Jak se točí psí film? To budete koukat! 1.díl

Máte rádi i odlehčené čtivo? Tak to jste tady správně! Po dlouhém řetězci vážných či odborných článků se trochu zasmějeme a zároveň se dozvíme mnoho zajímavých věcí ze zákulisí natáčení filmů s psími herci. Pokud jste si někdy zkoušeli vytvářet nějakou představu o tom, jak to asi probíhá, tak na ni raději zapomeňte! Vše je totiž jinak!

„Tak to se vezme dvacet deka zkušeností se psy, osmdesát deka odvahy a troufalosti a asi tak tři kila času…“, říká sympatická a kreativní Magdalena Novotná. Pojďme se tedy spolu s ní podívat do zákulisí natáčení a pozvolna tak navážeme na předchozí úvodní rozhovor. A máte se na co těšit!

Nejprve musím zdůraznit, že tenhle článek je o tom, jak já točím psí film. Určitě se najdou další, kteří to dělají jinak a možná i lépe... Nevím. Každopádně v mém případě to byla hlavně ta troufalost a pak ten čas.

Hlavní omyly režiséra

Tak si představte, že se nabídnete jako producent, scénárista, režisér, střihač atd. v jedné osobě pro psí filmovou školu. A oni se vám tam přihlásí psi...

Tak a co teď? První, co vás napadne, cože ti pejsci umí za triky. A to byl můj první omyl. Psí film není založen na nekonečné řadě triků. Je naprosto super, když se občas nějaký trik uplatní a páníček je pak obzvlášť pyšný, když vidí svého pejska dávat usušené prádlo do košíku (Isulka v Sedmi statečných), sbírat dříví a držet sekeru (Alfík v Sedmi statečných), či tančit na zadních jako tanečnice (Čínští naháči v Limonádovém Joe). Nicméně triky ještě nedělají film. Mnohem důležitější je základní poslušnost jako třeba odložení, štěkání na povel či přivolání. Ale přiznám se, že mám jeden trik, který jsem fakt potřebovala a to je „mrtvolka“. Pes, který neumí „mrtvolku“, jakoby ani nežil!

Další omyl – budeme to prostě zkoušet k úplné dokonalosti a jednou se to podaří. No to vůbec nefunguje. Se psy nejde zacházet stejně jako  s lidskými herci. Zkusíte to jednou, dvakrát a potřetí se vám na to vykašlou nebo udělají úplně něco jiného. „Proč to, maminko, opakujeme? Asi dělám něco špatně, tak já udělám raději úplně něco jiného!“ No, a pokud to pejsek opakuje i potřetí, tak ten den skončil a už po něm nemůžeme nic dalšího chtít. Takže buď na první – druhou dobrou nebo raději odložit na jiný den.

No a poslední naivní omyl určitě všichni znáte ze zkoušek či z běžného života. Vždyť on to doma vždycky udělá! Pejsek prostě nikdy na place nepředvede to, co umí doma v kuchyni. Kromě cizího prostředí hraje roli i jistá nervozita psovoda a touha to zvládnout a ukázat se.  Na place vždycky musím snížit kritéria a opravdu chtít jen tak padesát procent toho, co pejsek běžně umí.

Jak probíhá příprava?

Klíčový je námět, to jsem zmínila už v předchozím díle. Jakmile mám námět, začíná práce pro mne. Musím ho rozpracovat do scénáře včetně dialogů, technických detailů, záběrů, rozkreslení scén (storyboardy) a výběrů exteriérů i interiérů.

Můj scénář představuje řádek po řádku, co pejsek udělá, kde a jak to vidí kamera, kde stojí psovodi, kde je světlo, kde případně musíme použít klíčovací plátno nebo půlený záběr (více v dalším díle „Jak se točí psí film – triky“). Když píšu scénář, tak pořád řeším, co který pes zvládne. Vzpomeňte na moje krédo – na filmovku se může přihlásit kdokoli a nemám žádná vstupní kritéria, co pejsek musí umět.

Nad každou scénou se musím zamyslet. Je reálná? Dá se to zvládnout se psy, které mám? Jak to můžu udělat jinak? 

Například chci, aby kovbojové seděli kolem stolu v saloonu a dovnitř vešel další kovboj.  Aby se tato na první pohled jednoduchá scéna dala natočit, musím se zamyslet, zda příslušní pejsci umí odložení – ideálně odložení ve skupině, snesou se mezi sebou, zvládají přítomnost pohybujícího se psa, který má vcházet.  Pokud nemám, musím snížit počet kovbojů kolem stolu nebo natočit samostatně psy u stolu a samostatně toho vcházejícího a pomoci si střihem tak, aby divákovi nedošlo, že vlastně nebyli v jednom záběru, nebo použít nějaký trik, např. klíčovací plátno nebo půlený záběr (o tom si ale budeme povídat až v příštím díle). Další důležitou věcí je fakt, že pokud je pejsek v odložení,  většinou kouká na psovoda. Takže musím promyslet rozestavění interiéru tak, aby psovodi mohli stát ve správném směru pro pohled pejska, ale mimo záběr kamery. Navíc psovodi musí klečet nebo dřepět. Vypadalo by dost divně, kdyby seděli tři kovbojové spolu u stolu a místo na sebe upírali pohled všichni jedním směrem někam do pryč a ještě do stropu (psovodovi do očí). Většinou si takovéto záběry maluju dopředu na tzv. storyboard. Podívejte se na rozkreslení výše uvedené scény.

