Výlet do zoo aneb Den, kdy jsem našla příbuzné

Tak je na čase to tady tak trochu odlehčit, co říkáte? A je libo „tvrdá“ realita všedních dní nebo spíš víkendová fikce s trochou zamyšlení na závěr? Nakonec posuďte sami, na co všechno byste mohli přijít a čím se obohatit při „obyčejné“ návštěvě jedné nejmenované zoologické zahrady…

Někdy člověk touží po nějaké změně. Po vytržení z každodenní rutiny, po netradičním zážitku, který nám otevře oči, rozšíří obzory a připomene, že svět je plný rozmanitostí, tajemství a chlupatých zvířat, která umí zírat hluboko do naší duše. A tak jsem jednoho slunečného dne zcela dobrovolně, bez nátlaku a jen s lehce cynickým očekáváním, vyrazila do zoo…

Říká se, že výlet do zoologické zahrady je ideální pro rodiny s dětmi. Nemám děti. Ačkoliv po dnešním dni začínám mít podezření, že bych v některých výbězích mohla nějaké neplánované a nepříliš vzdálené příbuzné v klidu najít.

Život v zajetí…

Vchod do zoo byl přeplněný. Davy, kočárky, křik, slunce v zádech. Atmosféra připomínala festival. Jen místo pódia tu byl stánek s cukrovou vatou a místo zpěváků tu vystupovali lachtani. První překvapení přišlo u pokladny. Vstupné bylo vyšší než letenka do Polska. Ale co bych pro kulturu a kontakt s přírodou neudělala, že? Mírně jsem se orosila a projela kartu platebním terminálem. Zaplaceno, uff. Prošla jsem turniketem a vstoupila do světa, kde lidé chodí po asfaltových cestičkách a zvířata po umělé trávě. Kdo je tu vlastně v zajetí?

Opice a hadi, byla jsem i tady

Hned u opičího pavilonu jsem si připadala dost zvláštně. Mimo jiné i proto, že jeden šimpanz měl na hlavě plastovou lahev, druhý demonstrativně jedl banán a třetí si na mě ukazoval, jako bych byla nějaký výstavní kus. A možná jsem i byla. Jejich výběh měl totiž velké skleněné stěny, skrz které mohli pohodlně sledovat nás – dvounohé návštěvníky s mobily a popcornem. Najednou jsem si nebyla úplně jistá, kdo je tu komu vlastně atrakcí.

Pavilon plazů jsem prošla poměrně rychle. Ne proto, že bych se bála hadů, ale protože tam bylo dusno, jakoby se tam plazila i samotná sauna. Zato u slonů jsem se zastavila o poznání déle. Imponovala mi jejich klidná síla, jejich pomalé, důstojné pohyby a jemný smutek v očích. Jeden slon se na mě zadíval tak dlouho, že jsem měla skoro nutkání mu říct „promiň“ – za beton, za mříže, za selfíčka návštěvníků. A trochu i za lidstvo obecně.

I důstojnost je pojem relativní        

Posunula jsem se až k výběhu lvů, kde jsem očekávala silný zážitek. Lev, král zvířat, symbol odvahy a moci. Místo toho mě přivítalo líné chrápání. Lev ležel rozvalený na boku, jazyk vyplazený, ocasem občas mávl, jako by odháněl myšlenku na jakoukoli aktivitu. Pokud bych chtěla vidět někoho, kdo takto tráví odpoledne, nemusela bych za to platit horentní vstupné – stačilo by jít na návštěvu ke strýci Karlovi v neděli po obědě.

U výběhu tučňáků jsem zažila kulturní šok. V televizi vypadají čistí, elegantní, jako malí pánové v černobílých fracích. Ve skutečnosti páchli jako rybí trh po polední směně a hádali se o kus ledu, jako kdyby šlo o poslední parkovací místo v centru Prahy. Přesto byli fascinující – jejich groteskní pohyb, neuvěřitelná zvědavost a totální ignorace lidské přítomnosti mi připomněly, že důstojnost je relativní pojem.

Pak přišly surikaty…

Ach ano, surikaty! Malé, hbité, přehnaně ostražité. Stály na zadních, sledovaly okolí jako malí vojáci. Vypadaly, že kdyby měly přístup ke Googlu, zjistily by moje rodné číslo i to, kde jsem dneska zaparkovala. Jeden okamžik jsem dokonce měla podezření, že mě sledují dlouhodobě. Možná pracují pro nějakou tajnou službu. Každopádně nejvíc zvídavých pohledů jsem za celý den dostala právě od surikat. A od jedné starší paní, která si myslela, že jsem ošetřovatelka a ptala se mě, kde se tady dají koupit lístky na krmení žiraf.

Jako ta medvědice    

Závěr patřil tradičně obchodům se suvenýry. Plyšáci, magnetky, klíčenky. A samozřejmě dětský koutek, ve kterém si děti mohou hrát na malá zvířátka – skákat, běhat a vydávat různé zvuky. V tom největším hluku se směrem ke mně obrátil malý kluk a slyším, jak říká:  „Tati, ta paní vypadá úplně přesně jako támhle ta medvědice.“ A víte co? Neurazilo mě to. Naopak. Ta medvědice totiž vypadala náramně spokojeně. Ležela na zádech, drbala si břicho a ignorovala celý svět. Doslova si hověla před zraky všech. A v tu chvíli jsem jí záviděla.

A co z toho všeho plyne?

Cestou domů jsem přemýšlela. Ne o tom, co jsem viděla a za celý den zažila, ale o tom, co to o nás říká. Možná, že chodíme do zoo nejen proto, abychom viděli zvířata. Možná tam chodíme proto, abychom si připomněli, odkud vlastně pocházíme. A že ten tenký rozdíl mezi „člověkem“ a „zvířetem“ je často jen otázkou úhlu pohledu – a mříží, které nás od sebe dělí. A někdy ani to ne.

Michaela Weidneová

Foto: Pixabay