Covidoví psi – stále aktuální téma?

Pořád ještě v nejrůznějších kynologických médiích narážíte na výrazy, jako jsou covidový pes, separační úzkost nebo nácvik samoty? Pokud jsou tedy toto témata, která by vás zajímala, rozhodně si nenechte ujít tento zajímavý rozhovor, který vám přiblíží, jak se věci vlastně mají.

Že se s pořizováním psů v období covidu roztrhl pytel a následně někteří z těchto nešťastníků zaplnili útulky, je všeobecně známá informace. Jak se „covidovým psům“ a jejich majitelům daří nyní? Jaké dopady na ně má zanedbaná socializace nebo nenaučení se zvládnutí samoty? O těchto i dalších tématech jsme si povídaly s lektorkami z Hodného psa, Ing. Helenou Pozníčkovou Hejzlarovou a Petrou Šatopletovou.

Helča Hejzlarová začala s pejsky pracovat v útulkovém prostředí. Práce s nimi ji nadchla natolik, že se v roce 2010 stala trenérkou psů. Je majitelkou spolku ISCA, z. s., který pořádá kurzy pro trenéry zvířat. Dále je instruktorkou hersenwerku, předsedkyní Kynologického spolku sportu Dog Puller, z. s. a trenérkou i rozhodčí tohoto psího sportu.

Petra Šatopletová se věnuje výcviku tři roky, ale vzdělávat se začala s pořízením prvního psa před jedenácti lety. Má tři psy z útulku, díky kterým si vyzkoušela řadu kynologických disciplín, nejvíce jí však k srdci přirostl klikr trénink a hersenwerk. Momentálně se věnuje především výcviku v reálném prostředí a je poradkyní hersenwerku. Založila projekt Street dog a je součástí týmu ISCA, z. s.

Obě dámy polečně založily v roce 2022 výcvikové centrum Hodný pes.

„Z mého pohledu to stále téma je“, říká Helena. „Do Hodného psa chodí z lidí, kteří si pořídili psa během pandemie, více těch uvědomělých, co se jeho výchovy týká. I oni si však mysleli, že nadále budou pracovat v režimu home office. Pejsek se tudíž naučil nebýt doma sám. V tom vnímám první problém. Nebo samotu zvládá, ale oni nezvládají skloubit soužití s ním s novou pracovní dobou. Po příchodu domů už na něj nemají tolik energie jako dříve, zatímco on právě proto, že byl doma v klidu sám, potřebuje po jejich příchodu více podnětů a zábavy. Pokud mu je nedokážou dát, pak to zvíře strádá.

Druhou skupinou jsou psi, kteří samotu doma nezvládají. Problém se separací je další z témat, která lidé s „covidovými psy“ řeší. Samozřejmě existují lidé, kteří se pejska nechtějí vzdát a jsou ochotni hodně obětovat. Zajišťují pro něj hlídání, dávají ho do psího hotelu, berou ho s sebou do práce nebo si na nějaký čas vezmou neplacené volno. Setkala jsem se i s klientem, který kvůli psovi změnil práci. Záleží na prioritách a možnostech konkrétního člověka, velice často ale vnímám, že je to pro ně neudržitelné a vyčerpávající.“

Petra jako největší problém vnímá zanedbanou socializaci, kterou lze těžko dohnat. V závěsu za ní pak boom potíží plynoucích z toho, že pejska nikdo neučil být doma sám, často označovaných jako separační úzkost. „Také vidím potíž ve změně režimu. Lidé mi popisují, že kvůli dojíždění do práce třeba zrušili ranní procházky. Já jim na to odpovídám, že pokud mají psa, který to potřebuje, budou muset vstávat o hodinu dřív a na ranní procházku jít. V soužití se psem totiž existují věci, které nejde obejít. Krátkodobě, například v nemoci, se můžu více zaměřit na různé enrichmentové věci na doma, které nejsou příliš časově náročné. Ráda používám různé čichací hry, interaktivní plnící hračky nebo hlavolamy. Nic z toho však není dlouhodobým řešením. Nechci své klienty podporovat v tom, aby z aktivního plemene, které si pořídili, dělali gaučového povaleče. Obecně nechci lidem pomáhat dělat věci, které jdou proti mojí etice a věci, které by se mi příčily udělat svým vlastním psům. Pokud mi člověk řekne, že v tom případě by musel pejska někomu dát, bavme se o tom. Možná je to pro ně oba nejlepší řešení.“

