Český fousek je pro mě srdcem i duší…

Jaká je cesta k vítězství, jaké výzvy přináší spojení loveckého výcviku s výstavní kariérou a co vše stojí za udržením psa v top kondici po celý rok? To a mnohem více se dozvíte v našem rozhovoru s výjimečnou chovatelkou, která se českým fouskům věnuje celým svým srdcem.

Hana Brázdová, majitelka chovatelské stanice Anchello, zasvětila svůj život českému fouskovi – našemu národnímu plemeni. Jaké byly její začátky, co pro ni znamená vítězství v soutěži Šampion šampionů a jak skloubí náročné výstavy s loveckým výcvikem? Nejenom o tom všem se s námi podělila v inspirativním rozhovoru, který nenechá žádného milovníka psů chladným.

Moje celoroční účast na mezinárodních a národních výstavách v soutěži PES ROKU byla velmi náročná a soutěž Šampion šampionů, která po vyhlášení pokračovala, byla pro mě odměnou za to úsilí a za celý předešlý rok. Moje dojmy se nedaly v tu danou chvíli a i nyní ani popsat. Opravdu fantastický emoční zážitek. Moc jsem to Dixovi přála. Měl to v letošní sezóně velmi těžké. Udržet jedince v celém kalendářním roce v kondici není zrovna jednoduché. Absolvoval mnoho pracovních zkoušek a memoriálů. Přípravy na tyto zkoušky jsou náročné, a i v teplém období jsou pro psa velkou zátěží. Vše se tedy také samozřejmě odvíjelo od jeho kondici. Ať srst, na kterou má dopad např. voda při vodních pracích nebo i váha jedince, která byla ovlivňována výkony. O to to měl Dix ve výstavním kruhu těžší.

Můj Dix mě okouzlil hned, když se jako třetí v pořadí narodil. První slovo bylo“ „Ten je náš, toho si nechám.“ Stejně tomu bylo i u jeho sestry Dolly. Ta se narodila jako poslední. Ona to byla velmi složitá volba. Celý vrh se velmi vydařil. Ale Dixe jsem si oblíbila, a i drobet rozmazlila. Moje slova vždy byla: „Na toho jsem čekala!“ takový už nebude. Jeho povaha se mi velmi líbila a jeho exteriér již od mala také. Největší předností mého Dixe je naprostá oddanost k člověku, k pánovi – tedy ke mně. Přitom se snaží být povahou dominantní, je ostrý na škodnou, ale vyžaduje pozornost a láskyplné zacházení od majitele. Dix se těší na každou procházku, těší se na výstavy, na výcvik, na každou činnost, kde se může projevit jeho aktivita.

Naše národní plemeno český fousek mě zaujalo již od dětství. Můj děda tehdy v té době mého dětství preferoval německého ohaře krátkosrstého a jiná menší plemena. Mezi ně patřil i jezevčík. Ale v mých šestnácti letech jsem si pořídila poprvé českého fouska. Byla jsem natěšená. Splnil se mi můj sen. Byl to můj první vlastní pes. U tohoto plemene jsem již zůstala. Výstavy pro mě znamenají velkou výzvu. Vždy jsem plná nervozity, ale zároveň zvědavosti, že uvidím i jiné fousčí jedince. Stejně tak máme výzvu i na poli, či v jiném pracovním terénu. Je to hodně stráveného času přípravami a socializací, ale moc mě to baví a dávám tomu maximum. Můj první úspěch v začátcích jsem zažila se svým prvním ČF, a to s Cirem z Podhoránku. Ten se dožil sedmnácti let. Na mezinárodní výstavě měl nečekaný úspěch. A to mě velmi zaujalo. Děda mne vedl spíše jejich pracovní cestou, a to se snažil upřednostňovat. Dříve jsem měla výstavy pouze v rámci povinnosti v souvislosti s chovností, to bylo vždy myšleno podle mého dědečka. Ale myslím si, že by výstava a práce u ohařů, neboli u ČF měla být názorem vyváženosti. Avšak v té době před 24 lety mě to zaujalo a výstavní kruhy byly pro mě výzvou a potěšením a jsou jím i dodnes.

