Sibiřský husky prostě nemůže neokouzlit!

Myslíte si, že se sibiřský husky se dá dělit na pracovní a výstavní linii, jako je tomu třeba u jiných plemen? A jak správně pečovat třeba o srst, aby byla jako u plyšového medvídka? Pokud vás zajímá nejen toto, ale také další věci ohledně chovu a výchovy těchto severských „fešáků“, pak je tento rozhovor určený právě vám…

Při mém pátrání po internetu, kdy jsem usilovně hledala, s kým udělám rozhovor o plemeni sibiřský husky, jsem narazila na web chovatelské stanice OF KIM'S DREAM. Webové stránky mě zaujaly nejen kvůli skvělým fotografiím nádherných psů, ale také pro text, který jsem tam našla. Řekla jsem si „ano“, zde to dělají s láskou. A měla jsem pravdu! Rozhovor se sympatickou a srdcem otevřenou majitelkou paní Petrou Pliskovou mě opravdu velice bavil. A bylo mi upřímně líto, že jsem ho po dlouhém povídání musela ukončit. Jinak by byl nekonečný. Pevně věřím, že se bude líbit i vám.

Plemeno, které nám učarovalo hned v začátcích našeho chovu, byl bílý švýcarský ovčák. V té době byl ale název jiný, a to americko-kanadský bílý ovčák. My jsme si pořídili štěňátko, kluka z prvního narozeného vrhu v České republice. Plemeno to bylo neznámé, ale jeho vzhled, co se postavy týká, znal snad každý z nás, protože má mnoho společného s německým ovčákem. Dokonce v úplných počátcích chovu tohoto plemene na přelomu 19. a 20. století se jednalo vlastně o bílé jedince plemene německý ovčák. Historii si jistě každý dokáže na internetu dohledat, tak bych spíše popsala jeho povahu. A to tak, jak s ní máme zkušenosti my. Jedná se o rodinného psa, který je velmi přátelský, učenlivý, který miluje lidi a rád pracuje. Je to ovčácké plemeno, takže má vlohy i pro práci se stádem. Dokáže věrně čekat na svého pána a u toho pohlídat i dům. Jeho inteligence ho předurčuje k tomu, že se velmi dobře a snadno cvičí, a tak ho můžeme doporučit i začátečníkům, kteří s kynologií teprve začínají.

V naší chovatelské stanici jsme odchovali desítky štěňátek bílého ovčáka, která jejich majitelé využívali ve všech možných kynologických aktivitách. A to od canisterapie, agility přes záchranářský či služební výcvik až po tanec se psy apod. Posbírali i spoustu výstavních titulů a neztratili se ani v pracovních soutěžích. Co nám ale vždy dělalo největší radost, bylo, když se dostali do milující rodiny a viděli jsme, že jsou šťastní. Což ale nevylučovalo výše napsané.

Vše začalo tím, když jsme se v roce 2003 přestěhovali na Vysočinu. Našli jsme nedaleko města Hlinska krásné místo k bydlení se psy. Město Hlinsko leží na rozhraní dvou krajinných oblastí a to CHKO Žďárské vrchy a CHKO Železné hory. Zvlněný ráz Českomoravské vrchoviny, cca 600 m. n. m. je ideální pro chov drsnějších plemen, co se zimy týká. Když jsme zde zažili první tuhou zimu, zjistili jsme, že je to tu vhodné spíše pro nějaké severské plemeno, než pro bílé ovčáky. Ne že by to bylo úplně pro běloušky nevhodné, ale přeci jen přívaly sněhu si říkaly o to vyrazit do přírody se psím spřežením. Vyráželi jsme samozřejmě na túry i s běloušky, ale pokukovali jsme stále i po jiném plemeni. No, a když si můj známý jel pro štěňátko sibiřského husky na Slovensko, požádal mě, abych vyrazila s ním, tak to bylo úplně jasné. Jak jsem uviděla štěňátka sibiřských husky, nemohla jsem jinak.

