Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Až zaschne ho…! 2.část

Tááák a dnes vás již podruhé zveme na návštěvu k Marii Krejčové a jejím grifonkům a brabantíkům. Zasmáli jste se u série prvních pěti minipříběhů? Určitě ano, a proto přidáváme porci dalších pěti neméně vyvedených. Příjemnou zábavu!


Až zaschne ho…!	 2.část
Marie Krejčová 31.12.2017 4125x Silvestr 2017

Asi bych se měla představit, abyste věděli, jaká chodící katastrofa jsem a že pořekadlo „Jaký pán, takový pes“ u mě platí dokonce mnohonásobně… Kdysi jsem měla krásný a nudný život workoholičky v naklizeném bytě. Pak ale do mého života přišel první pes. No, pes… grifonek… Z původního jednoho psího kluka ve střídavé péči se mi to lehce zvrhlo. Dokonce tak, že nyní mám chovatelskou stanici grifonků a brabantíků s názvem „Kus mého srdce“ a je nás jako v pohádce o Sněhurce, jen já nejsem Sněhurka, ale odporná, uřvaná hyena s nervy na pochodu, co zas těch mých sedm trpaslíků vyvede! Z kdysi upravené nažehlené slečny se měním ve stejnou opici jako těch mých sedm smradů! Ale víte co? Jsem šťastná jako nikdy v životě! A dnes vás několika historkami ze svého Facebooku zasvětím do zcela běžného života chovatele, který by šel nazvat „Až zaschne hovno!“

Ziminka je ziminka!  

g Vracíme se domů z večerního venčení a já začínám silně přemýšlet o tom, že se půjdu podívat na internet, kde jen jsem to viděla – ten spacákový obleček! Jsem promrzlá na kost, což je při mé tělesné konstituci raz dva, vlasy mám jak taková ta panenka Troll z mého dětství, jen v trochu nudnějším barevném odstínu a na vodítku si vedu osmkrát něco podobného.

Máme novou image

Naštěstí nikdo z nás přes nafoukané zbytky jehněd z břízy, tuny prachu a něčeho, co kdybych viděla, tak bych řekla, že to bylo babí léto, ale nevidím ani tu pavučinu, ani to léto. Nikdo z nás nic nevidí... A tak nám naše nová image po procházce v „drobném“ větříku moc nevadí, jsme rádi, že se trefíme do dveří a že nikdo z nás neodlétl. Ještě v chodbě si mnu oči ve snaze, že se mi podaří vyndat alespoň ty drobné úlomky šutříků, co mi tam vítr během venčení navál a mezitím si sundávám péřovku, šálu, mikinu. No, rolák a teplé ponožky si nechám i doma! Ziminka je ziminka...

Frrrrr! Frrrrr!g 

Pomalu začínám zaostřovat a vidím před sebou ty nafoukané vousáče! Skoro všichni mají ty ZZ topácké vousy až nad ušima a celkově jsou takoví nadýchaňoučcí. Už i oni začínají zaostřovat, koordinovat své pohyby a rozprchávají se po bytě. Já se pomalu šourám do koupelny, abych si umyla ruce, kterými si stále mnu oči, klepu se zimou a jen vidím, jak tady ty nadýchané obláčky ožívají, frrrrr!!! Běží někdo černý. Frrrrr!!! Za ním další černý... Ach jo! Musím jít sebrat prádlo na balkon, musím si sednout k notebooku a dodělat práci, musím! Sakra!

Rarach v negližé

g  Ten Cáťa je nějaký echt „nadýchaný“, musím už ho opravdu vytrimovat. Frrrrt!!! Černá šmouha. Frrrrr!!! Další. No zatraceně! Co je na tom Cáťovi špatně? Snažím se pořádně zaostřit ty rozemnuté oči a... Do pr*ele! Carťoure! Já ti tu hlavu urvu! Jsi normální? On není nadýchaný! On je krajkový!!! Ten blbeček mi vytáhl z prádla kalhotky, celý se do nich zamotal a běhá mi v nich po bytě! A podle jeho výrazu, je to hrozná sranda!

 

PS: Daruji grifonka s celou výbavou, sadou černých krajkových kalhotek a vzteky ho před tím ještě vytrimuji!

PSS: A zítra jdu nakupovat! Kalhotky, spacákový obleček a takové ty brýle, co mají parašutisté, aby jim nefoukalo do očí!


