Agility je pro nás sportem číslo jedna!

Slíbený rozhovor s majitelkou nejlepší veteránky MČR kavalírů v agility 2020 je tu! Čeká vás moc pěkné povídání a také spousta rad a tipů, a to nejen pro majitele tohoto báječného plemene!

Dominika Machová se agility věnuje už opravdu hodně dlouho a sklízí i řadu úspěchů na závodních kolbištích. V letošním roce se jí podařilo zcela ovládnout kategorii veteránů v mistrovském závodě kavalírů. Její úžasná třináctiletá Aimee si doběhla pro zlato a jedenáctiletá Jenny za ní skončila jen o stupínek níže. To rozhodně není žádná náhoda… 

Už odmalička jsem milovala psy. Měla jsem přehled o všech psech ze sousedství a neustále majitele prosila, zda si jejich psy můžu pohladit, dát jim něco dobrého, nebo je s nimi jít vyvenčit. Hrozně jsem si přála vlastního psa, ale taťka byl dost proti. Hned jak jsem uměla číst, trávila jsem spoustu času v knihovně v oddělení chovatelství a postupně jsem přečetla všechny dostupné knížky o psech, takže jsem měla i slušný přehled o různých plemenech. Bylo mi deset, když se nám s mamkou a ségrou povedlo tátu přesvědčit, že si psa pořídíme. Kavalír se mi podle popisu líbil vzhledem i povahově, ale byla bych šťastná za jakéhokoli psa. Můj táta měl vždycky rád Anglii, tak jsme si řekly, že když už toho psa tolik nechce, země původu ho určitě obměkčí. Nakonec tedy padlo rozhodnutí na kavalíra. Bylo důležité, aby byl pejsek přiměřeně aktivní, vhodný pro začátečníky i děti, tudíž i menšího vzrůstu. Roztomilý vzhled a země původu už byly pak příjemným bonusem.

Aimee – A3Ch. Aimee z Částkova je třináctiletá fenka. Začátky s ní nebyly úplně jednoduché, ale je jasné, že ona to s námi, jako první pes, také jednoduché neměla. Miluje jídlo, spánek, dlouhé hlazení a má poměrně silný lovecký pud. V průběhu života přišla na to, že miluje také cvičení jakéhokoli druhu, ale chvíli jí to trvalo. Celé dny by se klidně válela na gauči a vůbec by se nehlásila o nějaké pohybové aktivity. Paradoxem je, že právě ona je z mých kavalířích holek ta pohybově nadanější a o dost rychlejší. Musí se jí ale chtít!

Jenny – Janiska Terno z Kamilkové zahrady je jedenáctiletá fenka, a i když jsou s Aiminkou stejného plemene, povahově jsou dost odlišné. Jenny je jako správný kavalír také hodně žravá, ale tam jejich povahová podobnost končí. Oproti Aimee není tolik mazlivá, nemá tak velký lovecký pud, ale rozhodně miluje pohyb a její nadšení je všude hodně slyšet. Ráda chodí na procházky, jako mladší milovala běhání u kola, každého psa by hned chtěla za kamaráda (a čím větší, tím rozhodně lepší) a příliš dlouhé nicnedělání určitě není pro ni.

Ještě před pořízením pejska jsem věděla, že s ním chci dělat psí sporty a agility mě lákalo ze všeho nejvíc. Nadchla jsem se téměř do každého sportu, o kterém jsem si přečetla někde v knížce nebo časopise, takže jsem s kavalírkami zkoušela i dogfrisbee, poslušnost, canicross a dogdancing. V poslušnosti se Aimee podařilo vyhrát nějaké závody a složit zkoušku ZOP, dogdancingu jsme se pak s Aimee i Jenny věnovaly trochu intenzivněji. Všechny tyto sporty ale byly spíše jen pro zpestření našich aktivit, hlavním sportem pro nás bylo vždy agility.