„Psi se učí celý život a jsem přesvědčená o tom, že dohnat se dá ledacos. Sama jsem měla tři psy, z nichž jedna fenka nebyla vůbec dotčená světem. Šla po narození z klece rovnou do útulku a pak ke mně. Záleží na tom, co si člověk pod pojmem socializace představuje. Je to přirozený proces, kdy zvídavé štěňátko objevuje svět. Pokud má toto objevování probíhat v dospělosti, musíme pejskovi servírovat vše postupně, takže to obnáší výrazně více práce. Většina běžných majitelů psů si pod socializací představuje vztah ke psům. Je pravda, že ten se často dohání bolestivěji, nicméně podle mě z celé kapitoly socializace je nejméně potřebný. Já považuji za nejdůležitější, když pes dokáže zacházet s každodenními situacemi. Zvládne chodit po ulici, potkávat kola či koloběžky. Může se mnou jet tramvají a jít do kavárny. To se všichni moji psi naučili jako dospělí. Já jsem v pozitivním slova smyslu postižená tím, že jsem žádného psa neměla od štěněte. Díky tomu mám pocit, že neexistuje nic, co by se nedalo naučit či přeučit, když to nestihnete ve štěněcím období.

I na setkávání s ostatními psy se dá hezky pracovat, ale já, stejně jako asi většina trenérů psů, to příliš nepotřebuji. Nechci pejsky, kteří si budou každé ráno hrát s ostatními na psí louce. Na druhou stranu lidi, kteří takovou představu mají, můžou zjistit, že tuto část socializace se jim už nikdy dohnat nepodaří. Myslím si ale, že i pejsek, který vyrůstal jako štěně v období lockdownů, může mít jednoho nebo dva psí kámoše, se kterým si bude hrát. To většině z nich stačí. Oni si totiž nepotřebují se všemi hrát, potřebují se pouze naučit ostatní psy nežrat.“

Podle Petry je zvládání samoty pejskem důležité pro něj i pro nás. „Mezi klienty máme lidi, kteří pracují z domova, jsou to podnikatelé, umělci nebo z jiného důvodu nedocházejí do zaměstnání. Část našich klientů zase bere pejsky s sebou do práce. V takovém případě vždy vyvstává otázka, zda tam pes skutečně dokáže odpočívat a jestli není permanentně přetažený. Nicméně práce není jediným důvodem k odchodu z domova. Potřebujeme chodit pravidelně k lékaři a může se nám stát úraz, kvůli kterému pojedeme neplánovaně na pohotovost. V tak stresové situaci navíc nechceme řešit stres psa a po návratu domů s přišitým prstem uklízet byt zdevastovaný panikařícím pejskem. I v dnešní době dovozů všeho možného většina lidí někdy vyrazí do obchodu. Nebo si chtějí zajít na rande sami s partnerem, což je ve vztahu podle mě důležité. Může zkrátka nastat situace, kdy potřebuji někam jít a psa mi nemá kdo pohlídat. I já, člověk, který miluje svoje psy nade vše, si od nich občas ráda odpočinu.

Všem svým klientům, a zejména těm, jejichž psi venku na spoustu věcí reagují nebo jsou hodně energičtí, doporučuji, aby mysleli i na sebe. Nechte občas pejska doma a vyrazte někam bez něj. Když ho naučíte samotu zvládat, bude to mít pozitivní dopad i na váš společný vztah.“

„Separačku většinou poznám podle toho, že nefungují běžné prvky nácviku samoty, nikam se v tréninku neposouváme. Také podle projevů, zejména když má pejsek tendence k ničení věcí nebo ubližování si“, říká Petra. Trenérky se shodují, že v případě separační úzkosti se jedná o závažný psychický stav, s jehož řešením by měl pomoci odborník, který se na tuto problematiku specializuje. Často je také na místě spolupráce s veterinářem, který může pejskovi předepsat potřebnou medikaci. Nácvik samoty bez dalšího nefunguje, protože pejsek v tomto psychickém stavu nedokáže pochopit rovnici, kterou se ho snažíme naučit: „kdykoli člověk odejde a zůstanu sám = zase se vrátí“. Situaci vnímá spíše takto: „člověk zmizí za dveřmi = konec světa“. Největší odbornicí na téma separační úzkosti u nás, na niž by Petra s Helenou odkázaly, je Lucia Kotianová, která vystudovala obor welfare na Veterinární univerzitě v Brně.

Helena dodává, že v každém případě je skvělé a efektivní, když se zapojení odborníci (veterinář, behaviorista, trenér, odborník na aromaterapii a další) propojí a jsou ochotni být spolu v kontaktu. To se podle jejích zkušeností zatím moc nedaří, pro tuto spolupráci vidí velký prostor.

