Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.
Přestože by to byla designově zajímavá varianta klasického prasátka, nejedná se o nádobku na spoření drobných mincí. Ačkoliv stojí to za zvážení - klidně tento nápad dáme zručnému výrobci k realizaci. Řeč však bude, jak jinak, než o psech. Konkrétně o těch, kteří neměli v životě příliš štěstí a řízením osudu se dostali v zuboženém stavu do útulku, depozitu nebo dočasné péče.
Každou chvilku na mě vyskočí na sociálních sítích prosba o finanční podporu neduživého zvířátka. Ať už se jedná o trápení na těle či na duši, může se taková záchrana vyšplhat do desetitisíců. V mnoha případech má sbírka jistě smysl a uzdravený nebo převychovaný psík najde své skvělé „doma”. Množí se však situace, kdy záchrana za každou cenu spíše zavání zbytečným prodlužováním utrpení…
Jako bychom neměli svých „starostí” dost, množí se v posledních letech čím dál tím více organizace, které za nemalý peníz dováží psy z Ukrajiny, romských osad na Slovensku, Rumunska, Bulharska, Bosny… Většinou se jedná o psy nesocializované, žijící polodivoce. V případě štěňátek je určitě šance takového prcka přivyknout na běžný ruch domácnosti, města, společnost jiných lidí a psů. Jedná se však mnohdy i o zvířata starší s určitými návyky, které lze těžko (nebo vůbec) odbourat. Pokud si je přece jen někdo adoptuje, stává se, že se do útulku vrací, jelikož nový majitel nemá čas, trpělivost ani zkušenosti se psem dále pracovat. Samozřejmě má každý právo si vybrat, odkud si pejska pořídí. Pokud někoho zaujme psík z druhé strany Evropy, počká, až projde karanténou, podstoupí všechna očkování a je ochoten akceptovat veškeré jeho strachy a zvláštnosti – pak poklona a všechna čest. Ale opravdu je nutné dovážet k nám neuváženě množství psů z ciziny s tím, že taková organizace doufá, že si je tu nakonec někdo adoptuje?
V ideálním světě by pejsci k adopci byli všichni dokonale zdraví, mladí a plní sil. Všichni však víme, že v ideálním světě nežijeme. Do útulků nebo dočasek se často dostanou psi právě kvůli své nemoci nebo hendikepu, na jejichž léčbu nemá původní majitel finance a trpělivost nebo obojí. Zdravotní problémy bývají menší či větší. V mnoha případech je léčba úspěšná a poměrně „rychlá”. Vždyť i slepý nebo hluchý pejsek, atopik nebo trojnožka mají právo na život. To samozřejmě nerozporujeme. Jaké je to však žití v případě kombinací mnoha různých zdravotních neduhů? Kolik psů na vozíčku, inkontinentních a k tomu třeba ještě slepých si najde nový domov? Věřím, že zaměstnanci útulku nebo dočasné tety se snaží zpříjemnit takovému zvířeti život, co to jen jde. Jak konkrétně si asi „užívá” život celkově nepohyblivý psík s plenou, silný epileptik, nebo zároveň hluchý a slepý pes?
Kapitolou samou pro sebe jsou „záchrany” pejsků takříkajíc hrobníkovi z lopaty. Taková zvířata bývají obvykle dobrým marketingovým tahem. Ač je v jejich případě prognóza na uzdravení a následnou adopci v řádech promile, dobré duše se je snaží zachránit za každou cenu. Přes šílené částky potřebné k úhradě faktur za operace, léky, hospitalizaci na klinice a specializovaná vyšetření, v minimu případů přinese toto snažení nějakou úlevu chlupatému pacientovi. V případě, že pejsek zbytečné prodlužování svého utrpení nepřežije, použijí se vybrané prostředky k pomoci jiným psům v daném zařízení. Je to sice chvályhodný počin, ale opravdu je nutné „vydělávat” na provoz útulku nebo na dočasku právě tímto způsobem? Nebyl by rychlý a bezbolestný odchod v těchto případech pro dané zvíře lepší? Jistě, zázraky se dějí, ale v tomto kontextu jich bývá opravdu žalostně málo.
