Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Bobtail versus bearded kolie

Věděli jste, že v 18. století se odstraňováním ocasů, označovali pracovní psi? Nebo třeba, že bobtail a bearded kolie mají nejspíš stejné kořeny v podobě psa, jenž byl silnější než kolie, měl hlubší hrudník a krátký široký hřbet? Srst byla dlouhá a huňatá a měl krátký ocas? Nejen takové zajímavosti, ale i další můžete najít v našem v zářijovém čísle, které se věnuje právě těmto dvěma plemenům.


Bobtail versus bearded kolie
Panýrková Iveta 17.9.2017 3814x Rozhovory o plemeni

Mezi další úchvatné psy pocházející z Anglie, psy, kteří si jsou podobni svým vzhledem a příbuzní původem patří bobtail a bearded kolie. Obě plemena jsou velmi stará a velmi krásná. Věděli jste například, že krátký ocas bobtaila je opředen dvěma úplně odlišnými pověstmi?

 

Staroanglický ovčák nebo vousatá kolie?

           

Jak jsme již v úvodu naznačili, budeme si dnes povídat o psech, kteří mají podobný, možná stejný původ. Již spisovatel Vero Shaw v roce 1881 ve svém díle „The Illustrated Book of the Dog“ popisuje kolii, nikoliv bobtaila, který tenkrát ještě očividně neměl statut plemene. V návaznosti na kolii se Shaw zmiňuje o „krátkoocasém skotském ovčákovi”, který je málo podobný kolii a který může být předkem bearded kolie stejně jako bobtailů. Pes byl podle jeho popisu silnější než kolie, měl hlubší hrudník a krátký široký hřbet. Srst byla dlouhá a huňatá, někdy zakroucená, což bylo považováno za menší chybu. Barva srsti byla dle pravidel „kropenatá šedá” a mimořádným znakem psa byl krátký ocas. Jako honáčtí psi byli psi této rasy nepřekonatelní, říká Shaw a odvolává se ve svém popisu na vyjádření R. J. L. Price, který tenkrát (rok 1880) měl nejlepší psy tohoto plemene. Říká o něm: „Pochází ze Skotska a není vhodná pro ovčí stáda, ale přesto se hodí více jako honácký pes pro ovce na cestách.  Tito psi oplývají velkou dovedností za dne a běhají šikovně po hřbetech těsně semknutého stáda, aby se tak dostali před něho. Pro práci v jakémkoliv počasí jsou vhodnější než dlouhosrstí, protože jejich srst je tvrdá a odolná, přibližně jako hustě tkaná rohožka.” Z popisu Shawa a Price není jasné, zda se u krátkosrstého ovčáka jednalo o předka bearded kolie anebo bobtaila.

Je možné, že ve Skotsku žijící bearded kolie a v Anglii žijící chundelatý staroanglický ovčák – bobtail jsou jedné a téže rasy?

Pro bobtaila oproti kolii mluví jeho větší hmotnost, krátký široký hřbet a široká plochá lebka. Pochybnosti o příslušnosti plemene se objevují i z jiných pojednání. R. L. Lee v roce 1894 říká: „Ve Skotsku je jeden starý podobně zformovaný ovčák, kterého zde jmenují „Highland“ anebo „Bearded kolie“.“ Lee se domnívá, že ve Skotsku žijící bearded kolie a v Anglii žijící chundelatý staroanglický ovčák – bobtail jsou jedné a téže rasy. Rozdíl je jen v tom, že Skotové nekupírují svým psům ocasy. Ještě na přelomu století se bobtail silně podobal dnešní bearded kolii. Pes „Harkaway“, nar. 8. června 1891, svého času nejznámější ovčák, přispěl velkou měrou k tomu, že bobtail má nyní hodnotnou srst. Nelišil se téměř od dnešní bearded kolie. Před rokem 1900 bylo téměř nemožné rozlišit psy z jihovýchodních hraběcích panství Anglie nebo z hraběcích panství severního Walesu či z Border Country. Rozdíl byl hlavně v tom, že psi z Anglie měli krátké ocasy a ti od skotských hranic dlouhé. Psi byli relativně malí 17 – 23 palců, to znamená výška v kohoutku 43 – 56 cm (dnes je to nejméně 56 cm pro psa). Srst byla huňatá, barva přednostně černá nebo hnědá s barevnými odznaky, charakteristická přes oči padající srst, obojí bylo naznačeno několika praménky srsti. Linie hřbetu, která dnes zřetelně odlišuje bobtaila od ostatních ovčáků, byla definována jako „od kohoutku šikmo nahoru stoupající“, kravský postoj byl považován za charakteristický znak plemene. Hlavy byly úzké, čenich zašpičatělého tvaru. Musíme zřejmě přijmout verzi, že bobtail stejně jako bearded kolie pochází ze stejných huňatých ovčáků a pasteveckých psů.