Pes se rodí a přichází na svět s genetickými předpoklady nejen pro loveckou práci, ale i po stránce exteriéru. Šampion musí mít tyto genetické předpoklady, ale zároveň příznivé podmínky pro rozvoj a růst své kostry, povahy a vlastností. Péče tedy začíná právě u štěněte, ne-li u jeho matky třeba ještě před krytím. Samozřejmě jinak před výstavou psíka nechávám bez větší námahy a tréninkových zkouškových cvičení. V tak zvaném klidovém dvoudenním nebo alespoň jednodenním režimu. U mého chovu před výstavou srst příliš neřeším. Mají ji standartní, tudíž nemusím dělat moc velkých úprav, čehož si ve svém chovu cením. Pouze učešu a zopakuji postoj, běh v kruhu a ukázku zubů. Tyto úkoly jsem s Dixem zkoušela od dorostového věku cca na deset minut třikrát týdně. Později pouze jedenkrát. On když viděl výstavní vodítko, tak neskutečně vyjadřoval svou radost a nedalo se s ním praktikovat např. pracovní úkony a disciplínu. Výstavy si skutečně zamiloval. Byl doslova k neudržení. Takže opakování výstavních povelů v pozdější fázi bylo pouze před výstavou. Je tomu tak i dodnes. Dokonce poznal i cestovní tašku a věděl, že se pojede. Moc se na výstavy těšil. Na každé z nich je to jiné. Různé prostředí a různé terény – budovy, koberce, venkovní prostředí, trávník a i množství zúčastněných jedinců. Vždy jsem to moc s výstavní připraveností nepřeháněla a vždy jsem měla s Dixem i s jeho sestrou Dolly a jinými svými psy velmi podobnou a standardní přípravu, i když okolnosti byly pokaždé jiné. Základ poslušnosti by však měl být. Mnohokrát jsem jela na výstavu a ani jsem nevěděla, co mě čeká. Nechávala jsem tomu volnou ruku a brala jsem a i beru jako zábavnou činnost tak, aby naše fousky tato akce bavila. To je totiž velmi důležité. Odvíjí se od toho jejich projev. Vždy jsem si z dané výstavy vzala nějaký poznatek a novou zkušenost, kterou jsem použila příště.

Lovecký výcvik to je v celku složitou záležitostí. U fousků je to jiné než například u německých ohařů, pointrů nebo jiných plemen. Každé plemeno je něčím specifické. Mají v něčem přednosti takové a jiní zase jiné. Pro mě je fousek naprosto vyhovující. Je to všestranné plemeno. Pro mé myslivecké účely je naprosto vyhovující. Mnoho cvičení a výcvikových fíglů a postupů se učím i mnoho učit se ještě budu. Pobírám zkušenosti od jiných, a především od dlouholetého všestranného cvičitele a rozhodčího pana Milana Blatského, který se výcvikem s Dixem zabýval nejvíce. Každý fousek je jiný. Jiná povaha a jiné móresy. Tudíž se k nim musí najít i cestička. U mého psa to bylo velmi snadné. Měl sice občas svoji hlavu, ale po chvilce se dařilo vše dopilovat a klapalo to i s jeho sestrou. Dix byl velmi učenlivý. A vše jsme učili a učíme naše fousky tak, aby jednotlivé disciplíny vykonávali mpřesně jako v tréninku. Třeba aport – přesné usednutí a pouštění až na vydaný povel. Na pobarvené stopě Dix dychtivě a s chutí drží stopní dráhu na celé její délce. Je ostrý na škodnou. V poli pracuje od mládí s vysokým nosem a spolehlivě si hlídá vůdce. V momentě, kdy narazí na pach zvěře, se vždy podívá na vůdce. Pracuje prostě pro něj. Hledání probíhá ve cvalu, vystavování a postupování je spolehlivé s výbornými klidy. Jeho pracovitost a snaživost je jeho výhodou. A vždy má cíl dokončit svou práci. To u něho velmi velmi oceňuji.

