Trénink slepic je vlastně terapií!

Že jste ještě nikdy neslyšeli o chicken campu? V zahraničí je trénink s domácími druhy zvířat běžným způsobem výuky trenérů psů nebo trenérů zoologických zahrad. U nás je to tak trochu novinkou. A my jsme si vyzkoušeli na vlastní kůži, jaké to je trénovat vlastní slepičku!

Kdo to kdy slyšel, trénovat slepici??? První zmínky o tzv. chicken campech, které se celkem běžně pořádají v zahraničí, jsem slyšela někdy v roce 2008. V té době jsem začínala pracovat s klikrem a své dosavadní „svazarmovské” kynologické zkušenosti jsem se snažila přetransformovat podle moderních metod především za použití shapingu. A vždycky jsem si říkala, že nějaký ten „trenažér,” tedy zvířátko, na kterém se to naučím, si jednou pořídím. Ale člověk míní a osud mění. S morčetem to úplně nevyšlo (nebylo z pracovního chovu), slepičky jsem nějak nestihla správně socializovat, takže spolupráce s nimi nebyla možná (jo, byly vážně zlé), a tak jsem opravdu s nadšením přijala pozvání Jitky Ščučkové na chicken camp, který letos pořádala ve svém výcvikovém centru v Křečovicích. A byl to vážně zážitek! 

Příprava je základ 

Připravit takové slepice pro trénink ale není žádná legrace! Pokud máte doma plný kurník a říkáte si, že můžete začít trénovat, tak se opravdu mýlíte. Než se takový chicken camp může pořádat, je třeba nejprve vybrat správná zvířata a ta opravdu kvalitně na trénink připravit. Aby se trenéři na místě mohli něco naučit, je nezbytně nutné, aby slepičky byly správně socializované, zvládaly rušivé vlivy prostředí, byly schopné v takových podmínkách pracovat, a hlavně musejí mít zvládnuté základy shapingu. Musejí umět nabízet chování, musejí mít vůli pracovat a přijímat odměny. Tedy – musejí být tzv. naklikané.  

Vycvičený kůň i krkavec 

O to všechno se zde stará Jitka Ščučková a s přípravou chicken campu jí pomáhala kolegyně Jiřinka, která si vzala na starost hlavně teorii a přípravu části kuřátek. Jitka má ke zvířatům velmi blízko, ať už ke psům, koním nebo slepičkám. Její koně umějí spoustu triků, mluvící krkavec Eda samozřejmě aportuje, mimo to skáče přes překážku, chodí slalom mezi nohama a obíhá kužel a zřejmě i spoustu dalších věcí. Kdyby měla víc času, nepochybuji o tom, že by ho naučila počítat a možná i psát.

A tak se do Křečovic sjelo několik trenérů psů a koní, kteří se rozhodli naučit se něco nového a zdokonalit se ve svých dovednostech. Každý měl jiné očekávání a všichni si nakonec odvezli nejen nové zkušenosti, ale především obrovské poznání sebe sama.

V čem je trénink slepic jiný? 

Moderní trénink založený na pozitivních metodách tvarování chování zvířat není ničím novým, většina nás, trenérů psů, už se s něčím podobným někdy setkala. Trénovat slepice je ale překvapivě o mnoho komplikovanější! Na jednu stranu je to velmi rychlé, na stranu druhou je třeba obrovské sebekontroly a dodržování pravidel. 

Čistota prostředí a sebekontrola v hlavních rolích 

Trénink slepic se odehrává na čistém stole, a každé jedno upadnuté zrníčko (které mají trenéři v odměňovacích miskách) pochopitelně odvede pozornost slepice od tréninku. Proto je třeba mít vždy po ruce asistenta, který čistotu prostředí udržuje. Další důležitou věcí je ticho a klid. Slepice je prostě pták, je to plaché zvíře, a v rušných podmínkách by nedokázala pracovat. To klade velké nároky nejen na diváky, ale hlavně na trenéra. Osobně jsem zvyklá trénovat na vysokých vlnách emocí, ale chválit slepici je jednak zbytečné, a jednak kontraproduktivní. Při svém prvním tréninku jsem tedy měla největší problém udržet své emoce na uzdě, a jak se říká, prostě držet ústa. A nejen ta. Zakázané jsou veškeré další zvuky a samozřejmě i prudké pohyby. Sebekontrola je při tréninku slepiček prostě základem!

