Zpátky do minulosti – sibiřský husky

Husky, známý svým majestátním vzhledem a neuvěřitelnou vytrvalostí, je plemenem psa, které má za sebou fascinující a dlouhou historii. Tento příběh sahá až do hluboké minulosti, kdy byli tito psi neocenitelnými společníky původních obyvatel Sibiře, konkrétně členů kmene Čukčů…

První zmínka o sibiřském huskym je spojena právě s kmenem Čukčů, který žije v extrémních podmínkách severovýchodní Asie. Čukčové potřebovali spolehlivé a odolné psy, kteří by dokázali vydržet kruté sibiřské klima a byli schopni táhnout saně na dlouhé vzdálenosti při lovu nebo při přesunech mezi tábořišti. A právě pro tyto účely byl sibiřský husky vyšlechtěn a v průběhu staletí zdokonalován.

Mezi charakteristické vlastnosti tohoto plemene patří hustá srst, která ho chrání před mrazem, štíhlé tělo pro efektivní pohyb ve sněhu a silné nohy, to vše bylo výsledkem pečlivého výběru a chovu. Tito psi byli také vysoce ceněni pro svou výjimečnou inteligenci, dobrý smysl pro orientaci a schopnost pracovat v týmu, což bylo v drsných podmínkách Sibiře naprosto nezbytné.

Jak se proslavili

Sibiřský husky byl do Severní Ameriky dovezený v posledních letech 19. století, kdy se začal využívat při závodech se psími spřeženími. Jeho popularita však prudce vzrostla v roce 1925. Tehdy tým sibiřských huskyů pod vedením mushera Leonharda Seppaly dokončil hrdinský „Serum Run“ do Nome na Aljašce, kde doručili životně důležité sérum proti difterii, čímž zachránili mnoho životů. Tento čin přitáhl pozornost celého světa a sibiřský husky se stal symbolem nezdolnosti a odvahy.

Tam kdesi dávno na Sibiři…

Čukčové. Zdroj: wikipedia.com

Už sám název nám říká, že sibiřský husky pochází ze Sibiře, i když je to vlastně plemeno pod patronátem USA. Jak jsme již několikrát zmínili nejen zde, tak za jeho zrodem stojí starý sibiřský národ lovců Čukču. Čukčové jsou semi-nomadský, tedy polokočovný národ lovící soby a žijící na severovýchodě Sibiře. V současnosti mají kolem 16 000 obyvatel, ale historické prameny poukazují na to, že jich v minulosti bylo mnohem více. Sibiřan tedy pochází z čisté a velmi historické linie, staré pravděpodobně více než 4000 let. Před 3000 lety, kdy se prudce změnilo podnebí a sobi se přestěhovali daleko na sever za potravou, Čukčové je museli s celými rodinami následovat. V této době museli bojovat s Eskymáky o vládu nad Beringovou úžinou. A protože prohráli, byli donuceni odejít ještě dál do vnitrozemí, daleko od moří bohatých na tuleně. Právě v této těžké době se jejich sibiřani skvěle osvědčili. Později si Čukčové ochočili soby, protože jejich pasení bylo mnohem pohodlnější a jednodušší, než jejich lov. Vzhledem k tomu, že Čukčové nyní používali ochočené soby na tahání těžkých břemen, soustředili se při výchově psů více na jejich rychlost, vytrvalost a bystrost, než na pouhou sílu. Vyplatilo se to. Žádné jiné čistokrevné plemeno na světě neutáhne lehké břemeno tak rychle a tak daleko jako sibiřský husky i při menších dávkách žrádla.

Pochází způsob zápřahu také ze Sibiře?

Čukčové zapřahali husky do saní třemi způsoby, které závisely na terénu, podnebí a váze nákladu. Pokud byl náklad lehký, zapřahali psy do řady za sebou. V případě, že byly saně těžší, zapřahali v řadě po dvojicích. A když bylo třeba zdolat terén s ledovcovými štěrbinami, zápřah byl proveden do tzv. vějíře, kdy byl každý pes jednotlivě připoután k saním. Tento způsob zápřahu zajišťoval bezpečnost před pádem celého spřežení do průrvy a dodnes se v arktických zemích používá. K výrobě saní byly používány velrybí kosti nebo naplavené dřevo. Na samotné sanice bylo nejlepší použít dřevo ze stromu ořešáku, které patřilo k nejtvrdším. Před cestou Čukčové namáčeli sanice do vody a nechávali je zmrznout. Tento proces byl několikrát opakován tak, aby byla nakonec sanice pokryta několika vrstvami tenkého ledu, který lehce klouzal po sněhu. Samotný koš byl zhotovený z kůží a celé saně byly svázány surovou kůží a šlachami, které jim dávaly flexibilitu a pevnost.

