Za hranice všedních dní: Zážitky z cestování se psem po Evropě

Období dovolených pro většinu z nás s létem skončilo, zážitky a vzpomínky nám však v paměti zůstanou. Možná vaše cesty proběhly hladce, nebo jste se při nich třeba právě díky vašim čtyřnohým souputníkům pěkně zapotili. Někoho naopak cestování do konce roku ještě čeká. Ať tak či onak, pojďte si s námi na cestování se psem zavzpomínat při čtení našeho nového rozhovoru.

Marta Janko je majitelkou fenky Aljašky, kříženky Jack Russell teriéra a stafordšírského bulteriéra. Společně s ní a svým manželem během studií procestovala část Evropy. Nasbírali tak zkušenosti týkající se cestování a ubytování se psem na Slovensku, v Dánsku a v Anglii. Plány jim nepřekazil ani Covid či Brexit, i když občas se o to některá z těchto událostí pokusila.

Aljaška je šestiletá kříženka, je bílé barvy a narodila se v České republice. Dostala se k nám proto, že se jí jako štěňátka zbavovali majitelé, u kterých přišla na svět. Po prvním týdnu, kdy byla u nás, jsme zjistili, že je od narození hluchá. Nejprve jsme si mysleli, že na nás pouze nereaguje. Oči nám otevřel jeden příbuzný, který poznamenal, že měl kdysi bílého kocoura, který byl hluchý, což bylo geneticky spojené právě s bílým zbarvením. Domněnku, že by tomu tak mohlo být i u Aljašky, nám záhy potvrdil veterinář.

Získání Aljašky předcházela jedna smutná událost. Chodila jsem tehdy na Slovensku do útulku venčit americkou pitbulteriérku, která mi přirostla k srdci. Měla jsem již vše připravené a byla těsně před její adopcí. Asi týden před tím, než jsem si ji měla odvést, ji nechali utratit. Měla totiž strach z mužů, protože byla týraná přítelem svojí předchozí majitelky, což v útulku věděli. Nerozumím tomu, proč tedy umožnili cizímu muži, aby ji přišel vyvenčit. Jak se dalo předpokládat, pokousala ho. Když jsem si pro ni dva dny nato přišla, jen mi suše oznámili, že už není. O dva měsíce později jsme se dozvěděli o Aljašce a bylo rozhodnuto, že ona se stane součástí naší rodiny.

Když byly Aljašce necelé tři měsíce, studovala jsem na Slovensku a můj manžel, tehdy ještě přítel, v Dánsku. Odjely jsme s Aljaškou v létě na čtyři měsíce za ním do Dánska. Ještě neměla první očkování proti vzteklině a bylo to možné na základě prohlášení veterináře, že do té doby nepřišla do styku s volně žijícími zvířaty druhů vnímavých ke vzteklině. Zároveň máme pro Aljašku pas, takže kontrolou na hranicích Dánska, které tam probíhají namátkově, jsme prošli bez obtíží.

Poté jsem se vracela na Slovensko, Aljaška jela opět se mnou a strávily jsme tam spolu rok. Poté jsme odjeli studovat magisterský program do Anglie a prozatím poslední cesta pak směřovala do České republiky. Aljaška s námi absolvovala všechny tyto cesty a s nimi spojená stěhování.

V té době již Aljaška splňovala všechny podmínky pro cestování do zahraničí, takže po této stránce byl přesun bezproblémový. Připravovali jsme se zejména na cestu trajektem. Při nákupu lístků je třeba nahlásit počet lidí i zvířat. Existuje více druhů trajektů, které se liší v tom, zda zvíře může být s majitelem na palubě, nebo musí zůstat v autě. My jsme auto neměli, nicméně trajekt, na kterém by mohla být celou dobu s námi, je noční a jede mnohem delší dobu. Začíná a končí také v jiných místech, než jsme potřebovali, na cílovou stanici nejsou napojené vlaky dál. Tento trajekt je také podstatně dražší a platili bychom navíc za kajutu, kde by mohla být Aljaška s námi.

Na každou cestu jsme našli lidi, kteří nabízeli sdílenou jízdu. S nimi jsme se dohodli, že nás vezmou na trajekt a psa jsme nechali u nich v autě. Od trajektu jsme pokračovali vlakem.

