Historie služební kynologie 50. léta – 2. díl

Druhý díl seriálu Historie služební kynologie – 50. léta přináší pohled na formování moderního výcviku služebních psů v Československu. Jaký vliv měly poznatky sovětské kynologie a zkušenosti německé armády? Přečtěte si, co se dělo v zákulisí hromadného výcviku a jak vědecké poznatky ovlivnily přístup ke psům, který se drží dodnes.

Na počátku 50. let se československá služební kynologie ocitla na prahu masového rozvoje. Inspirace čerpala jak z přelomových vědeckých poznatků sovětské kynologické školy, tak ze zkušeností německé armády získaných během druhé světové války. Tento článek vás zavede do historie, kde se mísily věda, organizace a praktické zkušenosti, aby vytvořily základy moderního výcviku psů. Jak se formovaly metodiky a kdo byli ideální psovodi?

Zkušenosti sovětské kynologické školy

Na počátku 20. století objevil akademik I. P. Pavlov rozdíly ve vrozeném a naučeném chování zvířat. Byly postaveny základy fyziologie vyšší nervové činnosti. Tato teorie byla rozpracována pro potřeby kynologie v SSSR ve 30. letech.  Na území bývalého Československa se tato teorie dostala až na počátku 50. let a rozdělila chování psů na vrozené (nepodmíněné reflexy), naučené (podmíněné reflexy), popsala zásady, kterých je nutno se držet při vytváření naučeného chování. Prostřednictvím této teorie byly objasněny mnohé děje odehrávající se v mozku psa, jako jsou např. iradiace, koncentrace anebo útlumy, a tím byly vysvětleny mnohé zákonitosti v učení a chování psů. Díky ní bylo možno se vyvarovat mnoha chyb při výcviku psů, a celkově ho tak zefektivnit. Je platná dodnes, a společně s novými poznatky z psychologie psů tvoří základ poznání psychologie psů. Do Československa se dostala zejména díky studiu kynologických funkcionářů Pohraniční stráže ve vzdělávacím zařízení sovětských Pohraničních vojsk v Alma Atě.

Zkušenosti německé armády z období druhé světové války

Jak jsem již uvedl, Pohraniční stráž a Vnitřní stráž využívaly ke své službě jako psovodů zejména vojáků základní služby. Samozřejmě, ideální by byl takový stav, aby se z velké většiny jednalo o kynology, kteří se předtím věnovali kynologii jako zájmové činnosti. To však vzhledem k požadovanému počtu služebních psů a psovodů nebylo reálné. Metodika výcviku proto musela být taková, aby si ji rychle a za krátký čas osvojili i neodborníci, a její výsledky byly takové, aby byly splněny úkoly vyplývající z charakteru služby. Zde mimo jiné pomohly poznatky a zkušenosti získané německou armádou v období druhé světové války.

Výše uvedený citát visel na zdi německých kynologických zařízení v období druhé světové války.  O organizaci kynologie v německých branných složkách nám mohou přinést svědectví texty, které pocházejí z výcvikového střediska psovodů Pohraniční stráže v Doupově na Karlovarsku. Jedná se o překlady německých textů, které zde pomohly jako metodická pomůcka.  O přednášku „Je možno bráti zřetel k požadavkům kladeným na vojenského psa již při sportovním uplatnění psů? (Přednáška proslovena dne 22. února 1941 na univerzitě v Berlíně před společností pro bádání psů)“ a o přednášku „Zkušenosti a zážitky ze života ve vojenském náhradním psinci (Přednáška proslovena dne 14. prosince 1940 na univerzitě v Berlíně před společností pro bádání psů)“. Samozřejmě tyto přednášky je nutno brát s patřičnou rezervou. Měly sloužit k pozitivní prezentaci práce ozbrojených složek nacistického Německa. Nehovoří se v nich tím pádem samozřejmě o zvěrstvech, kterých se tyto složky dopouštěly vůči lidem. Nicméně přinášejí velmi mnoho zajímavých faktů. Kdo měl být vlastně ideálem psovoda? „Jen dobrý voják může býti dobrým psovodem. Dobrý civilní psovod není vždy výtečným psovodem ve válce, nebo u psů služebních. Požadavky kladené na psy vojenské jsou mnohem větší, jsou často při použití odkázáni sami na sebe, a musí za nejtěžších okolností a při ohrožení vlastního života ukázat svoje umění. To vyžaduje sílu povahy, tvrdost sám k sobě, rozhodnost, sílu vůle, sebevědomí, což jsou vše vlastně cíle vojenské výchovy.“  Pro funkci psovoda měli být zejména vybíráni lidé s blízkým vztahem k přírodě, např. lesníci, ovčáci, rolníci.  U rolníka se však ukázalo, že jeho vztah ke zvířeti je vypočítavý, že bere zvíře jako věc. Rolník nemá vždy potřebný vztah ke zvířeti, je zvyklý hleděti na zvíře jako na součást svého zisku. Ke službě u psovodů neměli být vybíráni žádní lidé z měst, mdlí, unavení, s proměnlivou náladou.

Při výběru pro službu psovodů se doporučovalo:

1. Vypočítat šest početních úloh
2. Zkoušenému bylo nadiktováno krátké hlášení, které měl poté napsat zpaměti.
3. Rozmluva se zkoušeným o jeho zájmech.

