Tam daleko na severu v boji s větrem, sněhem a krutou, ale krásnou přírodou...

Finnmarksløpet FL500 je úspěšně za námi. Úspěšně proto, že jeden ze tří českých závodníků tento dlouhý závod dokončil. Řeč je o Romanu Habáskovi, který leč byl doma pouhý třetí den a měl za sebou tolik kilometrů, si udělal čas a podělil se s námi o zážitky z míst, kam se normální člověk nedostane. A zažil zimu tak vlezlou, že na ni jen tak nezapomene. Ale hlavně se vrátil on i jeho psi ve zdraví zpět.

Tam daleko na severu v boji s větrem, sněhem a krutou, ale krásnou přírodou...
Iveta Panýrková 7.4.2018 270x Mushing

V mrazivé krajině kdesi na severu se ženou psí spřežení podobná vlkům po tamních bílých pláních. Vzduch je tam tak mrazivý, že dech psů jim skoro umrzá u tlam. Tvrdá a drsná příroda pokládá před spřežení jednu nesnadnou překážku za druhou. Přesto tento tým nic nezastaví... Asi toto si člověk vybaví, když si začne představovat, jak vypadají závody psích spřežení v dalekém Finnmarksløpet FL500. Možná nás k tomu vedou vzpomínky na romány Jacka Londona, možná dobrodružné filmy. Ale jaké je to ve skutečnosti? V době, kdy již i musheři používají techniku v podobě GPS? Ač jsme malá země, která má sněhu poskromnu, máme zde velké mushery. A jedním takovým, se kterým si budeme o tomto závodu povídat, je Roman Habásko. A že to bude povídání velmi zajímavé, vypovídají už i snímky, které si můžete prohlédnout.

Romane, vypadáš velmi unaveně, ale šťastně. Jak se nyní cítíš po tak náročném závodě?

Tam daleko na severu v boji s větrem, sněhem a krutou, ale krásnou přírodou... Cítím se dobře, jsem unavený, ale šťastný, že jsem v cíli, že jsem doma a psi si mohou odpočinout a nemusí nikam běhat. Nyní jen leží a pomalu dýchají. Spí a občas zaškubou nohama. Já sedím a spím vedle nich a hlídám, aby je nic nerušilo. Když se vzbudí, jen zkontrolují, zda jsem tam i já a zase klidně usnou.  Už není kam běžet, není kam jít dál a tak unavení budeme odpočívat, dokud nezačneme koncem léta opět trénovat.

Zní to krásně, ale pojďme k závodu. Kolik vás z Čech startovalo?

Startovali jsme celkem tři týmy. Já, Jana Henychová (ta skončila někde v Karasjoku, protože už by nestíhala časový limit, tak jí to bylo doporučeno) a Jirka Vondrák. Ten tam byl prvně, jel vlastně na zkušenou a asi jel ze začátku moc rychle. Takže mu hned na prvním checkpointu odpadli psi. Nakonec se rozhodl, že než aby prodlužoval trápení svoje a psů, tak raději odstoupí. No a já se psy jsme tak nějak pokračovali na chvostu závodu – jak se říká, a asi s dalšími sedmi nebo osmi závodními týmy s tím, že jsem nikam nepospíchal. Já jsem tam jel už s myšlenkou, že tam nejedu závodit, že to jedu dokončit, užít si to a možná si i splnit sen. Byla to výzva...

Pokolikáté jsi na Finnmarksløpetu 500 startoval?Tam daleko na severu v boji s větrem, sněhem a krutou, ale krásnou přírodou... 

Startoval jsem podruhé, loni jsem právě zvolil takové vysoké tempo a relativně málo odpočinku, protože se mi zdálo, že je to všechno v pohodě. A pak mi v závěru toho závodu, kdy je to samozřejmě nejtěžší, zhruba 180 km před cílem začali kulhat psi. A tam jsem se tehdy rozhodl, že než abych jim zničil zdraví, a pak je z toho půl roku léčil, tak raději odstoupím. Otočil jsem se, vrátil cca 20 km na nejbližší checkpoint a závod ukončil. S tím, že člověk se také ponaučí, že? Vzal jsem si z toho takový ten cíl do nadcházející sezony, že natrénujme lépe a nebudu nějak divočit. Zkrátka pojedu hlavně na pohodu těch psů a na pohodu svoji. A pak, že uvidíme, zda při nás bude stát štěstí a dokončíme to.

Všichni už víme, že jsi jediným letošním českým závodníkem, který to dojel. Jaké to bylo?

