Bandog je báječný, ale není pro každého!

Poznáte bandoga na první pohled nebo si ho klidně spletete s jinými molossoidními plemeny? A zajímalo by vás, jaký ve skutečnosti je, na co je třeba si dávat pozor a co vůbec přináší život po jeho boku? Pak se vám bude určitě líbit tento moc pěkný rozhovor!

S nádhernými fotografiemi Jitky Metličkové se na stránkách našeho kynologického magazínu setkáváte už poměrně dlouho. Ale možná ještě nevíte, že její srdeční záležitostí je impozantní bandog a svou domácnost sdílí v pořadí už se třetí fenkou tohoto zatím stále ještě neuznaného plemene. A právě bandog se tedy stal tématem našeho společného a moc příjemného povídání.

Jak jsme si vybrali bandoga? Vlastně to bylo otázkou náhody, nebo osudu, těžko posoudit. Prostě moje maminka mi jednou zavolala: „Jitko, můj kamarád nás zve na návštěvu, má krásná štěňátka…“ Vše se domluvilo a my jsme za pár dní zvonili na dveře pražského bytu. No, a pak to přišlo… Dveře se otevřely a v nich nás uvítal bandog, respektive bandočka. Její klidný, pátravý pohled, kterým si nás prověřila, pak jedno dvě očichání – kontrola provedena, návštěva může dál. Vše probíhalo pod dohledem majitele spolu s instrukcemi, jak se máme chovat (prostě jen v klidu stát a nechat fenku, ať si nás zkontroluje). Po prověrce, kterou jsme úspěšně absolvovali, jsem už jen obdivovala vzhled, důstojné chování feny a pozorně naslouchala vyprávění o životě s bandogem. Dodnes si pamatuji, jak ve dveřích stojí impozantní černý, hnědě žíhaný pes s pátravým pohledem, a s tělem samý sval. Člověk z něj cítil respekt na sto honů.

V historických zdrojích existuje řada zmínek o psech, kteří jsou označováni termínem „bandogge“. Jsou většinou popisováni jako mohutní psi, kteří bývají uvázáni na silném vodíku nebo řetězu a jsou vypouštěni za účelem chycení kořisti. Je ovšem docela obtížné rozlišit, co z toho jsou podložené informace a co jsou spíš legendy. Faktem je, že současný bandog nemá s tím původním moc společného. Novodobý bandog vznikl jako osobní projekt veterináře Johna Swinforda, který chtěl vyšlechtit moderního společenského hlídacího a ochranitelského psa. Tuto roli měli tradičně mastifové, ale ti byli podle Swinforda často líní, měli problémy s chováním a ztratili i dřívější atletické schopnosti. Proto se při křížení bandoga zaměřil hlavně na funkci a praktické vlastnosti a až v druhé řadě na konkrétní vzhled. Výsledkem byl silný atletický pes plný energie a při tom vyrovnaný a nebojácný. Bohužel Swinford zemřel dříve, než se mu podařilo svůj plán zcela dokončit, ale položil základ nové psí rase, na kterou navázali později další šlechtitelé. Bandog podle Swinforda vznikl křížením anglického mastifa a amerického pitbullteriéra. Je ale pravděpodobné, že mezi kříženími se objevili i neapolští mastifové a možná i nějaké další druhy. 

