Výstavní poradna – Musím se psem s PP na výstavy?

Slyšeli jste už někdy o tom, že pes rodokmenem musí být prezentován na výstavách, ale vám se do toho vůbec nechce, a tak raději risknete koupi štěněte bez PP? Podobný tok myšlenek proudil i hlavou jednoho našeho čtenáře, který však nelenil a požádal nás o vysvětlení.

Pořízení štěněte je v každé rodině jistě velkou událostí, které, doufejme, že ve většině případů předchází jeho velmi pečlivý výběr. Leckde zazní i úvaha nad tím, zda by budoucí člen domácnosti měl být s průkazem původu nebo bez něj, když přece majitelé ty výstavy absolvovat nebudou. Nebo se na ně s čistokrevným psem opravdu jezdit musí? Pojďme si to tedy všechno společně objasnit a podrobněji rozebrat.

Dotaz: V dohledné době plánujeme pořízení štěněte a s ohledem na cenu zvažujeme, zda s PP nebo bez PP. Pořád se v tom nějak neorientujeme. V žádném případě nechceme chodit na výstavy a rodokmen pak vlastně k ničemu nepotřebujeme. Máme tedy do psa investovat vyšší částku, i když nemáme tyto ambice a může nás následně někdo nutit vystavovat?

Zdravím a děkuji za dotaz, na který neodpovídám poprvé. Mnoho lidí se domnívá, že průkaz původu neboli rodokmen či „papíry“ je dobrý pouze pro chov nebo výstavy, jiní jsou zase přesvědčeni, že PP zaručuje, že bude jejich štěně zdravé a dlouhověké a najdou se i takoví, kterým chovatel společně s pejskem předá i informaci, že z mimina vyroste interchampion, protože jeho tatínek i oba dědečkové vítězili na výstavách.

Průkaz původu není jen cár papíru

Začala bych tedy od začátku – průkaz původu je doklad o tom, že vaše štěně pochází z rodičů, kteří splnili podmínky pro chovnost, jeho zrození je evidováno v chovatelském klubu a chovatel splnil všechny předepsané administrativní úkony, které nařizuje ČMKU nebo jiná zastřešující organizace; nic víc a nic méně.

Takže co z toho pro nás vyplývá – rodiče našeho štěněte jsou oba typickými představiteli stejného plemene a patrně mají i předepsaná zdravotní a genetická vyšetření, protože naprostá většina chovatelských klubů bez těchto dokladů psy nebo feny do chovu nepustí. To ovšem neznamená, že i štěně bude bezvadné; vždyť i dvěma naprosto zdravým lidem se může narodit nemocné děťátko...

A nyní k výstavám…

Těch se může (nikoliv musí) zúčastnit každý zdravý pes nebo fena s PP starší čtyř měsíců. Na výstavě se od rozhodčího dozvíte, jak je na tom váš pejsek s exteriérem, tedy jestli jeho vzhled odpovídá standardu plemene a zdali i jeho povaha je pro danou rasu typická. Z přítomných jedinců pak posuzovatel určí toho psa, který se standardu nejvíc blíží. Tituly, které se na výstavách zadávají, zhodnocují v jisté míře i chovnou cenu psa.

Na výstavy musíte chodit pouze v případě, že máte tuto povinnost zakotvenou ve smlouvě, kterou jste podepsali při převzetí štěněte nebo pokud chcete mít ze svého psa chovného jedince a klub pro uchovnění trvá na několika výstavních oceněních. Většinou se jedná o předvedení na výstavách vyššího typu nebo na těch pořádaných klubem, a zadaná známka by neměla být horší než VD (velmi dobrý).

S PP v každém případě

Tedy – pejska s PP si pořiďte v každém případě, máte alespoň záruku, že si kupujete štěně daného plemene a že vám z něj nevyroste „půl běs, půl ďas“, který se vámi zvolené rase bude jen málo podobat. V chovateli získáte rádce a většinou i kamaráda, který vám vždycky rád poradí; říká se tomu chovatelský servis a většina opravdu dobrých chovatelů jej bez řečí poskytuje.

Než podepíšete kupní smlouvu, důkladně si ji prostudujte, abyste se pak nedivili, k čemu všemu jste se zavázali… A ty výstavy? Opravdu nejsou pro pohodové soužití s vaším pejskem potřeba.

Ukázka z knížky „Vystavování je hra“

Nezvyklé chování ve výstavním kruhu

„Občas se na výstavě setkávám s jedincem, většinou jde o psa menšího plemene, který se v kruhu „zasekává“, tedy po úvodním vběhnutí na koberec se zarazí a odmítá udělat jediný krok kupředu. Z reakce vystavovatele poznám, jestli je to pro jeho psa běžné chování nebo jde o náhodu – ten, který se zatuhnutím svého psa počítá, jej většinou popadne do náruče a pár kroků ho poponese. Pes pak většinou sám uběhne alespoň několik metrů, než znovu zkamení. Majitel, kterému tohle jeho pes předvedl poprvé, jej většinou táhne za krk jak sáňky v létě a vzrušeným hlasem mi sděluje, že vůbec nechápe, co se to s jeho Arčínkem stalo, tohle ještě nikdy neudělal, doma přece lítá jak urvaná větev a ještě před chvílí se honil před halou se psím kamarádem. Vysvětlení bývá prosté – pes není na výstavu dobře připraven a nezvyklé prostředí kruhu, které v něm vyvolává paniku, řeší tím, že zkamení. (Samozřejmě, že se může také jednat i o povahově vysoce labilního psa, ale takový jedinec pochopitelně na výstavu ani do chovu nepatří.)

I když je to složitější, než přemluvit splašeného janka, že v kruhu nečeká žádný predátor a ani na něj nespadne z ničehož nic obloha. V takovém případě jsme při tréninku postupovali velmi pomalu, pejsek byl odměňován za každý souvislý krok, pokud si tedy pamlsek vůbec vzal, a při sebemenším zatuhnutí jej vystavovatel nechal stát a sám pokračoval v chůzi kruhem, jako by se nic nestalo.“

 Míša Čermáková

Michaela Čermáková

Ilustrační foto: Martina Irglová, archiv CHS Eldorádo Lipí, Jarmila Bartošová