Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.
Všechno pěkné bohužel jednou končí a nejinak je tomu i u seriálu o natáčení filmů s psími herci od Magdaleny Novotné. Nudit se však rozhodně nebudete. Ba naopak, dozvíte se něco více o složitějších fintách a kouzlech z produkce Letní filmové školy v Heroltkách. Příjemné čtení...
V minulém dlouhém pokračování našeho seriálu jsem se rozpovídala o tricích, které používám při natáčení, když jsem v koncích a nevím, jak na to jinak. V závěrečném díle si povíme něco o složitějších fintách, pak malinko o tom, jak psi mluví, a že samotné vymýšlení a natáčení triků je vlastně sranda.
Do scénáře jsem si dle vzoru Limonádníka napsala: „Kovbojové sedí u baru, barman posílá flašky jednu po druhé a kovbojové si je odebírají“. A pak jsem zoufale volala o pomoc. Tohle opravdu nevím, jak udělat. Ale když máte manžela a kamarády s technickým myšlením, zapálením pro věc a ochotné k čemukoli, tak je vyhráno. Stačí nápad, dirigent a orchestr pomocníků. Podmínkou je, že máme vyrobené umělé packy. O výrobě a využití umělých pacek jsme si povídali již posledně. V tomto triku pomocník jeden po druhém dle pokynu dirigenta packou odsune lahev od sebe a dirigent ji přitáhne na niti k sobě na kraj stolu k černé pacce barmana. Pak se to v postprodukci celé pustí pozpátku, rychlost se přizpůsobí rytmu hudby a přidá se pes barman již dříve natočený před zeleným pozadím.
Takto to vypadá ve filmu.
A takto jsme si to vymysleli my a užili si i dost srandy, hlavně naši dva páni inženýři si to vyloženě vychutnali.
A tady je vidět „náš“ výsledek.
Při zpracování Limonádníka mi se složitějšími triky pomáhal můj muž. A ten vysloveně trval na tom, že psi budou „mluvit“ do rytmu původních lidských dialogů. Já jsem zprvu takové ambice neměla, ale když se na to dívám zpětně, dalo to našemu filmu další úžasný rozměr.
Přestavte si to jako „obrácený dabing“. Při natáčení dostane pes na dálku povel ke štěkání anebo dostane něco ke žvýkání. Štěkání se víc hodí pro dramatické krátké věty, žvýkání pro delší projev. V postprodukci pak otvírání čelistí zpomalíme či zrychlíme, chvílemi i pustíme pozpátku a to i několikrát, aby otvírání huby pasovalo na mluvení herce. A iluze mluvení je hotová. Akorát nevím, co by tomu řekla paní Květa Fialová nebo pan Miloš Kopecký, kdyby se dozvěděli, že dabovali psy.
„Sou fár tu jú aj mej“ – najdi 5 rozdílů
V Cestě do pravěku si hlavní hrdina vedl deník, kde si kreslil zvířata a zapisoval prožitá dobrodružství. Chvíli jsem si myslela, že bychom to ošálili pohledem na deník, ale pak vznikl nápad. Vyfotíme psí packu s tužkou zastrčenou mezi prsty, v postprodukci ji rozhýbeme, postupně odkrýváme text pod hrotem tužky, přidáme stín hrotu tužky – stín se oddaluje a přibližuje hrotu tužky, tím dosáhneme dojmu kreslení po papíru a zvednutí tužky na další písmeno. Ani nevím, kolik psů zvládne mít tužku mezi prsty, ale naštěstí naší filmové hvězdě Winky to nedělalo žádný problém.
Jak prosté: Vyfotíme nebo nakreslíme oštěp, v počítači zmenšíme na odpovídající velikost vzhledem k psímu mamutovi, přidáme do videa a změnou polohy oštěpu simulujeme hod. Zakrytím špičky oštěpu napodobíme zabodnutí. Ale hlavně, když si pak mamut lehá, musíme „zabodnutým“ oštěpem hýbat synchronně s tělem. A ochránci zvířat, ať si klidně stěžují.
Nejprve jsme měli ideu, že vyrobíme křídla a přišijeme je k oblečku.
Pak položíme psa na skleněný stůl (skleněná deska za tímto účelem zakoupená na e-bazaru) a pomocníci pomocí nitě budou „mávat“ křídly dle pokynů dirigenta (roli dirigenta už znáte z posouvání flašek po stole).
Já ležela na zemi pod skleněnou deskou a natáčela zespodu. Bylo to hodně zábavné, moc jsme se zasmáli, ale ve finále nepoužitelné. Takže jsme v postprodukci nakreslili a rozhýbali tělo, přidali video hlavy a spojili.... No mne víc bavilo ležet pod skleněným stolem...
Dva obrázky jsou lepší než tisíc slov:
Pokud vás zajímá, jak na to, tak tady je návod.
Pořídili jsme si tyto vstupní záběry:
A pak vše v uvedeném pořadí seskládáme do konečného videa, přičemž fotografii packy musíme v počítači rozhýbat.
Natáčení
Originál Náš masterstich
Na závěr seriálu mi dovolte poděkovat Herolkám, že mi dali důvěru a pustili mně mezi profíky filmaře. A pak všem těm psovodům a pejskům, kteří se mi každoročně vrací na filmovku, a fakt přibývají noví. Jsem občas nesnesitelná, protože nestíhám rychle křičet zdvořilé věty, když je potřeba zareagovat okamžitě. Tak se, prosím, nelekněte, když zařvu: „Vypadni!“ A oni to vydrží a hlásí se znovu a znovu.
Těším se na všechny tradiční i nové zájemce a moc si vážím toho, že jste můj seriál dočetli až sem. Pokud máte také chuť hrát v dalším filmu, tak šup, šup ozvěte se.
Foto: archiv autorky
Máte rádi i odlehčené čtivo? Tak to jste tady správně! Po dlouhém řetězci vážných či ...
ZajímavostiViděli jste tento týden záznam z vyhlášení amerických Oskarů? Jedna z hereček tam pronesla, ...
Zajímavosti-->