Bez Vladimíra Kuchty si záchranařinu nelze ani představit!

Na jaře v roce 2020 jsme do naší pomyslné síně slávy uvedli další významnou osobnost, nezapomenutelného člověka, jehož jméno v záchranářské kynologii opravdu něco znamená, pana Vladimíra Kuchtu. Kdo by to byl tušil, že o necelý rok později budeme psát jeho nekrolog. Zavzpomínejte tedy společně s námi...

Kdo by neznal Mistra sportu Vladimíra Kuchtu a zároveň člověka, který záchranařině zasvětil celý svůj dosavadní život? Tak právě s ním si budeme v rubrice „Legendy československé kynologie“ moc rádi povídat. A povídání to bude velice příjemné a navíc doplněné i společnými zážitky.

Pana Kuchtu znám osobně od svých dětských let a jsem za to moc ráda. Tehdy jsem jej obdivovala jako člověka, který nejenže umí prakticky, ale má také obrovské teoretické znalosti, kterých není nikdy dost. A můj postoj se nezměnil ani dnes, i když už je mi o nějakých těch třicet let více…  

Pane Kuchto, vzpomněl byste si ještě na své kynologické začátky? Nebo nám spíše prozraďte, jak jste se ke psům vlastně dostal…

Když mi bylo třináct let, zhlédnul jsem se v plachtění. A tak jsem si jednoho dne domů přinesl přihlášku, aby mi ji rodiče podepsali. Moje maminka byla taková rázná žena a už mě viděla někde utonutého, a tudíž to razantně zatrhla. A já jsem jí na to tehdy řekl: „Nic mi nedovolíte, ani psa nemám!“ A v tom maminka zareagovala: „Tak si ho kup!“ A i když v rodině byli psi prakticky vždy (většinou čeští fousci), tak se mnou k nám přišel německý ovčák bez PP jménem Kazan. Složil jsem s ním řadu zkoušek i přes nevoli funkcionářů v té době, protože tendencí bylo propagovat psy s průkazem původu. A v tehdejším klubu, kde jsem s Kazanem začal, jsem později fungoval nejen jako řádný člen, ale také jako figurant a pak také jako instruktor. A to trvalo až do nástupu základní vojenské služby.

A na vojně jste byl také u psů?

Nastoupil jsem tam jako řidič. Naprostou shodou náhod jsem před nástupem pomáhal na výstavě v Mladé Boleslavi Ing. Karlu Hartlovi. Došlo i na téma vojenská služba. Já již měl povolávací rozkaz jako řidič, ale vlivem pana Hartla jsem se na vojně dostal ke psům. Sloužil jsem v chovatelské stanici v Libějovicích a naučil a ověřil jsem si vše, co se týče chovu psů. Pan Ing. Karel Hartl byl mým nadřízeným a až do současnosti nás pojí vzájemné přátelství a respekt. Dodnes také rád říkávám, že to je můj velitel...

Co se stalo pak po návratu z vojenské služby? Měl jste ještě Kazana?

Uran Onyx Bohemia

Pes Kazan na mě čekal celou dobu, co jsem sloužil. Po skončení základní vojenské služby jsem se vrátil nejen ke Kazanovi, ale také na cvičák v Mladé Boleslavi. Byl jsem z vojny doslova nabitý elánem a zkušenostmi. Začal jsem na cvičáku opět fungovat jako instruktor a figurant. A protože jsem neustále cvičil, splnil jsem i podmínky zkoušek na rozhodčího z výkonu a ty jsem následně ve věku dvaceti čtyř let složil (v té době jsem se stal nejmladším rozhodčím pro výkon). I přes to, že jsem posuzoval opravdu mnoho zkoušek, stále jsem se věnoval také svým psům. Měl jsem opravdu štěstí na nejen chytré, ale také na krásné psy. Byli to například erdelteriér Amigo Bingo z Hlásné Třebáně, který měl všechny zkoušky, krasavec Tillo aus Eisen, Car z Údolí Smědavy nebo Gero z Hainsového dvora. To jsou jen někteří psi, se kterými jsem se dostal celkem dvanáctkrát na Mistrovství republiky jako psovod ve všestrannosti. Mým nejlepším umístěním bylo 9. místo.  

To je velice krásné. Věnoval jste se také někdy chovu nebo vždy jen výcviku psů?