Doma jsme to probírali, ale pořád jsme neměli odvahu do tohoto nového plemene jít (hlavně jsme byli odrazováni lidmi v okolí, že plemeno sibiřský husky je věčný útěkář, že neposlouchá, že zakusuje slepice, nedá se vycvičit atd.). Sice jsme naslouchali, ale pořád nás to táhlo právě k tomuto plemeni čím dál tím více. Tak jsme si dali nějaký čas na studování těchto psů po všech stránkách. Od povahy, přes exteriér, po historii, zkušenosti jiných chovatelů, po prostudování rodokmenů apod. A čím více informací jsme měli, tím více jsme ho chtěli. A když uzrál ten správný čas, jeli jsme si pro své první štěňátko do Rakouska, protože jsme zároveň chtěli chovatelsky obohatit českou krev. Ne že bychom si v Čechách nemohli vybrat, ale tak nějak jsme se zamilovali do té varianty, jejíž linie v ČR moc nebyla. No, a slovo dalo slovo a během chvilky jsme měli dalšího z té samé rakouské chovatelské stanice. A tak jsme odstartovali naši chovatelkou kariéru tohoto plemene.

Toto plemeno nás tak okouzlilo, že dnes máme doma celkem osm hafanů, jejich jména z rodokmenů jsou hodně dlouhá, tak vám zde naše čtyřnohé kamarády představím jen jmény, kterými na ně voláme: Jsou to fenky: Bella, Love, Chilli, Bria, Karlli a Delli a kluci: Bert a Chico. Všichni mají hnědé oči, pět hafanů má hodně tmavě hnědé, Bertík a Karlli mají jantarové a Bria má jedno tmavě hnědé a jedno světlehnědé. Plemeno sibiřský husky má povolenou v chovu jakoukoliv barvu oka a je známé tím, že se vyskytuje i modré oko.

My se ale v našem chovu na modré oči nespecializujeme, ale to neznamená, že by se u nás modrooká štěňátka nerodila, protože např. Chico má maminku s jedním modrým a jedním hnědým okem, takže dává i modrooká. A u feneček je to tak, že když mají ženicha, který dává modrý gen a hezky se to potká, tak i ony mohou taková štěňátka mít. Píši o tom proto, že se na to často někdo ptá.

A protože se sibiřský husky vyskytuje také ve spoustě barevných variant, tak pro přiblížení našich hafanů, představím i jejich barevné rázy: Love a Karlli jsou tmavěhnědo-bílé, Bert světle až rezavo-bílý, Chilli, Chico a Bria jsou stříbrno-bílí a Bellinka s Dellinkou jsou tmavěšedo-bílé. Trošku zmatek, že? Ale na fotečkách u tohoto článku si určitě uděláte představu.

Děkujeme moc za pochvalu a ano máte pravdu, jsou trošku jiní, než-li asi ti, které běžně potkáváme. Většina lidí, když se řekne sibiřský husky, si představí černo-bílého atletického psa. U nás takového neuvidíte, a přesto jsou obě varianty standardní a správné. Toto plemeno, jako i jiná plemena (jako německý ovčák, border kolie…) má několik linií podle toho, čemu se chovatel či majitel psa chce věnovat. Protože husky je pracovním plemenem, tak naleznete více lidí, kteří upřednostňují právě pracovní linie a tam se sice také vyskytují všechny barevné rázy, ale zdá se, že opravdu ta černo-bílá varianta vyhrává.

Každopádně postava – exteriér pracovních linií je trochu odlišný od linií výstavních. Vzhled výstavních jedinců je spíše robustnější a „chlupatější“. Nedá se ani o jedné variantě říci, která je ta nejsprávnější pro chov a pro zachování vzhledu tohoto plemene pro budoucí generace. My jsme se v naší chovatelské stanici rozhodli chovat něco mezi a tedy takovou tu střední variantu, která se nejvíce podobá právě danému standardu FCI. Když bych to úplně přesně popsala, tak střední varianta s lehce přikloněním k vzhledu výstavní linie, protože máme rádi takové ty plyšové medvídky a z toho se odvíjí to, že se vám, jak se v otázce zmiňujete, líbí srst našich huskounků.

