Haló, tady čivava! Smím prosit?

Těšíte se na další rozhovor věnovaný plemeni čivava? A umíte si představit, že i tento malý psík se může docela dobře uplatnit v dogdancingu? Jistě vás ve spojitosti s tímto sportovním odvětvím napadne jediné možné jméno! Ano, je to Vanda Gregorová! Právě ona se se svými čivavami aktivně věnovala tanci se psem. A co nám k tomu řekne?

A jak dnes ten poslední rozhovor o čivavách začít? Vandu Gregorovou asi opravdu není třeba moc představovat, a tak si na úvod dovolím maličko představit její čtyři fenky. Jsou to tři čivaví slečny a jedna australanda. Mají za sebou mnoho vrcholových soutěží a také dost zkušeností s natáčením pro film.  Ale to všechno už nám Vanda poví jistě nejlépe sama...

Vando, dnes si tu budeme povídat hlavně o čivavách, i když vím, že s nimi již aktivně netancujete. Nicméně, představte nám kompletně vaši psí smečku a nejen tu čivaví.

Moje smečka čítá aktuálně čtyři fenky, z toho tři jsou již v důchodovém věku. Nejstarší je čivava Roxy (EnrisaOrlen), které bude třináct let, následuje o rok mladší Dudun (Anuška Vejvoda Dechristie) a z čivav nejmladší je šestiletá Litchi (EimySiniel). Pak mám ještě australskou ovčandu Brandy (Allthat Brandy Gentle Mate), která je mým nejúspěšnějším psem, avšak letos už se nezúčastníme žádných vrcholových závodů, bude jí totiž už jedenáct let. Na konci ledna pak smečku rozšíří pátý člen, štěně australského ovčáka. 

Čivava byla vaším prvnímpsem? A proč zrovna toto plemeno?

Mým prvním psem byl jezevčík, i když to byl spíše pes rodinný, dostala jsem ho k nástupu do první třídy. Čivavu jsem si potom vyprosila jako dalšího psa, když mi máma byla ochotna do bytu dovolit pouze malé plemeno.

Na poli dogdancingu jste velmi úspěšná, nicméně každý nějak začínal. Povězte nám o vašich tanečních začátcích?

Začínala jsem s čivavákemBastienem z Lipanské, kterému jsme říkali Brutus. V té době to byla z hlediska výcviku, a dogdancingu zejména, trochu „doba temna“. Nebyly zde žádné kurzy, semináře nebo trenéři tak, jak jsme dneska zvyklí. Na plno věcí jsem si tak musela přijít sama, a zpětně si myslím, že to bylo dobře.

Možná se pletu, ale u čivavičky jeta její drobnost prostě dokonalá a lidem při tanci vykouzlí obrovský úsměv ve tváři. Jak se s nimi pracuje a učí se dobře?

Odpovím trochu dvojsečně. Čivavy jsou chytré, a když porovnám rychlost učení, chápou přibližně stejně rychle jako jiná plemena. Druhou věcí ovšem je vést výcvik tak, aby psa bavil. Čivava není pracovní plemeno, a když bude žít „jenom“ jako společník, nebude s tím mít žádný problém. Mou výzvou tak bylo přesvědčit moje čivavy, aby samy chtěly pracovat a pracovaly bez odměn, a to už je daleko těžší. Trénovala jsem pouze na pamlsky, aporty pro ně neměly dostatečnou hodnotu. Samozřejmě se to dá naučit, ale vše vybudované nikdy není jako to, co má pes přirozeně dané. Vzhledem k velikosti a váze čivavy ale musíte s pamlsky šetřit, v tréninku jsem dokázala zkrmit i celou denní dávku.

Co je jejich slabostí při práci?

V podstatě jsem odpověděla již v předchozí otázce. Musela jsem prostě postupně vybudovat „tah“ na práci. Samotná velikost je také omezující, trénink chůze u nohy je u trpasličích plemen velice náročný. Budete se neustále ohýbat a chodit v ponožkách.

Viděla jsem vás vystupovat i v talentové soutěži, měla jste sestavu pro dvě čivavky najednou. Vypadalo to moc pěkně. Povězte nám, jaké to bylo? 

Byl to tehdy požadavek z produkce, chtěli dvě tancující čivavy, protože je to exotické. Mě talentové soutěže tohoto typu nelákají, kdybych nebyla oslovena přímo televizí, určitě bych do toho nešla. Brala jsem to jako jedno z mnoha vystoupení, které mívám pro veřejnost. Jinak se k nám všichni chovali pěkně, takže žádné špatné zážitky nemám.

Proč jste tenkrát zvolila choreografii postavenou pro dva psy?

