Výstavy jsou o dokonalé souhře člověka a jeho psa!

Chtěli byste se zdokonalit ve vystavování svého psa a nevíte, kam se obrátit nebo kdo by vám s tím mohl pomoci? Pak tu pro vás máme skvělý tip a jednu takovou báječnou pozvánku! Tak se na to pojďme společně juknout!

Sympatická Michaela Čermáková řadu let nejen sama nadšeně vystavuje své psy, ale také působí jako mezinárodní rozhodčí z exteriéru pro několik společenských plemen. Setkávat se s ní můžeme rovněž po boku Franty Šusty, se kterým provozují výstavní tréninky a napsali spolu na toto téma i velmi vyhledávanou knížku „Vystavování je hra“. Ke komu jinému byste se tedy měli vypravit, chcete-li si osvojit um profi handlerů? Takže kam to bude, paní Čermáková?

Tak dlouho, kam mi paměť sahá. První můj pes byl špic bez PP (psal se rok 1966, tenkrát se „papíry“ moc neřešily) a už tehdy mi bylo líto, že s ním nemohu na výstavu. Chodila jsem špice okukovat na klubovky a různé jiné akce a mrzelo mě, že můj úžasný Roby, který byl skoro stejný jako ti v kruhu, na výstavu nesmí. Pak jsem si pořídila kavalíra; tentokrát už jsem věděla, že to bude čistokrevný pejsek, a jela na svoji úplně první výstavu do Liberce. Od pana rozhodčího jsme v kruhu dostali pokyn: „dejte těm psům sedni! Musí sedět jako vojáci…“ No, nevím, moc jsem nad tím nepřemýšlela, ale výstavní atmosféra byla tím, co mi chybělo ke štěstí – adrenalin v čisté podobě, spousta stejně postižených lidí, kteří se sice vůbec neznali, ale zato si spolu krásně popovídali… No jak říkám, pecka! A já byla chycena na „do smrti“.

V klubu kavalírů jsem od roku 1987 pomáhala výstavy chystat, dál jsem se výstav účastnila v pozici vystavovatele a se dvěma pejsky (Woody Květ Sakury a Alfi Sylena) jsem si vyběhala i C.I.B.

V roce 1992 jsem pískala svoji první výstavu a teď, minulou neděli v Rokycanech, svoji poslední. Po třiceti letech se kruh uzavřel.

To je zajímavá otázka. Většinou se mně lidi ptají, jaký pes u mě dostane výbornou známku... Čím jsem starší, tím víc mě baví sledovat dokonalou souhru dvojice pes a člověk. Miluji okamžiky, kdy mi do kruhu nastoupí holka s fenkou, která na ní může oči nechat. Že neběží jako stroj a nestojí jak sádrový trpaslík? To pro mě nic neznamená, naopak, tyhle „gypsové figury“ trénované na špalcích u mě zaručeně vyvolají žaludeční nevolnost. Jakpak asi ta výstavní příprava probíhala? Pozitivní motivací rozhodně ne. Takže – radostné předvedení psa na volném vodítku, krásný, přirozený postoj, pěkně zvládnutá prohlídka zubů a úsměv od ucha k uchu – obou. Jen bych poprosila, aby nedošlo k nedorozumění, že radostný projev neznamená nevycválaný jedinec, který projde celý kruh po zadních, obtěžuje ostatní psy a při detailní kontrole mi čumákem málem vyrazí zuby, to není výstavně připravený pejsek, ale rozmatlaný froc.

Ano, a tuhle aktivitu miluji. Co může být krásnějšího než skvělý výsledek mojí pedagogické práce, který je patrný již po několika lekcích? Představte si, že mi v pátek na plac přijde člověk, který si plete pravou a levou ruku se psem na kšírách a flexině a v neděli střihne ta samá dvojice „Téčko“ jako profi handler… Naprostá úžasnost, která mě nikdy nepřestane bavit.