Tam daleko na severu v boji s větrem, sněhem a krutou, ale krásnou přírodou...Letos to bylo hodně náročné, startovalo nějakých dvaasedmdesát týmů v mé kategorii. A prakticky jich třicet pět závod nedokončilo. Ta „úmrtnost“ (jak se říká, nikdo ve skutečnosti nezemřel) tedy to, že musí závod vzdát, byla letos vysoká. Takže my jsme dojeli v první polovině závodu. Rád bych to ale ještě rozdělil na čistokrevnost psů. Běželi samozřejmě alaskáni, kteří jsou rychlejší a mají takovou tu jinou mechaniku pohybu. Kdežto hasoukni jsou spíše do toho horšího počasí, ale zase mají pomalejší pohyb. Takže když bych měl označit spřežení, které dojelo s čistokrevnými psy, tak z těch jsme dojeli třetí. To ale jenom taková informace na okraj a navíc, ale nic zásadního. Čistě pro náš dobrý pocit. Důležité pro mě bylo to dojet.

Já jsem ten dojezd samozřejmě viděla na videu. Bylo to nádherné. Přiznávám, měla jsem i slzy v očích...  

To já tedy také. To, co divák sledující online dojezdy neviděl, bylo například to, že když jsem měl před sebou posledních 50 km a sjížděl jsem z hor z Jotky dolů do Alty, celou dobu nám nad hlavou svítila nádherná polární záře. Byla to úplně neskutečná krása. Nebe naprosto zářilo zelenou, žlutou, oranžovou a červenou barvou. Různě se to nad námi točilo a vlnilo. Takže to byla pro mne taková skoro odměna. Neviděl jsem ji poprvé, ale teď si to představte. Dojíždíte do cíle a najednou se člověku nad hlavou rozehraje takové nádherné přírodní divadlo…  

  

No, a vytáhl jsem samozřejmě spoustu lidí z postele, protože mě to vycházelo tak, že jsem dojížděl v půl třetí ráno. Do jinak potemnělého a tichého města. Najednou organizátoři musí zavelet všem těm pomocníkům, kteří stojí různě po trati a zabezpečují přejezdy po silnici, protože ten závod finišuje v centru Alty. Takže se musí projet přes několik hlavních silnic, kruhových objezdů, chodníků, parkovišť a podobně. A to všechno je nutné zabezpečit tak, aby to bylo bezpečné pro to spřežení.Tam daleko na severu v boji s větrem, sněhem a krutou, ale krásnou přírodou...

Člověk může příjezd naplánovat, ale proč bych měl trávit někde v horách zbytečně dalších šest hodin času jenom proto, aby počkal a do cíle dojel za dne. Velice mě překvapilo, co lidí na nás čekalo v cíli. Bylo tam i pár českých fanoušků, kteří si za námi udělali výlet – vzali to jako dovolenou. A nejednou na mě v cíli mávaly české vlaječky a povzbuzovali nás lidi, které jsem v životě neviděl. A kteří si to našli na internetu a naplánovali si cestu na sever. Upoutal je tento závod a zjistili si, že tam startují i nějací Češi. Našli si zhruba, kdy budeme dojíždět do cíle a čekali tam na nás asi den. To bylo velice příjemné.

Tak to ano, to muselo být nezapomenutelné. Stejně je to ale zvláštní, když jedeš tolik kilometrů pustou a drsnou divokou přírodou. Nikde nikdo a pak dojíždíš do cíle přes kruhové objezdy a parkoviště.

Tam daleko na severu v boji s větrem, sněhem a krutou, ale krásnou přírodou... Tento závod je totiž obrovskou společenskou událostí. Je to největší a nejtěžší závod na tzv. starém kontinentě. A asi třetí nejnáročnější závod planety. Tak to s sebou už nese fakt, že to musí být určitá „show“ pro ty diváky, pro samotné závodníky i pro sponzory. Musí to být atraktivní, protože když by se startovalo někde v pustině na louce 5 km od města, tak tam asi nenalákají tolik lidí a sponzorů, jako když se startuje v centru města. Je to ohromě silný zážitek, jak pro ty závodníky, tak i pro diváky a sponzory. Je to opravdu závod, na který se létají dívat lidé z celého světa. Potkávali jsme tam turisty, a když jsme se jich ptali, tak nám doslova řekli, že sem létají kvůli tomuto závodu a budou tu celý týden sledovat starty a dojezdy. Tam tím žije prostě celý ten region, je to velká společenská událost.