Zcela si nesednou, výstavy a zkoušky někdy mají konání ve stejnou dobu. A navíc pracovní pes vyběhaný z pole není zcela ve výstavní kondici. Schází mu kilo nebo dvě i více. Nemusí mít zcela dobrou strukturu srsti např. z vody nebo z hustého porostu. O to to máme s loveckým psem, co se týče výstav, složitější a těžší ohledně udržení takového jedince v optimální kondici.

Všichni čeští fouskové, které jsme cvičili a předvedli na zkouškác,h byli lehce cvičitelní. Všichni byli ostří na zvěř škodící myslivosti a odpovídající rychlosti. Měla jsem štěstí. Neměla jsem jedince se slabými nervy. Podezření na bázlivost u výstřelu se projevila u jedné feny do doby, než pochopila, co je to lov. Pak se hned naše obavy ukázaly jako neopodstatněné, vše se změnilo kladným směrem. Dosáhnout nějakého úspěchu s Dixem jsme si moc přáli, aby třeba zvládl dokončil všestranné zkoušky pro chovnost v první cen,ě anebo aby se povedl nějaký z mnoha memoriálů. A to se nečekaně stalo. Jeden z memoriálů dokonce celý vyhrál, jednalo se o dvoudenní memoriál Karla Kiewega a získal prvenství z 24 startujících. Dále jsme se zúčastnili na dvoudenních VZ a memoriálu Václava Vančury to se nám povedlo úspěšně dokončit i s vysněným dvojnásobným titulem práce res. CACT

Ano, český fousek má bohatou historii. Na nás všech stojí budoucnost našeho národního plemene, jediného zástupce ve skupině FCI 7 – ohaři. Fousek se chová téměř po celém světě a mnoho lidí v zahraničí je využívá k práci v myslivosti, a nejen pro ni se i chovají. Z toho musíme usuzovat, že si je fousek získal a jsou s ním spokojeni pro jeho vlastnosti. Musíme na něj být hrdí a snažit se o rozvoj jeho chovu, vždyť je to naše národní plemeno. Klub by měl usilovat o mladé chovatele a zajistit si tak i budoucnost plemene. Poslední dobou mi přijde, že pomoc z klubu není moc dostatečná. Snad se do budoucna cesta změní. Já, jelikož jsem dlouholetou chovatelkou ČF, jsem zatím plemenu přikloněná.

Všem majitelům pejsků, nejen českých fousků, bych ráda připomněla, že jejich parťák je na nich zcela závislý a má je rád. Pokud pejsek někde neuspěje, ať pracovně nebo ve výstavních kruzích např. na dojem, pak je třeba hledat chybu nejdříve u sebe a zamyslet se, kde se stala. Vždy přemýšlet o psovi, znát jeho povahu a hlídat sebe, jak mluvíte, jak se chováte, anebo jak stojíte. Chovat se přirozeně na zkouškách jako, když cvičíte. A stejně tak je tomu i ve výstavních kruzích. Je to velmi důležité. Obvykle si vůdce ani neuvědomuje, že psík nervozitu velmi dobře vycítí a pak se i tak většinou zachová. Na výstavě je nejdůležitější exteriér jedince a jeho předvedení. Někteří vystavovatelé si myslí, že stačí se jen tak lehce proběhnout ve výstavním kruhu a že je to dostačující. Ale mnohdy tomu tak není. Mnohokrát rozhodují malé nebo nepatrné rozdílnosti, či malé záležitosti. V začátcích, když si neví někdo rady, bych doporučila vyhledat pomoc zkušených handlerů nebo výcvikářů s praxí, mnohdy je dobré se přiučit něčemu novému a udělat si svůj názor a případně si vzít rady k srdci a použít je. Já jsem to dělala tak, že jsem na výstavách sledovala ostatní vystavovatele, jak si počínají a později jsem si již doma přizpůsobila možnosti pro své fousky dle potřeby. Příkladem může být Dix, který se ve výstavních kruzích choval trochu jinak než jeho sestra Dolly. Podle toho jsem se již snažila například při postoji vystavovat každého jinak. Každý pes je jiný a vždy nelze postupovat tak, jak je to již někde vyobrazené. I tempo každého psa je jiné. Tak je dobré se mu vyrovnat a přizpůsobit se.