„Sestavíme společně s klienty plán, který je pro ně reálné dodržet. Doporučím jim, aby si zapisovali konkrétní situace a plnění jednotlivých kroků. Dalším mým doporučením je pořídit kameru na monitorování pejska. Díky tomuto nástroji mají přehled, jak se doma má. Můžou slyšet například i zvuky zvenku, dozví se, co bylo příčinou konkrétní pejskovy reakce, s čímž lze dále pracovat. Také ho můžeme naučit, aby přes kameru vnímal jejich hlas. Pokud na něm pak vidí známky stresu, promluví na něj a on se uklidní. Ne každý pes reprodukovaný zvuk vnímá, ale naučit to jde.

Může také pomoci použití aromaterapie a audioterapie. Dalšími v současné době oblíbenými podpůrnými prostředky jsou CBD výrobky. Pokud se o nich nejdříve poradíme s odborníkem, nemůžeme nic zkazit. V opačném případě však ano, proto u všech těchto produktů vždy apeluji na konzultaci s odborníkem.

Velkou část práce tvoří také naplnění všech potřeb psa. Snažíme se dosáhnout toho, aby měl dostatek fyzické i mentální zátěže, ale ne až moc, aby nebyl přetažený. S některými klienty se bavíme také o stravě psa.

Nejdůležitější u učení samoty je management odcházení. Je nutné naučit pejska jistoty, kterých se může v prostředí, kde zůstává, chytit. Potom postupně navyšujeme um být sám. Dále je důležité, aby odchod ani příchod neprovázely žádné emoce. Zachováváme klid, jako by se nic nedělo.

Někdy se stává, že v určitém prostředí pes již sám být umí. Pracovala jsem s klientem, jehož pes uměl být sám v klidu v autě. Dalo se to celkem snadno přenést na domácí prostředí. Měla jsem také klientku, která nechávala psa v autě před svojí prací. Zajistila mu v něm dobré klima a neustále na něj viděla. Pro ni bylo toto nastavení dobrým řešením.“

„Klíčem je postupné dávkování. Ráda začínám tím, že naučím pejska odpočívat na určitém místě, kdy zůstávám s ním v místnosti. Můžete zvolit pelíšek, kennelku nebo klec. Je fajn u toho sledovat jeho preference. Já mám doma jednoho kennelkového pejska a druhého, který se rád vyvalí do prostoru. Při učení klidu na místě nedoporučuji používat klikr, protože podporuje psa v aktivitě a nabízení chování. U tohoto cvičení pouze chci, aby pejsek v klidu ležel. Používejte klidný slovní marker nebo odměňujte bez něj, zejména psy citlivé na intonaci hlasu. Pejsky si do pelíšku navádím gestem nebo na pamlsek. Je dobré odměny směřovat dolů, ideálně je pokládat přímo do pelíšku. Pejska tím motivujete, aby si lehnul. Intervaly mezi pamlsky postupně prodlužujte a odměňujte nepravidelně. Neříkám při tom povel „lehni“, protože si ho nechci kazit tím, že se v něm pejsek vyvalí do strany, a zároveň z tréninku klidu nechci dělat práci.

Když pejsek zvládá odpočinek na pelíšku, začínám odcházet do vedlejší místnosti. Pokud žijete v garsonce, začněte koupelnou. Je potřeba odcházet postupně a zdržet se u dveří. Jakmile se totiž zavřou dveře a člověk vizuálně zmizí, v chápání psa tam teď vlastně již opravdu není. Po této fázi přidáme odcházení a vracení se, až nakonec skutečně odcházíme z bytu.

Odesílání pejska na místo ve chvíli, kdy odcházíme, je zároveň nabídnutím mu náhradního chování, například místo pletení se pod nohy. Pokud prožívá nějaké emoce spojené s naším odchodem, dodáváme mu tím jistotu, co má udělat.“

„Nenechávejte psa samotného s jídlem, hlavolamy, čichacími koberečky nebo plnícími hračkami. Je obrovské riziko, že se pes jídlem udusí. Já tyto věci ráda používám, ale pouze za mé přítomnosti. Lze je zapojit jako ventil emocí před naším odchodem nebo po příchodu, ale nikdy ne bez dozoru“, apeluje Helena. Petra doplňuje: „Pokud již pejsek se samotou nějaký problém má, zničíte si tím krásnou aktivitu. Je velká šance, že spouštěčem stresu se stane právě podání Kongu nebo jiné hračky, protože si ho s vaším odchodem spojí. Navíc pokud již se samotou potíže má, pravděpodobně si jídlo či hračku stejně nevezme.“