 „Dětská“ párty se vším všudy…g 

Včera večer jsem měla rozepsaný článek, který jsem slíbila odeslat, ale nějak to nešlo... Místo myšlenek se mi z hlavy ozývalo fíííí, fíííí, fííí, jak se mi tam tím prázdnem proháněl vichr, zděšen tou samotou! Koukala jsem na monitor a vydávala pouze zvuky typu: „Eeeeee...“ . Asi jak ten vichr prchal pryč, aby nepodlehl separační úzkosti.

Zubiska do akce!

g Za mnou probíhala „dětská“ párty mých chlupatých prcků... „Déčkům"“se začínají pomalu prořezávat zoubky a tak se pokoušejí dospělákům „urvat“ ocasy, uši, tlapky a prostě vše, co jen se jim do těch malých tlamiček podaří nasoukat. Takže vidíte slečnu „oranžovou“, jak pádí s obr úlovkem Cáťova ocasu, který z toho ale má takovou radost, že tím ocasem začne vrtět a slečna „oranžová“ se v tu chvíli vrtí také... Vidíte slečnu „červenou“, jak právě horolezecky zdolala maminku Chilli a má snahu do nižšího tábora snést jako důkaz její ucho... Což ale vůbec neoceňuje pan „zelený“ a tahá ji za nohu dolů, mezi tím na něm sedí pan „modrý“ a snaží se zakousnout se mu do zad! Po chvíli hledání najdete v převrácených dospělácích i slečnu „růžovou“, která už je viditelně všechny přeprala, a proto nyní bojuje s polštářem, který to ještě nevzdal!

Kdopak usne první?

Koukám tak na ně od toho monitoru a říkám si, že bych si k nim na chviličku sedla a počkala, než usnou. Třeba můj mozek mezitím vyhlásí konec pracovní pauzy a dopíši článek levou zadní, s prstem v nose. Sedám si na zem na deku, mezi všechny ty hračky, polštáře, pelíšky, převrácené dospěláky, co už dělají, že jsou opravdu přepraní, aby měli klid. Koukám na ty malé bojovníky, kdy se jim začnou klížit víčka, abych je přenesla do pelíšků a šla zas pracovat. A jak tak koukám a koukám, tak spím sama.

Ten, kdo vás živí, vy smradi!g 

Probudila jsem se ve čtyři ráno. Vůbec nevím, co se dělo, ale bolí mě ušní lalůčky, nos a čelo! Když se chci pohnout, tak to nejde, protože na mě leží mnoho černých psů a pozoooor! I čtyři červení. Nemohu hnout ani hlavou, protože mě něco tahá za vlasy! Kousátko? Já mám ve vlasech zamotaná kousátka, IKEA krysu a slečnu „červenou“! Jak jsem se šokem více hnula, tak mi z ucha spadla slečna „oranžová“. Opravdu až po několika minutách boje, kdy jsem se z funkce pelíšku, chtěla dostat do stavu „Ten, kdo vás živí, vy smradi!“, se mi daří vymotat se z tohohle šíleného chuchvalce, vstát a jít do koupelny, kde ale  zjišťuji, že nebyl vůbec dobrý nápad rozsvěcet, protože to, co jsem uviděla v zrcadle... Ve vlasech ještě stále jedno zamotané kousátko... Pak něco, co se bojím identifikovat... Poškrábané čelo a tváře... Úplně červený nos a uši s naprosto viditelnými pidi kousanečky... A pod okem zbytek toho, co se bojím identifikovat!!!

Poučení: Nikdy neusínejte na dětské párty!!!


 S grifonky se nenudím!

g Proč já hloupá..., proč jsem si raději nepořídila medvídka mývala? Medvídek mýval se určitě netrimuje. Co o trimování píše teta Wikipedie: „Trimování je speciální úprava srsti hrubosrstých plemen psů. Spočívá ve vytrhávání odumřelé srsti, která sama nevypadá.“ Hezky to teta píše, hezky, ale co bordelu z toho je, ruku necítíte a o tom, jak sousedé první týden zjišťují, jakou kožní nemoc chudák pejsek má, ani nemluvím.