Teď v létě mám pár kurzů v autokempu ve Zbýšově u Kutné Hory pro začátečníky i trochu pokročilé a pak jeden začátkem srpna s Frantou Šustou, se kterým již sedm let učíme výstavní předvedení s využitím pozitivní motivace, které především navštěvují lidi s pejskem, který se třeba na výstavě zklamal a teď ho do kruhu nikdo nedostane. Tam figuruji jen jako tichý pozorovatel Frantovy práce a jako rozhodčí, která říká, co bych potřebovala vidět… No, a František těm lidem vysvětlí, jak to se psem mohou nacvičit. Zase super zábava, tedy alespoň pro mě, ale lidé si to taky užívají, ne že ne!

Nic světoborného to není. V pátek se projdeme po lesních cestách, aby si psi i lidé na mě zvykli a v sobotu a v neděli budeme učit pejsky výstavní chůzi a postoji na zemi nebo třeba i na stolku, také kontrola zubů a tolerance dotyku cizího člověka je důležitá a pohyb ve skupině, na ten nesmím zapomenout; no a nakonec to bude taková zkouška v podobě „jako výstavy“, abych i já viděla, jak se nám to povedlo.

Na mých kurzech není nikdy víc pejsků než osm až deset, takže mám dost času se každému pečlivě věnovat, sledovat, co se mu líbí a s čím se naopak nehodlá smířit. Někdy problém vyřeší exkluzivní pamlsek, jindy oblíbená hračka nebo pusa od majitelky, každý je trochu jiný a lidi, co je doprovází, také, takže je to i hodně o přístupu všech zúčastněných. Tyhle víkendové kurzy nejsou o tom, že budeme pejsky neustále drilovat a trénovat až do naprostého vyčerpání, ale o pochopení, jak to funguje a čemu je dobré se třeba vyhnout. Takže ano, pro každého více méně na míru šitý výstavní trénink.

Všechno, co pak budeme potřebovat na výstavě. Kenelku nebo výstavní klec, aby si pejsek mohl mezi cvičením v klidu odpočinout, křesílko nebo alespoň deku pro sebe, pamlsky ve dvojí kvalitě, to znamená ty normální a pak něco, za co bude pes ochoten „zatančit vídeňský valčík i s přídavkem“, misku na vodu a výstavní vodítko a pro sebe pohodlné oblečení a boty, ve kterých se nám bude dobře chodit. Není toho mnoho, ale je potřeba na nic z výše jmenovaného nezapomenout.

Tu knížku jsme s Frantou sepsali proto, že už nás nebavilo každý kurz opakovat tu samou teorii. Dbali jsme na to, aby se knížka dobře četla a aby v ní bylo všechno, co by měl handler vědět, než se pustí do výstavní přípravy psa. Je tam krásně popsaný „rozhovor o pěti větách“, na kterém je celý výcvik postavený, jsou tam vyjmenovány největší chyby, které může člověk na výstavě udělat a naopak zmiňujeme i to, co dokonale pejska na výstavu připraví… Tedy nejen psa, ale i jeho člověka, protože bez dokonalé souhry obou to nejde. V knížce jsou popsány i situace, ve kterých se může vystavovatel ocitnout, několik veselých příběhů a na závěr krásně popsané metody jak vést trénink. Myslím, že se nám to docela povedlo a s radostí sleduji naše čtenáře, jak jim to v kruhu skvěle šlape. Pro čtenáře eCanis a naše studenty je knížka o 50 Kč levnější.

Tak všichni se nemusí hned hlásit, ať se přijedou do kempu 23. 7. 2022 jen podívat, jsou vítáni, protože na výstavách jsou také diváci... A pokud se jim bude tenhle „výcvik“ líbit, mohou se přihlásit na některý další.

Moc děkuji a sama si píši do kalendáře.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Michaely Čermákové, Jitka Metličková, Mirek Fabiánek