Petra také často dostává otázku na rituály spojené s odchodem. „Nemám na to jednoznačný návod, myslím si, že i zde pro každého psa existuje individuální řešení. Já rituál používám, aby moje fenky věděly, že odcházím bez nich. Chodím jim říkat, že se brzy vrátím a dělám to, přestože již obě neslyší. Když to neudělám a ony nevidí můj proces chystání a oblékání, jsou ve stresu a štěkají. Zatímco když proběhne rituál, leží a neřeší to. Zjistila jsem také, že když v době mého odchodu spí, je potřeba je vzbudit, aby viděly, že odcházím. Předcházím tak panice, která by nastala, kdybych tam ve chvíli, kdy usínají, byla, ale po probuzení už ne. U jiného psa však může právě to oblékání naopak vyvolat paniku. V takovém případě doporučuji udělat si z toho cvičení, oblékaní mu kontra podmínit. To znamená, že s oblékáním spojím odměňování, potom se zase svléknu a nikam nepůjdu.“

„Za velké téma považuji pracoviště typu open space“, říká Helena. „Obecně můžou být dobrým nápadem, ale pokud nemají pevně stanovená pravidla, z pohledu potřeb psa je vnímám jako nevhodná. Máme klienty, kteří pracují v open space kanceláři, kam psi smějí bez omezení. Tudíž se tam pohybuje několik psů, kteří fungují jako smečka. Dochází tam k velkému množství konfliktních situací a vzájemnému narušování osobního prostoru.

Ať se člověk snaží sebevíc, nemůže v zaměstnání neustále řešit svého psa. Vznikají z toho potíže, jelikož ti pejsci jsou reaktivnější a nervóznější ze svých zdrojů, ať už jídla nebo pelíšků, které mají tendenci si chránit. Pracujeme dokonce s pejskem, který začal být agresivní na lidi, protože kolem něj mnohokrát denně chodí hodně lidí a znervózňují ho. Myslí to opravdu vážně a začal po nich chňapat i venku, kouše jim nohavice. Jeho majitelé si zkrátka ze zdánlivě dobré věci natropili potíže. Přitom je opravdu málo psů, kteří by v takovém prostředí dokázali bez problémů koexistovat. Aby to mohlo fungovat, je potřeba nastavit určitá pravidla, například vytvořit skupinky psů, kteří spolu vycházejí dobře. Ale neumím si představit zaměstnavatele, který by tohle řešil. Nemá povinnost ani důvod se tím zatěžovat.“

Vycházím již z podstaty věci, a to že psi potřebují mnohem více spánku než lidé. My je braním s sebou do práce polidšťujeme. Často by pro ně bylo mnohem lepší zůstat doma, samozřejmě za předpokladu, že samotu zvládnou. Nicméně pokud pes nemá dostatek spánku, v průběhu jeho života se to nějakým způsobem projeví. Vzniklé problémy můžou být zdravotního – fyzického nebo psychického charakteru, či problémy s chováním. Průjmy, vyšší reaktivita a další potíže můžou vzniknout právě nedostatkem spánku. Musíme vycházet z toho, že psi jsou jiný živočišný druh než lidé, se specifickými potřebami, které nemůžeme ignorovat.

Když se na nás obrátí člověk s jakýmkoli problémem, vždy se ho jako první zeptáme, kolik odpočinku denně pes má a jak odpočívá. Často se dozvíme, že pejsek vlastně vůbec neodpočívá. Šest hodin spánku denně, které má pes, když spí jeho majitel, je skutečně málo. Takový režim má proto, že ho majitelé s sebou všude berou. Ráno jde s nimi do práce, odpoledne z práce, cestou se zastaví v kavárně a potom jdou do psího parku. Pejsci sice působí, jako že to dobře zvládají, ale je to takový skrytý ďábel. Psovi se s věkem začnou různé potíže zhoršovat. 

Pokud se bavíme o nejběžnějším režimu, kdy člověk pracuje osm hodin denně, doporučuji si jednoduše spočítat, aby pes měl určitou hodinovou sazbu odpočinku. Vyjde mi, že ho tam nemůžu brát každý den na celý den. Například ho na část dne odvedu domů, kde se ze všech dojmů a zážitků vyspí.