Do chovu jen ti nejlepší

Pouze ti nejlepší jedinci s prověřeným tahacím a vůdčím instinktem byli používáni k chovu. Čukčové nechávali bez kastrace pouze leadra smečky. Zbylí psi byli vykastrováni, protože bylo jednodušší je vytrénovat a v mrazivém podnebí si lépe udržovali svoji váhu. Štěňata byla vybírána a vychovávána výhradně ženami. Protože ženský vliv na psy hrál pravděpodobně důležitou roli v chování sibiřana, který se stal členem rodiny, ale zároveň zodpovědným saňovým psem. Štěňata se učila tahat již jako několikaměsíční a saňový pes pracoval v průměru sedm let.

Domorodá plemena měla namále

Čukčové byli vždy trnem v oku Rusům a to ještě předtím, než tam převzali vládu komunisté. Nejdříve se v roce 1700 odmítli (jako ostatní sibiřské národy) podrobit Rusům, kteří chtěli mít pod kontrolou veškerý trh s kožešinami. I když s Rusy mnohokrát prohráli, odmítli se vzdát a raději přesídlili ještě dále, anebo se usadili na ledovci a nechali se unášet mořskými proudy. Roku 1742 si Rusové najali Kozáky a vyhlásili Čukčům otevřenou válku s tím, že zabijí každého muže a ženu a jejich děti roztrousí po celé Sibiři tak, aby byl jejich národ zcela vyhlazený. Kozáci však nebyli většinou schopni Čukče najít. Až ruský generál Pavlutskij prohlásil, že si s nimi poradí. Naštěstí se v neuvěřitelně hloupém manévru nechal s celou svou armádou v úzké soutěsce Čukči zajmout. Vojáci nejdříve přišli o zbraně a potom i o život. Rusové si konečně uvědomili, že bude chytřejší nechat Čukče na pokoji a tak oznámili, že země Čukčů byla dobyta a tím vše skončilo. Ale Čukče názory Rusů vůbec nezajímaly. Ve smlouvě z roku 1837 je totiž napsáno, že žádný Rus nesmí vstoupit na jejich území a že Čukčové jsou osvobozeni od placení jakýchkoli daní. Během vrcholného období Stalinovy vlády v roce 1930 se komunisté, nespokojení s výsledky znárodňování ruského průmyslu, rozhodli jít po psech. Chtěli se zbavit všeho, co připomínalo tradiční nesovětskou kulturu, což zahrnovalo i původní domorodá psí plemena. Rozhodli se, že saňoví psi patří do minulosti a že by měli být nahrazeni moderními motorovými prostředky. Tento názor zastávali do té doby, než v zemi Čukčů uvízli se svými moderními stroji ve sněhu. V tu chvíli i komunisté uznali, že psi jsou alespoň z ekonomického hlediska stále potřební. Ale místo toho, aby nechali Čukče a ostatní národy v klidu chovat psy, kteří nejlépe vyhovovali jejich podmínkám, Sověti se rozhodli reorganizovat desítky existujících severských plemen do čtyř fiktivních skupin: saňoví psi, pastevečtí psi (určení k pasení sobů), lovečtí psi pro vysokou zvěř a lovečtí psi pro malá zvířata. Neexistují však žádné doklady o tom, že by se tímto rozdělením Čukčové nějak zabývali.

Husky přežil i ruskou reorganizaci

Další reorganizační záchvat dostali Rusové v roce 1947. Sovětský kongres rozhodl, že nejsou zapotřebí vůbec žádní saňoví ani pastevečtí psi a přeorganizoval lovecké psy do čtyř nových podskupin. Pes, kterého nyní nazýváme sibiřský husky, byl vynechán ze všech těchto reorganizací. Sověti rozhodli, že tito psi jsou moc malí na to, aby něco utáhli, ačkoliv tahali saně již několik tisíc let po celé Sibiři.

Husky byli opravdu vzhledově menší než ostatní arktické rasy, dosahovali maximální váhy 50 liber, a proto jimi Rusové opovrhovali. Čukčové ale věděli, že nic nemůže nahradit jejich psy při cestovaní na dlouhé vzdálenosti. Když Čukčové potřebovali více síly, jednoduše zapřahali více psů. A díky vynikajícím bezkonfliktním vlastnostem tohoto plemene mohlo být k jedněm saním zapřaženo i osmnáct až dvacet psů najednou. Tento druh spolupráce jednoduše nebyl u ostatních severských plemen možný. Vedle toho měl sibiřský husky na rozdíl od ostatních plemen i jiné výhody. Např. se Čukčové nemuseli bát o bezpečnost svých dětí vyrůstajících spolu se psy, kteří byli vlastně členy jejich rodin. Běhali také rychleji na delší vzdálenosti při menších dávkách žrádla než jakékoli jiné plemeno na světě. A to platí pro sibiřské husky dodnes.