Vždy mě velmi bavilo učit psy nejrůznější triky, s vymýšlením závodních či zkouškových sestav už to ale tak slavné nebylo. Měla jsem sice hodně nápadů, ale přesné naplánování sestavy tak, aby vše do hudby perfektně sedělo, jsem hodně odkládala. Často to tedy dopadlo tak, že závodní sestavu jsem vymýšlela večer před závody a nazpaměť se ji učila ráno cestou tam. Proto jsme se dogdancingu nevěnovaly tolik jako agility. Holky to ale moc bavilo a mají na svém kontě úspěchy i z tohoto sportu. Co se týká zkoušek, obě mají titul Master of Dogdancing 1. stupně a dále složené některé zkoušky 2. stupně. Také jsme se účastnily neoficiálních i oficiálních závodů, kde se jim opakovaně dařilo vystoupit i na stupínek nejvyšší. Závodily jsme kromě základní kategorie psovod + pes i v kategorii dvojic (dva psovodi a dva psi) a trií (jeden psovod a dva psi).

Jak už jsem se zmínila, Aimee nebyla agility nadšencem hned odmala. Často jsem šla na start s tím, že možná poběží úplně úžasně, ale možná se jí nebude chtít běžet a dá přednost radši čuchání. Někdy v jejích čtyřech letech se to začalo lámat a postupně se z ní stával naprosto spolehlivý, vždy nadšený a rychlý pes. Největším úspěchem a naprosto skvělým pocitem pro mě tedy vždy je, když jdu se svým kavalírem na start a vidím, že je stoprocentně koncentrovaný a nemůže se dočkat, až společně vyběhneme.

Pokud bych měla jmenovat konkrétní závodní úspěchy, zmínila bych u Aimee například tyto: člen juniorské reprezentace České republiky (5x), dvojnásobný II. Vicemistr na European Open Junior ve družstvech, Mistr republiky ve družstvech, dvojnásobný Vicemistr republiky mládeže v jednotlivcích, dvojnásobný Mistr republiky mládeže ve družstvech, Vicemistr republiky mládeže ve družstvech, čtyřnásobný Mistr republiky kavalír King Charles španělů, II. Vicemistr republiky kavalír King Charles španělů, 2. místo na Mistrovství republiky SUPER G, Mistr mezinárodního mistrovství juniorů v jednotlivcích, 2. místo na mezinárodním mistrovství juniorů ve družstvech, Vítěz veteránů na mistrovství republiky kavalír King Charles španělů.

U Jenny to pak je: člen juniorské reprezentace České republiky, Mistr mezinárodního mistrovství juniorů družstev, Mistr republiky mládeže ve družstvech, II. Vicemistr republiky mládeže ve družstvech, Vicemistr republiky kavalír King Charles španělů, Vítěz veteránů na mistrovství republiky kavalír King Charles španělů, 2. místo na Mistrovství republiky kavalír King Charles španělů ve veteránech.

Aktuálně s Aimee a Jenny už příliš netrénuji. Na cvičák je ale vozím pravidelně, minimálně dvakrát týdně. Jejich hlavní prací je vysbírávání drobečků odměn z parkúru po skončení tréninku ostatních týmů, což berou velmi zodpovědně. Občas si s nimi zaběhnu nějaký parkúr, procvičím pár triků nebo si jen tak hrajeme. Nemám v tom už žádný systém, prostě jsme společně na cvičáku a užíváme si čas, který pro sebe navzájem máme.

