Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

V ten den se zrodil dívčí sen…

Uplynulo devět let ode dne, kdy se devítiletá Sandra poprvé jela podívat do Orlických hor na nejtěžší závod musherů u nás – Šediváčkův long. A v ten den se zrodil v dívčím srdci velký sen. A jak to bylo dál...?


V ten den se zrodil dívčí sen…
Panýrková Iveta 17.2.2019 4199x Děti a juniořiMushing

Přesně měsíc po svých osmnáctých narozeninách se Sandra Hutařová postavila na start jednoho z nejtěžších musherských závodů v Evropě. Jednou z podmínek je totiž právě plnoletost, jinak by snad tato mladá a statečná dívka startovala již daleko dříve. Co vše tomuto splněnému snu předcházelo, jsme se zeptali právě Sandry...

Sandro, tobě se celkem nedávno splnil veliký sen. Dokázala jsi se svými psy dokončit jeden z nejtěžších závodů psích spřežení v Evropě – Šediváčkův long. Pověz, jaké byly tvé pocity po dojetí do cíle?

V ten den se zrodil dívčí sen…

Ano, nedávno jsem dojela Šediváčkův long. Jet tento závod bylo mým snem od mých devíti let, kdy jsem se ho poprvé zúčastnila jako divák. Můj otec se rozhodl, že mi pomůže si ho splnit a za to mu budu navždy vděčná. Nastal čas a my se na závod vydali. Věděli jsme, že to nebude žádná sranda a také se podle toho přichystali. Když pak ale nastal poslední den závodu a já s holkami naposled startovala, měla jsem strach, že pro mě bude nekonečný, ale nebylo tomu tak. Ve chvíli, když jsem dojela do cíle, jsem byla nadšená, že už jsem zpět a spolu s mými fenkami jsme to zvládly. Byla jsem šťastná, ale zároveň vyčerpaná, takový pocit nejde popsat, ten se musí zažít.

Po kolikáté jsi startovala, kterou kategorii jsi jela, ale hlavně představ nám své čtyřnohé hrdiny.

Se psy závodím pouhou čtvrtou sezonu. Začala jsem canicrossem s naší nejstarší fenou a jak jsme pořizovali další psy, jezdili jsme na jaře a na podzim na trojkolce a v zimě na saních. Postupem času se smečka rozšiřovala a v současnosti mám čtyř spřežení. Celkem jsem se za tu dobu zúčastnila asi dvaceti závodů. Na jednom závodě se však většinou startuje dvakrát – poprvé v sobotu a pak ještě v neděli. Takže startů za sebou máme už okolo čtyřiceti. Kategorie se dělí podle plemen psů, počtu psů a délky trasy. První čechohoračku jsme si pořídili v létě 2011 v Bohumíně, a to fenku Grace. Ve dvou a půl letech jsme ji nechali nakrýt a z prvního vrhu si nechali další fenku – Aischen. Se dvěma jsem jezdila sprinty na trojkolce, ale věděla jsem, že se třemi bych jezdila lépe. Tak mi taťka koupil třetí fenku Aranku (Arku). A začaly jsme pravidelně závodit. Když se taťka přesvědčil o tom, že mé rozhodnutí jet Šediváčka se nezměnilo, začali jsme přemýšlet o čtvrté fence. Chtěli jsme si opět nechat něco ze svého vlastního chovu, ale protože věk pro účast na Šediváčkově longu je limitován i u psů, a to minimální hranicí osmnácti měsíců, museli jsme si pořídit fenku jinde. Mě i taťkovi se víc líbí černí plašťoví ČHP, ale ve vrhu, ze kterého jsme štěně chtěli, se narodily jen žlutobílé feny.

Byla jsi jediná s tímto národním plemenem nebo zde závodili ještě další čeští horští psi? A jak si toto plemeno stojí právě mushingu?

V ten den se zrodil dívčí sen…

Na Šedivákovi jsem s tímto plemenem startovala jen já. Na jiných typech závodů se s plemenem český horský pes setkávám minimálně, ale setkávám. Toto plemeno většina majitelů používá na závody kratších tratí – tzv. sprintů. Minimum lidí jezdí v dnešní době delší tratě – midy. ČHP si většinou lidé pořídí jen jednoho pejska nebo dva a s těmi pak sportují. Málokdo však toto plemeno využívá do zápřahu s větším počtem psů, je to i finančně náročné.

Ujet takovou vzdálenost po hřebenech Orlických hor není rozhodně procházkou růžovým sadem. Řekni nám, s čím ses nejvíce potýkala?

Šediváčkův long se jel již po třiadvacáté v Deštné v Orlických horách ve dnech  22. – 26. ledna 2019.  Závod dostal své jméno jako poctu po tragicky zemřelém psu jednoho z pořadatelů nultého (později prvního) ročníku v roce 1997. Tenkrát, den před startem utekli pořadateli Pavlu Kučerovi dva psi, z nichž jeden – sibiřský husky jménem Šedivák bohužel byl u vzdálené vesnice zastřelen místním občanem. Navzdory tomu byl závod odstartován, ale na památku této smutné události byl pojmenován jednou provždy jako „Šediváčkův long “.