Ač to zní asi zvláštně, tak, pokud dostávají tu správnou stravu, tak není vůbec těžké té huňaté srsti dosáhnout. Největší podíl na tom totiž mají geny a matka příroda. Správná srst sibiřského husky je prostě sama o sobě takto nádherná. No, a když pejska vykoupete, vyfoukáte speciálním psím fénem (pozor ne lidským – ten funguje na úplně jiné bázi), tak pak nemusíte vzít do ruky skoro ani hřeben a dílo je vykonáno – plyšový medvídek v plné kráse. Samozřejmě, pokud nastane období línání, tak se srsti musíme věnovat více, tak vyčesávání a foukání je mnohem intenzivnější, protože, když sibiřský husky líná, tak to je něco. Jeho hustá podsada, která z něho dělá právě ty plyšáky, prostě musí jednou za čas pryč a to je pak u nás doma, jak ve sněhovém království, i když není zrovna sníh.

Nechci ale odradit budoucí majitele nebo ty, kteří o tomto plemeni uvažují, protože i tato starost stojí za to si toto plemeno pořídit, prostě to k tomu patří. Na chlupy v polévce se dá zvyknout, prostě jíte, chlup vyndáte a jíte dál… No, a na oblečení už existují skvělé vychytávky a odchlupovače, že je prostě jen nutné je mít doma na každém kroku. Mluvím o období línání, protože když husky zrovna nelíná, tak na něm paradoxně zas chlupy drží a drží a žádný nepustí. V tom je z mých zkušeností třeba rozdíl oproti bílým ovčákům, kteří, si myslím, že chlupy pouštěli prostě „furt“ a furt jsme je také všude měli. U huskounů jen a jen, když mají línací období.

Tak a tady se dostáváme také k povaze, na kterou jsem výše neodpověděla, tak to napravím zde. Naše filozofie je velmi jednoduchá. Štěňátka odchováváme v blízkosti člověka, jsou od prvního dne součástí naší rodiny a musí být šťastná a spokojená po všech stránkách. Protože toto plemeno není určeno pro služební výcvik, ale patří mezi severská primitivní plemena (to je oficiální název skupiny, takže ne primitivní jako primitivní, ale jako primitivní), tak je velmi svobodomyslný a tak nelámeme jeho výchovu nějakým vojenským drilem, ale necháváme je přirozeně být součástí smečky. Aby se nebáli, aby nebyli agresivní, aby byli plnohodnotnými členy smečky. Jsme s nimi několik hodin denně a věnujeme jim všechen volný čas.

Dospělý sibiřský husky je velmi aktivní a temperamentní pes, který má rád hodně pohybu, ale na procházkách ho raději na volno nepouštíme, protože jeho lovecký pud nám už ukázal, že přivolání nefunguje na sto procent a tak ze strachu, aby nám neutekli, chodíme na dlouhé procházky s vodítkem, které má amortizér. Hafani i my máme postroj. Naši huskouni už si na to tak zvykli, že pokud jen vodítko a postroj vezmeme do ruky, strhne se obrovské nadšení, které se projevuje štěkáním, někdy spíše vytím. Sibiřský husky umí štěkat, ale je pravda, že všechny možné zvuky, které dokáže vydávat, připomínají sborový zpěv, hlavně když spustí všichni najednou. Každopádně bez důvodu neštěkají a ani nevyjí. Snažíme se naše dospělé huskouny cvičit jen lehce povelům, které jsou potřeba pro správné soužití a hlavně se věnujeme musherským povelům, které pak využijeme právě při sportování (aby uměli zatočit vlevo, vpravo apod.). U huskyho je důležité naučit ho spíš, aby cvičit chtěl, než cvik samotný. Ten se naučí relativně lehce, ale aby ho chtěl udělat, to už je někdy těžší. Ve cvičení nám moc pomáhá chuť k jídlu našich psů, pamlsky jsou obrovským motivačním prvkem.

Po dobrém toho zvládnete s tímto plemenem mnohem více než po zlém. Často ani zvýšený hlas nepomáhá, v tu chvíli jako by dělali, že neslyší, ale zašustí sáček s pamlsky a už zase slyší. Naši huskouni jsou v kotcích a proto každý, kdo by je chtěl mít na zahradě a mít kotec, mohu tento způsob doporučit. Naši hafani chodí i k nám domů, ale s námi doma nespí, jen ve výjimečných případech jako jsou porody a odchovy štěňátek, nemoc, koupání na výstavu apod. Snažíme se o jejich přirozený chov a tak jim dopřáváme pobyt venku a to hlavně na volno na zahradě, i když jak jsem výše zmiňovala, máme kotce. Máme i přátele, kteří mají huskyho doma, ale i v tomto případě mu dopřávají hodně pohybu venku. 