Samozřejmě se mi několikrát stalo, že jsem běh holkám trochu pokazila kvůli špatnému vedení, protože jsem prostě běžela jako „s tou druhou“. I když jsou stejného plemene a velikosti, často jsem si na prohlídce musela vymyslet dvě úplně odlišná vedení. Aimee hůře zatáčí, ale je výborný skokan, lépe se vysílá na překážky sama, ale když ji nechám slalom dokončovat samotnou, má ho pomalejší. Jenny oproti tomu vůbec nemá zbytečné oblouky, ale hůře skáče, takže s ní musím u skoků být a pokud náhodou dělám za skokem „záda“, musí to být vždy perfektně načasované. Slalom dokončuje stejnou rychlostí, i když s ní do konce vůbec nejdu. Těch rozdílů ve vedení by se tedy dalo najít opravdu hodně, podobně jako v samotném nácviku překážek. Obě mé kavalírky mají sbíhané áčko, ale každá ho má učené jinou metodou, protože ta druhá metoda pro ni byla nevyhovující. Velké rozdíly v tréninku agility způsobila také Jenny hluchota. Od narození pravděpodobně slyšela pouze na jedno ucho (což jsme se dozvěděli až z pozdějších vyšetření u odborníků), a když jí bylo čtyři a půl roku, začali jsme si všímat, že někdy neslyší vůbec. Vyhledali jsme tedy veterinární odborníky a Jenny podstoupila BAER test a další vyšetření, která postupně potvrdila, že neslyší. Velkou část Jennyiny agility kariéry jsme tedy společně odběhaly bez jakýchkoli slovních povelů, čímž se rozdíl ve vedení na parkúru oproti Aimee ještě prohloubil. Myslím ale, že mé případné omyly ve vedení nemají co dělat se vzhledovou podobností psa, protože se mi také párkrát stalo, že jsem třeba kavalíra vedla jako kelpii (Pozn. red. Kelpie je třetí Dominičinou fenkou ve smečce.) a tam už se na podobný vzhled a projev opravdu vymlouvat nemůžu.

Aimee i Jenny se slalom učily naváděním za rukou, což bylo tehdy pro nás asi jedinou možností. Na cvičáku, kam jsme v té době chodily, jsem zkrátka dostala instrukce, jak se pes slalomem provádí, takže mě ani nenapadlo přemýšlet, že to jde i jinak. Později jsem se začala dozvídat o dalších možnostech učení slalomu a hodně jsem na vylepšení slalomu pracovala. Mou nejoblíbenější metodou učení slalomu je dnes určitě ulička. Na našem cvičáku jsem ji zvolila už pro spoustu rozdílných psů (kavalír, šeltie, borderka, Jack Russell teriér, bígl, kelpie, různí kříženci…) a s výsledky jsem velmi spokojená. Určitě to ale neznamená, že bych se upínala jedině na uličku, pro některé psy mohou být lepší i jiné metody, například 2x2. Na uličce se mi líbí, že mohu pracovat hned od začátku v rychlosti, ale zároveň není ani nutné přílišné opakování slalomového pohybu, protože mohu učit i ty nejtěžší náběhy na zcela otevřené uličce, tedy bez nutnosti, aby se pes už vlnil. Při postupném zavírání uličky už pes slalomovat samozřejmě musí, ale z mého pohledu je tu ještě další výhoda – a to ta, že si pes sám hledá nejefektivnější a nejrychlejší způsob pohybu pro překonání slalomu. Učit slalom uličkou mě zkrátka hodně baví. Myslím si ale, že existuje více metod, jak se dostat k výbornému provedení slalomu, a navíc je možné v případě potřeby metody také různě zkombinovat.

Obě holky odmala upřednostňovaly jako odměnu jídlo. Z mého pohledu je ale obrovskou výhodou, když je pes ochotný pracovat jak za pamlsky, tak i za hračky. Aimee a Jenny si sice doma občas hrály, ale nebyly ochotné za hračky cvičit, natož v cizím prostředí. Hodně jsem na tom tedy pracovala a postupem času se mi podařilo s nimi běhat i na hračky. Aimee to hodně pomohlo a od té doby, co jsme spolu běhaly i na hračky, znatelně zrychlila. Na závodech si Aimee před během vždy rozcvičím nejprve na pamlsky, poté s ní udělám pár cviků na hračky a hračku jí párkrát hodím. Po odběhnutí parkúru jí v cíli hodím hračku a poté ji ještě odměním pamlsky. Jenny má na závodech jako nejoblíbenější odměnu tvrdou dentální tyčinku, kterou lze z části vlastně taky použít tak trochu jako hračku. Mohu se s ní o tyčinku přetahovat a také se s tyčinkou dobře hází.