Ale jistě, že ano. Ani chovatelství mě neminulo a má chovatelská stanice nese název Boleslavia. Avšak vždy u mě byl prioritou výcvik. Složil jsem sto jedna zkoušek z výkonu. A protože jsem hodně cvičil, tak jsem jako rozhodčí i hodně viděl – i takové ty pokusy něco udělat jinak nebo nafingovat (smích).

Nejen já, ale i široká kynologická veřejnost vás zná především jako člověka, který svůj život zasvětil záchranářské kynologii a rovněž jako dlouholetého prezidenta Svazu záchranných brigád kynologů. Řekněte nám něco o zrodu záchranářského výcviku u nás.

K záchranařině mě vlastně přivedl Mirek Zábranský. Tenkrát přišel s tím, že v Holandsku je mistrovství světa záchranných psů. No, tak jsme dali partu dohromady a jeli jsme. Cestování nebylo tehdy snadné, ale táta Mirka nám půjčil Robura (auto). To bylo auto, které, když foukal dobrý vítr, jelo to i osmdesát za hodinu(smích). No, a dali jsme tedy dohromady tým. Jeli jsme tam dva dny a poprvé jsme tam viděli, jak se záchranařina dělá. Tam jsme to „očíhli“. A po návratu jsme se zasadili o zařazení záchranářských zkoušek do národního zkušebního řádu. Jednalo se zatím jen o dvě zkoušky záchranného psa a dvě zkoušky lavinového psa. Byla to taková průprava na 1. Mistrovství záchranných psů v roce 1981, které trvá nepřetržitě až dodnes.

Vy jste za svůj život obdržel také mnoho hodnotných vyznamenání. Dokážete říci, které je pro vás asi tím nejvýznamnějším?

Každé vyznamenání je pro člověka důležité. Je to jisté ocenění či poděkování za práci, kterou odvedl. Pro mě je tím nejvýznamnějším určitě to státní, které jsem dostal od prezidenta Václava Havla. Je důležité si uvědomit, že je za tím opravdu mnoho let práce.

Pojďme však zpět ke psům. Rukama vám jich prošla celá řada, a to i různých plemen. Když byste si měl teď vybrat, tak který z nich ve vašem srdci zanechal opravdu výraznou stopu?

Máte pravdu, za život mi prošlo rukama opravdu mnoho psů a na všechny vzpomínám s láskou. Každý si při svém odchodu vzal i kousek ze mne. Pokud bych tu měl však vypíchnout jen jednoho, tak to byl rozhodně Flip Tichý Ruland (flat coated retriever). Flipa jsem dostal už jako většího psa, protože se trochu vymkl původní majitelce z kontroly. Flip byl prostě šéf. On vládnul. To byl prostě pes, kterému člověk něco ukázal, a bylo to tutové. On byl šampionem práce ve výkonu a v exteriéru, několikanásobným účastníkem výkonu a dvakrát se stal i mistrem republiky záchranných psú. Určitě bych měl zmínit i německého ovčáka Urana Onyx Bohemia. To byl nádherný a pracovitý pes. Ten byl od manželů Holých z Poděbrad. Od nich jsem měl více psů, ale my byli velcí přátelé a nikdy jsem u nich za žádného psa neplatil. Ale vždy jsem ho musel dochovat a to jsem také udělal. Za Urana Onyx Bohemia mi tehdy nabízeli v Holandsku padesát tisíc euro a já jim řekl, že když ho můžou mít oni za padesát, tak ho já mohu za těch padesát mít také. (smích) To byl opravdu nádherný pes, který měl i skvělou povahu. Skvěle kousal a makal. Prostě to byl německý ovčák takový, jaký má být.

Když byste měl porovnat, nebo říci, zda se vám líbí více dřívější metody výcviku, či spíš ty dnešní nové moderní způsoby. Jak byste to viděl?

Osobně těm moderním metodám moc nefandím. Pokud jde o klikr trénink, tak tuhle nenásilnou metodu ještě mohu. Ale nevyužíváme to tady u nás na cvičišti. Pokud jde ale o metody další, jako jsou různé výcvikové obojky, tušírky apod., tak se přiznávám, že tomu opravdu nefandím. Víte, co to pro toho psa je, když je takto ověšen? Pokud to někdo takto dělá, asi svého psa vůbec nemá rád...

Pane Kuchto, moc vám děkuji za báječný rozhovor a na závěr mi ještě řekněte, co byste popřál dnešním pejskařům...

Co bych jim popřál? Rozhodně lásku a pokoru. Uvědomme si, že pes není nástrojem k úspěchu, ale především parťákem pro život. To ostatní je jen bonus...

Foto: archiv Vladimíra Kuchty