Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.
„Štěkáte“ správně po psím? A rozumí tomu váš čtyřnohý kamarád? Plní vždy hned napoprvé každý váš povel? Utopie? Proč tomu tak u některých z nás je nebo naopak není a kdo za to může? Vše je jen o důslednosti! A není to vůbec lehké!
Ono se to velmi lehce řekne, ale daleko hůře potom provádí. „Když on tak kouká!”, říkáte si u nedělního oběda. Nebo: „On je přece tak roztomilý v těch peřinách!“ No, a pak ho z té postele vyhoďte. A co třeba: „Alíku, pojď sem, pojď ke mně přece! Nechceš? Aha, je tam myšička! Tak si to očuchej, to víš, že ano! Já klidně počkám!“ Znáte to také? A zcela nepochybně to je to, co jste potřebovali právě teď slyšet, že? Ale…
Je to tak, všechno má své „ale”. Věřte tomu tedy nebo ne, ALE DŮSLEDNOST je totiž jednou ze základních podmínek úspěchu v komunikaci se psem vůbec. Má proto naprosto nenahraditelné místo už při socializaci malého štěněte, v následné výchově, při výcviku a vůbec v našem každodenním společném lidsko-psím životě. Její nedodržování nebo i občasné opomíjení, ať již z neznalosti (Jen ať prožene toho zajíce, alespoň se trochu proběhne a my to máme bez práce. Avšak příště v blízkosti silnice budeme vyžadovat absolutní poslušnost a toto chování bude bráno jako nepřijatelné a pochopitelně i životu nebezpečné.), či z pohodlnosti (Pes si na procházce nechce a nechce na náš povel lehnout, my se chvíli snažíme a pak nad tím mávneme rukou, ať tedy klidně sedí, vždyť je hodný i tak. Ovšem když se další den na cvičišti bude situace opakovat, určitě už tak v pohodě nebudeme. A co budeme dělat na zkouškách?) vede k nejistotě psa, narušování jeho důvěry k naší osobě, oslabování již naučeného, zpomalování nácviku nových věcí a také k nabourávání naší autority a alfa pozice ve smečce.
Být důsledný znamená, že musíme vždy nekompromisně trvat na již zavedených pravidlech společného soužití (např. u stolu se neloudí nikdy, v posteli pes nespí ani, když je nemocný apod.) a také na tom, že vydaný povel nebo příkaz musí být bezvýhradně a pokud možno okamžitě splněn. S tím souvisí hned další pravidlo a to, že povely vydáváme zásadně v momentě, kdy jsme také schopni prosadit jejich splnění. Pokud tedy např. mladý pes už běží za zajícem, nemá v tu chvíli smysl si vyřvat plíce a dávat povel „Ke mně!“. Pes nás s největší pravděpodobností stejně neposlechne a my si tím narušujeme dosavadní nácvik přivolání. Povel naopak vydáme, když už se k nám pes sám vrací, a i když to v nás bublá, udržíme emoce na uzdě a radostně ho pochválíme a odměníme, aby si cvik „Ke mně!“ správně upevňoval. Jiná situace ovšem nastává, když za zajícem vyběhne např. jedinec upoutaný na desetimetrovém stopovacím vodítku, což se běžně používá z výchovných důvodů nebo jako jedna z možných pomůcek při odstraňování nežádoucího chování. V tu chvíli máme našeho miláčka pod kontrolou a je třeba toho náležitě využít. Dáme-li v tomto případě zmíněný povel, můžeme psovi k jeho správnému provedení „dopomoci“ úměrným trhnutím vodítka (samozřejmě s německou dogou budeme manipulovat zcela jinak než s čivavou) a usměrněním do správné polohy.
Problémy v rodinách, kde pes poslouchá jen někoho, opět tkví v dodržování důslednosti. Jak je jinak možné, že páníčkovi pes „rozumí“ naprosto přesně a paničce nikoliv? Páníček je nejspíš zásadový, důsledný a představuje pro psa autoritu na rozdíl od jeho drahé polovičky. Povely musí být prostě vydávány jasně, psovi srozumitelně, pořád stejně a se správnou hlasovou intonací a musí být rovněž vždy přesně a ihned splněny. Pokud ale někdo na psa ječí afektovaným hláskem pořád ve stejné tónině povely typu: „Ke mně!“, „Pocem!“, „ K noze!“, „Pojď honem!“, „Co to děláš?“, „Nesmíš!“, „Tak jdeš sem konečně?!“ apod. a ještě navíc sám nečinně přihlíží, nemůže se tedy divit, že jeho čtvernožec nijak nereaguje a dál se věnuje konzumaci nějaké fekálie. V tomto případě má smysl jedině jasný a hrozivým hlasem vyslovený povel „Fuj!“ a následné odtažení psa od příslušného nevábného produktu.
Opravdu je nutné za všech okolností trvat na tom, co po psu chceme bez ohledu na to, v jaké se nacházíme situaci. Pes je velmi vnímavý a velmi rychle se naučí, kdy poslouchat nemusí. Pokud např. získá zkušenost, že když je nablízku někdo cizí a my se vlastně před ním stydíme být důslední a promíjíme to, co jindy ne, začne toho dokonce využívat. Výborným příkladem jsou třeba i procházky spolu s našimi nejmenšími. Malé dítě nás venku většinou zcela zaměstnává, má spoustu otázek a pořád něco potřebuje. A to je ono! Teď se mohou honit srny, hrabat na poli metrové jámy, požírat kde co nebo tahat na vodítku. Pozor na to, vážení!
Mnoho lidí si představuje pod pojmem důslednost psa při jakémkoliv prohřešku či nesplnění povelu pořádně fyzicky ztrestat. O tom to ale vůbec není. Úspěch spočívá hlavně v osobnosti psovoda a jeho vynalézavosti. Samozřejmě nemůžeme tolerovat neposlušnost nebo neukázněnost a nad zdánlivými maličkostmi vždy mávnout rukou. Existuje ale mnoho různých triků, můžeme využívat pamlsků nebo hraček a z fyzických podnětů např. tah vodítkem nebo usměrnění rukou do správné polohy apod. Nejlepší samozřejmě je od začátku pracovat třeba s dnes tolik populární pozitivní motivací a nežádoucímu chování spíš předcházet než jej muset řešit. Snažme se proto, abychom pro našeho psa právě my byli středobodem vesmíru, a pak půjde všechno snáz. Pochopitelně i tak se ale někdy dostaneme do situace, kdy musíme psa potrestat. Výsledkem musí být sice nepříjemný vjem a následné spojení s nežádoucí činností, avšak nikoliv fyzická bolest. Psovi je dostatečným trestem např. úlek z našeho hrozivého „Fuj!“ nebo ztráta rovnováhy při škubnutí vodítkem atd. Samozřejmě postupujeme vždy úměrně dané situaci a nenecháme se zbytečně unést emocemi.
Celé to zní samozřejmě krásně, jasně a velmi jednoduše. Nezastírejme si však fakt, že být vždy, všude a opravdu za každých okolností naprosto důsledný, je nesmírně těžké a často vyžaduje i spoustu sebekázně a vynalézavosti. Tak hodně štěstí, aby se vám to dařilo co nejvíce a vaši psi vám opravdu rozuměli!
Foto: Michaela Weidnerová
-->