Jak se vůbec dají natrénovat psi na něco tak obtížného? Tady u nás sníh prakticky nemáme.

Je to dřina. Je to těžké. Člověk musí mít už nějaké zkušenosti, musí si to dobře naplánovat, jak a kde trénovat. Musí prostě vědět, že když napadne sníh, tak kam za ním může jet. A musí vědět, jak trénovat, když ten sníh není, aby najel takový objem kilometrů, který je potřeba. Já mám to štěstí, že to u nás najet dokážu. Občas však naštvu pár myslivců tady u Vroutku. Hlavně na podzim když oni mají tu hlavní sezonu. Já když mám trénink na deset hodin, tak tam psy hnát budu, ať ráno nebo večer.  Dá se na to natrénovat, ale je to hodně složité a těžké. Mnohem jednoduší by bylo odjet do  Skandinávie, půl roku tam bydlet a trénovat. Připravit se pořádně na závod, ale je to zase o financích, o sponzorech. Takže jsem zvolil spíše tu levnější variantu – připravit se tady v Čechách a doufat, že nám bude přát počasí. Letos tedy moc nepřálo, podzim byl mokrý a deštivý. Takže tréninky na blátě, psy to nebavilo, pořád rozmočené tlapy. Já jsem byl zoufalý z toho, že nemohu trénovat tak, jak jsem si naplánoval. Pak naštěstí někdy v polovině prosince napadl na horách sníh, ale bylo ho pořád málo. Dával jsem to tedy dohromady horko těžko a deficit tréninku na sněhu byl znát. Potřebovali bychom ty podmínky ještě trochu vylepšit.

Závod jedeš NONSTOP – ve dne v noci. Důležité jsou jistě i pauzy na spaní a odpočinek. Jak si to načasováváš? Kolik hodin spíš ty a psi?Tam daleko na severu v boji s větrem, sněhem a krutou, ale krásnou přírodou... 

Po loňské zkušenosti jsem letos odpočíval poměrně hodně. I to je ale o dobré přípravě. Člověk by si před závodem měl vytvořit dobrý plán, protože zná délku trati i vzdálenost mezi jednotlivými stanovišti, kde může doplnit zásoby. Pak ale stačí jedno zaváhání nebo větší únava u psů a všechno se najednou posouvá. Takže já jsem spíše letos dal na takový ten instinkt, nebo nějaký naučený vjem. Když jsem prostě viděl, že jsou psi více unavení, tak jsem prostě odpočíval déle. Dvakrát se mi stalo, že jsem na checkpointu chtěl odpočívat jenom šest hodin, protože by to psům bohatě stačilo. Ale třeba se zrovna zhoršilo počasí a bylo lepší třeba ještě tak dvě či tři hodiny počkat, než se přežene sněhová bouře. Vjet do ní by mohlo ubrat hodně na síle jak mě, tak i psům.  Bylo lepší tedy déle odpočívat. To se mi tedy stalo jen v jednom případě. A v tom druhém na checkpointu to už bylo v druhé polovině závodu, kdy mi kulhal pes. A bylo to jenom proto, že měl hodně utaženou botičku a otekl mu kloubek.

To muselo být nepříjemné, a co z toho nakonec bylo?

Tam daleko na severu v boji s větrem, sněhem a krutou, ale krásnou přírodou... No, tam je to hodně hlídané veterinárními lékaři, kteří mají první a poslední slovo, jestli ten který tým může pokračovat dál nebo pes zůstane na stanovišti. A oni mi řekli po nějakých šesti hodinách, když už jsem chtěl odjíždět a psa odložit, že už dál pojedu bez něj. Pak navrhli: „Zkuste počkat ještě tak dvě tři hodiny, tyhle otoky mizí totiž až tak asi po osmi až deseti hodinách, když se to leduje. Jste tady šest hodin, je to o polovinu lepší. Zkuste ještě chvíli počkat.“ Já jsem tedy počkal. Tak pořád je lepší jet se sedmi psy než se šesti. Nakonec jsem se tam tedy neplánovaně zdržel místo šesti hodin dvanáct. A stejně má fenka zvaná Mikeš pořád lehce kulhala. A já jsem se rozhodl už tam více nečekat a ze závodu ji vyloučit. Předal jsem ji mým pomocníkům, kteří ji odvedli do auta, a závod pro ni skončil. Já jsem tedy hodně ztratil. Zůstal jsem tam zbytečně o šest hodin déle. Plán jsem měl, že do cíle budu dorážet někdy kolem osmé večer. Pokračoval jsem tedy dál jen s šesti psy a bylo to hodně těžké. Z Karasjoku to bylo sice už jen 180 km do cíle, ale člověk už měl za sebou 420 km a už se v tom cíli pochopitelně v uvozovkách viděl.  Už jenom jednou vyjet do hor, přejet tam ty obrovské pláně a sjet dolů.

