ne majitelé. Ti jsou však po celou dobu tréninku u toho s námi. Takže zkoušíme cestu, kdy my cvičíme se psem a majiteli následně ukážeme, jak na to, naučíme ho s ním zacházet. Tento trénink je ale zatím v plenkách, stále hledáme cestu, jak ho dělat správně. Jelikož to zatím testujeme, nemůžu k tomu teď říct víc. Ukázalo se nám ale, že v tomto kurzu je v některých případech vhodné propojení právě s psychoterapií. Majitelé jsou někdy hodně frustrovaní a je pro ně například těžké, když chtějí s pejskem pracovat, avšak on jim dá najevo, že s nimi pracovat nechce. I takovým situacím se pak s klienty věnujeme. Moc mě baví takové věci vymýšlet, je ale těžší aplikovat je a uvádět do chodu.

Moc ti děkuji za otevřený rozhovor a přeji, ať se tobě i celému Hodnému psovi dobře daří!

Simona Šimíčková

Foto: Tereza Svobodová, archiv Hodného psa, archiv Ing. Heleny Pozníčkové Hejzlarové

https://www.hodnypes.cz/