DĚSNÁ PSINA v knize: další ukázka

Také jste se už těšili na Egona, protože víte, že letos v létě vám připomínáme pěkně graficky zpracovanou knížku Petry Baďurové Egon: Děsná psina se zajímavými černobílými fotografiemi, kterou vydalo loni na podzim Nakladatelství Titanic Praha? Tak je to opět tady!

Knížka je plná povídek, které dohromady tvoří příběh a je vhodná pro čtenáře jakéhokoliv věku. Nepejskaři se z knihy vtipným způsobem dozví, co jsou pejskaři zač a na své si přijdou zvláště psí milovníci. Během vyprávění starého německého ovčáka Egona s neodolatelným pohledem známého z facebookové stránky „Egon – z mýho deníčku“, se hodně zasmějete, a nakonec knihu zavřete se slzami v očích. Kráčel si vedle své paničky celých dvanáct let a za jednoho letního červencového rozbřesku odešel za duhový most. Prázdniny už sice pomalu končí, ale to nebrání tomu podívat se na druhou ukázku z této vynikající knížky, ve které se dozvíte, co by o vás váš pes asi tak řekl, kdyby uměl mluvit…

Možná si pravidelně nebo jen tak někdy pouštíte Český rozhlas Dvojku a ukázku z knihy, kterou jsme pro vás připravili dnes, jste si tam letos na jaře poslechli v podání herce Igora Bareše, který se na chvíli stal pravým psem Egonem… Napište nám tedy do komentáře, jak se vám čtení líbilo, a která kapitola vás v rádiu nejvíce pobavila. A jestli jste o knížce ještě neslyšeli, tak jak se vám vybraný úryvek líbí u nás. Budeme se těšit!

Venca

„Stopovačka, miska, petlahev s vodou, postroj, pinzeta na klíště, řetízkovej obojek, tenisák, dřevěná činka, mikrotenový sáčky, úvaznej kolík. A dezinfekce. Kdyby náhodou.“ Tuhle mantru jsem v mym mládí miloval. Panda taky. Každou volnou chvíli houkla na páníčka: „My si jdem zasportovat!“ Do ledvinky nad kapsáče strčila pytlik s piškotama. A druhej s ementálem na kostičky. Nahodila baťoh. Vodítko přes rameno. „A ještě náhubek!“ cvakla k pasu karabinou. „Tak čau!“

Skočil jsem do auta a už jsme jeli. Tam na konci štreky se silnice změnila v polní cestu. Já si sed, uši vzpřímený a začal jsem pískat. Její škodovka se přes díry dodrkotala k pletivu s nápisem Kynologické cvičiště. Šťastně jsem mlátil vocasem do vopěradla sedadel a do vokýnka. Sedni, zůstaň! velela. Na krk s voranžovym blešákem a modrym širokym vobojkem mi navlíkla řetízkáč. Připla mě na vodítko. Hop! Tenkrát mě pobízet ani nemusela.

„Ahoj ve spolek!“ zahlaholila mezi dveřma. Co měly samolepku německýho vovčáka a nápis Klubovna. Tady jsem bejval doma. Tady se paní Britová věčně kočkovala s pandou.

„Zdravím, paní Egonová, já vás vždycky tak ráda vidím,“ začínalo to. „Ten váš Egon je stejně nejkrásnější vlčák, co znám.“ „Helejte, paní Britová,“ řekla na to panda, „já se divím, že pořád nemůžete pochopit, že německej ovčák neni žádnej vlčák. Notabene, když ho sama máte. Vlčák je jen československej nebo saarloosův.“ „Nebo atlačskej,“ uchichtla se pani Britová, „vy mně na to vždycky skočíte.“ Panda se taky uchichtla a zakroutila hlavou: „Jedna nula pro vás. A co pan Alík?“ zeptala se. „Už parkujou,“ vyhlížela z klubovny pani Britová.