Malý pes s velkým srdcem

V roce 1909 se v Nome ukázal ruský obchodník s kožešinami William Goosak se svými devíti sibiřskými husky, aby se zúčastnil závodu All Alaska Sweepstakes Race. Tento známý závod se poprvé jel o rok dříve po 408 mil dlouhé trati z Nome do Candle, kde závodníci projížděli lesy, tundrou, příkrými svahy a ledovci za jakéhokoli počasí. Za 1. místo vítěz obdržel 10 000$ a to byla v roce 1909 hromada peněz, pro kterou stálo zato jet 408mílový závod. V té době bylo na Aljašce pouze pár lidí, kteří již někdy viděli sibiřany, i když bylo všude kolem mnoho jiných psů. Drsní obyvatelé Aljašky nebyli z nově příchozího Goosaka nadšeni. Většina z nich se ušklíbala nad tím, že by tito hubení padesátilibroví sibiřani měli být rovným soupeřem pro těžké zápasníky ostatních severských plemen, kteří proti nim stáli. Huskouni se jim prostě zdáli moc jemní a krátkonozí. Lidé z Nome tak radostně přejmenovali huskouny na „sibiřské krysy“. Beze strachu si Goosak najmul mushera Louise Thrustrupa, aby řídil jeho tým. Thrustrup nakonec skončil na 3. místě při pravděpodobnosti 100:1. Je pravděpodobné, že by zvítězil, kdyby neudělal vážnou taktickou chybu a nechal své psy v jedné chvíli pořádně odpočinout. Mluvilo se o zkorumpování závodu, ale nikdy se nic nepotvrdilo. Nakonec – pokud by někdo chtěl závod zkorumpovat, udělal by to tak, aby vyhrál. Vlastně bylo dobře, že sibiřani tenkrát nevyhráli. Bylo totiž prokázáno, že by díky tomu Bank of Alaska vzhledem k množství sázek, které byly proti nim vsazeny, zbankrotovala.

Na závody se tenkrát přijel podívat i mladý skotský obchodník Fox Maule Ramsay, který byl velmi nadšený z výkonu sibiřanů. Do Aljašky původně přijel se zájmem o těžařství, ale místo toho byl zaujatý sibiřany tak, že si najal loď a odplul na Sibiř, kde si koupil šedesát nejlepších psů, jaké našel. V roce 1910 se Ramsay zúčastnil závodu All Alaska Sweepstakes Race ne s jedním, ale se třemi týmy, které se umístily na 1. a 2. místě. Najednou všichni mluvili s obdivem o těchto malých psech s velkým srdcem.

Superman jménem Leonhard Seppala

Mezi nejslavnější jména v historii sibiřského husky patří jméno Leonharda Seppaly. Seppala se narodil v norské rybářské vesnici 250 mil za polárním kruhem a byl přivyklý na tuhé zimy. Když v roce 1914 emigroval do Ameriky, přirozeně si za svůj nový domov vybral Aljašku. Nejdříve začal pracovat na zlatonosných polích, později převážel různé náklady psím spřežením, ale nakonec v něm také zvítězila chuť závodit. První psy si Seppala koupil od jistého Jafeta Lindeberga. Lindeberg měl původně v plánu prodat tyto mladé závodní huskouny známému norskému dobrodruhovi Ronaldu Amundsenovi, který se s nimi chtěl dostat k pólu. Protože však propukla 1. světová válka, Amundsen musel od svého nápadu upustit. Seppala jel se svým novým týmem v roce 1914 závod All Alaska Sweepstakes Race, byl ale tvrdě poražen. Ztratil se ve sněhové vánici a jen tak tak se vyhnul hluboké propasti. Od jisté tragédie ho zachránila okamžitá reakce jeho sibiřského leadra Surggena. Seppala se nenechal touto nepříjemnou zkušeností zastrašit a rozhodl se, že to za rok zkusí znovu. Nakonec rozjel se svými sibiřany skvělou závodní kariéru, kdy vyhrál závod All Alaska Sweepstakes Race v roce 1915, 1916 a 1917 (závod byl zastaven, když Spojené Státy vstoupily do 1. světové války. Vyhrával závody nejenom na Aljašce, ale také v Nové Anglii a po celém východním pobřeží Spojených Států. Předvedl, že husky mají schopnost závodit na všech vzdálenostech, nejenom na maratonech. Dnes sibiřané vynikají v midových (středně dlouhých) závodech na 30 – 60 mil. Seppala vyhrával tak často, že byl nazýván „Supermanem“ a byl nařčen z „hypnotizování“ svých soupeřů. Ale nikdy za celou svou závodní kariéru neuhodil psy ve svém týmu. Pouze jednou musel prásknout bičem, když potřeboval, aby se psi rychle zvedli po velmi krátké pauze. Dnes je proti pravidlům, aby musheři používali na oficiálních závodech psích spřežení biče.