Majitel huskyho by měl být velmi aktivní člověk, se sportovním duchem a pořizovat si ho v souladu s jeho předurčenou povahou, a ne podle vzhledu. Na to se často zapomíná a hodně lidí si toto plemeno pořizuje, protože se jim líbí a třeba jen kvůli modrým očím a aniž by se pořádně seznámili s jeho krásnou, ale divokou povahou. Proto jich pak hodně končí v útulcích a na ulici, a tomu je třeba zabránit tím, že každý chovatel musí co nejlépe nalézt vhodné majitele a to bývá často těžké. Nám se to daří a s budoucími majiteli našich odchovaných štěňátek jsme v úzkém kontaktu a často se vídáme na různých psích akcích a i v soukromém životě. Jsme jedna velká psí rodina.

To je naprostou samozřejmostí. Chovatelský servis 24/7 je u nás nejen v prvních týdnech či měsících, ale po celou dobu života. Z budoucích majitelů našich štěňátek se stávají často velmi dobří známí a kamarádi na celý život. Poradenství spočívá samozřejmě v tom, že jsme připraveni s čímkoliv pomoci, odpovídat na všechny dotazy, ukázat jak na to, doporučovat…. Těžko říci konkrétně co. Prostě když někdo něco potřebuje, může se na nás kdykoliv obrátit. Když víme, pomůžeme, když nevíme, pokusíme se nalézt společně cestu k odpovědi. Myslím si a věřím, že takto to mají nastavené všechny slušné chovatelské stanice.

Sibiřský husky je pracovní pes a samozřejmě s ním sportujeme, ale nespecializujeme se na pracovní linie a se psy sportujeme na rekreační úrovni (jezdíme na koloběžce, kole, běháme, no a v zimě rádi vyrážíme na běžky a samozřejmě máme i saně a necháme se povozit v okolí naší chovatelské stanice a i dojíždíme na hory za sněhem). Tím jsem chtěla říci, že nemáme závodní ambice a nezúčastňujeme se např. závodů na 1 000 km v těžkých polárních podmínkách někde na severu a tak naši huskouni nemají až tak vysoký energetický výdej.

Krmíme granulemi německé rodinné firmy a jsme velice spokojeni, protože v jejich nabídce nalezneme řadu jak pro mladé psy, štěňata, tak seniory a právě i pro aktivní psy, kteří jsou na vrcholu své sportovní kariéry a tak dostávají právě tu řadu, která tomu odpovídá. Je to pro nás výhodné z několika faktorů a tím hlavním je i to, že často se psy cestujeme a granule jsou v tomto případě velmi vhodné. Naši psi dostávají ke granulím i přípravky na srst v době línání, tak doplňky, které si vyžaduje situace a samozřejmě vědí, co je maso, zelenina, vejce a neskutečně velký počet pamlsků.

Myslím si, že to asi nedokáži nějak popsat. Cíle a výzvy to asi úplně nebudou, ale chtěli bychom naším chovem přispět ke zdárnému rozvoji tohoto plemene nejen pro tuto generaci, ale i pro budoucí generace. Aby plemeno tak, jak je popsané ve standardu, zde bylo k vidění i za desítky let a aby se chov moc neodchyloval jak otevřené nůžky buď k pracovní či naopak k extrémně výstavní linii. Vidím to občas tak, že někteří lidé, pro úspěch buď výstavní či naopak sportovní, při chovu nějak na tuto myšlenku zapomínají.

Tím, že chováme střední linii (něco mezi), tak to není pro někoho populární. Ale my si za tím stojíme, protože, jak už jsem psala výše, pořád je to ta varianta, která se nejvíce podobá standardu FCI.

No a samozřejmě asi nejdůležitější věcí pro nás je chov zdravých psů, kteří jsou šťastní a v dobrých rukách svých majitelů. Dělají radost svým dvounohým kamarádům a společně prožívají spokojené chvíle plné nezapomenutelných zážitků.

Děkuji vám za moc pěkný rozhovor.

Iveta Panýrková

Foto: archiv Petry Pliskové

www.kimsdream.cz