      

Crufts 2017 – vítězem I. skupiny FCI se stal IntCh. Aryakas Pegasos, staroanglický ovčák – bobtail, m. N. Kanales  

Krátký ocas, dlouhá srst a mírumilovná povaha – to je bobtail!

    

První, komu se budeme věnovat, je pes, kterému se říká „pahýlovitý ocas“. No, popravdě řečeno ono v doslovném překladu bobtail znamená – pahýlovitý ocas. I když tohoto sympatického chlupáče u nás známe pod tímto jménem, jeho originální pojmenování zní staroanglický ovčák (Old English Sheepdog). O vzniku druhého jména bobtail – bezocasý jsou známy dvě zajímavé teorie. Jedna mluví o tom, že odstraněním ocasu se označovali pracovní psi, za které se neplatila daň. Druhá uvádí, že se psům zkracovaly ocasy, aby nebyli tak mrštní a nehonili zvěř. Při narození se jen málokdy štěňátka s krátkým ocáskem objeví. Ve většině případů, se jim ale krátí v prvních dnech života. Jen čas nám ukáže, zda si toto plemeno svůj název i ocas udrží, když se zákazy kupírování v celé Evropě stále rozšiřují. Ač jde o psa střední velikosti, působí dojmem velkého a silného psa. Podíváme-li se o několik století zpět, tak mnozí autoři kynologických knih v 18. a 19. století jsou toho názoru, že pahýlovitý ocas byl již při narození psa neodmyslitelným znakem staroanglického ovčáka – bobtaila a zcela přehlédli, že to tak v žádném případě nemohlo být.

I když bobtailovi nevidíme do tváře a nemůžeme tak odhadnout, co se mu honí v hlavě, můžeme si být téměř jisti, že zákeřné myšlenky to rozhodně nebudou. Jde opravdu o mírné, veselé, přátelské a nekonfliktní plemeno.

Jak pečovat o tak nádhernou srst?

  

I když v tomto případě mi budou mnozí asi oponovat, musíme si vybrat, zda chceme se svým bobtailem chodit na výstavy, či nikoliv. Ona péče by měla být v obou směrech stejná, ale pokud si výstavy nezvolíme, pak můžeme na bobtaila použít i nůžky. Neboť ve standardu se uvádí, že jakákoliv úprava nůžkami, která se odlišuje od přírodního vzhledu zvířete, je nepřípustná.

Již při pohledu na takové zvíře musí být všem jasné, že péče o srst nás nějaký čas a peníze stát bude. Doba česání může trvat až čtyři hodiny a tak bychom měli psa na toto připravovat již od útlého štěněčího věku. Intervaly jsou na každém majiteli zvlášť, optimální je však alespoň jednou za dva týdny psa řádně vyčesat. Ideální je si srst rozdělovat do řad a opatrně vyčesávat od kůže ke konci chlupů. Nejlépe se tak zbavíte přebytečné podsady, která se vám nejvíce cuchá.

A zde naleznete něco málo z kurzu úpravy srsti bobtaila - 

 

 

Krása a inteligence se někdy navzájem vylučují, ale…

    

Možná to někdy platí u lidí, v případě bearded kolie to tak ale rozhodně není! Tito krásní vousatí psi jsou velmi učenliví, bystří a chytří – zkrátka typičtí představitelé ovčáků. Člověku se skoro nechce věřit, že se jedná o plemeno, které před mnoha lety tvrdě pracovalo se stády.

Páníček musí být akční!