Nebyli jsme jediní, kdo zvolil tento způsob. Aljaška zvládla všechny cesty trajektem moc dobře, je zvyklá být sama doma, i auta má ráda. Má je spojená s výletem, takže když venku někdo otevře dveře auta, nejradši by si hned naskočila. Jednou dokonce strávila cestu trajektem v autě s dalšími psy a kočkou. Myslím si, že v tomto případě měla trauma spíše ta kočka. Ale byla ve své přepravce na přední sedačce, zatímco psi byli připoutaní vzadu, takže se k ní nemohli dostat.

Pokud je na trajektu zvíře v autě, řidič dostane nálepku na přední sklo, takže je zřejmé, ve kterých autech jsou zvířata, případně kolik. Celá cesta trvá okolo hodiny a člověk musí na rozdíl od zvířete z auta odejít. Někteří lidé tato pravidla obcházejí, viděla jsem několik lidí s batůžkem, ve kterém měli psa na palubě. Pokud byli psíci dostatečně malí a disciplinovaní, prošli okolo kontroly a strávili cestu se svým páníčkem. To ale to není náš případ, Aljaška by totiž chtěla všechny pozdravit a olízat.

Jelikož jsme splnili všechny podmínky, nemuseli jsme naštěstí řešit například karanténu, do které by Aljaška šla. Jednou se nám však stalo, že ji očkoval jiný než náš běžný veterinář, zapsal špatné datum, přeškrtnul ho a přepsal. Na hranicích nám nevěřili, že jsme si datum nepřepsali sami, a očkování nám neuznali. Možností byla buď karanténa nebo neprodleně ve francouzském Calais sehnat veterináře, který to zkontroluje, případně Aljašku přeočkuje. Zjistili jsme, že je to celkem velký byznys, mají za tímto účelem jednoho veterináře, který tato přeočkování dělá, a to i v neděli právě kvůli turistům. Vzpomínám si, že tento úkon stál tehdy přibližně 90 eur.

Moc se nám tam líbilo, bohužel ale velkou část našeho pobytu trval Covid. Byl tam celkem tvrdý lockdown, bylo možné chodit ven se psem jen do určité vzdálenosti od bydliště.  Aljaška si také přivezla panický strach z veterinářů, již ulici před veterinou se vzpírá a nechce tam jít. V prvních covidových vlnách platilo pravidlo, že majitel nemohl jít se psem k veterináři do ordinace. Odevzdal ho sestřičkám před ordinací, ty ho odvedly veterináři a poté zase přivedly ven. Nemohli jsme se tomu vyhnout, jelikož jsme potřebovali přeočkování před cestováním a také jí čistili anální váčky, což je bolestivé. Jelikož Covid trval celkem dlouho a nikdo nevěděl, kdy skončí, netroufli jsme si ošetření odložit na dobu, až to celé přejde.

Vraceli jsme se na přelomu první a druhé vlny Covidu a zároveň na začátku Brexitu, takže panoval značný zmatek. Absolvovali jsme s Aljaškou částečně cestu z Anglie zpět vlakem. Cestou je několik přestupů a možností vyvenčení. Zajímavé však je, že v Anglii i v Evropské unii je pes vesměs ve vlaku povolený, ale zákaz platil v Eurotunelu spojujícím Anglii s Francií. Navíc právě kvůli probíhajícímu Covidu v té době nefungovaly spolehlivě ani dopravní společnosti. Mezi lidmi se projevila podnikavost a chuť pomáhat, což bylo výhodou i pro nás. S jedním člověkem jsme se domluvili na převezení věcí za úplatu, jiný z Anglie do České republiky dovezl nás i s Aljaškou. Jeli jsme s pánem v dodávce, který současně přepravoval v kufru v kleci dva obrovské psy. Byl to hodně negativní zážitek, jelikož je za celou dobu během 24hodinové cesty nevyvenčil, přestože jsme ho na to opakovaně upozorňovali. Odpovídal nám, že si majitel, který s námi nejel, nepřeje, aby jejich klece otevíral. Při vyložení v Čechách byli živí, ale museli se cestou počůrat, možná pokálet. Na hraničních přechodech se zajímali jen o to, zda mají psi všechna razítka v pase, ale o to, jak jim cestou je, už bohužel ne. Je mi jasné, že to nebyl ojedinělý případ, ale věřím, že většina majitelů je zodpovědných a nic takového by nedopustili.

Děkuji ti za příjemný rozhovor a přeji vám krásné zážitky z dalších společných cest!

Simona Šimíčková

Foto: archiv Marty Janko