Jednou byl Dix přihlášený na dvoudenní memoriál. Jelikož v tom období měl nemalý úraz, již jsme si mysleli, že to vzdáme. Po konzultaci mi veterinář řekl, klidně jeďte. Vše je dobře zaléčené a kdyby se vám něco nezdálo, tak odstupte. Ale myšlenka, že nebylo nic v pracovních disciplínách dlouhou dobu zopakováno, bylo znervózňující. Řekli jsme si, že to tedy vyzkoušíme. Dix je opravdu povahově velmi snaživý a věrný psík, za jakoukoli cenu chce dokončit požadovanou disciplínu, aby se zavděčil pánovi. Dvoudenní memoriál Karla Kiewega se skládal z jednoho dne zkoušek na vodě a druhý den byl nalosovaný les. Oba dny zvládl i přes tropické počasí a hendikep dobře. První den jsme si vylosovali číslo 22, které nám přineslo štěstí po celé dva dny. Celodenní první zkouškový den byl bezchybný a veškeré části měl Dix zakončené s plným počtem bodů. Druhý den nás čekala práce v lese. První disciplínou byla ohrádka. Ohrádka byla velmi vydařená a na vyhlášení byl Dix oceněn i jako pes s nejlépe provedenou prací – přinášení lišky přes překážku. Další disciplíny se dařily stejným směrem. Poslední z nich byly vlečky. Adrenalin stoupal v konečném tažení a modlili jsme se, aby nenastala chybička. Při poslední vlečce v závěru bylo vidět Dixe, jak radostně nese zajíce, jak usedá u vůdce a předává zvěř. To bylo tak emotivní a zároveň uklidňující, že nebylo co více dodat. Plakali jsme, co se dalo. Toto byl jeden z mých krásných pracovních zážitků. Ocenila jsem, jak je můj pes cílevědomý a snaživý, a to i tehdy, když měsíc předtím bojoval s úrazem a s ochranou ortézou na noze dokončil vše, jak se říká, „z voleje“ bez nácviku. Můj český fousek Dix od Blatského rybníka neudělal ostudu a získal celkové prvenství z celkem dvaceti čtyř přihlášených psů.

Mezi další velké zážitky patří i moment, když vyhrál celou Národní a mezinárodní výstavu a získal titul BIS. To znamená absolutní vítěz výstavy. Tehdy jsem si uvědomila, že ne každému se toto v životě stane. A o to více jsem si cenila toho, že tento titul zároveň získalo naše národní plemeno. A dokonce několikrát. Nemohu zapomenout ani na to, kdy můj pes získal titul Světový vítěz. A to se mi povedlo na jedné světové výstavě s oběma fousky – s Dolly  i s jejím bratrem Dixem. Tak jsem si vezla domů dvojnásobný světový titul ze Záhřebu. Na zahraničních výstavách jsem ocenila naše národní plemeno také tím, že se prezentovalo jak v Maďarsku, tak také na Slovensku v soutěžích a zadařilo se obsadit stupně vítězů v kategorii Nejhezčí pár. A to Dolly a Dix zaváleli. Nyní jsem byla úplně unesená, a to nejvíce tehdy, když jsem se dozvěděla, že se Dix stal absolutním vítězem PES ROKU ČMKU 2024. Přála jsem si pro něho vyhrát na nějakých soutěžích „ten velký baňatý pohár s ušima“ a povedlo se, splnil se mi velký sen. Opravdu velký SEN.

Naše povídání bylo opravdu plné skvělých zážitků a vyprávění. Moc vám za ně děkuji a věřím, že nadchne také naše čtenáře.

Děkuji Vám za rozhovor

Iveta Panýrková