To je bez debat. Důstojné stáří si zaslouží každý, ať už štěká, mňouká nebo mluví lidskou řečí. Hodně psích seniorů se dostane do útulku nebo dočasné péče po úmrtí majitele nebo po jeho odchodu do domu s pečovatelskou službou, kam s nimi jejich chlupáč prostě nemůže. Mnoho jich je ve skvělé kondici i přes vyšší věk, a najdou tak na staré tlapky ještě milující náhradní domov. Spousta seniorů však není před odchodem do domova důchodců schopna pečovat adekvátně ani o sebe nebo nemají příbuzné, kteří by jim se zajištěním pejska pomohli. Stává se tak, že zvíře těchto majitelů přichází ve značně zanedbaném stavu. A není to jen v případě majitelů – seniorů. O chlupatého staříčka mohou ztratit zájem i mladší ročníky. Psí senior se může „nehodit” i kvůli potřebě zvýšené péče a neduhům spojeným s vyšším věkem. Ti, kteří jsou na tom opravdu zle s vyhlídkou několika málo týdnů či měsíců života, tak zůstávají tam, kde byli odloženi, a stávají se chlupatou pokladničkou. Důstojné stáří nebo alespoň bezbolestný a klidný odchod za duhový most se tak, „díky“ falešné humanitě nekoná…
Jsou většinou mladí, plní síly, zdraví… až na tu hlavu. U některých způsobily jejich chování špatné podmínky, ve kterých vyrůstali – týraní, bití, používaní k produkci štěňat.. Mohli se však i narodit s labilní nevyrovnanou povahou. Ať už jejich nestabilitu způsobilo cokoliv, jsou prostě psi, kteří mohou a budou vždy jistou měrou nebezpeční svému okolí. Jistě, v rukou zkušeného kynologa mohou prožít poměrně hezký a plnohodnotný život. Ale ruku na srdce – kolik takových kynologů je? A kolik je jich ochotných si vzít takový případ na dalších x let domů? Kolik jich má prostor a čas vzít si takových psů několik? A tak se stává, že takové zvíře, které mnohdy není schopno navázat vztah ani s ošetřovateli, prožije celý život za mřížemi. Na stránky se umístí formulka „jen k virtuální adopci” a hafan prožije třeba deset i více let v útulku…
Zářným příkladem kombinace všeho výše zmíněného bývají hafani zachránění z množíren. Takových těch fujky, které všichni odsuzují – ze sklepů, garáží a chlívků (ty gaučové jsou v očích široké veřejnosti obvykle v pořádku). Takoví psi bývají porouchaní na těle i na duchu, a sem tam k tomu dostanou do vínku i porcičku genetických vad, neléčených zlomenin a jiných zranění, nebo infekčních nemocí. A tak se mnohde léčí parvoviróza či psinka, o kterých se v české kotlině už poměrně dlouho, díky očkování, neslyšelo. Obvykle bezúspěšně. Co na tom, že to nepomůže – negativní reklama je přece také reklama.
Hluboce si vážím práce všech depozit, útulků i dočasek, které se mnohdy na úkor svého osobního života věnují všem odloženým, týraným nebo nemocným psům, kočkám, koním či jiným zvířatům. Tento článek byl napsán za účelem veřejné diskuze nad tím, zda úsilí a pozornost některých jedinců nejsou upírány špatným směrem. Ráda bych, aby vedl k zamyšlení, zda se některými „záchranami” za každou cenu zbytečně utrpení neprodlužuje místo toho, aby byl zvířeti zajištěn důstojný a bezbolestný odchod. A v poslední řadě doufám, že pomůže k rozhodnutí mnoha těch, kteří finančně či materiálně podporují taková zařízení k tomu, aby racionálně zvážili, zda skutečně jejich dary pomáhají nebo jen uměle prodlužují trápení „chlupatých pokladniček”.
Uvědomuji si, že toto téma je hodně kontroverzní a rozdmýchá pravděpodobně vášnivou debatu. Za sebe i zbytek redakce však, prosím, diskutujme slušně, bez hrubosti a vulgarit.
Kateřina Smětáková
Ilustrační foto: Pixabay
Zaznamenali jste v médiích, že počátkem roku 2022 u soudu konečně padl verdikt, že si ...
Na ostří nožePokračujeme v přinášení novinek, které se točí okolo válečného konfliktu na Ukrajině. ...
Charitativní akceNa ostří nože-->