Historie jezevčíků pod lupou...

Souhlasíte, že jezevčík je skvělým loveckým psem? Jeho vývoj je ovšem neméně zajímavý stejně jako on sám. Ostatně přesvědčte se sami! Společně otevíráme okénko do dávné minulosti…

Nejstarší vyobrazení psa podobného jezevčíkovi pochází z doby 2000 – 3000 let př. n. l. z Egypta. Podobná vyobrazení nalezneme i na dalších starověkých malbách například z Babylonie, Asýrie, Indie a Mexika.

Lidem byli užiteční

Za jednoho z možných předků jezevčíka můžeme považovat jihoněmeckou jezevčíkovitou braku. Ta byla křížena s francouzskými basety a nízkonohými teriéry. První popis nízkonohých „podzemních“ psů byl zaznamenán již v roce 1550. Další popis a první vyobrazení jezevčíka pochází z roku 1720. Psi jim podobní byli potřeba již v raném středověku. Lidé je chovali zvláště pro lov jezevců, které potřebovali kvůli jejich léčivému sádlu. Později se přidala i potřeba pro lov lišek. Ty se lovily převážně kvůli kožešině, ale také kvůli léčivým liščím jazýčkům. Potřeba jezevčíků stoupla na začátku 19. století a to kvůli hubení škodné zvěře v zájmu zachování drobné. V té době se však jezevčík stával všestrannějším psem. Byl používán jako honič, a to zvláště kvůli tomu, že zvěř neštval tak rychle, ta před ním postupovala pomaleji a lovci ji mohli lépe a v klidu lovit. Dále se někteří jedinci používali také jako kvalitní barváři.

Sláva tehdejším chovatelům

Čistokrevný chov se začal vyčleňovat až v osmdesátých letech 19. století. Dnes musíme ocenit, že tehdejší chovatelé se nesnažili vyšlechtit uniformního psa, ale zanechali rozdíl ve velikostech a typech srsti i zbarvení. Díky tomu dnes máme jezevčíky standardní, trpasličí a králičí ve třech typech srsti a to hladkosrsté, dlouhosrsté a hrubosrsté variantě. Jezevčík je jedno z mála plemen, mimo kontinentálních ohařů, na jehož vývoji se nepodílela anglická kynologie. S největší pravděpodobností pochází z evropského kontinentu.

Historické zmínky o jezevčících

První charakteristika a standard byly vypracovány v roce 1897. První zmínky o psech lovících pod zemí pochází z 5. – 9. století. Jako důkaz můžeme zmínit písemnosti z germánského lidového práva, ale také kostry nalezené na římských sídlištích. Jako příklad mohou posloužit nálezy z Cannstattu a Mainzu. Kostry z těchto nalezišť jsou téměř identické s kostrami dnešních jezevčíků, bohužel nám nic neříkají o typu osrstění, nasazení slechu či barvě. Nejstarší vyobrazení jezevčíka pochází ze 13. století a vidět ho můžeme v univerzitní knihovně v Heidelbergu. Pes na tomto vyobrazení není sice úplně shodný s dnešním jezevčíkem, je mu ovšem velmi podobný. V německé literatuře se poprvé objevuje název jezevčík v roce 1582. Dr. Friedrich Ludwig Walther popisuje ve své knize z roku 1817 jezevčíka takto: „Jezevčík – nízký, protáhlý, krátkonohý, s dlouhým, silným ocasem, svislýma ušima, žlutý, černý s hnědým pálením nebo s bílými znaky na hrdle prsou. Ostrá, lstivá, ale udatná zvířata, která mají tvrdý život... Bývají a) hladkosrstí b) drsnosrstí c) s rovnýma nohama d) křivonozí“ (Fairaislová, 2003). V roce 1880 Diezel v díle „Niederjagd“ uvádí: „Jezevčíci bezpochyby patří k nejmilejším reprezentantům psího rodu, Jsou úžasně věrní, něžní a důvěřiví, přitom chytří a učenliví... Pro myslivce je jezevčík nenahraditelným průvodcem, v jistém slova smyslu univerzálním psem.“

První kniha o jezevčících se jmenovala „Der Dachshund, seine Geschichte, Zucht, Abrichtung, Verwendung nebst Abhandlung über Kunstbau“ a vyšla v roce 1885. Jejím autorem byl R. Coneli, shromáždil v ní všechny vědomosti o plemeni a také popsal snahy o jeho regeneraci v letech 1875 – 1885. Dle této knihy nastal totiž po roce 1848 úpadek plemene, k jeho obnově začalo docházet teprve po stanovení plemenných znaků a standardu po zasedání v Hannoveru v roce 1879.