Když však přijde čas…

…oblepíte ruku, nasadíte rukavici, vytáhnete ten šestnácti kilový trimovací stůl, který si několikrát za šílených slovních projevů hodíte na nohu. Snažíte se totiž vyhnout nadšené bandě, která si myslí, že vyndáváte granulky, protože ty jsou ve stejném kumbálku jako stůl. Když zakleknete a ten stůl mezi tou rozvernou pakáží sestavíte a postavíte, tak ti starší zmizí a ti, co to neznají, vás těmi štěněcími jehličkami nadšeně koušou dál.

Když po několika hodinách končím, necítím prsty, zápěstí, rameno...

Chlupy mám i v místech, kde bych nevěřila, že mohou být a o stavu bytu, zvlášť, když někteří se baví tím, že se poletujícími chuchvalci, co skončily mimo koš, prohání, ani nemluvím... A tak pěkně luxuji, vytírám, prach všude otírám... Má ruka říká, klidně pracuj, ve mně už citu stejně není. A když skončíte, tak je zas čas jít krmit. Tak šup do kuchyně a tou samou rukou nakrájet maso, zeleninu, umýt nadobí... Roznést jídlo, komu co patří a zas umýt nadobí...

Aaa... ten smrad!g 

Já cítím ten smrad... H*ovno! Malé, pěkně točené, aroma jak od obra... V tom přiběhne Dream – ta nejmenší ze všech smraďošů s výrazem, ten se mi povedl, co? Běhá kolem mě jak kolem indiánského totemu, kterému právě dala ten nejcennější dar! Za to já začínám mít výraz masového vraha! V klidu a tichu, odcházím od h*vna, jdu do koupelny pro toaletní papír! V chodbě se vyhýbám trimovacímu stolu, který je připravený na zítřek na druhé trimovací kolo, jen co mě trochu poleví bolest kloubů. A že bude mít co polevovat, protože jen pohyb pro toaletní papír připomíná pokus o to, jak rozchodit dvacet let zrezlý jeřáb... Au, au, au... sevřít prsty, abych papír odtrhla, je spíše oční záležitost, než dotyková, protože cit v nich opravdu nemám! Aaaa a mám ho! Utrženo! Zpět do obýváku, kde Dream stále dělá h*vno..., h*vno..., h*vno..., moje h*vno – taneček! Z bezpečnostních důvodů se rozhoduji, že ten vonný dar raději seberu levou rukou, ve které mám cit. Přendám papír, sbírám trochu neohrabaně, za to s pocitem, jak jsem chytrá, že si umím poradit, když pravou ruku necítím, tu vonnou záležitost prostě seberu levou a jdu zpět do koupelny poslat tento dar WC božstvu...

Nová hra právě začíná!

g Procházím chodbou, vyhýbám se trimovacímu stolu, h*vno stále v levé ruce a najednou fííííííí... Ježíšmarjá, já jeduuu! Máchám rukama, mozek pracuje, tělo ne! Vím, že levou se chytit stolu nemohu, mám v ní přeci to h*vno, a tak mozek rychle aktivuje pravou ruku, ale ta je v rameni zarezlá a vůbec nedělá to, co má a jak tak balancuji, abych udržela rovnováhu, k tomu stále jedu nohou po podlaze, pomalu dělám rozštěp, čímž se přetáčím, ani nevím jak, a aby toho nebylo málo, tak si ti pitomečkové myslí, že asi začíná nějaká sranda – nová hra a se štěkotem běží ke mně. Najednou PLÁC! H*VNO na zeď!!!! Sedím na své čerstvě vyluxované a vytřené podlaze, nadšeně po mě skáče banda štěkajících grifonků, já v rozštěpu čučím na zeď před sebou, kde ještě stále držím ruku s toaletním papírem a bojím se ji z té zdi sundat... A najednou dospěláci v tichosti mizí a zůstávají jen nadšení prckové, co po mě skáčou a olizují mi tu jednu mokrou nohu, tu teple mokrou nohu... 

Kdybych si, já hloupá, pořídila medvídka mývala...

…tak jsem nemusela čekat, až mi uschne h*vno na zdi, abych ho obrousila a nemusela bych zítra malovat zeď levou rukou, protože pravou stále necítím a možná bych měla i sousedy, kteří během jedné, jediné vteřiny neohluchli, když jsem „něžně“ vysvětlovala těm malým smradům, kde se dělají loužičky!!!


