Světec, kterého milují psi

Vraťme se spolu zpět do časů legend, do doby, kdy se víra snoubila s odvahou a naděje se rodila i v těch nejtemnějších chvílích. Vzpomínáte si, kdo je patronem psů? A je to skutečně tak? Připomeneme si jeden zapomenutý, ale o to silnější příběh – o muži, který neváhal pomáhat tam, kde ostatní prchali. O světci, jenž rozdával útěchu a naději v dobách moru. A také o věrném psovi, který mu zachránil život. Seznamte se se svatým Rochem – patronem nemocných, poutníků a především všech psů.

Ve stínu barokních sloupů, na nárožích kostelů i v tichu starých kaplí se občas objeví nevelká, ale dojímavá socha. Muž se zjizvenou nohou, v prostém šatě, s očima obrácenýma k nebi. A vedle něj pes – s bochníkem chleba v tlamě, věrně sedící u nohou svého pána. Mnozí projdou bez povšimnutí. Ale ti, kteří znají příběh svatého Rocha, se zastaví. Pokloní se. Usmějí se. Protože právě zde, v kameni ztělesněný, stojí ochránce všech pejsků. Tento článek vás vezme na cestu staletími – do časů morových epidemií, zázraků, věrnosti a obětavosti. Do života muže, který se nebál pomáhat… a psa, který se nebál milovat.

Legenda, která přežila mor i staletí

Socha sv. Rocha z roku 1751 před kostelem Panny Marie Vítězné na Bílé hoře v Praze

Když se řekne „svatý“, vybaví se nám často postava zahalená v rouchu, s gloriolou nad hlavou a výrazem odtažné zbožnosti. Jenže Rochus byl jiný. Nebyl to pouze muž víry. Byl to muž činu. Muž, který neváhal vstoupit tam, odkud ostatní prchali. A který si svou svatost nevysloužil zázraky na nebi, ale každodenním hrdinstvím mezi nemocnými, opuštěnými a zoufalými lidmi. Podle legendy se narodil kolem roku 1295 ve francouzském Montpellier. Jeho rodiče byli bohatí a zbožní, a už od narození byl Roch výjimečný – na hrudi měl prý zrozený kříž. Když mu zemřeli rodiče, rozhodl se pro radikální krok. Vše, co po nich zdědil, rozdal chudým. Oblékl poutnický plášť a vydal se do Říma.

Ale tato pouť nebyla jen fyzická. Byla to i pouť duchovní. A hlavně, byla to pouť služby. Na své cestě totiž Roch narážel na města sužovaná morem – krutou, neviditelnou nemocí, která vylidňovala ulice a lámala lidské duše. Zatímco ostatní prchali, Roch zůstával. V Akvapendentě, Římě, Ceseně, Rimini i Piacenze se staral o nemocné. A lidé si všímali, že se kolem něj dějí věci zvláštní – že jeho přítomnost přinášela uzdravení. Prý znamením kříže léčil ty, kteří už byli odepsaní. Neznamenalo to, že by se ho mor netýkal. Nakazil se také. A právě tehdy se zrodila nejdojemnější část jeho příběhu.

Pes, který zachránil světce

V Piacenze se Roch nakazil morem tak vážně, že se rozhodl odejít do ústraní. Byl pokrytý bolestivými vředy, sotva se udržel na nohou. Odešel k řece a zhroutil se pod skalním převisem. Tam, daleko od lidí, čekal na smrt.

A tam ho našel pes.

Ano, obyčejný – nebo spíše neobyčejný – pes z blízkého statku. Možná kříženec, možná lovecký pes, kdo ví. Ale rozhodně ten nejvěrnější přítel, jakého si člověk může jen přát. Každý den nosil Rochovi v tlamě kus chleba, který ukradl ze stolu svého pána. Lízal mu rány, přinášel vodu z potoka, hřál ho svým tělem. A Roch – opuštěný světec v horečkách – se díky němu pomalu začal navracet k životu.

Lidé se ho stále báli. Viděli jen nemocného, zjizveného muže. A když se pokusil znovu vkročit do města, vyhnali ho kamením. Ale pes zůstal. Nepřestal. Byl jeho ošetřovatelem, ochráncem, přítelem. Ne proto, že by věděl, že Roch je svatý. Ale proto, že měl srdce.

Bratři navždy

Roch se díky péči tohoto psa uzdravil. Společně pokračovali dál. Ale příběh neskončil šťastně. Svatý muž byl v další části své cesty považován za špeha a byl uvězněn. Strávil pět let v žaláři, kde žil v modlitbě a odříkání. Když byl na pokraji smrti, přišel kněz – a poznal ho. V jeho utrápené tváři poznal toho, kdo kdysi uzdravoval nemocné. Byl to Rochus. Zemřel patrně ve svém rodném Montpellier, možná v onom vězení. Nevíme jistě. Ale víme, že jeho ostatky jsou od roku 1485 uloženy v benátském kostele San Rocco. A kousek z nich se dostal i k nám – do svatovítské katedrály v Praze.

Papež Urban VIII. ho prohlásil za svatého. Jeho památku slavíme 16. srpna. A Jan Pavel II. ho jmenoval patronem automobilistů. Ale ti, kteří znají jeho příběh, vědí, že Roch je hlavně patronem nemocných, poutníků... a také všech pejsků.

Socha, která mluví beze slov

Na Lomnickém náměstí – a možná i ve vašem městě – stojí morový sloup. A pod ním Roch. Ne v lesku zlata, ale v pokoře kamene. Zjizvený, skromný. A vedle něj pes – ten stejný, který mu kdysi nosil chleba. Drží ho v tlamě i teď. Díky sochaři i času zůstali spolu. Navždy. Není třeba být věřící, aby se člověk u této sochy zastavil. Protože to není jen náboženský symbol. Je to připomínka odvahy, věrnosti a lásky. Roch i jeho pes v sobě nesou poselství, které přesahuje víru. Mluví jazykem činu. Mluví jazykem dobra.

Patron, který chrání naše mazlíčky

V naší republice není mnoho míst, kde by byl Roch uctíván stejně tak jako ve Francii. Ale přesto ho najdete. Občas na obraze, občas v kamenné kapličce. A vždy s psem. Protože pes k němu neodmyslitelně patří. Jeho přítel, zachránce, symbol.

Ať už se na svatého Rocha obracíte s modlitbou, nebo mu jen pošlete tichou myšlenku, vězte, že bdí nad všemi našimi chlupatými kamarády. Nad těmi, kteří nám léčí srdce, když bolí. Nad těmi, kteří nás milují bez podmínek.

Možná si 16. srpna vzpomenete. Možná položíte u sochy kytičku. Nebo jen pohladíte svého psa po hlavě a řeknete mu, že ho máte rádi. I to stačí. Protože i takový úsměv je poděkováním Rochovi a jeho čtyřnohému příteli.

Příběh, který nikdy neumírá

Svatý Roch nás učí, že i v nejtemnějších časech může svítit světlo naděje. A jeho pes? Ten nám připomíná, co to znamená věrnost. Nezištná. Bez podmínek. Beze slov. A právě to činí tento příběh tak krásným. Je to příběh člověka a psa, kteří se našli ve chvíli, kdy byli nejvíce zranitelní. A už se nikdy neopustili.

Ať už jste věřícím, milovníkem psů, nebo prostě jen člověkem, který má rád dobré příběhy – ten o svatém Rochovi vás zasáhne. Protože ukazuje, co všechno dokáže láska. A to je něco, co nikdy nezrezaví. Ani po sedmi stech letech.

Iveta Panýrková

Foto: I. Panýrková, wikipedia.com