Pokud by bylo pouze na mě, vybrala bych si na vystoupení Brandy. Trénink dvou psů najednou je velmi náročný, každá chyba je více viditelná. I na závodech jsem se této kategorii spíše vyhýbala, nemám na to nervy.

To však není jediná situace, kdy byly vaše holky před televizními kamerami. Zahráli si i v několika reklamách a seriálech. Řekněte nám, jak se člověk se svým psem k takové činnosti dostane, a měli filmaři nějaké speciální požadavky, které bylo potřeba nacvičit?

Filmaři, resp. lidé, kteří shánějí zvířata pro film, si mě našli buď sami anebo na něčí doporučení. Potřebují ovladatelné psy, kteří psychicky ustojí cvičit v náročném prostředí. Pokud porovnám prostředí závodů a natáčení, tak natáčení to byl často extrém. Pro potřeby filmu je hlavně důležité, aby byl daný pes sociální a dokázal spolupracovat s cizím člověkem. Žádné speciální triky jsem většinou nacvičovat nemusela, holky vše zvládly v rámci výcviku, který mají. Akorát australačku jsem musela naučit, aby hrála „zlou“, vrčela a cvakla po ruce, ale přitom nekousla. To mi dalo asi nejvíce práce.

Nejvíce úspěchů jste dosáhla s Roxinkou, bavíme-li se tedy opravdu jen o čivavách. Sama jste o ní s úsměvem prohlásila, že je to takový psí autista. Přesto jste s ní sklidila tolik vavřínů. Jak se sní pracuje a kde berete tzv. „motivátor“?

Roxy byla a je zvláštním psem. Je introvertní a nejraději spí někde sama v jiné místnosti. Kdybych si dnes vybírala štěně na výcvik, tak tento typ povahy by byl to poslední, po kterém bych sáhla. A přesto to byla a je moje nejúspěšnější čivava a také ve světovém měřítku nebyl s tímto plemenem nikdo další tak úspěšný.  Většinu závodů mi dokázala ležet celou dobu na klíně a spát, nikdo nevěřil, že vůbec něco předvede. Dokázala se pak ovšem rychle přepnout. Navíc byla zcela vyrovnaná, neměla reakci na žádné zvuky, ani na střelbu a zacvičila i v extrémních podmínkách. Dodnes pro mě zůstává trochu záhadou, protože neměla ani velký tah na pamlsky. Prostě ji cvičení bavilo „jen tak“. Dnes už bohužel špatně vidí a má spondylózu páteře, ale pořád s ní doma občas něco procvičím.

Nějaký opravdu zajímavý či vtipný zážitek s Roxy?

Ráda bych vám napsala nějakou veselou historku, ale Roxy opravdu prožila svůj život v tichosti a meditacích nad světem. Naše veterinářka o ní jednou prohlásila, že má zřejmě bohatý vnitřní život, a s tímto heslem se plně ztotožňuji.

Jak velký rozdíl ve výcviku mezi vašimi čivavami je?

O Roxy už jsem psala. Dudun je jejím pravým opakem, i dnes, ve dvanácti letech je pořád stejně praštěná. Má velký entuziasmus do cvičení, také ale trochu slabší nervovou soustavu, takže během minuty dokáže nadšeně cvičit, něčeho se vyděsit a opět nadšeně cvičit. Je to práce, kdy připravujete psa na tisíc věcí a stejně přijde situace s pořadovým číslem tisíc jedna. Dudun mám ráda, protože s ní vždycky byla legrace, ale myslím, že to, čeho jsme spolu dosáhly, je opravdu moje velká práce a maximum, co jsem z ní mohla dostat. Vyhrály jsme mj. mistrovství ČR a dvakrát jsme byly v reprezentačním týmu na mistrovství Evropy.

Litchi byla z hlediska tréninku trochu zanedbaná, teď se k ní pomalu vracím. Procházela jsem obdobím, kdy jsem prostě na cvičení neměla náladu. Z mých čivav má nejlepší práci u nohy, protože se do toho promítly moje předchozí zkušenosti. Zatím má složené jen jedničkové zkoušky, dva starty a dvě výhry na mezinárodních závodech. Uvidíme, zda ji budu chtít připravit i na nějaké další závody.

Zajímá mě, proč jste se rozhodla skončit s tímto plemenem a přešla na australského ovčáka? 

Já vždy inklinovala k větším psům. Čivavy mám ráda a třeba si v budoucnu zase nějakou pořídím, ale pro mě má ideální velikost právě australský ovčák. Také mě baví i další kynologické sporty, ke kterým se čivavy příliš nehodí – třeba bikejöring nebo dogfrisbee. Na druhou stranu jsem zpětně vděčná, že jsem začínala s takto netradičním plemenem. Hodně mě to naučilo.

Foto: archiv Vanda Gregorová

www.vandagregorova.cz