Teď možná lépe chápete, že požadovat u takové scény ještě trik typu pití brčkem ze sklínky by bylo dost naivní.

Pokud si storyboard prohlédnete, napadne vás určitě další věc, kterou je nutné promyslet a připravit dopředu – kde se bude každá scéna točit a jaké rekvizity a kostýmy budeme potřebovat.

Příprava mi zabere celý čas mezi vyhlášením tématu a samotným natáčením.

Jsem moc ráda, pokud se pejsci a psovodi nahlásí v předstihu. To můžu přemýšlet o rozdělení rolí a o jednotlivých scénách, respektive jak se dají zvládnout s konkrétními pejsky. Vloni jsme například přidali přípravný víkend a bylo to moc super. Natáčení Limonádového Joea vyžadovalo, aby každý pejsek měl náhradní packu, takže jsme se tam naučili, jak ji vyrobit – více opět v dalším díle „Jak se točí psí film – triky“.

Hlavní výzvy pro režiséra

Miluju, když mám ve scénáři větu „Pejsek jde.“. Psi normálně nechodí. Psi leží, občas sedí, někdy stojí a pak běží. Pokud chodí, tak u nohy páníčka. A já mám po něm chtít, aby pomalu šel a páníček byl mimo záběr. Ha, ha, ha! No, můžu si za to sama, vždyť jsem si to do scénáře napsala já.

Velmi často jsou potřeba i hromadné scény. 

To je pak potřeba řešit, kdo vedle koho může sedět, kdo se s kým opravdu nesnese a naopak, kteří jedinci se tak milují, že vedle sebe ani náhodou nevydrží v klidu. V hromadných scénách už vůbec nemůžu chtít nějaké triky. Jsem šťastná za snášenlivost a odložení.

„Psi se perou“.

Další dost šílený požadavek. Psi se buď perou vážně a to fakt nechceme, nebo si jen tak běhají, či jsou u svého páníčka a to většinou jako rvačka vůbec nevypadá. Zoufalé snahy vyburcovat psí kamarády k živější hře před kamerou obvykle selžou a končí to známou větou: „Vždyť oni si doma tak krásně hrají.“

No a další skvost...

Psi sedí kolem stolu a něco dělají, někteří třeba i jedí. Ha, ha. Když už zvládneme odložení více psů vedle sebe, tak není žádný prostor na nějaké triky. A dát někomu jídlo a někomu ne je také dost troufalé. Maximálně můžu chtít, aby očima sledovali páníčka, který chodí za kamerou sem a tam, nebo štěkali na povel na dálku. Ale to se pak vystavujeme riziku, že ostatní pejsci vedle se tím štěkáním vyděsí.

Natáčela jsem například záběr Limonádového Joea, kde Winifred (ztvárněná trpasličí pudličkou Issulkou) přicházela do saloonu společně s Goodmanem (toho hrál borderák Alfík). Oba tihle pejsci jsou neuvěřitelně poslušní, ovladatelní a zkušení. Umí mnoho triků a mají úžasnou trpělivost. Ale co jsem netušila, bylo, že Issulka nechtěla poslouchat Alfíkovo hlasité škěkání na povel (jakože mluvení). Prostě kdykoli Goodman „mluvil“, tak sebou Winifred trhala a odvracela se. A takových překvapení zažívám na place hodně a musím to nějak na místě vyřešit. Tenhle konkrétní problém jsme vyřešili žvýkací tyčinkou místo štěkání. Ale nikdy nevím, co dalšího mne překvapí.

SOS! Potřebuji trenéra! 

Občas se to stane. Hold potřebuju, aby nějaký psí herec něco udělal, a prostě nemám nápad, jak to vymyslet jinak. Sice jsem avizovala dopředu, že pejsek hrající kovboje musí umět umřít (mrtvolku), nebo je nutné, aby Tornádo Lou chodila pomalu po schodech. Ale páníčkům se to prostě nezdařilo a pejsci přijeli na filmovku, aniž se to stihli naučit. Jsem moc šťastná, když se vyskytne podobná situace, že mám poslední dva roky k dispozici Moniku (heroltickou trenérku), která přijde a vymyslí, jak na to, a během pár lekcí to s nimi vyřeší. Na tohle je Monča skvělá. Já je nechám pracovat a oni pak přijdou a umí.

Vzhledem k tomu, že se opravdu nedá vytížit všechny psí herce rovnoměrně každý den filmového týdne, vymysleli jsme s Monikou, že bude mít paralelně tréninkové kurzy pro pejsky, kteří nemají ten den natáčení. Díky jejím zkušenostem a znalostem může nabídnout spoustu témat. Tenhle přístup byl hodně ceněný psovody, ale ve finále většina psů dala přednost odpočinku.