Takhle už to zní snadno. Ale asi to tak nebylo, že?Tam daleko na severu v boji s větrem, sněhem a krutou, ale krásnou přírodou... 

Ano, nebylo. V noci padal sníh a foukal vítr. Přede mnou nikdo nestartoval a vítr zafoukal stopu. Takže já jsem si projížděl novou. A byl to doslova očistec. Každou půl minutu jsem si opakoval, co tam vůbec dělám. Že je lepší otočit to zpět na Karasjok a asi ten závod ukončit. Protože taková ta postupová rychlost 3 km za hodinu v tom hlubokém sněhu do kopce se sto kilovými saněmi. S šesti psy, kteří na to po fyzické a psychické stránce sice měli, ale tak těžké sáně v tak hlubokém sněhu to bylo moc. Takže člověk jim musel pořád pomáhat – tlačit. Už mě bolelo celé tělo, unavený jsem byl a nevyspalý. Já jsem si říkal, tady za tím horizontem to bude lepší, už to třeba nebude tak zafoukané.   A ono bylo a ještě víc. A po dvou hodinách takového trápení se za mnou najednou objevili dva skútry, a jeli zrovna po naší trase na stejný checkpoint jako já. Takže jsem toho využil a jel po jejich stopě. Sice to bylo také měkké, ale alespoň ti psi věděli, že mají jít rovně. Nekličkovali a nehledali si tvrdý podklad pod nohama. Takže to začalo být dobré a i psi začali jít na pohodu. Bylo to lepší a lepší. Dostali jsme se na hřebeny, přestalo foukat a začalo svítit sluníčko.

Tak to byl určitě náročný úsek. Ráda bych se ale zeptala, podle čeho vlastně jedete? Podle mapy nebo ve vyjeté stopě?

Tam daleko na severu v boji s větrem, sněhem a krutou, ale krásnou přírodou... Ne, stopu vyjetou nemáme. Ale je to tak, že občas se jede po oficiálních skútrových cestách, v místech, kde se jede mimo tyto skútrové cesty, tak jsou značky, které určují směr, kudy máme jet a kam máme jet. A jedeme tedy od značky ke značce. Do toho musí každý závodník mít povinně GPS s topografickou mapou daného regionu. A do té mapy máme nahranou trasu závodu. Když si tedy nejsem jistý, kam mám odbočit, mrknu se na GPS a vidím. Pak mám ještě mapu, ve které musím mít tu trasu zakreslenou. Dále mám kompas, abych se dokázal zorientovat a věděl kudy dál. Naštěstí člověk moc nebloudí. Na tyto závody jezdí již zkušenější závodníci, kteří vědí, jak se zorientovat a jak to jet, i když stopu vítr zafouká. Zkušené oko pozná, zda se jedná o panenský neporušený sníh nebo zafoukaný. Ten panenský sníh, kde nikdo předtím nejel, je takový jakoby víc nadzvednutý nebo nadýchaný. A když je to jen přefoukané, povrch má trochu jinou strukturu, takovou hutnější.

Povídání s Romanem o jeho zážitcích z Finnmarksløpet 500 je úžasné. A tak si ho dovolujeme rozdělit na dva díly.  Příště se můžete těšit na setkání se soby a také se dozvíte něco více o Romanových psech a o budoucnosti, která na něj a jeho čtyřnohé parťáky čeká. Nenechte si tedy v úterý 10. dubna ujít na www.ecanis.cz pokračování tohoto rozhovoru.

Foto: Pavel Slezák

Diskuse k článku Tam daleko na severu v boji s větrem, sněhem a krutou, ale krásnou přírodou...

Pravidla diskuse Nápověda

Redakce www.ecanis.cz nechce pravidly pro online diskuzi omezovat, platí však pravidla, která by měl každý diskutující respektovat. Pro zjednodušení je lze shrnout do tří zásadních bodů. Diskutující musí dodržovat pravidla slušného chování a zákony České republiky, a nesmí zneužívání diskuzí ke komerčním účelům. Každý, kdo tato pravidla ctí a dodržuje je v online diskuzi na www.ecanis.cz vítán.

Nápověda pro diskuzi