Doplňování psů bylo prováděno odvody. Ty zajišťovala odvodní komise. Odvodní komise byla složena z vedoucího důstojníka, písaře a pomocníka. Vedoucí odvodní komise měl být kynologicky vzdělaný důstojník, který měl být dokonale seznámen s úkoly, které se očekávaly od vojenského psa. Pro německé ozbrojené složky byli zajímaví psi všech plemen střední velikosti, ve věku rok a půl až tři roky. Každá rasa, která dosahuje v ramenou výše 50 cm je již upotřebitelná jako pes vojenský.  Odolnost je zcela nezávislá na rase.  Základem pro to, aby byl pes odveden, bylo, aby se nebál výstřelu. Poté byli psi testováni pro požadavky konkrétní specializace - psa sanitního, spojovacího nebo obranného. Zkouška povahy psa byla testována pomocníkem vybaveným ochrannými pomůckami. Při přidělování k oddílu měli být psi znovu testováni, a to na celkovou povahu, nebojácnost před výstřelem, na jistotu styku s lidmi – dnešními slovy socializaci, a na ochotu k běhu. Co se týká výživy služebních psů u německých ozbrojených složek, měli dostávat krmení dvakrát denně. Po dopolední službě měli dostávat vždy v 11 hodin 250 g sušeného masa nebo 250 g sucharů. Po odpolední službě měla být podávána strava skládající se z odpadového vařeného masa nevhodného pro lidi, přísad jako ovesné vločky, otruby nebo kroupy, a s přídavkem rozemleté mrkve, a malého množství brambor. Maso mělo být rozemleto tak, aby ho psi nemohli sníst odděleně od zbytku potravy, a zbytek potravy pak nechat nepozřený.

Služební psinec se měl skládat ze samotných kotců, kuchyně a oddělených kotců pro nemocné psy.  Samotné kotce pro psy měly mít rozměry 4,4 x 2,2 m. Dveře kotců se měly otevírat dovnitř. Kotce měly být zastřešené. Boudy měly být typové dle vzoru, který navrhla Škola pro pěstění poštovních holubů a psů, který se osvědčil za kruté zimy na přelomu let 1939 a 1940.  Podlaha v kotcích měla být vytvořena z 25 cm štěrku, na kterém měla být položena vrstva 10 cm písku. Služba na psinci začínala budíčkem, v létě v 5 hod, v zimě v 6 hod. Od 6 do 6.30 hod. byl plánován výběh pro psy. Od 7 do 11 hodin výcvik psů. Od 11 do 11.30 hodin bylo plánováno krmení psů. Služba po polední přestávce začínala ve 13.30 hodin, a končila v 17.30 hodin. Dvě odpoledne se jednalo o službu se psem, další dvě odpoledne se jednalo o službu vojenskou (execírka, bitevní služba, cvičení ve střelbě, vyučování). Na konci odpoledne byl nástup k rozkazu. V sobotu odpoledne byl prováděn úklid ubikací, koupání mužstva, dále bylo naplánováno volno. V neděli dopoledne byl plánován pouze výběh pro psy, který měl trvat alespoň hodinu a půl. Co se týkalo stálého personálu služebních psinců, byl v čele velitel výcviku. Oddíl psovodů měl být složen ze čtyř čet, z nichž každá měla mít dvě nebo tři trupy po čtyřech nebo pěti rotách. Jejich vedení mělo být rozděleno šesti vůdcům ochranných psů. Velitelem čety měl být četař, velitelem trupy poddůstojník, nebo svobodník. Rota zpravodajských psů se měla vždy skládat ze dvou psovodů, a třech zpravodajských psů. Stálý personál psince o kapacitě padesáti psů byl tvořen jedním krmičem, jedním mistrem psince, obyčejně poddůstojníky.  Dále personál tvořil jeden poddůstojník pro psí kuchyni, který byl zároveň zástupcem hlavního krmiče. Tři muži byli určeni jako personál kuchyně pro psy, dva muži pro udržování a čištění psince. Dále personál psince tvořil jeden zvěrolékařský asistent.

Závěrem

Počátek 50. let znamenal masový rozvoj československé služební kynologie. Vyžádala si to koncepce výkonu služby nových bezpečnostních složek státu, která byla státem v té době hojně finančně podporovaná. V této době je specifický aspekt masovosti, hromadnosti, výcviku a používání služebních psů zejména vojáky základní služby, kteří se s kynologií setkali až na vojně. Teoretické základy výcviku služebních psů byly v té době položeny zejména československou a německou předválečnou výcvikovou školou, která se opírala vysloveně o praktické poznatky. Nedisponovala seriózními vědeckými poznatky o tom, proč pes dělá to či ono, jak funguje jeho psychika. Poznatky získané německými ozbrojenými složkami za druhé světové války přinesly svůj díl zejména v oblasti organizace kynologie v podmínkách hromadného chovu, výcviku a použití služebních psů. Sovětská výcviková škola přinesla metody výcviku psů s aplikovanými vědeckými poznatky o psychologii psů.

Lukáš Málek

Foto: archiv Lukáše Málka