Záchrana přišla včas

Největší počin Leonharda Seppaly však neměl nic společného se psími závody. Psal se leden 1925. Prudká epidemie záškrtu postihla i městečko Nome na Aljašce, kde dvě inuitské děti již na nemoc zemřely. Panovala zde veliká obava, že domorodí obyvatelé, kteří proti této nemoci nemají žádné obranné látky, úplně vymřou, pokud nepřijde okamžitá pomoc. Tento příběh jsme ale již na eCanis již vyprávěli.

Hrdinové všude mezi námi – skutečný příběh opravdového hrdiny Balta

Souhlasíte, že očkování je momentálně častým tématem po celém světě? Pojďme si tedy ...

5.7.2021Psí hrdinové

Díky, Leonharde…

Milovníci tohoto plemene mohou být jedinečnému Leonhardu Seppalovi vděční. Díky němu se ze sibiřského husky stal vynikající pes, jak po stránce standardu plemene, tak i po stránce sportovní. Seppala cestoval se svými týmy napříč kontinentem a představil tak husky a sport psích spřežení tisícům lidí. Chovatelské stanice Ricker/Seppala, které pomohl založit v Poland Spring – Maine, nastavily měřítko charakteristického vzezření a temperamentu plemene.

Stejně legendární byly dvě známé chovatelské stanice v New Hampshire. Chovatelská stanice Chinook Kennels se vydala v chovu sibiřského husky vlastní cestou. Původním Chinookem byl velký „žlutý“ pes se svěšenýma ušima. „Husky od řeky MacKenzie“ byl zakoupený za tři pytle mouky v Dawson City na Aljašce roku 1898. Jeho nový majitel, Arthur Walden, jej přivezl domů do New Hampshire. Zde založil známou linii závodních saňových psů a pojmenoval svoji chovatelskou stanici Wonalancet Farm. Jak určitě tušíte, velký Chinook se stal soupeřem klasického sibiřana ve světě závodů psích spřežení. Ačkoli se sibiřan zdál být slabým soupeřem pro přerostlého Chinooka, Seppala jej přesvědčivě porazil na každém závodě. Diváci byli ohromeni krásným jednotným vzhledem sibiřanů, jejich rozmanitou a laskavou povahou a jejich schopností podávat skvělé výkony za tak málo krmení. Walden se se svým psem Chinookem vydal na antarktickou výpravu Admirála Byrda. Bohužel Chinook sám se z této cesty již nikdy nevrátil. Během své nepřítomnosti zanechal Walden svoji chovatelskou stanici v rukách schopné Evy „Short“ Seeley a jejího manžela a po svém návratu z Antarktidy jim stanici prodal. Seeley pojmenovala stanici po Chinookovi, ale navzdory této symbolické poctě upustila od chovu linie „Chinooka“, a naopak zapracovala na standardu plemene SH s pomocí několika Seppalových psů. Seeleyovi také pomohli s vývojem standardu pro aljašského malamuta. Mimochodem, „chinookští“ psi se kolem nás stále vyskytují, ale nejsou uznávaným plemenem ACK.

Chovatelská stanice Chinnok Kennels poskytla Admirálu Byrdovi psy pro jeho druhou i třetí výpravu k Jižnímu pólu. Později tato stanice trénovala husky jako pátrací a záchranářské psy pro armádu USA ve 2. světové válce a psi tak pomáhali na Labradoru, v Grónsku, na Aljašce a v Itálii. Také se zapojili do záchranářské akce zraněných vojáků v Bitvě u Ardenu.

Chovatelská stanice Manadnock Kennels, která se také nachází v New Hampshire, zvolila tradičnější chovnou strategii a použila Seppalovi psy jako svůj zakladatelský chov. Vyvinuli sibiřany pro všestranné využití: do výstavního kruhu, psího spřežení i jako společenského psa. V chovném programu, který již v této stanici trvá přes čtyřicet let, Manadnockovi psi založili standard pro vzhled a skvělý temperament u sibiřského husky.

Dnes je sibiřský husky opravdu celosvětovým plemenem. Důležité chovné programy se v současné době nacházejí v Kanadě, Anglii, Finsku, Švýcarsku, Francii, Belgii, Nizozemsku a Austrálii. Díky práci těchto a dalších tisíců milovníků sibiřanů je dnes ze sibiřského husky zdravý, nádherný a pro mnoho lidí také ideální rodinný pes.

Iveta Panýrková

Zdroj: Wikipedia.org. kniha Siberian Huskies for Dummies od Diane Morgan

Foto:  Zdroj: animationsource.org, wikipedia.com