Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Dejme na instinkty našich psů...

Když si tak většina z nás kráčí lesem, jediné, čeho se možná bojíme, je potkat divočáka. Jenže co když potkáte medvědici s mláďaty a toto setkání jste přežili vlastně jen díky vašim psům a jejich instinktům...?


Dejme na instinkty našich psů...
Naďa Havelková 24.7.2019 12931x Příběhy

Je čas dovolených, tedy doba, na kterou se všichni velice těšíme, a ne každý ji tráví na výcvikovém táboře. Někteří jezdí po různých státech a absolvují túry, při kterých je doprovází jejich věrní čtyřnozí parťáci. Stejně jako tomu bylo i v následujícím skutečném příběhu, který nám do redakce zaslala paní Naďa Havelková. Se svým manželem a jejich dvěma německými ovčáky, psem jménem Werde, řečeným Honza (11,6 roku) a fenkou Jagou (2,6) z Klemova dvora si vyjeli do Rumunska. Při svých toulkách v horách si po zdolání trasy Fagaraš (průsmyk, oblast s výskytem medvědů) dopřávali zasloužený odpočinek na místě určeném pro camping. Avšak místo vytouženého relaxu se jim dostalo fantastického setkání s medvědicí a mláďaty v jejich přirozeném prostředí...

Honzu mívám bez vodítka, Jagu na postroji a desetimetrové stopovačce, je moc hodná, neodbíhá ode mne, ale když se začichá, je zle. V místě, kde jsme odpočívali, kousek od nás stálo jiné auto s dětmi a Jaga je chůva zvědavá, navíc vařili na ohni a strašně krásně to vonělo... A v tomto případě funguje stopovačka pro můj klid a její bezpečnost.

Při hraní v říčce jsem psy střídala a oba si to užívali...

Dejme na instinkty našich psů...

Už poněkolikáté jsem šla do říčky s Honzou (cca 30m od auta byl pěkný vstup do vody). Chvilku jsme si hráli, hodila jsem mu „klacek“ a přetahovali jsme se. Hodila jsem klacek podruhé, Honza pro něj šel, vzal ho do huby, otočil se ke mně („klacek“ mu házím cca 3 – 4 metry od sebe, to mu na jeho nohy stačí), ale pustil ho, zašmejdil čumákem nad hladinou a pak nasál ze vzduchu, vydal takový divný zvuk, něco mezi „zavrknutím a zakňučením“ a šel z vody s tím, že mě lákal z vody také a chtěl, abych šla s ním k autu. Šla jsem, myslela jsem si, že na něco šlápl nebo už ho voda studila a nedělá mu to dobře (hloubka říčky byla nejvíc pod moje kolena), choval se nějak divně.

I druhý pes se choval podivně...

U auta jsem ho uvázala, vzala Jagu a šla si hrát do vody s ní. Honza, když jsem odcházela, strašně štěkal, což nikdy nedělal. Manžel ho vzal do auta, aby nedělal kravál. Pes si tam lehl, celý se třepal a prý tak nějak divně vrčel-kňučel. Jaga štěstím bez sebe vletěla do říčky, přinesla mně „klacek“ poprvé, a když jsem jí ho hodila podruhé, tak místo, aby vzala plovoucí klacek do huby, začala čuchat nad hladinou, jako kdyby ten klacek hledala, přiběhla ke mně a začala mě obíhat s nosem u hladiny takovým způsobem, že mě bokem vytlačovala z vody (chovala se strašně divně). Šla jsem za ní z vody (bylo to divné, ona vodu miluje a dostat ji ven, je vždycky velký problém). Na břehu Jaga větřila, koukala přes vodu s postojem „kdo uteče, vyhraje“ a byla celá ztuhlá. Prostě „zamrzla“.

Tváří tvář s paní lesa...

Dejme na instinkty našich psů...

Zvedla jsem od ní oči a asi dvacet metrů na druhé straně od říčky stála medvědice a koukla na nás. Kolem ní poskakovala dvě medvíďata. Podvědomě jsem se k ní otočila bokem, jedním okem sledovala ji a druhým Jagu (bála jsem se, aby nechtěla zdrhat, ale byla celá ztuhlá), v klidu jsem si namotala stopovačku na ruku a se slovy: „Jagi, jdeme spolu do auta, pojď!", jsem pozvolna vykročila směr auto (cca 30m), Jagu přešla ztuhlost, přidala se ke mně a na prověšeném vodítku s očima upřenýma na medvěda a občasným mrknutím na mě (Já měla jedno oko na Jaze, druhé na medvědici a měřila si, kdo by tak asi vyhrál úprk, jestli já k autu nebo medvěd k nám… Určitě by vyhrál medvěd…) jsme došli k autu a jak jsme obě šly, stejně tak se pohybovala medvědice kolem vody naším směrem a mezi námi bylo stále těch cca dvacet metrů. U auta jsem se slovy: „Medvědice s mladýma“ strčila Jagu do auta (Bylo vidět, jak se jí ulevilo.), chytla foťák a šla fotit a točit. Manžel v mžiku reagoval, zabezpečil psy, otevřená větrající okna, nechal nám otevřené jen dveře na případný bezpečný únik a šel se také koukat.

Byl to pro nás nádherný zážitek…

Pro nás, kteří neznáme pravidla soužití s medvědy… Když jsme to pak probírali s tím, jak se chovali naši psi, tak to vypadá, že mě nějakou dobu medvědice pozorovala, než jsem si jí, díky Jaze, všimla. Asi jsem měla obrovské štěstí a zřejmě i proto, že medvědi znají pastevecké psy, kteří hlídají stáda ovcí a koz a zbytečně se s nimi do sporu nepouštějí. Hlavně když měla u sebe malá medvíďata, nás „z povzdáli dvaceti metrů minula“, ale zamířila k jinému autu, kde už byli lidi se všemi věcmi (jídlem, vařili na ohni) schovaní v autě. Naštěstí se jim podařila zahnat troubením, křikem a máváním rukama…

A závěr pro nás?

Dejme na instinkty našich psů...

Honzíkovo divné chování – lákal mně z vody, odváděl mně k autu, „řval“ na úvaze, když jsem odcházela k vodě s Jagou, třepal se a kňučel v autě... Cítil nebezpečí a všemožně se mě to snažil říct a já ho nechápala, měla jsem to, jako že jsou to nějaké „stařecké vrtochy“. Zklamala jsem ho, nemohla jsem ho v pravý čas řádně pochválit za to, co pro mě dělal, jak hlásil nebezpečí a hlídal mě.  Cítím se mizerně a vyčítám si, že jsem ho zklamala. Chování Jagy – na to, že má dva roky a cítila nebezpečí, se zachovala, jak nejlíp uměla a vytlačila mě z vody. Pak ztuhla a já jsem pyšná sama na sebe, že se mně podařilo ten její stres v klidu překonat a ukázat jí, že u mě a se mnou je vždy bezpečno.

Moje city – pocity k těm mých chupáčům ...

                                            ... k tomu se zkrátka nic víc nedá říct...

Foto a video:  Naďa Havelková

Kam dál ...



-->