„Zato Maxíkovi vzkazujou, že dneska nepřijdou,“ vmísila se do debaty šéfová cvičáku. Zrovna se přihnala s rotvajlerem Rustym. „Byli na operaci. Sežrali rukavici. A kde vůbec máte Britu?“ voptala se. „My háráme,“ vodpověděla paní Britová. „Zůstaly jsme v autě. Dneska jdem na plac jako poslední. Uvařím pak kafe.“

Vrzly vrátka a vobjevil se náš nasvalenej čerstvě vylepanej Venca. Trenér. Se zbrusu novou kérkou. Přes rameno přehozenej voblek zvanej ringo. V náručí výcvikovej rukáv a manžetu dospod. Vobušek a bič s práskačkou. A tři pešky. „Nazdar lidi! Tak kdo je tady dneska na obrany? Dvě kola za kilo.“

Z klubovny se začali trousit členové kynologickýho klubu. Jeden po druhym podávali Vencovi stovku. Venca položil vobranářský propriety na lavici před klubovnou. Soukal se do polstrovanejch kalhot s laclem a informoval přihlížející: „Ty už jsou pěkně vetchý, co?“ Přejel si zezadu po stehnech: „Musím si objednat nový.“ Na potetovanou paži nasadil rukáv a uchopil vobušek: „Tak jdem na to. První rozehřívací kolo! Rotvík Coffee, briard Fido, ovčoun Bryan? Kdo jde jako první?“

„My,“ zahlásila panda.

Přicvakla mi karabinou šňůru za postroj, já upřel zrak na Vencu. Ten se rozběh, já nažhavenej začal štěkat. Zatáh jsem. Vona vzpříčená na zadních volala Pozor, šupák! A Venca zařval, zapískal a zasyčel. Prásknul bičem. Rozeběh se proti mně s napřaženym rukávem. Já na vodítku jsem ho už už měl, on ale uhnul a znovu zařval. Vona povolila šňůru: Šupák! Drž ho! Chyť ho! Vyrazil jsem proti němu. Skok vzduchem, plnej zákus, panda za mnou: Tak je to dobře! Drž ho! Pašák je to! Tak je hodný! A já držel. Co jinýho bych s rukávem v hubě asi tak dělal, néasi? Venca sebou mrskal. Šermoval kolem vobuškem. Pak rukáv povolil.

Napnul jsem krční svaly a hrdě se svou kořistí pochodoval v kruhu dokola. Jak to má bejt. Rukávem jsem strčil do vrat a mazal s nim k autu. Vona za mnou. Pusť! Lehni, zůstaň! Čmajzla mi moji kořist a metelila si to zpátky na plac.

Venca kejvnul na pochvalu: „Dobrý! Tak další! Jdeme, jdeme, jdeme. Ať to vodsejpá!“

Po prvním kole Venca řek: „Dáme pauzu.“

Členstvo zahnalo svý psy do kotců a vodkládacích boxů. „Vy furt nic?“ kouknul Venca na mou pandu. „Fakt ne,“ zakroutila Vona hlavou. „Jednou mu to stačilo. On by v kotci steskem pošel.“ Takže já jedinej zůstal s nima. Dali hlavy dohromady a pomlouvali ty, co na cvičáku ten den nebyli.

V druhym kole jsme vodhryzávali v jinym pořadí. Napřed Chelsey, fousatá erdelteriérka. A po ní Arca. Malej buldoček. Velkej alergik. Mě vzali na plac jako předposledního. Po mně pak už příde jen háravá Brita.

A už figurant Venca zdrhá. Řve jak tur. Já taky. Panda mě drží za postroj, až má v ruce křeč.

Pak zavelela Šupák, pozor. Drž ho! A pustila mě, abych toho cvičnýho padoucha skolil. Já vylít jak střela. Venca se po mě votočil. Zakop vo drn. Hodil šipku k zemi. Já skočil. V kotrmelci mi místo rukávu nastavil zadek. A já se vzorně zakous.

„Kurva!“ zařval Venca.

Pusť! zaječela panda. K noze!

Já vypliv Vencův zadek a sed jsem si poslušně po jejim boku. Pašák! pochválila mě.

„Ty vole Venco, co to bylo?“ pokřikoval hlouček psovodů. Váleli se smíchy. Venca se ztěží zvedal. Držel se za zadek. Nedotčenej rukáv hodil na zem. Já k němu zatáh, ale Vona se mnou trhla.

„To je v hajzlu!“ sténal Venca s hubou plnou trávy. „Večer si nesednu. Manželka mě zabije. Máme jít do divadla.“ Belhal se pryč, loket vystrkoval dopředu a hlavu kroutil dozádu, aby skouknoul svou podlitinu.

„To jako dneska končíme?“ dovtípila se pani Britová. „Jako že si Brita nezakouše? Takže dneska žádný kafe, přátelé,“ rozhodila rukama na vostatní a zamířila k autu.

Kontakt na autorku: petraegon@gmail.com

Kontakt na nakladatelství: titanic.n@gmail.com

Foto: Petra Baďurová