Ať se dobře daří! – Poselství č. 1

Všimli jste si kolik šikovných a ochotných lidí měsíc co měsíc plní svými příspěvky stránky našeho časopisu? A nejinak tomu bude i poslední den v roce!

Nedílnou součástí bezproblémového chodu kynologického magazínu eCanis jsou kromě báječné redakce (jako tedy nás) i naši milí autoři a pravidelní dopisovatelé, a tak jsme si je dovolili požádat o spolupráci na našem silvestrovském programu a všem jsme jim položili jednu jedinou otázku:

Prozraďte nám, jak budete se svým psem (případně i bez něj) trávit letošního Silvestra, jaké máte plány do nadcházející kynologické sezóny a co byste popřál/a našim čtenářům do nového roku?

Buďme silní!

Ačkoliv je to už všechno s virem, se kterým máme letos všichni tu čest, únavné, přeju si, aby o svátcích vládní opatření nezvolnila, a naopak ještě posílila! Poněvadž pak si oddychnou pejskaři, jejichž psi mají z dělobuchů, rachejtlí a hluku tohoto druhu trauma a budou výskat nadšením, že je konečně klid a jejich čtyřnozí kámoši se nebudou muset potýkat se vším, co k takové fobii patří. Bude jim na Silvestra hej a budou si moci užívat procházek a řádění venku dosyta, prosti třesoucích se tělíček škrtících se na krátkých vodítcích a doma zalézání do kouta. A ti, jejichž psům rány nevadí, to bez světýlek na nebi jednou přežijí. Hafanům, co rádi léto, přeji, aby bylo teplo a sucho a těm, co milují kotrmelce v ledové bílé pokrývce, dostatek sněhu.

Přiznám se, že po zážitcích tohoto roku, který osobně nazývám baculatým thrillerem 2020, se chystám Silvestra proležet u televize s miskou zaoblených buráků a kulatých jednohubek, neboť jako pesimista s negativním myšlením se do roku nového s bičem ve tvaru jedničky nehrnu zrovna s naivním nadšením. Ani si nejsem jistá, jestli nebudu muset vyrazit na novoroční procházku s navigací navolenou na povinný maximální počet metrů kolem domu. Letos bych tedy chtěla hodit za hlavu i každoroční novoroční předsevzetí a vkročit do dalšího roku s prázdnou hlavou, aby v ní bylo dostatek místa na očekávané novinky. Cosi mezi nebem a zemí mi říká, že jich nebude pomálu. Když bude ale líp a budou příjemné, ráda se nechám překvapit. Takže nikdy neříkej nikdy.

Už sedmý rok naše rodinka bude po téměř půl chlupatého století trávit Vánoce a svátky bez psů. Těm, kdo si myslí, že to snad ani není možné, vzkazuji: „Je to nudné, ale jde to a jde v tom nalézt i pár pozitiv. Jen je to trochu promrhaný čas.“ Tato zázračná zvířátka potřebují nadmíru lidského volného času, jehož nemám v poslední době dostatek a nutkání pokračovat na stará kolena v pejskařině držím tedy doma na uzdě a pravidelně vykřikuji: „Ne, psa prostě ne, je to zvíře smečkové a nedovolím, aby čekal sám, až laskavě dorazím z rachoty“. Vůdce smečky mi to tedy vrací jako bumerang: „Když né pes, tak vánoční strom taky ne!“ Rozumím mu, chápu to, respektuji to, a tak nejsou ani dárky, protože je není pod co nadělit a nemá je kdo roztahat po celém bytě. Místo vzrostlé jedle ale i tak na maličkém stolku stojí stejně maličké umělohmotné koště, které se kdysi tkvělo za oknem jako třešnička na dortu a taky betlém ze sedmdesátých let. O to je ale více prostoru na canis vzpomínky. A nejsou nikterak smutné! Je to už přeci jen nějaký ten pátek, co všichni naši psi odešli. A pan Čas zahojí více či méně každé příkoří, smutek a stesk a zbyde jen to pěkné. Nezapomenutelná minulost, kterou nám nikdo nikdy nevezme, vyvolávající jen úsměv na tváři na tu úžasnou chlupatou dobu, po kterou jsme mohli být Pejskaři s velkým P. Pokud bude místo u vašich nohou pod štědrovečerním stolem letos tedy také prázdné, netruchlete. Važte si toho, že před časem pod tím stolem loudil smaženého kapra slintající kamarád, na kterého můžete nadosmrti vzpomínat. Ne každý měl tu čest to zažít. Ale vám se to poštěstilo!

Kynologické plány nemám tedy pochopitelně žádné, byť v hloubi duše tu a tam v poslední době hlodne v mé mysli nápad mít vlastní chlupatá stvoření bok po boku zas. Možná proto, že letos mám kolem sebe psů jak hub po dešti. Venčím je přátelům, kteří si potřebují zařídit to, co v přítomnosti psa nelze či si sem tam jen bez pejsánka chviličku zalenošit. Neb dobře vědí, že jsem však takového šíleného zanedbávání a psího příkoří odpůrce, rádi tvrdí, že bez psa dozajista trpím a chtějí mi udělat radost. Navzájem děláme, že to tak je a spokojenost je na obou stranách. Je to jako půjčit si vnouče. Pobavit se, rozmazlit to a navečer vrátit zpět.

Neustále se mne každý vyptává, jak to je s mým psaním další knihy. Materiálu mám opravdu mnoho. Avšak sil teď nepříliš. Takže o pokračování neuvažuji. Zatím. Ale i po roce se kochám nadmíru velkým zájmem o mou děsnou psinu, který jsem nečekala. Kupodivu stále trvá a je to příjemné. Že ta práce nepřišla vniveč. Neb však psaní, kromě pejskařiny, je mým jediným koníčkem, snažím se o to formou článků do novin, abych nezakrněla. Nejen v práci, ale i soukromě. A tak doufám, že budu mít hodně inspirace díky mým kynologickým přátelům.

Čtenářům milého internetového časopisu eCanis bych ráda popřála ostrý zrak či nové brýle a pracovité redaktory, aby si každý, kdo sem klikne, po večerech při šálku kávy mohl užívat příjemné čtení ze soudku, který je mu po chuti. Těm čtenářům, kterým je ctí stát bok po boku chlupatému uštěkanému příteli, přeji zdraví a dostatek sil se svým svěřencům věnovat tak, jak zaslouží. A protože pes je zvíře krátkověké, kéž by jim společné dny utíkaly co nejpomaleji! Neletěly jak o závod. No, a samozřejmě všem přeji, aby nepotkávali venku psy s nezodpovědnými sobeckými majiteli, kteří by vůbec žádné zvíře mít v rukou neměli a cítili se bezpečně. Jednoduše, aby jejich společné procházky byly plné romantiky, pohody a legrace a ani na okamžik se nestaly nepříjemným snem, který skončí v lepším případě na veterině.

A krom čtenářů popřeju taky něco psům, i když těm je to naprosto fuk. Kéž by se co nejméně setkávali s příkořím, které se jim děje, ať už ve formě jakéhokoliv záměrného týrání s touhou po surovém vůdcovství či zisku nebo kvůli nezodpovědnosti, neznalosti a lidské hlouposti a pohodlnosti. Kéž by byli všichni hafani veselí a zdraví a veterináři (ti mi jistě odpustí) měli prázdné ordinace a kéž by všichni psi mohli vesele vrtět ocáskem tak dlouho, že by z toho jejich úctyhodného věku padnul každý na znak.

Petra Baďurová, autorka knihy Egon: Děsná psina

https://www.kosmas.cz/knihy/265335/egon-desna-psina/