S radostí! Rebeka, náš v pořadí už třetí bandog, je veselá, na bandoga poměrně citlivější, ale jinak ostražitá a ochranitelská fenka. Když se během hry s člověkem rozdovádí, neuvědomuje si, že je poněkud velká holka a můžete čekat, že budete mít pár modřin na holeních, když se k vám přižene. Její vítací akce při mém příchodu domů jsou také akční záležitostí. Vím, že se to dá odnaučit, ale já mám její temperament ráda. K lidem, které nezná, se chová velmi rezervovaně, očuchá si je a nestojí o další kontakt. Pak musím vysvětlovat, že to není pes typu labrador, který každého na potkání olíže. Jelikož plemeno bylo šlechtěno i k hlídání území, tak jsme během dne informováni o prakticky každém větším pohybu za plotem. Síla a hlasitost jejího projevu je přímo úměrná blízkosti cizí osoby k hranici našeho pozemku. Ke mně si Rebeka vyvinula silnou závislost, tak i v domě mě následuje takřka na každém kroku, prostě potřebuje vědět, co dělám a kde jsem. Co však miluje, je voda, a to od obyčejné louže, přes bažiny, potůčky až po velká jezera. Prostě je to prvotřídní čochtan a jelikož ji tu radost nedokážu odepřít, tak často domů z našich procházek přichází obalená blátem, ale naprosto spokojená a šťastná. Je absolutním opakem naší první bandočky, která byla schopná „chodit po špičkách“ i v mokré trávě.

Přiznám se, že kynologické aktivity mě nějak neoslovily. Možná i proto, že bandog k nim nebyl stvořený. Nějak si nedokážu představit Rebeku v šatičkách, jak poskakuje v rytmu rockandrollu, nebo nadšeně přebíhá po kladině s tím, že ještě s větším nadšení zmizí v tunelu… Není to o tom, že by nerada skákala, přelézala překážky, nebo běhala. Možná to někdo s bandogem absolvuje, ale já si myslím, že psí sporty jako dogdancing, agility, případně canicross jsou pro toto masivní plemeno velkým zatížením pro pohybový aparát. Cvičení obran by asi šlo, ale nám stačí se přetahovat o kus provazu, nebo hadru a také se hezky zabavíme. Ještě mě napadá nosework a canisterapie, ale to musí vyhodnotit sám majitel psa, jestli k tomu má daný jedinec vlohy.

S mou první fenkou jsme prošli tradičním „svazarmovským“ výcvikem (tehdy jsme o jiných možnostech ani nevěděli) a bylo to pro nás obě velkým trápením. Já trápila ji na doporučení trenéra násilným tlačením do cviku a to pak trápilo mě, že se musím k ní takto chovat. Kurz jsme společně dokončily a já věděla, že na další takový už nikdy nepůjdu. Moje druhá fenka Rozárka prošla základním výcvikem formou pozitivní metody a ukázalo se, že to je mnohem příjemnější cesta k cíli. Stejně i tak odměnou za splnění jednotlivých úkolů jí byla mnohem víc má radostná pochvala, než jakýkoliv speciální pamlsek, ale taková je moje zkušenost s bandogy – prostě jsou neúplatní.

Bydlíme na samém konci Prahy a zahradou sousedíme s rozlehlou loukou, která přechází v les. Prostě ideální prostředí na venčení. S Rebekou podnikám každý den minimálně jeden a půl hodiny dlouhou procházku. Několikrát týdně ji také beru autem na výlety do přilehlých oblastí. Je pravda, že to není ten typ procházky, kdy si nasadíte sluchátka a pes za vámi poslušně ťapká, nebo si s přáteli vesele povídáte a předpokládáte, že pejsek vás následuje. V přírodě chodím s Rebekou na volno, ráda jí tak poskytnu možnost volného pohybu, ale ode mě to vyžaduje zvýšenou pozornost. Moc dobře si uvědomuji, že vlastním psa, který je nejen mohutný, ale jeho případné kousnutí by mělo velmi vážné následky. Snažím se tedy mít neustále pod kontrolou, co se děje v okolí kolem nás a vyhodnocovat situace, kdy je potřeba psa přivolat, nebo vzít na vodítko. Lidi na procházkách Rebeka většinou ignoruje, nebo si k nim zajde čuchnout. V případě aut, cyklistů a běžců je naučená na povel přijít a počkat až nás minou. Když nás čeká na procházce setkání se psem, kterého neznáme, vždy beru Rebeku na vodítko! Setkání se zvěří je něco, čemu se nedá v přírodě úplně vyhnout a ani při sebelepší kontrole okolí tomu vždy nezamezíte. Z mé zkušenosti to většinou probíhá tak, že Rebeka vyrazí za pohybující zvěří, ale velmi brzy vyhodnotí situaci tak, že běhání bylo dost, a vrátí se ke mně.