Obrovská rychlost, ale za jakou cenu? 

Zatímco pes vám toho hodně odpustí, u slepice jde trénink o mnoho rychleji, ale zato budete za každou chybu okamžitě potrestáni. Byla jsem velmi překvapená tím, že po třetím kliku je u slepice chování prakticky upevněné. To, co se pes učí, řekněme, deset lekcí, umí slepice za půl minuty. Ale pokud se omylem ukliknete, můžete začít zase od začátku! Na vlastních chybách to není tolik vidět, jen se na konci tréninkové lekce divíte, proč se to nepovedlo. Ale když máte tu možnost sledovat ostatní trenéry při práci, tak zpozorujete každé jedno chybné kliknutí a je opravdu úžasné sledovat, jak rychle se chyba stane a jak moc vás za ní slepice dokáže potrestat. Sebekontrola je tedy alfou a omegou i v tomto směru. Klikat musíte rychle, ale správně. A především musíte mít opravdu dobrý plán tréninku a k němu ještě několik záložních plánů, co budete dělat, když... 

Malé zvíře, malá kritéria 

Zatímco u psa jsme celkem zvyklí na to, že dokáže vymyslet i složitější řetězec chování sám, a i s méně schopným trenérem se naučí komplikovaný cvik, u slepic tomu tak vážně není. Trénink musí probíhat opravdu postupně a je nutné dávat si nízká kritéria a odměňovat každý malý pokrok. Jinak slepice upadne do fáze frustrace a ukončí práci. Nejdůležitější je tedy správné načasování. A zase jsme u toho, pokud uděláte chybu a kliknete pozdě nebo vůbec, můžete se opět vrátit na začátek. Rozhodující je samozřejmě i délka tréninku. V rámci našeho vzdělávání jsme dělali trénink trvající několik minut, protože bylo (hlavně pro nás, trenéry) důležité, abychom končili úspěchem. Daleko vhodnější pro slepičky by ale byly minutové nebo maximálně dvouminutové tréninky.

Zachytávání i lákání 

Osobně jsem zvyklá používat spíše výrazy shaping a luring, tedy tvarování a navádění, ale názvosloví nechme stranou. Stejně jako se psem, i se slepičkami se dá jít oběma cestami. A možná ještě více a citlivěji, než při tréninku psů, je třeba obě metody kombinovat. Během víkendu se trenéři učili obě varianty, tedy vlastně všechny tři. Poznali obtížnosti tvarování i navádění, a především se učili tyto dvě metody podle potřeby vědomě střídat, aby se vzájemně doplňovaly a vedly nakonec k úspěchu. A to byla opravdu těžká zkouška! Jak už jsme si řekli, slepice chápe velmi rychle a téměř každému se během tvarování povedlo zacyklit v nějakém obtížném bodě. A místo toho, aby trenér rychle použil metodu navádění, tak ve finále naklikal omylem vlastně úplně jiné chování, než bylo původním záměrem. 

Jak mi to šlo?  

Ach jo, je to těžší, než jsem čekala. Za první úspěch jsem slepičku nadšeně pochválila (a vyděsila), pak jsem bezradně rozhodila rukama (a vyděsila ji podruhé). Potom jsem nestihla kliknout včas, a nakonec jsem klikla dvakrát chybně. Takže můj první trénink byl trochu katastrofa. Ačkoliv se považuji za schopného trenéra a na poli sportovní kynologie slavím prokazatelné úspěchy, na chicken campu jsem moc nezářila. Takže zpátky nohy na zem, trochu se zamyslet sama nad sebou a hlavně - udělat si na další trénink pořádný plán! Sebekontrola, holka, opakuj si to pořád dokola! Chvílemi si říkám, že to není ani tak o tréninku, jako o psychoterapii.