  Kde je h*vno?g 

Některá rána jsou krutá... Jsem ráda, že i v těch nejkrutějších ránech poskočí mé IQ alespoň na stupínek reakce na světlo – ano, světlo už je, ale jsou čtyři hodiny ráno, tak co se sakra děje?

Čtyři ráno – to snad ne?

g Můj mozek je teprve u „C“, k „O“ se teprve pomalu dostává a zbytek „se sakra děje?“ je ještě v nedohlednu, když přes moje tělo udělá něco vzzzzzzzzzzm a hned na to něco uaaaaaa... a na břiše daaaaaancing queeeeeeeeeen? Alkohol nepiji, drogy neberu, a že bych se zhulila z podezřele vonícího kouře od sousedů? Něco mi tancuje na břiše a něco si přese mne dělá překážkovou závodní dráhu! Oči otvírám opravdu pomalu, ještě pomaleji (najednou opět vzzzzzzzzm, uaaaaaaa), zaostřuji a! Auuuu! Někdo mi, vzzzzzzzm, šlápl do oka. Když jsem otevřela pusu, abych zařvala, tak mi, uaaaaaa, někdo šlápl do pusy! A jak jsem vyskočila, tak ze mě něco, daaaaaancing queeeeeeen spadlo… Jedním zdravým, ale ještě rozmazaným okem hodnotím situaci, vzzzzzzzm,uaaaaaaa, dvě šmouhy, velmi rychle pohybující se. Mozek konečně přeskočil k otazníkům „Co se sakra děje?" a ostří oko, identifikuje: vzzzzzzm – Celi, uaaaaaa – Cáťa, z břicha spadlá daaaaaaancing queeeeeeen, pokračující v klíně – Belamína a Vui. Vzzzzzzzm, uaaaaaaaaaaa. Mrkám, už i zdravým okem, koukám se na hodiny – čtyři ráno. Vzzzzzzzzm mi skáče na rameno, uaaaaaa do mě naráží! Vzzzzzm se mi z ramene snaží „zneškodnit“ jazykem koukající oko a při tom mi tam balancuje, aby nespadla! Uaaaaaa pochopil, že se tím okem na něj snažím zle koukat a čekám vysvětlení, co tady, k*rva ve čtyři ráno dělají? Jeho zadek se mění na něco, co pohyby ocasu připomíná vrtulník a jeho výraz se mění na výraz absolutního debila, který jako by chtěl říct, co se děje, že už jsi vzhůru??? Vzzzzzzzm spadlo! Takže mohu promnout olízané i prošlápnuté oko na ráz a zjistit co ta daaaaaancing queeeeeeeen v mém klíně! Hárává fena v nejlepším je noční můra, ale co je ještě horší, jsou dvě háravé feny v nejlepším, co se vzájemně snaží obskočit.

Dobrá, jdeme ven, KDYŽ UŽ JSEM TEDY VZHŮRU!!!g 

Obléknu na sebe něco, co při potácení se bytem potkám, dám holkám obojky a vodítka, Arniho poprosím, ať ještě na své samotce vydrží, než vyvenčím ty prdlé háravky, že se pak pro něj vrátím a půjdeme v klidu i spolu. Vyjdu z bytu, přivolám výtah, až při vstupu do něj uvidím, jak děsivě vypadám, ale je mi to úplně u pr...., jsou čtyři ráno, spím, na vodítku mám sedmihlavou saň, spíše po hmatu než po vidu vycházím ven a jdu na venčící místečko, kde tu pakáž vypouštím! Během vteřiny nemám jediného psa! Musím se soustředit a zaostřit, vzzzzzzzzm, uaaaaaaaa a daaaaaaancing queeeeeeen se mi zvětšuje! Mimo Belami a Vui už začíná být v nejlepším asi i Attinka. Ještě, že uaaaaa Cáťu to nechává zatím úplně chladným a nechápe, co to ty holky blbnou! Dokonce na to jde hodit bobek! Sahám do kapsy pro sáček na hovínka a pomalými, zato v tuto chvíli a stavu bezpečnými pohyby ho jdu, vzzzzzzzzzzm, sebrat. Hledám, hledám, ale h*vno nikde! Vždyť ho dělal tady! Ano, tady ho dělal, kde je? Nemohu ho najít. O kousek dál vypadla Belami z klubka daaaaaaancing queeeen a nahrbila se k výrobě vonného hnědého pokladu i ona, tak jdu k ní, že tedy zatím seberu to, vzzzzzzzzzzzzm, její. Jak se k ní blížím, tak mě vzzzzzzzm předbíhá Celi a řítí se rychle k nahrbené Belami, která už skoro vytlačila to, pro co se bezpečným krokem blížím. Najednou ještě nepadlé hnědé cosi Celi bere přímo Belami u zadku a utíká s ním v dál, aby ho rychle sežrala, než ji chytím! Pane bože! Pak se divím, že po ránu h*vno vidím! Bodejť by ne, když mě oko olizuje někdo, kdo jiným h*vno u p*dele krade!