Typický Bandog? To je trochu záludná otázka už z toho hlediska, že křížení nebylo dokončeno a je více rasových linií. Na internetu se vždy dočtete, že je to pes vyrovnané, nebojácné povahy, při vyhrocení situace mezi psy nikdy neútočí první, je neúplatný, výborný společník rodiny, také dobrý hlídač a osobní strážce. Nic z toho nepopírám, ale já se mohu pouze vyjádřit jen na základě svých zkušeností s našimi fenami. Nikdy se mi nestalo, že by se jen tak rozběhly a napadly jiného psa. Jsou ostražité vůči svému okolí, když se jim něco nezdá, zastaví, odhadují a vyhodnocují danou situaci (např. poprvé spatří člověka na běžkách, doteď viděla koně v chůzi a teď je to jinak - on běží…) Máte-li tedy dobře vychovaného psa, dá vám možnost ho z této pro něj nové situace vyvést bez problému. Mohu potvrdit, že jako hlídačky se holky také osvědčily. Svou rodinu milují, ale i v ní si vyberou svého pána. Moje první fena vyrůstala spolu s mým synem, kterého měla moc ráda, to zřejmě podpořilo její náklonnost k malým dětem. Další feny už to měly jinak, cizí děti akceptovaly, ale spíše se od nich držely stranou.

Ohledně akceptovatelnosti dalších domácích mazlíčků, myslím, že jsem to měla jednodušší, protože bandogy jsem měla vždy fenky, které jsou přeci jen mírnější. Nicméně nejlepší (jako u jiných ras) je začít u seznamování se štěnětem. Dokáže celkem rychle pochopit, že má ostatní zvířata v domácnosti nechat na pokoji. Vše se ale odvíjí od zkušenosti majitele, který musí umět tuhle schopnost psovi dobře zprostředkovat. To, že se naučí tolerovat vaši domácí kočku, nebo nebude prohánět vaše slepice, ale neznamená, že sousedovi kočku a slepice neprožene. Moje první fenka Adélka se jako štěně naučila, že kocour mojí maminky a kocour tchýně se má nechat na pokoji, že se tak má chovat i k jiným kočkám se mi jí vysvětlit nikdy nepodařilo. Druhá fenka Rozárka patřila mezi temperamentnější bandogy a té vysvětlit, že kočky našich babiček má nechat být, prostě nešlo a u současné Rebeky je to stejné. Pořídit si dalšího psa, když máte bandoga? Nevím, nemám s tím zkušenost, ale dost mě zaměstnává ta naše jedna.

Chovat bandoga v bytě není určitě problém, když je mu dopřáno dost pohybu. Dost pohybu neznamená, že ho třikrát za den vyvenčíte systémem „obejdu dva bloky a hurá domů“. Na druhou stranu to není typ psa, že sednete na kolo a budete se ho snažit uhnat. Zkrátka taková minimálně hodinová procházka, kdy má možnost se volně pohybovat v přírodě a k tomu několik malých venčících, a budete mít doma v bytě naprosto klidného spokojeného psa.

Naše republika se nachází v mírném podnebním pásu, teplotní maxima a minima se pohybují většinou mezi +30 až -20 stupni. Srst bandogů je krátká hustá, ale bez podsady. Jestli se rozhodnete, že pes do domu nesmí, určitě by měl mít minimálně možnost se schovat v boudě, která by měla být zateplená, navíc izolace chrání v létě i před přílišným horkem. Jelikož vlastním fenku, která se mi vykoupe ve vodě skoro za každého počasí a teploty, tak bych i uvažovala o vnitřním vytápění boudy s termostatem, díky jemuž je možné teplotu v boudě regulovat. Já osobně jsem měla všechny feny v domě, je mi příjemné s nimi být v bližším kontaktu i přesto, že mám víc uklízení.