Kelpii jsem si pořídila, protože jsem chtěla trochu akčnějšího, rychlejšího a pracovitějšího psa, než je kavalír. Zároveň jsem si chtěla vyzkoušet jiný styl učení a celkově si zkusit něco nového a obohatit tak svoje zkušenosti. Lobbie to tedy splnila dokonale. Kavalíry jsem učila pracovat na hračky, Lobbie zase na pamlsky. Oproti kavalírům totiž na hračky byla ochotná pracovat kdykoli, pamlsky ale při tréninku agility zcela odmítala. Dále jsem se musela naučit být při tréninku klidná a příliš ji nepovzbuzovat. U kavalírek je mým úkolem je pořádně rozveselit, motivovat a povzbuzovat, ostatní už jde potom samo. Lobbie má naopak chuť do práce úplně kdykoli a nemusím pro to nic dělat. Vyžaduje ale klidný přístup, jasné včasné slovní povely a můj pohyb po parkúru musí být plynulý, aby ji nerušil od práce. Aimee s Jenny musím před během co nejvíce rozproudit, s Lobbie naopak dělám před startem různé klidové triky na přemýšlení. Další věcí, kterou jsem u kavalíra vůbec neznala, je to, jakou důležitost při práci Lobbie přikládá mým emocím. Když ji chci odměnit, ale nejsem vnitřně úplně spokojená, odměnu si ode mě nevezme. Z chyb se nehroutí, ale musím vždy jednat v souladu s tím, jak se cítím, pak se při práci cítí pohodlně. Situace, kdy Aimee nebo Jenny například skočí zónu na kladině a nevezmou si nabízenou odměnu, je naprosto nereálná. Lobbie se ale opravdu chce odměnit jen tehdy, když ví, že pracuje správně.

Jsem opravdu ráda za to, v jaké kondici Aiminka je. Ještě na konci ledna tohoto roku závodila v kategorii A3. Pak nás bohužel potrápily nějaké zdravotní problémy a začátkem března Aimee podstoupila nelehký zákrok. Rekonvalescence však naštěstí proběhla nad očekávání dobře a my se mohly společně těšit na MČR kavalírů, akorát jsem se rozhodla, že Aimee už nebude skákat plnou výšku překážek, ale nastoupí úplně poprvé v kategorii veteránů. MČR jsme si spolu moc užily, Aimee udělala závodní atmosféra velkou radost. Běhá se mi s ní pořád stejně krásně, i ve třinácti letech je na parkúru plně koncentrovaná a stále nadšená. Moje jediné přání je, aby byla ještě dlouho zdravá a spokojená.

Ano, i jedenáctiletá Jennynka si závody moc užila a běžela, co jí tlapky stačily. Co se týče udržování kondice, snažím se, aby měly holky pravidelný pohyb. Beru je s sebou na cvičák, chodíme na procházky, a když se snaží kavalíři udržet tempo s kelpií, mají i jen obyčejné venčení trochu jako trénink. Přijde mi důležité, aby byly holky stále trochu nasvalené, proto také občas procvičujeme nějaké triky a cvičí na balančních pomůckách. Pokud náhodou trénujeme, dbám na dostatečné rozehřátí a rozcvičení před během a naopak na vychození a protažení po běhu. Aimee i Jenny také pravidelně chodí na fyzioterapii. Když je nic netrápí, chodí jednou za čtyři měsíce, pokud mají nějaký pohybový problém, pak samozřejmě častěji.

V blízké době nemám v plánu smečku rozšiřovat a nad pořízením dalšího psa zatím vůbec nepřemýšlím. Zároveň jsem ale se svým výběrem plemen stále úplně spokojená, takže si myslím, že někdy v budoucnu na dalšího kavalírka přijde ta vhodná chvíle. I když jsou kavalíři a kelpie tak odlišní, vyhovují mi obě plemena, takže je možné, že se budu téhle kombinace držet i při dalším výběru.

Užívejte si společného cvičení a hlavně se nevzdávejte, pokud vše hned nepůjde podle vašich představ. Protože až se to povede a budete se svým kavalírem na place jeden pro druhého, bude to rozhodně pocit, který stojí za to.

Foto: archiv Dominiky Machové, Martina Irglová