Interiéry a kostýmy

Většinu interiérů točíme v tak zvaném dřeváku. To je taková zajímavá budova v Herolkách, prý ji za války užívali partyzáni. Dole je veliká místnost a tam se dají udělat kulisy skoro na všechno. Takové naše filmové studio.

Exteriéry

U každého filmu chci, aby si lidé se svými psy užili nové exteriéry. Dlouho dopředu tedy googlím, konzultuji a pak projíždím krajinu českou (a díku bohu mám už i kamarády, kteří jsou ochotni jezdit se mnou). Pokud něco najdu, tak volám vlastníkovi nebo úřadu a prosím o dovolení na daném místě natáčet. Naštěstí jsou lidé většinou vstřícní a vděční za své jméno v titulcích filmu.

Filmový týden 

Konečně jsme se všichni dočkali a je tady vytoužený a dlouho očekávaný týden filmové školy. Začíná v sobotu večer, kdy se všichni sejdeme a řešíme časový harmonogram, a to zejména s ohledem na předpověď počasí. Na rozdíl od natáčení „opravdového“ filmu my nemáme čas čekat na sluníčko nebo hezké světlo. Prostě máme týden a musíme to nějak zvládnout. Obvykle řešíme dva extrémy – přílišné vedro nebo přílišný déšť. Obojí je blbě, ale horko je pro pejsky horší. Pamatuju si na první ročník, to byla taková vedra, že jsme vstávali v pět ráno a vyráželi ven točit kolem půl šesté. Vraceli jsme se nejpozději v devět dopoledne a den se snažili přežít u bazénu. Akutně jsme zakoupili jednu mobilní klimatizaci a tou jsme chladili chatky se psy a natáčecí místnost, abychom psům ulevili a zvládli během dne natočit aspoň interiéry.

Ale bez ohledu na počasí se snažím většinu exteriérových scén natáčet ráno nebo před západem slunce. Tato doba nám nabízí krásné světlo a navíc ráno tam většinou nikdo není a nemusíme přemlouvat kolemjdoucí, aby počkali, než se podaří záběr.

A víte, co je hlavní devízou filmové školy a proč se lidi znovu a znovu vracejí a tráví týden „prací“?  Je tam vždycky úžasná parta lidí, kteří táhnou za společným cílem a jsou ochotni udělat zázraky, aby to vyšlo. Vůbec neřeší, jestli ten či onen pejsek natáčel víc nebo míň. Všichni jsou pořád připraveni pomáhat, dělat „držiče“ pejsků, klíčovacího plátna, či jiných rekvizit. A večer si všichni sedneme, povídáme si a užíváme si plánů na další den.  Je to fenomén a je to super.

Postprodukce

Jakmile je natáčení hotovo, jdu se vrhnout na postprodukci, což znamená záběry sestříhat podle originálu, napasovat na dialogy a případně přidat nějaká kouzla tam, kde se to buď natočit nepovedlo, nebo jsme od začátku plánovali nějaký ten filmový trik (o tom ale až příště).

Tahle část filmovky je skoro stejně dlouhá jako příprava. Obvykle zjistím, co vše jsem blbě natočila, a strávím spoustu času nápravou. Vždy si vzpomenu na moji babičku a její moudré rčení: „Co zkazíš ihličkou, to spravíš žehličkou“. Jinými slovy – co natočím blbě, musím „vyžehlit“ ve střihu a postprodukčních tricích. No, je samozřejmě lepší to natočit správně, než pak zoufale žehlit.

Premiéra

Moje kamarádka Renda měla geniální nápad – prý to po takové šílené práci nemůžeme dát jen tak na youtube. To musíme udělat premiéru se vším všudy. A stalo se.  Půjčila jsem si červený koberec a vyhlásili jsme „Pejskary“ (čti pejskařské Oskary). Další kamarádi pomohli s přípravou i vlastním průběhem. Např. Lída vyrobila sošky, René si vzal oblek a ujal se důstojného moderování velkolepého večera a Eva (spolumajitelka a provozovatelka Herolek) se svým týmem vyrobila luxusní oskarové menu.  Ale pomáhali i další a také bylo neuvěřitelné, kolik kamarádů přijelo na premiéru a ve společenském! Tolik kostýmků a klobouků ani Herolky, ani psi ještě neviděli.

Od té doby máme tedy takovou tradici. Po každé filmovce proběhne premiéra a páníčci dorazí v kostýmech dle tématu a Eva s kuchařkou Jaruškou připraví originální na míru šitý raut (Pravěk si třeba žádá pečeného brontosaura, naopak Trigger whisky bar z Limonádníka potřebuje hovězí a fazole.).  A tak si to všechno pěkně užíváme.

Pokud vás to mé povídání zaujalo, jste všichni zváni na příští premiéru. Film ani termín ještě nejsou známé, ale už je jasné, že kostýmy, prostředí, jídlo i zábava budou přesně v duchu Lotranda a Zubejdy a bude to fajn.

Filmy z filmové školy - Sedm statečných, Cesta do Pravěku a Limonádový Joe

Foto: archiv Filmová škola Heroltice