Rozhodně se nejedná o psa pro každého. Jeho majitel by měl být vyrovnaný člověk a měl by si být vědomý odpovědnosti, kterou s sebou toto plemeno přináší. Sám majitel by měl být ve fyzické kondici, která mu umožní ve vypjatých situacích udržet psa na vodítku. Také by měl se psem absolvovat alespoň základní výcvik a to nemyslím jen si tak odchodit deset lekcí na cvičáku a odškrtnout na seznamu „splněno“. Bandog je silné a mohutné plemeno, je opravdu nutné se s ním naučit pracovat a komunikovat. Bandoga by si rozhodně neměl pořizovat člověk, který se před tím alespoň informativně neseznámí o dostupných informacích o chovu tohoto plemene. Je mi jasné, že bandog svým vzezřením upoutá pozornost, ale kupovat si jej jako módní doplněk vážně není dobrým nápadem.

Samozřejmě jako u každého štěněte je velmi důležitá socializace. Na co všechno si váš mrňous zvykne ve štěněcím věku, je pro něj, potažmo pro vás, velkým plusem do budoucna. Ono přetahovat se pak s dospělým bandogem při nepřiměřené reakci na nějakou situaci není opravdu nic moc. Také je dobré si uvědomit, co se svým psem plánujete do budoucna. Mám na mysli, zda se stane „mazlíkem“, hlídacím psem, nebo obranářem. Je fajn, když zvládnete procházky po městě, jízdu MHD, třeba i návštěvu zoo a restauračních zařízení. Taky není špatné navštívit třeba nějakou psí výstavu. Co já bych pokládala za důležité, je aby byl schopen akceptovat člověka v různých podobách jako: běžec, bruslař, malé děti, lidé s tělesným postižením, lidé kteří se chovají hlasitě a bujaře apod. Při socializaci s jinými dospělými psy bych si dávala velký pozor, aby nedošlo k napadení mého štěněte. Nemuselo by se třeba ani nic stát, ale tuto příhodu si štěně uloží do paměti a může z toho vzniknout nežádoucí chování v budoucnosti.

Ano, jde o mohutné plemeno, ale nemám pocit, že by byli ohledně stravy nějak nároční, můžete je krmit jak kvalitními granulemi pro velká plemena, tak i barfovat. Je určitě dobré, a to nejen v štěněcím věku, přidávat jako doplněk stravy kloubní výživu. Také není od věci rozdělit jídlo do dvou dávek s ohledem na možnou torzi žaludku.

Bandog je robustní středně velké plemeno, dožívá se v průměru dvanácti let. Křížením několika plemen vznikl absolutně zdravý pes, který, podle vyjádření chovatelů, není zatížen žádnými dědičnými vadami, snad jen s možnou výjimkou dysplazie kyčelního kloubu. Také u tohoto mohutného psa může být vyšší riziko žaludeční torze.

Ano, plemeno není uznávané FCI, ale v naší republice existují kynologické kluby, které sdružují majitele a chovatelské stanice bandogů. Jak najít toho pravého bandoga? Myslím, že nejlepší je si na internetu vygooglit chovatelské stanice, prohlédnout si a pročíst jejich stránky. Potom bych rozhodně chovatele navštívila a zajímalo by mě, jak je postaráno nejen o štěňata, ale jak žijí jejich rodiče a jaký mají denní režim, jak jsou socializovaní a jestli procházeli nějakým výcvikem. Určitě bych se chtěla osobně setkat s matkou štěňat a je-li to možné i s jejich otcem, už proto, že by mě zajímala jejich reakce na cizí lidi.

Jednou bandog, pořád bandog. Kdyby to šlo, tak určitě, tohle plemeno mi přirostlo k srdci. Jen jsem zastáncem toho, že každý musí za jakýchkoliv okolností udržet na vodítku svého psa a tak se obávám, že s přibývajícím věkem a úbytkem fyzické zdatnosti budu muset zvažovat, jestli bych na dalšího bandoga ještě stačila.

Michaela Weidnerová

Foto: Jitka Metličková