Kde hledat jednotlivé typy?

Ve čtyřicátých letech se Antonio z Gypsy Barn (provozovaný Nickey Finnem) stal prvním dlouhosrstým jezevčíkem, který vyhrál ocenění Best in Show.

Hladkosrstý jezevčík je pravděpodobně nejstarším typem jezevčíka. Vyvinul se ze starogermánských loveckých psů. Původně byl větší a těžší než dnes. Postupem času se však vzhledem ke křížení zmenšoval a zkracovaly se mu nohy. Nepůvodnějším zbarvením byla černá s hnědým pálením. Červená varianta vznikla až později přikřížením nejspíš dnes již neexistující hannoverské braky. Díky svým předkům to nikdy nebyl výhradní norník, používal se i jako barvář.

Dlouhosrstý jezevčík není výsledkem šlechtění z hladkosrstého, jak si spousta chovatelů myslí. O dlouhosrstých nornících jsou zmínky již ze 17. století. Původním zbarvením byla také černá s hnědým pálením. V pozdější době byli tito psi zušlechťováni křížením se španěly a křepeláky. To vedlo sice k elegantnějšímu vzhledu, ovšem na úkor ostrosti, kterou se původně tento typ jezevčíka vyznačoval. Naopak došlo k výraznému posílení práce slídiče, kterou se prezentují dlouhosrstí jezevčíci dodnes. Jejich nevýhodou je právě elegance zděděná po španělech, činí to z nich oblíbené městské psy a tím trpí jejich lovecké vlastnosti.

Drsnosrstý jezevčík o psu podobném drsnosrstému jezevčíkovi můžeme najít první zmínky ve 14. století. K regeneraci drsnosrstého jezevčíka bylo použito v 19. století šlechtění pomocí francouzských barbetů a staroanglických oterhoundů, později i dalších plemen malých teriérů. Dodnes je viditelný například vliv dandie dinmont teriéra, který se projevuje hlavně negativně jako například klenutá bedra, velké oko, světlejší zbarvení a měkčí srst nejčastěji na temeni hlavy. Dnes je drsnosrstý jezevčík skutečně pracovním psem, u kterého je typická výjimečná ostrost. Projevuje se ovšem velká nejednotnost v typu. Ta je důsledkem křížení, které probíhalo v nedávné minulosti. První čistokrevný drsnosrstý jezevčík byl do plemenné knihy zapsán v roce 1891 s pořadovým číslem 378.

Trpasličí a králičí jezevčík byl vyšlechtěný jako náhrada za fretku k norování divokých králíků. První pokusy o vznik trpasličích a králičích jedinců proběhly prostřednictvím křížení standardních jezevčíků s pinči a jinými malými teriéry, což mělo za následek ztrátu typu jezevčíka.

Pár historických faktů a čísel závěrem…

Poprvé byl jezevčík převeden na výstavě v Berlíně v roce 1878. O rok později byl vypracován v Německu první standard jezevčíka. Proto je dnes Německo považováno za vlast tohoto plemene. Tento standard vydal spolek pro Zušlěchťování psů v Německu. V roce 1892 se na výstavě v Berlíně objevilo již 300 jezevčíků všech druhů srsti. V roce 1895 se oficiálně začali jezevčíci dělit podle osrstění a s ohledem na hmotnost. První zkoušky jezevčíků se konaly v roce 1893 v Melln am See v Německu. Šlo o barvářské zkoušky. Při spoustě výstav se zároveň pořádaly i zkoušky z norování. První zmínka o jezevčíku jako takovém pochází však již z roku 1701 v Holbergově knize Georgiea curiosa. První specializovaný klub vznikl také v Německu v roce 1888 a vedl první plemennou knihu (Schmidt-Duisberg, 1988).

Text: Ing. Barbora Spalová

Foto: google, wikipedia, hebergementwebs.com, thedachshund.eu