Mokrou dekou neklepej!

g Konečně mám hotové potahy na gauče a křeslo... Zbylo mi hodně odstřižků, tak jsem se rozhodla udělat si na ty gauče i polštářky – když už budu mít tak suprové potahy, tak ať mám ještě suprovější polštářky.

Čekám porod Vui, tak jsem doma a dělám čest svému příjmení.  Štěnda přijdou do epes-rádes bytečku. Dopoledne generální úklid, odpoledne šití. Smraďoši záškodníci samozřejmě chodí a trousí mi všude po té naleštěné podlaze chlupy! Takže než položím zbytky látky na zem, tak už ji asi třikrát přeluxovávám. Z plánu „odpoledne ušiji polštářky“, je akce „večer ušiji polštářky“. Po nějaké době vzdávám i to, že mi na tu látku nesmí lézt. Po ještě delší době jsem ráda, že neleží na holé zemi a každý má nějaký svůj zbytek látky. Nevím, k čemu jsou v místnosti dva gauče a jedno křeslo? A když dám Vui jako nastávající matce na zem výplň do polštáře, ať neleží pouze na svém poctivě uloveném odstřižku, spustí se akce „kolik grifonků se vejde na čtverec 50 x 50 cm“.

Jsem bojovnice, vybavena IKEA válečkem na odchlupení!g 

Ty potahy došiji a hotovo! Dobrá! Ušiji dva a půjdu spát... Zbytek látek posbírám ze země, pořádně vyklepu a připravím na zítřejší došití. Nejdříve tedy postup, posbírám ze země psy a vysadím je na gauč. Když vysazuji dvanáctého grifonka, tak si vzpomenu na Ivo Jahelku (opravdu mám těch psů „pouze“ sedm, ani o jednoho navíc! Dobrá! Beru zbytky látek, nejdříve sklepnu chlupatého nájemce a pak poctivě vyklepu od jeho chlupů, složím a pěkně přehodím přes židli. Poslední kousek je zatažený za gaučem a k mému překvapení, nikdo na něm nebydlí. Rázně ho beru do rukou, házím po chlupaté havěti vítězný výraz a pořádně s ním klepnu! „BELAMÍNO!“ Ten miniaturní psí piskoř, kterého učím chodit čůrat ven a jen když je nejhůře, tak na štěněcí čůrací plenku, tak přesně tenhle malej smrad se vych*al na tenhle kus látky! Proto na něm nikdo nebydlel! Víte, co se stane, když rázně klepnete nasáklou látkou? Ano, máte ch*anky všude, na gauči, na podlaze, na stole, na svém obličeji… Poznámka: Již chápu, proč moje smečka úplně v poho prospala novoroční ohňostroje a petardy, protože je na hlučné prostředí zvyklá z každodenního života se mnou! Řev „Belamíno!“ klepal domem ještě ve chvíli, kdy já už si dávno myla obličej.

Zraji pro Bohnice…

g Celý zbytek večera jsem opět uklízela, uklízela a uklízela. Naleštila jsem opět podlahu, vydrbala všechny kapičky z gauče, prala vše, co bylo „sestřeleno“ jedním jediným klepnutím. O tom, že jsem upadla do spánkového kóma, ani nevím, nemusím snad psát… Do rána mě vše přešlo a ten hrdý pohled do obýváku, kde jsou nové potahy na gauče, nové polštářky a … co je to na tom okně? No, mě snad nějaký pták „flusnul“ na okno nebo co??? „Belamíno!“ Prd pták! Ch*anky to jsou! Krásné, zaschlé, již krystalické ch*anky! Mám romantický výhled na Bohnice, přes krystalky ch*anek… Už jen čekám, kdy se z Bohnic budu dívat na toto okno.

Foto: archiv Marie Krejčové

Kam dál ...