Vzhůru do Rokycan!

Jezdíte rádi na výstavy? Pak zkuste tu rokycanskou a nebudete litovat! I když je „jenom“ krajská, mohla by směle konkurovat i leckteré jiné akci vyššího typu. A letos, proběhne už její 55. ročník. A vy můžete být u toho!

Krásné prostředí, skvělá organizace, příjemný personál a navíc každoročně ukázkové počasí – to je Podbrdská krajská výstava v Rokycanech! A když k tomu připočtete ještě vysokou úroveň rozhodčích, obrovské množství pohárů a dalších cen, nespočet stánků a doprovodné akce, tak u toho prostě nemůžete chybět. O své dojmy z předchozích ročníků se s námi podělila mezinárodní rozhodčí Michaela Čermáková a vyzpovídali jsme rovněž Annu Čechovou, na jejíchž bedrech leží celá organizace.

Z pohledu Míši Čermákové, jedné z rozhodčích…

Tak nevím, přátelé, jestli vůbec tušíte, jak krásná je krajská výstava psů v Rokycanech!

A jak se nám na výstavách v Rokycanech líbí? No posuďte sami…

Rok s rokem se sešel a my jsme zase zamířili do Rokycan, abychom se přesvědčili, že ty přepychové minulé výstavy nebyly náhoda. Stále jsme měli v živé paměti skvělou organizaci s milým přijetím, naprosto úžasné posuzovatele, spoustu odměn a vychytané závěrečné soutěže… Opravdu to byly moc příjemné výstavy, ale stejně jsme měli trochu podezření, že ta laťka, kterou si pořadatelé nastavili, byla trochu moc vysoko; že se překonat prostě nedá. Kdo je blázen do výstav, ten si všímá každé maličkosti, vnímá všechno – od plynulé přejímky psů a parkování přes optimální velikost kruhů, spokojenost rozhodčích, možnost nákupů psích nezbytností a občerstvení (tedy ten nápad s autem plným zmrzlin se vám fakt povedl) až po čisté toalety. Opět to všechno fungovalo; a k tomu zase počasí jak vymalované… Jak to ti rokycanští asi dělají? Že by měli nějakou dohodu se svatým Petrem?

Jsou vystavovatelé, kteří nad „neCACovými“ výstavami ohrnují nos, ale získat krajského vítěze v konkurenci třiceti jedinců (krátkosrstá čivava) je podle mě slušný úspěch. Ono vlastně mít na takové regionální akci účast téměř pětiset psů je také poněkud nestandardní, že? A to, že tu probíhají klubovky kavkazanů, jihoruských ovčáků a středoasiatů asi také nebude náhoda, no a sponzoři, kterých tu mají každoročně požehnaně, se také neženou do nanicovatých akcí…

K tomu si přidejte poháry za vítězství v každé třídě, poháry za krajské vítěze, poháry za finálové soutěže včetně junior a senior handlingu…i tohle je totiž ukazatelem báječné výstavní pohody, když se jdou dospělí lidé pobavit do finále. Prostě pro tu úžasnou legraci předvedou sebe a pejska a vítězství přijímají jako něco navíc, co vlastně není ani moc důležité.

Raději uděláme dobře krajskou výstavu než průměrně národní! 

Vyhledala jsem Aničku Čechovou, která stojí v čele rokycanské kynologické organizace, a překvapila ji otázkou, kdy že se od nich dočkáme výstavy národní. Chvíli se na mě upřeně dívala a pak řekla: „Víš, co? Raději uděláme dobře krajskou výstavu než průměrně národní.“

Tak jo, milí pořadatelé, dělejte dál takhle krásné výstavy a my vystavovatelé vám slibujeme, že se budeme rádi vracet.

Lahůdka pro kavalíry King Charles španěly        

A nemohu nezmínit, že jedině v Rokycanech se dá získat pohár v Memoriálu Karla Melky, což je soutěž pouze pro kavalíry, kterou jsme poprvé před třinácti lety s Luďkou Siegrovou na této výstavě jménem klubu kavalírů zavedly. Pan Karel Melka (chovatelská stanice Kamelka) byl jedním z prvních chovatelů kavalírů u nás a na jeho počest jsme si dovolily tento memoriál vyhlásit.

O vítězství se mohou ucházet psi a feny, kteří zvítězili ve svých třídách; tedy krajští vítězové, vítězové tříd dorostu, mladých a veteránů se v závěrečném finále střetnou o pohár (psi a feny zvlášť), který je výjimečný proto, že se dá získat pouze na této výstavě, pořádané jedenkrát za rok.

Napište si do kalendáře!

Na závěr bych ráda připomněla, že letos 9. června budou už na 53. krajské výstavě v Rokycanech přihlášené pejsky posuzovat paní Tichá a Košťálová a pánové Havelka, Václavík, Vondrouš… To je skvělá sestava! Tak co říkáte? Přijedete? Já tedy určitě!

Z pohledu Aničky Čechové, předsedkyně organizace…

I my jsme vyhledali Aničku Čechovou, i když jen elektronicky…

Paní Čechová, rokycanská výstava má dlouholetou tradici, prozraďte nám, prosím, něco z její historie.

