Historie služební kynologie 50. léta – 1. díl

Poznejte příběhy a kořeny československé služební kynologie! Odvážní psi, důslední psovodi a fascinující historie od první světové války až po moderní výcvikové metody. Nechte se vtáhnout do světa, kde psi a lidé tvoří jeden tým! Přinášíme první díl…

Služební kynologie v Československu si za desítky let vybudovala mezinárodní renomé. Od 50. let 20. století, kdy se tento obor začal masivně rozvíjet, se čeští a slovenští kynologové opírají o jedinečné zkušenosti a tradice. Přiblížíme vám, jaká byla její historie, jaké složky ji využívaly a proč se dodnes těší obrovské poptávce.

Proč se zabývat historií služební kynologie?

V každé zemi existuje to „něco“, čím se tam mohou pochlubit, co mají oproti jiným státům na vyšší úrovni. U nás je takovým oborem mimo jiné služební kynologie. Svědčí o tom výsledky českých a slovenských kynologů na mezinárodních kynologických soutěžích, náročnost českých a slovenských národních zkušebních řádů pro výcvik psů, poptávka po psech z území bývalého Československa, ať už po štěňatech, nebo po dospělých vycvičených služebních psech, stejně jako o tom svědčí velká zahraniční poptávka po zkušenostech českých a slovenských kynologů.

Proč právě 50. léta?

Jednalo se o dobu, kdy docházelo k velkým společenským, politickým i ekonomickým zvratům. Bylo to období následující po druhé světové válce, která ovlivnila veškeré další dění. Na počátku 50. let vznikaly nové bezpečnostní složky státu, a ty stávající byly radikálně reorganizované. Došlo v tomto období k počátku masového rozvoje služební kynologie.

Které složky využívaly na poč. 50. let služební kynologie?

Sbor národní bezpečnosti – používal k plnění svých úkolů zejména psů obranných a pátracích. Obranní psi měli chránit bezpečnost psovoda při výkonu služby, umět zadržet prchajícího pachatele, vyhledat v terénu ukrytou osobu. Měli umět vysledovat osobu po čerstvé pachové stopě. Psi pátrací měli vedle úkolů psů obranných umět vyhledávat osoby po pachových stopách za náročných podmínek. Služební psi Bezpečnosti měli umět i vyhledat vystřelené nábojnice při ohledání místa činu, využívalo se jich také při domovních prohlídkách k vyhledání mrtvých schránek. SNB po válce převzal úkoly četnictva a policie. U SNB vykonávali funkci psovodů příslušníci z povolání.

Sbor ozbrojené ochrany železnic - byl organizační složkou Ministerstva dopravy. Jeho úkolem bylo udržování pořádku a bezpečnosti na železnici. K tomu již od první republiky využíval i služebních psů.

Vnitřní stráž - byla na počátku padesátých let nově vzniklou složkou. Byla určena k ochraně objektů zvláštního významu, např. strategických továren, sídla hlavy státu, ale též k zajištění vnější ochrany některých nápravně výchovných zařízení (uvnitř konali službu příslušníci zvláštních útvarů SNB, např. Uranové doly na Jáchymovsku). Vnitřní stráž v součinnosti vypomáhala SNB např. při pátráních po hledaných osobách, nebo uprchlých vězních. Funkci psovodů u ní v drtivé většině vykonávali vojáci základní služby.

Pohraniční stráž - byla na počátku 50. let 20. stol nově vzniklou složkou, která měla za úkol vojenskou ochranu státních hranic s nesocialistickými státy. Byla budována po vzoru Pohraničních vojsk SSSR. Její kynologičtí instruktoři byli školeni v metodice služební kynologie v Sovětském svazu. Službu psovodů u ní v drtivě většině vykonávali vojáci základní služby.

Z jakých zkušeností čerpali kynologové na poč. 50. let?