Při teoretické přípravě, která je nedílnou součástí chicken campu, jsem tomu moc nevěřila, ale je to opravdu tak. Trénink jako takový je zde až v té druhé roli. A ani sebešikovnější trenér, který neovládá vlastní psychiku, slepici trénovat prostě nedokáže. Sebeovládání, kázeň, dobré emoční naladění a hlavně pokora jsou prvními a nejdůležitějšími předpoklady úspěchu.

Druhý trénink už byl o poznání lepší a sama na sobě pozoruji velkou změnu v osobním nastavení. Nepamatuji si, že bych někdy trénovala v takové koncentraci, aby se mi podařilo vypustit všechny ostatní myšlenky a soustředit se jen na slepici. Tedy na trénované zvíře. Byl to opravdu velmi intenzívní prožitek a výsledek se brzy dostavil, slepička oběhla kužel. Tak možná nebudu taková marná.

Trénink bez očekávání (a bez frustrace) 

Očekávání je asi to, co naše tréninky psů komplikuje nejvíc. Dobře si nastavit plán je sice nutné, ale my předem nikdy nevíme, jakou rychlostí se budeme v tréninku posouvat. A zklamání, které někdy z nepodařeného (z našeho pohledu) tréninku vyplyne, je frustrující jak pro nás, tak pochopitelně především pro psa. U slepiček je tomu trochu jinak. Tam nám jaksi ambice dostat se za půl roku na IGP3 chybí, a tak trénujeme s úplně čistou hlavou. Ano, každý se samozřejmě potěšíme, když nám slepička oběhne kužel a ostatní trenéři tleskají..., ale pokud se to nepovede, tak se nic neděje. Vlastně naopak! Pokud se to nepovede, tak máme možnost poučit se ze svých chyb, takže nám to opravdu nevadí. Je to neskutečně osvobozující pocit a už samotný přístup k tréninku a naše emoční rozpoložení jsou opravdu úplně jiné. To je určitě jednou z věcí, kterou bych po této zkušenosti ráda do svých tréninků zakomponovala. Tedy kromě těch všech zmíněných výše. 

Zkušenosti ostatních trenérů 

V krátké pauze po obědě sedíme s ostatními trenéry a sdělujeme si svoje poznatky. Co nám chicken camp dal a vzal? V zásadě se všichni shodujeme na tom, že musíme svoje tréninky dost radikálním způsobem změnit. Všem nám chybí potřebná sebekontrola, koncentrace, soustředění na správné načasování a hlavně plán a potřebné podplány. Jak přiznal jeden muž (ano, muž, slyšíte správně – nejenže tam jeden byl, ale ještě ke všemu přiznal chybu!), bylo to drsné setkání s vlastním egem.

Asi nikdo z nás nečekal, že to bude tak těžké a že nám to ukáže, jak špatně (po téměř všech stránkách) jsme vlastně až doteď trénovali. Jak moc je pes tolerantní, jak moc nám odpouští, a že jsme vůči němu dost kritičtí místo toho, abychom se zamysleli nad vlastními chybami. Protože jak řekla jedna trenérka a moje kamarádka, i když to nemá ze své hlavy: „Zvíře je vždy jen tak dobré, jak dobrý je jeho trenér.” Tedy jak dobrý je jeho trénink. A na příkladu špatného klikání slepicím si všichni uvědomujeme, že zřejmě někdy špatně klikáme i chudákovi psovi, a potom se na něj ještě hněváme, že to nechápe. Na slepici se ale nehněval nikdo! Zkrátka byl to opravdu velmi intenzívní zážitek plný sebepoznání a také jsme se shodli na tom, že odjíždíme emočně naladěni na slepice. A že si všichni chceme nějakou domů pořídit!

Otázkou k zamyšlení nyní zůstává, zda to byl víkend o tréninku, nebo o psychoterapii. Protože na vstup do vlastního nitra, který jsme zde všichni zažili, rozhodně dlouho nezapomeneme! A něžný vztah ke slepicím nám asi už také zůstane.

Katka Houšková 

Foto: Katka Houšková