Naučit pejska, aby se opravdu tvrdě vyspal v práci, je hodně těžké. Existují užitečné nástroje, například kennela nebo jiné uzavřené prostory, které s tím můžou pomoci. Rozhodně nemám na mysli otevřené pelechy. Do uzavřené kennely mu nikdo z kolemjdoucích, ať už lidí nebo psů, zasahovat nebude. Je také potřeba přemýšlet o tom, jaké pracovní prostředí mám a kam kennelu umístím. Umím si představit, že když bude člověk sedět sám nerušeně v kanceláři a šest hodin v kuse se nezvedne od počítače, pejsek se může naučit tuto dobu prospat. Ale naopak v již zmíněném open space nebo na jiném rušném pracovišti je to nereálné. Tam možná lze zajistit minimální odpočinek, ale určitě ne spánek.

Helča je toho názoru, že někdy je nejvhodnější dát pejska do útulku rovnou zkrátka proto, že prostředí, v němž žijí, je absolutně nevhodné jak pro danou rodinu, tak pro jejich psa. „Pokud všichni žijí v konstantním každodenním stresu, není to dobré pro nikoho. Něco jiného je, když jsou schopni uzpůsobit podmínky tak, aby v nich mohl pes dobře žít. V tom případě doporučuji si ho nechat a pracovat s tím. Ale někdy je lepší se rozdělit. Každá situace je individuální a podle mě dobrý způsob je zodpovědný způsob. Což však může znamenat oboje – někdy to, že si ho nechají a budou mu pečlivě hledat nový domov, jindy zase, že ho rychle odloží, například kvůli reálnému riziku pokousání dítěte.“

Péťa s Helčou naprosto souhlasí. „Umím si představit situace, kdy je dítě důvodem dát psa pryč. Například když má silnou alergii. Přinesete si miminko z porodnice domů a ono se okamžitě začne dusit, s tím se dá asi těžko naložit jinak. Naproti tomu se situacemi, kdy pejsek na dítě vrčí, nemá ho úplně nejraději, se dá pracovat. Zpočátku je třeba je oddělovat, postupně pejska na miminko navykat. Bude to dřina, ale jde to. Jsou ale psi, kteří nesnáší děti například z důvodu silného strachu a zkušeností z minulosti a řeší to agresí. I to se dá řešit, ale naprosto chápu, když lidi mají pocit, že to nezvládnou. Pokud nejsou nastavení na tu dřinu, kterou by to obnášelo, a žili by v neustálém strachu, že jim pes dítě pokouše, pak tomu úplně rozumím. Situaci, kdy pes dítě skutečně cvakne, si bude člověk do smrti vyčítat, navíc to naruší důvěru mezi ním a psem, která se těžko obnovuje.

Stejně můžou postupovat i lidé, kteří si pořídili covidové štěňátko, vrátili se do práce a teď na něj nemají čas, nejsou ochotni změnit životní styl a psovi se přizpůsobit. Já věřím, že na světě chodí někdo, kdo je ochotný tomu pejskovi svůj životní styl přizpůsobit tak, aby jejich soužití fungovalo. Byť ten přechod pro pejska bude náročný, nakonec si najde svého člověka, se kterým si vyhoví.

Pokud je pro někoho udržitelné mít pejska u sebe a hledat mu nový domov, ať to dělá. I tak bych však oslovovala útulky, už proto, že některé mají tisíce sledovatelů na sociálních sítích, což může s umístěním pejska pomoci. Ale pokud je pro člověka situace neudržitelná, nebránila bych se zuby nehty tomu dát pejska do útulku okamžitě. Pokud je to navíc útulek, ve kterém s pejsky pracují, velmi pravděpodobně se již s podobným případem, jako je ten jeho, setkali. Zatímco majitel se z toho, co s pejskem zažívá, bude doma hroutit, profesionálové z útulku stejné věci třeba již dvacetkrát řešili a budou vědět, jak postupovat. Pes získá člověka, který s ním bude situace řešit bez stresu a jeho další výchova a výcvik můžou proběhnout úplně v pohodě.

Člověk se také musí obrnit, protože žijeme v době sociálních sítí a ve chvíli, kdy někdo nabídne svého pejska na Facebooku, musí se připravit na to, že mu přijdou negativní reakce. Důležité je vědomí, že hledám pejskovi zodpovědně nový domov i pro jeho dobro.

Někdy je zkrátka najití nového domova pro pejska dobrým řešením situace a prevencí zhroucení se u všech zúčastněných stran.“

Moc vám oběma děkuji za příjemné, i když někdy těžké povídání.

Simona Šimíčková

Foto: archiv Ing. Jaroslava Hejzlara, archiv Petry Šatopletové, archiv Hodného psa

https://www.hodnypes.cz/

https://psiazona.sk/