Byly to zkušenosti, které nasbírali českoslovenští občané v průběhu své vojenské služby během první světové války. Služebních psů využívaly snad všechny strany tohoto válečného konfliktu. Rakousko-uherská armáda využívala zejména psů sanitních a strážních. Např. Josef Podhorský, ve své době známý kynolog, ve své knize[1] líčí některé své zkušenosti z období, kdy byl instruktorem Školy pro válečné a policejní psy ve Vídni, a dále z bojů z fronty.[2] Co je například na rakousko-uherské kynologické škole zajímavé, je to, že při nácviku obrany byli psi napřed cvičeni k útoku na figurínu představující člověka, a teprve poté k útoku na samotného pomocníka opatřeného ochrannými pomůckami. Rakousko-uherská kynologická škola vycházela ze školy německé. Tato kynologická škola prosazovala tzv. ,,výchovu v místnosti“[3] jako první stupeň výcviku psa.[4]

Zkušenosti prvorepublikových československých bezpečnostních složek

Nejvíce služebních psů před válkou používalo československé četnictvo a finanční stráž. Metodika československého četnictva vycházela z německé výcvikové školy. Do Německa jezdili českoslovenští kynologičtí instruktoři do kurzů, kde přejímali německou metodiku výcviku psů. Ta byla založena na empirických poznatcích - aplikaci toho, co se osvědčilo a zkoušení nového dedukcí a následnou metodou pokus/omyl. Němci a tím pádem ani českoslovenští kynologové před válkou neměli k dispozici vědecké poznatky o psychologii psů. V omezené míře se používaly poznatky pocházející ze staršího kynologického oboru -kynologie lovecké. Pokud dnes otevřeme některou z prvorepublikových výcvikových příruček pro služební psy, mohou se nám některé metody z dnešního pohledu zdát velmi násilné. Při výcviku se používalo běžně bití psů karabáčem.[1] Nedoporučuji se ale pokoušet se dívat na tehdejší kynologii dnešním pohledem. Je nutno brát v úvahu kontext doby.

V prvé řadě to, že němečtí i českoslovenští služební kynologové v té době de facto stavěli na ,,zelené louce“. Služební kynologie byla takříkajíc v plenkách. O to více si tehdejší kynologové museli umět poradit. Je nutno brát i v potaz celkový přístup ke zvířatům v této době. Nebyl takový technický pokrok jako dnes. Nebylo možno vyrábět potraviny ve stejné míře jako dnes, lidé měli často i hlad. Nebyl ani takový pokrok v lékařské vědě, lidem běžně umíraly děti na dnes snadno léčitelné nemoci.[1] Celkově byl život tvrdší, náročnější. Proto, pokud lidé už chovali nějaká zvířata, ta musela přinášet užitek - maso, mléko, vejce. Chov zvířat pro radost byl spíš obvyklý ve městech mezi bohatšími lidmi. Pokud někdo na vesnici vlastnil psa, byl to většinou buď kříženec, který měl hlídat ostatní domácí zvířata před nevítanými hosty, jako jsou kuna, liška, nebo pes lovecký, který měl pomáhat v myslivosti[2]. Lovecký pes měl vedle toho umět ochránit svého „vůdce“.

Běžně se stávalo, že pytláci napadli myslivce, byli-li přistiženi při činu. Lovečtí psi se i učili hlídání vůdcovy odložené věci. Veterinární péče se týkala spíše hospodářských zvířat, a byla finančně velmi nákladná. Tato realita byla běžná ještě ve 40. i na počátku 50. let.[1] [2] Nechci německou a československou předválečnou školu zobecňovat pouze jako nějaké bití psů. To rozhodně ne. Ale bylo to běžnější než v letech pozdějších. Tento přístup přetrvával i v letech 40. letech[3], i na počátku let 50.[4] Při tomto poněkud tvrdším způsobu výcviku bylo mnoho psů, kteří tuto metodiku neustáli, a stali se bázlivými. Tehdejší literatura hovořila o psech nadaných a nenadaných. Na počátku padesátých let si kynologové začali uvědomovat negativní následky zbytečně silných donucovacích postupů při výcviku psa. Např. kpt. Josef Štůla ve své knize „Výcvik psa“ pokládá používání ostnatých obojků při výcviku za zbytečné v podmínkách civilní zájmově prováděné kynologie. Smysl vidí pouze tam, kde je výcvik prováděn pod časovým tlakem, v zařízeních služební kynologie státu.

Lukáš Málek

Foto: archiv Lukáše Málka