I Darinka oslavila Vánoce a Silvestra

Vánoce provází spousta zvyků a tradic. Zdobíme byt, strojíme stromeček a tak dále. Co na tyto novinky ve svém okolí ale „říkala“ zatím poměrně bojácná fenka Darinka? A přežila její ustrašení chrtí dušička bujaré silvestrovské veselí? A co teprve první sníh na zahrádce. Co myslíte? Možná budete překvapení stejně jako její panička Jana.

Tak už tu máme leden. Vánoce a Silvestra jsme přežili. Cukroví jsme zdárně uhájili, jen u talíře s chlebíčky se to nepodařilo, Darinka byla rychlejší. Ale to byla jediná lumpárna, kterou provedla. Ostatní psí holčičky měly jednoduše smůlu, stůl je přeci jen vyšší než ony.  Musím ale zkonstatovat, že se ty naše čtyřnohé princezny po celé svátky chovaly velmi vzorně, také proto jim Ježíšek samozřejmě nadělil nejvíce dárků.

Všichni za jednoho, jeden za všechny

Ještě se malinko vrátím k hlídání veškerého našeho jídla. Máme to nyní o něco těžší s ohledem na to, že se u jedné naší fenečky prokázala velká potravinová alergie. Celá rodina musí být tudíž velmi opatrná na to, aby veškeré jídlo nezůstalo byť jen na malou chvilku bez dozoru. Proto jsme také museli přejít na hypoalergení krmivo (v našem případě pouze čisté jehněčí maso a rýže), které baští všechny čtyři naše holky. Servírovat každé z nich něco jiného je u nás nepředstavitelné, jsou zvyklé jíst spolu. Taktéž jakékoli pamlsky jsou u nás bohužel tabu. Tudíž motto naší psí smečky zní: „Všichni za jednoho, jeden za všechny!“.

Štědrý večer nastal…  

Zpět k Vánocům. Byl to pro nás nejkrásnější Štědrý večer, který jsme doposud s pejsky zažili. Byl plný emocí a dojmů, padlo i pár slziček při myšlence, jak asi naše nové dvě adoptované chrtí princezny trávily loňské Vánoce. Ale teď už raději veseleji. Nejveselejší bylo strojení vánočního stromečku. Malinko jsem přemýšlela o tom, jak asi Darinka bude reagovat na novou věc v našem obýváku. Proto jsem také raději volila jistotu, v tomto případě takovou, že jsme stromek ve stojanu přilepili lepicí páskou ke stolečku a ještě ho přivázali k topení. Shození bylo tedy naprosto vyloučeno. Stromek byl pevně uchycen a než jsme ho začali zdobit, čekali jsme na reakci Darinky. U Korinky jsme předpokládali, že vánoční stromek snad někdy viděla. Pak už jsme se jen smáli. Darinka okolo něj prošla, sedla si na svůj gauč a zhruba půl hodiny zírala na to velké zelené, co se tam najednou objevilo. Ten pohled byl strnulý, ale ne vystrašený, zírala spíše s údivem a překvapením. Korinka vzala průzkum stromečku velmi zblízka. Očuchala si ho celý, i zevnitř. Když jsme začali stromeček zdobit, to už asi Darinka nevěřila vlastním očím. Ale poté už bylo vše v pořádku. Za pár hodin ho už ani nevnímala. Další reakce na stromeček proběhla až v momentě, když se pod ním objevila kupa dárků, které při zmáčknutí vydávaly zvuky. Jo, jo, hraček pro pejsky není nikdy dost! A s těmi novými spaly fenky dokonce i ve svých postýlkách. Tak takový byl u nás Štědrý večer…  Pro nás plný dojmů a pro naše pejsky plný hraček.

Ať si klidně střílí!

No a byl tu Silvestr, ze kterého jsme měli velké obavy. I když bydlíme na vesnici, už i sem dorazila různá zábavná pyrotechnika. U krysařiček jsme věděli, že na toto nesmyslné vítání Nového roku v podobě petard absolutně nereagují. Ale u Darinky a Korinky jsme se opravdu báli, jak asi budou reagovat. Takže poslední venčení proběhlo v odpoledních hodinách, od večera hrála televize hodně nahlas, abychom utlumili rány z venku. Doma probíhalo vše v klidu, všechny holky se chovaly, jako když se nic neděje, i když zvukové efekty z rachejtlí nepřehlušila ani televize.

Venku je klid, jde se na procházku!

Další venčení jsme naplánovali až co nejdéle po půlnoci. Po jedné hodině v noci už holčičky dávaly velmi jasně najevo, že potřebují ven. Venku se zdál klid, a tak jsme vyrazili na venčení. Vše by bylo v pořádku, kdyby se ten klid nezdál dlouhý asi i vzdáleným sousedům, kteří se rozhodli zlikvidovat zbylou munici ze silvestrovské noci. No, a světe div se, nejvíce jsem se asi vyděsila já a strachy se mi až zastavilo srdce v krku. Ale byla jsem v ten moment jediná, kdo se lekl. Všechny moje psí berušky se vesele venčily, očůrávaly v klidu vše, co se dalo, a chovaly se, jakoby nic. Tak tohle jsem v žádném případě nečekala. Kdyby mi to někdo vyprávěl, neuvěřím, hlavně u Darinky, která je takový náš strašpytlíček. Doma a s námi se sice chová naprosto normálně, ale cizí lidé a určité situace se v jejím případě rovnají hrůze. Je opravdu velmi lekavá a v tom případě by se dalo předpokládat, že přetrhne vodítko, kšíry, mně vykloubí ruce… a ono nic.  Chovala se opravdu vzorně. Vůbec si to nedokážu vysvětlit a ještě teď mi jde mráz po zádech. Ta její chrtí dušička je opravdu nevyzpytatelná, ale krásně fantastická. Miluji ji. Vlastně miluji je všechny.

Zbláznil se nám pes 

Darinka nás však překvapila ještě s jednou věcí. Je něco, co si velmi oblíbila, co velmi miluje a co ji přijde fantasticky nádherné. Zamilovala se do sněhu. Je to trošku zvláštní, když venku prší, nebo stačí, že je jen rosa, člověk by ji musel prosit na kolenou, aby se šla vyvenčit. Když poprvé napadl sníh, hlavou mi prolétla myšlenka – to bude průšvih. A opět jsem byla jenom mile překvapena. Darinka na to bílé zírala, očuchávala to a studovala a po minutě začala poskakovat po zahradě jako koza. Byla úplně k nezadržení a to hlavně v momentě, kdy jsme jí začali sníh házet. Vypadalo to, že se nám zbláznil pes. Další fáze probíhala tak, že se rozhodla, že bude super, když sní všechen sníh na zahradě. Což jí bylo okamžitě zatrhnuto. Ale radost ze sněhu přetrvává. Škoda jen, že zatím té sněhové nadílky mnoho nebylo. K tomu všemu ještě jedno mé poznání – adoptovala jsem „galga sněžného“. 

Děkuji všem čtenářům za přečtení tohoto článku a na přečtenou příště…

Foto: Jana Kristková