S českým teriérem jsem prakticky vyrostla!

Zaujal vás český teriér? V tomto rozhovoru si o něm budeme povídat s paní Jitkou Paulínovou. Pravděpodobně byste v řadách chovatelů českých teriérů jen těžko hledali osobu povolanější. Právě ona totiž kdysi stála přímo u zrodu tohoto výjimečného plemene. A vy se dozvíte, jak je to vlastně možné...

Paní Jitka Paulínová vyrůstala se psy prakticky od narození. Jak by také ne – jejím tatínkem totiž nebyl nikdo jiný, než pan František Horák, který stojí za vznikem nejen českého teriéra. Již od raného mládí tak měla možnost sledovat chovatelskou práci svého otce a být mu v ní nápomocná. Sotva dosáhla plnoletosti, založila si vlastní chovatelskou stanici Kvítko. Tu úspěšně provozuje již přes padesát let. Kromě mnoha svých parádních odchovů se angažovala i v rozvoji plemene mimo svou vlast. Pomáhala založit několik chovatelských klubů v zahraničí. Nadále se věnuje propagaci českého teriéra u nás i ve světě. Kromě přednášek s výkladem plemenného standardu školí zájemce i ve střihu srsti.

Vzhledem k tomu, že jsem se narodila jako v pořadí čtvrté dítě v rodině pana Františka Horáka – tvůrce českého teriéra, a celý rozrod tohoto plemene jsem zažila takříkajíc „na vlastní kůži“, je mi tento pes velice blízký. Líbí se mi jeho povaha - ovladatelnost i charakter. Je to malý pes s velkým srdcem.

Nyní mám doma čtyřčlennou smečku. Tři fenky - maminku, dceru a vnučku, a jednoho pejska – pravnuka.

Dříve jsem měla i jiná plemena. Například barzoje, sealyham teriéra a amerického stafordšírského teriéra. Ale chovu jsem se s těmito plemeny nevěnovala. Tímto směrem jsem šla výhradně s českým teriérem, který je mému srdci nejbližší a nejvíce si s ním rozumím.

Proč je toto plemeno tak málo rozšířené? Asi malá propagace a lidi víc lákají neznámá plemena. Pravděpodobně je to i následkem toho, že původně byl český teriér hlavně loveckým plemenem. Po otevření hranic do té doby populární plemena „převálcovala” plemena oblíbená v zahraničí.

V počátcích chovu spadal český teriér pod myslivecké sdružení, které určovalo podmínky jeho uchovnění. V té době byl tento proces poměrně náročný a zaměřený v podstatě jen na úzkou mysliveckou veřejnost. Dnes je chov českých teriérů na náročnost stejný jako u jiných plemen. Podmínky uchovnění jsou již dlouho stejné. Ani nároky na péči a údržbu nejsou velké. Srst je dobré pravidelně a důkladně česat a jednou za dva až dva a půl měsíčně ostříhat.

Toto plemeno není zatíženo žádnými zdravotními problémy. K uchovnění nejsou žádná zdravotní vyšetření nutná.

Český teriér není málopočetným plemenem. V Evropě ho najdete v každé zemi – možná, že není chov v Rakousku (nevím o žádném). Jinak je rozšířený v Americe, Austrálii, dostal se i do Japonska, Izraele a do mnoha jiných států. Ačkoliv počty štěňat nejsou vysoké, své příznivce si umí najít napříč kontinenty.

Na to je těžká odpověď. Radost mám ze všech jak výstavních, tak i chovatelských úspěchů. Za těch padesát dva let, co existuje chovatelská stanice „Kvítko“, jich bylo opravdu mnoho. Velmi si vážím toho, že jsem čestným členem klubů chovatelů českého teriéra v několika státech a také za poděkování ČMKU za mimořádný přínos pro českou kynologii.

Budoucnost českého teriéra samozřejmě není jen na mě. Každý majitel a chovatel je součástí propagace plemene. Jak po pracovní, tak i výukové, výstavní a chovatelské stránce. Taktéž každý majitel, který ho má pro radost a potěšení se podílí na tom, v jakém světle vidí českého teriéra veřejnost.

Děkuji vám za rozhovor a přeji, ať se i nadále daří.

Kateřina Smětáková

Foto: archiv Jitky Paulínové