Ano, není to vůbec jednoduché. Letos bylo dokonce více sněhu, než je potřeba. Když trať neznáte, jste ještě takoví nadšení, protože nevíte, kdy už jste na konci a kdy ještě ne. Pokud už ale trať znáte, máte více strachu. Třetí den, tedy v pátek jsem byla už na trati zoufalá. Věděla jsem, jak daleko jsme od bivakování a navíc páteční počasí se moc nevydařilo. Velkou část dne sněžilo. Když jsme dojely na bivak, měla jsem strach, aby holky byly v pořádku, nebyla jim zima a také aby se jim nic nestalo. Když jsme vystartovaly poslední den a holky se rozeběhly, věděla jsem, že to dokážeme (že ony to dokáží). Jsem na svoje fenky hrozně moc pyšná.

Jak ses na tak obtížný závod připravovala? Přeci jen nepatříme mezi země, kde je neustále dostatek sněhu.

V ten den se zrodil dívčí sen…

To máte pravdu. Na Vysočině, kde bydlíme, sníh příliš není, a když je, tak než vytáhneme saně, roztaje. Na závod jsem se začala připravovat již od září, chodila jsem běhat. Pro psy však bylo září teplé, takže začít jsme mohly až v říjnu. Jezdila jsem třikrát až čtyřikrát týdně jednu hodinu. Koncem listopadu jsem jezdila tři a okolo Vánoc čtyři až pět hodin s třicetikilovým závažím na čtyřkolce. Mezi tréninky jsme jezdily na závody. V říjnu do Hrobu a do Radíkova. V listopadu pak Stochov a Běleč. V Bělči se fenky nakazily kašlem, takže jsme čtrnáct dní nemohly trénovat. Protože u nás pořád nebyl sníh, tak jsme se v lednu vydaly na závody do Míseček, abych si vyzkoušela jízdu na saních, a týden na to jsme jely do Abertam na tří etapový závod 85 km dlouhý. Mezi tréninky taťka sháněl povinnou výbavu. Snažili jsme se minimalizovat váhu. Ta je 7 kg na psa. Pro nás tedy celkem 28 kg. Vezla jsem plastové misky, na spaní jsem měla místo stanu žďárák atd. Protože jsme si nebyli jistí kvalitou srsti našich psů, na noční bivak jsme jim koupili izolační oblečky, ale i přes veškeré snahy o co nejnižší váhu, jsme se nedostali pod 36 kg.

No, pane jo, to je pro obyčejného člověka neznalého tohoto sportu opravdu náročné. Nicméně Sandro, řekni mi, jaké závody máš ještě za sebou? A čeho si nejvíce vážíš?

Nejvíce mám za sebou asi sprintů (nejkratších tratí). V části loňské a v celé letošní sezóně jsem přesedlala na midy (delší tratě). Důvodem této změny byla příprava na long (nejdelší). Nejvíce si vážím svých psů za to, co pro mě udělali a dělají, a také obrovské podpory mého otce, který mi se vším okolo nich pomáhá. Sehnal mi všechny fenky, všechny stroje, které potřebuji a co jde, tak nám i sám vyrobí. 

Je jasné, že v takovém závodu jde vždy o souhru mezi psy a musherem. Jak tedy upevňuješ svůj vztah se svými „čechohorandami“?

S nejstarší fenou Grace máme asi nejprohloubenější vztah. Vždy když přijdu ze školy, snažím se jít za psy a všechny je pozdravit tak, aby žádná nežárlila. Každá z našich fen má jiné priority. Jedna ráda dělá psí kusy a chová se furt jak štěně, jiná ráda aportuje a další miluje drbání. Každé se snažím dát to, co má nejraději. Pokud to jde, tak každý večer, když holky nakrmí taťka, zajdu ke každé do boudy postupně a chvíli se tam s ní mazlím. A podpořit je před závodem a pochválit po něm je pro nás také typické.

Ještě jsem se nezeptala, jak vypadá péče o psy během takového závodu a to včetně odpočinku a krmení.

V ten den se zrodil dívčí sen…

Péče o psy musí být nadstandardní, nemůžu si dovolit třeba na závodech zkoušet nový druh granulí, když nevím, co to s nimi udělá. Před samotným závodem je nutné fenky důkladně napojit, aby byly zavodněné. Aby ji určitě vypily, je lepší udělat vývar. Pokud je závod hodně dlouhý, jako byl třeba Šediváček, tak třeba v půlce trati zastavím a dám psům kousek špeku, což je pro ně rychlým zdrojem energie. Na závody je lepší brát s sebou kvalitní maso s trochou granulí, než jen suché krmení. Hodně podstatné je však to napájení, aby psi neměli potřebu na trati hledat vodu.

Moc děkuji za krásné povídání. Na závěr mi, prosím, ještě prozraď, na které závody se v probíhající sezóně ještě chystáš?

Letos plánuji už jen plynule dokončit sezónu, asi už se nám ale naskytne jen jeden závod. Pomalu budu holkám zkracovat tratě na trénincích, aby „vyšly“ z kondice. Od září pak začneme sprinty a uvidíme, co bude dál.

Děkuji ti za rozhovor.

Kam dál ...