Vybraní z osmičky – labradorský retrívr

Všestranný a milý společník, tak takového ho většina z nás asi zná. Je to ale především pracovité plemeno, které je hojně využívané nejen v myslivosti, ale především v záchranařině a v dalších odvětvích kynologie. Řeč je o dalším „vybraném z osmičky“, a tentokrát je jím labrador.

Není pochyb o tom, že labradora zná asi každý člověk. Vždyť je to pes, který, když se na vás dívá, jako by se usmíval. A přesně takového ho vidíme i my, ale jak na toto oblíbené a v současné době poměrně početné plemeno nahlížejí jeho skuteční majitelé? Pojďme se na to zeptat jednoho z nich, konkrétně paní Kateřiny Fričové...

Silný, klidný a vytrvalý pes, který systematicky, radostně a jemně přináší střelenou zvěř z pole, z vody i z lesa a to za každého počasí. Je dobře ovladatelný, pracovitý, bystrý, má výborný nos, vynikající předpoklady především pro vodní práce a je to všestranný a milý společník. To všechno je labradorský retrívr.

První labradorku jsem vybírala podle charakteristiky plemene, četla jsem knížky, články, komunikovala jsem s chovatelem své první fenky už před jejím narozením a zamilovala jsem se do něho, do jeho povahy a vlastností.  Před ní jsem měla patnáct let jako životního parťáka a sportovce německého ovčáka, fenu s PP a když nastal její čas, tak jsem si přála mít dalšího psa, který miluje život, zábavu, vodu, cestování, aporty, má rád děti, lidi, zvířata, je stále veselý a energický. No, a fakt, že se s labradorem vydám cestou „lovečiny“, mě tenkrát vůbec nenapadlo.

Nesetkala jsem se s takovými případy. Lidem, kteří mají problémy se základní ovladatelností svého psa, doporučuji obrátit se co nejdříve osobně pro rady, ukázky a další doporučení na zkušené (ideálně své) chovatele, jejich přátele, vybrané výcvikáře a vůdce. Psa jednoduše nezabaví sebevětší zahrada, prostory, když na ní bude trvale sám, bez zaměstnání mozku, bez možnosti přístupu k rodině, bez výletů, plavání a další zábavy. Žádný problém se nepřeklene věkem, naopak se může stupňovat a přerůst v nenávratno. Labrador je nejraději svému majiteli nablízku a je to přinašeč. Setkávám se s lidmi, kteří se retrívrům maximálně věnují, pracují s nimi v honitbách, cestují, užívají si akční život, začleňují psa do svých rodin – pro mě jsou to velice zajímaví lidé, kterých si velice vážím. 

Myslím, že každý chovatel by měl mít trvalý kontakt s novými majiteli svých odchovů, pomáhat jim, stát se jejich další rodinou a přítelem. Stejně jako mně pomohli moji chovatelé a další báječní přátelé. Prodejem štěněte nemá končit zájem a pomoc, také sám chovatel by si měl vybírat zájemce o svá štěňátka velmi pečlivě a zájemci by měli volit pečlivého a slušného chovatele, který se k nim při prvním problému neotočí zády a snaží se dělat navíc maximum nepovinného vedle podmínek chovnosti (DNA testy, RTG loktů, ramen a pracovně nebo sportovně vést dané jedince, upevňovat jejich vlohy) a užívat si skvělý, rozmanitě zábavný život po boku svých chovných i nechovných jedinců. Vizitkou slušného chovatele je právě komunikace, trvalý zájem o své odchovy, chovatelský servis, poradenství, celková péče o psy, o veterány ve smečce, jejich pohoda, radost, energie, socializace, soužití ve smečce i v rodině, zdraví a také to, že je má stále doma na spokojené dožití. To je pro mě chovatel.

Psy jsem měla ráda od narození, vyrůstala jsem u prarodičů a dalších přátel svých rodičů se psy.

Na fotce jsem s bernardýnem – fenkou Belou, která patřila tetě a zahrála si v seriálu „My z konce světa“. Narodila jsem se v Jizerských horách a často pobývala v Krkonoších na Horních Mísečkách u rodiny. Prarodiče měli v průběhu života doma krom malého hospodářství (slepice, králíky, kočky) i skvělé psy. Foxteriéra, pak fenku voříška, dál černou fenu německého ovčáka a anglického kokršpaněla, se kterým jsem už jako dítě začala chodit do Svazarmu.

U babičky a dědy jsem se učila, co je to soužití se psem, co obnáší chovatelství, péče o zvířata a co znamená mít psa jako šťastného parťáka. Chodili jsme často na túry po horách, sledovali a zakrmovali zvěř a já mohla prožít ten báječný vztah pes a jeho rodina. Od malička jsem nejvíc obdivovala německé ovčáky.  Svůj první sen jsem si splnila po letní brigádě u lesních závodů na chatě Smědava. Rodiče mi dovolili ovčáka, do bytu, do rodiny. Podmínkou bylo si na jeho pořízení a částečnou péči vydělat, dostatečně ho zabavit, věnovat se mu, chodit na cvičák, který byl nedaleko. Jinak mě coby nezletilou plně zaštítili a podporovali.

Pro svou mírnější povahu se fena stala časem i mou průkopnicí do světa canisterapie, která mě velice zajímala. Canisterapii jsem měla možnost provozovat v ústavu sociální péče (a to jak v denním, tak i v celoročním stacionáři), docházeli jsme do nemocnice na oddělení radiační onkologie a dále k postiženým dětem a mladým lidem.

S labradorkama  jsem složila canisterapeutické zkoušky, získaly jsme certifikát u Helppesu v roce 2009 a ke všem našim akčním zábavám – myslivecké kynologii (pod vedením chovatelů Áji, dále myslivců ze spolku Tři jedle, kde jsem členem), výletům, túrám a aportům v různých terénech, jsem se rozhodla pravidelně dobrovolně a nezištně docházet do dětského domova, pár víkendů jsme strávily v terapeutické komunitě závislých dětí a mladých lidí, dál jsme chodily do Centra sociální péče (denního i celoročního), navštěvovaly postižené děti v jejich domácím prostředí a další klienty v domově důchodců.

Iveta Panýrková

Foto: archiv Kateřiny Fričové