Dnešní podoba bearderky je trochu jiná, především má mnohem delší srst, která by ji asi v původních podmínkách byla spíše na překážku. Nicméně to neznamená, že by si se stádem neporadila, ostatně to dokazují v různých soutěžích. Vousatá kolie je prostě gejzír sršící energie, která je opravdu vhodná pro akčního člověka. A právě velká chtivost a tak trochu i zbrklost bohužel často způsobuje i distanc na závodech. I když možná vypadá jako pes, který je vhodný na válení se na gauči, tak právě toto je jí nejvíce proti mysli. „Díky“ již zmiňované dlouhé srsti je potřeba počítat s tím, že pes je také schopen natahat do bytu mnoho nečistot a nepořádku.

Dlouho neuznaní pracanti

    

Ačkoliv se jedná o jedno z nejstarších plemen, na své uznání si počkalo paradoxně až do poloviny dvacátého století. Příčina tohoto faktu je taková, že se jednalo o pracovní psy, které vlastnili převážně honáci a jejich záměrem bylo spíše pracovní výkon než uznání plemene a sjednocení rázu. Velikost byla směrována na dva důležité faktory a to, že psi musí být dostatečně vysocí, aby viděli na ovce přes kapradiny, a zároveň nesmí být výška přemrštěná, aby byli pro chudé pastevce dobře využitelní. V 18. století se předkové bearded kolie rozlišovali na dva typy, které lze snadno poznat a dělit dle míst výskytu. Na skotské vysočině, tedy v Highlands, se tito psi používali hlavně na shánění dobytka z hor. Jejich vzhled byl nevýrazný, byli kostnatí a hnědého zbarvení. Oproti tomu níže v Lowland byli psi používání k přehánění stád na dobytčí trhy. 

   

 

Zlomovým rokem pro bearded kolii byl rok 1989, kdy fena Ch. POTTERDALE CLASSIC OF MOONHILL získala titul BIS na CRUFTOVĚ výstavě. Od tohoto roku se tito psi stále častěji objevují jako vítězové skupiny či celé výstavy.

Do ČR a zároveň do tehdejšího východního bloku byla první bearded collie dovezena v roce 1981 manželi Karenovými z Brna. Jejich modrá fenka PRUNELLAS BLUE CROWNED QUEEN pocházela z Dánska a stala se zakladatelkou nejen chovatelské stanice MODRÁ, ale přes své potomstvo i mnoha dalších stanic v několika zemích. K dnešnímu dni se uskutečnilo mnoho zajímavých importů včetně dvou ze země původu a naše odchovy jsou již plně konkurence schopné nejen v rámci Evropy.

Foto: wikipedia

Zdroj: www.bobtailclub.cz, www.wikipedia.cz, www.beardedcollie.cz


 

              Bobtail                               Bearded kolie        

 

 

Země původu: Spojené království

Klasifikace: l. skupina FCI – Plemena ovčácká, pastevecká a honácká

Výška: psi cca 61 cm, feny 56 cm

Hmotnost: 30 – 40 kg

Zbarvení: Všechny odstíny šedé, grošované  (grizzle) nebo modré. Tělo, záď a pánevní končetiny jsou jednobarevné s bílými ponožkami nebo bez nich. Bílé skvrny v jednobarevné oblasti nejsou upřednostňovány. Hlava, krk, hrudní končetiny a podbřišek musí být bílé se znaky nebo bez. Veškeré odstíny hnědé jsou nežádoucí.

Standard: 16, naleznete na www.ecanis.cz

 

 

 

 

Země původu: Spojené království

Klasifikace: l. skupina FCI – Plemena ovčácká, pastevecká a honácká

Výška: psi 53 – 56 cm, feny 51–53 cm

Hmotnost: 19 – 25 kg

Zbarvení: Břidlicově šedá, červenavá jelení, černá, modrá, všechny odstíny šedé, hnědé a pískové, s bílými odznaky nebo bez nich. Nikdy merle/skvrnité. Jsou-li v osrstění bílé znaky, vyskytují se na tlamě, jako lysinka na temeni, na špičce ocasu, na hrudi, na bězích a na tlapách. Má-li jedinec bílý límec, nesmí nasazení bílé srsti přesahovat přes plece. Bílá by se na vnější straně pánevních končetin neměla vyskytovat nad hlezny. Lehce tříslově zbarvené znaky jsou povoleny na obočí, vnitřní straně uší, na lících, pod kořenem ocasu a na končetinách na přechodu mezi bílou a základní barvou. Standard: 271, naleznete na www.ecanis.cz

 

 

 

Kam dál ...