U úplných začátků výstav v Rokycanech jsem bohužel nebyla. Kynologii se věnuji od roku 1980, kdy jsem si od paní Řapkové pořídila svého prvního pejska – bobtaila, a tím se to vlastně všechno rozběhlo. Od ní mám veškeré informace o začátcích výstavnictví v Rokycanech. Ať už se pořádaly pod její taktovkou nebo je organizoval pan Mach. Výstavy se konaly na různých místech – na cvičáku, na zahradě restaurace Střelnice nebo v areálu zimního stadionu. Některé jsem zažila jako divák. Bylo to ale tehdy samozřejmě o něčem jiném.

Ve vaší režii se tedy výstava pořádá už více než dvacet let, jaké byly začátky a co všechno se za tu dobu změnilo?

Od roku 1996, kdy jsem byla pověřena vedením organizace, jsme parta přátel, která má jednoho koníčka, a to pejsky. První výstavu jsme organizovali hned v roce 1997 v tehdejším domě dětí a bylo přihlášeno celkem sto třicet psů. Postupem let však počet přihlášených jedinců značně narůstal. Bylo to také asi i tím, že nám výstavy pomáhali rozběhnout rozhodčí a dobří přátelé ze Slovenska – pan Prieložný, Meszároš a Havelka. Od té doby jsme už ale překročili i hranici pěti set vystavovaných psů. Je to však jako všude, počty zase trochu klesly, ale stále máme okruh vystavovatelů a rozhodčích, kteří se do Rokycan rádi vracejí. Myslím, že na tom má také velký podíl dobrá parta, kterou mám okolo sebe, velké prostory letiště a hlavně to, že nám většinou přeje počasí.  Snažíme se, aby si vystavovatel mimo poháru za vítězství a hezkých zážitků odvezl i nějakou pozornost. Je třeba poděkovat všem sponzorům a jsme všem vděčni za každou maličkost, kterou nám dají. Před časem u nás míval klubovou výstavu klub ruských plemen. Vloni to byla plemena polský nížinný ovčák, podhalaňský ovčák a moskevský strážní pes. Jsme velice rádi, že se k nám ob rok vrací klubovka kavalírů, což je parta báječných lidí okolo Běly Sochorové a Míši Čermákové.

Kolik času zabere organizace takové výstavy, jako je ta vaše a jak dlouho dopředu se musíte zabývat vším potřebným? 

Rozhodčí se musí dohodnout už rok dopředu, protože máme třeba i sto třicet plemen, tak musíme sehnat posuzovatele s co nejširší aprobací. A s přípravou samotné výstavy začínáme postupně už od začátku roku. Vyřizují se různá povolení, žádosti, shání se sponzoři, propagace, ale to hlavní probíhá samozřejmě až kolem uzávěrky. Přestože nemáme vlastní prostory, tak se snažíme pro vystavovatele zajistit co nejlepší podmínky, aby se u nás cítili dobře a spokojeně a rádi se k nám vraceli.

Tak to jste mi v podstatě odpověděla i na otázku, jak to, že je to u vás každým rokem tak bezvadné, že byste mohli konkurovat i leckteré výstavě vyššího typu. Plánujete letos nějakou novinku, doprovodnou akci či zpestření?         

Před časem jsme pozvali agiliťáky a ti předváděli, co všechno se svými psy umí a následně si to mohli vyzkoušet i sami vystavovatelé. Děvčata pak vybrala „šikulu Podbrdské výstavy“ zvlášť mezi dospělými a mladými vystavovateli. Neustále se snažím něco vylepšovat, ale znáte to – není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Každý rok si vymýšlím nějakou ptákovinu, jak říkají kolegové. Letos mi ale nápady nějak došly. Co kdyby se o to pokusili vaši čtenáři a něco navrhli a poradili?

V Rokycanech již tradičně posuzují rozhodčí zvučných jmen, jistě od nich máte i nějakou zpětnou vazbu. Jak oni každoročně hodnotí organizaci a průběh celé akce? Vybavuji si, že na vaše výstavy rády jezdívaly i legendy ze sboru rozhodčích…

Máte pravdu, byly to legendy v pravém slova smyslu, někteří už mezi námi bohužel nejsou – pánové Nachtigall, Syřiště, Mojžíš, Bechyně, Findejs atd. A dobří přátelé ze Slovenska, které jsem již jmenovala – pan Prieložný, Meszároš a Havelka. Stále je na co vzpomínat. Myslím, že většina rozhodčích, které pozvu, a mohou přijet, jsou u nás spokojeni.

Co vám osobně „Rokycany“ daly a vzaly? Pojí se s touto výstavou i nějaký pro vás nezapomenutelný zážitek?

Zážitek, na který občas vzpomínáme s panem Václavíkem, je z první výstavy na letišti, kdy nad kruhem kavkazáků přeletěl roj včel. Tyto akce mi daly nezapomenutelná setkání se známými lidmi, které třeba celý rok nevidím a tady to pak vypadá, že jsme se viděli nejdéle před týdnem. A co vzaly? Na vše špatné je lepší zapomenout a to se díky partě přátel opravdu daří.

Zkuste naše čtenáře, potencionální vystavovatele a také diváky nalákat na letošní již 55. ročník vaší krajské výstavy. Proč by všichni měli přijet právě k vám?  

Vážení přátelé, přijeďte se přesvědčit, zda jsme vše připravili k vaší naprosté spokojenosti. Vždyť máme všichni jednoho krásného koníčka a to jsou pejskové. Proč tedy neudělat něco pro to, abychom si po skončení výstavy mohli společně říci: „To byl krásný den strávený s přáteli!“

Foto: archiv KO Rokycany a Míši Čermákové