Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Separační úzkost u psa: jak ji řešit II. díl

Zaujal vás první díl našeho miniseriálu o separační úzkosti? Řešíte třeba sami podobný problém a nevíte, co s tím? Pokračování je právě zde a tentokrát se společně podíváme na to, jak můžeme našemu psu účinně pomoci.


Separační úzkost u psa: jak ji řešit II. díl
Robert Zlocha 5.2.2020 5963x Moderní výcvik psů

V předchozím článku o separační úzkosti jsme si popsali symptomy, příčiny, prevenci a další základní body týkající se panického strachu psů ze samoty. Ze statistik vyplývá, že jde o jeden z nejčastějších vážných problémů, s nímž se psi a jejich páníčci v běžném životě potýkají. Praxe ukazuje, že jde o velmi tvrdý oříšek k rozlousknutí. V minulém díle jsem nastínil deset bodů, o které se v tréninku opírám. Pojďme si je nyní podrobněji projít.

Správná diagnostika je základem

Před začátkem práce na separační úzkosti je dobré zjistit, jak se pes chová o samotě. Kamera může být skvělým pomocníkem. Zodpoví nám na několik otázek: jaký je průběh samoty – pokud pes například zrychleně dýchá, přešlapuje, třese se, můžeme si být téměř jistí, že se jedná o separační úzkost. Tyto příznaky jen těžko najdete u nudy nebo naučeného chování.

Díky kameře zjistíme, v který moment pes znervózní, začne štěkat nebo výt, ničit nebo kálet. A možná si uvědomíme, že tomu vždy předchází nějaký externí podnět – pošťák, popeláři, příchod souseda domů, zvonek nebo cokoliv jiného, co může psa znervóznit a spustit jeho chování. Znám dost případů, kdy psi samotu tak nějak zvládají, ale v momentě, kdy je něco rozhodí, spustí se panika. Díky kameře také můžeme sledovat stav psa v momentě, kdy už si myslíme, že je připraven na určitou dobu samoty a vyhodnotit, jestli vše děláme správně nebo se musíme vrátit o krůček nebo dva zpátky.

Pokud budeme hafana v rámci tréninku učit po malých krůčcích, že zůstat sám je v pořádku, a zároveň budeme mimo trénink odcházet na delší dobu, než je schopen ustát, děláme jeden krok vpřed a dva vzad!

Nenechte psa o samotě příliš dlouho

Separační úzkost u psa: jak ji řešit II. díl

Nenechávejte svého psa o samotě po dobu, na kterou ještě není připraven. Jde o velice důležitý bod, v některých případech rozhoduje o tom, jestli vůbec máte šanci svému psovi pomoct. Pokud budeme hafana v rámci tréninku učit po malých krůčcích, že zůstat sám je v pořádku, a zároveň budeme mimo trénink odcházet na delší dobu, než je schopen ustát, děláme jeden krok vpřed a dva vzad. Pracoval jsem s více případy, kdy jsme zvládli s klientem vyřešit separační úzkost i bez této podmínky, šance na úspěch se ale snižují. A jak to provést v praxi? Pokud si nemůžete vzít psa do práce nebo s ním zůstat doma, poproste souseda, kamaráda nebo kontaktujte agentury, které se hlídáním pejsků zabývají.

Upravte prostředí a denní režim

U psa citlivého na hluk nebo konkrétní zvuky (které kamera může pomoct identifikovat) nejprve zavřete okna, případně umístěte psa do té části bytu, v níž je největší klid. V těchto případech může pomoci i puštěné rádio nebo televize, které udělají kulisu, a pes díky tomu méně vnímá venkovní ruchy. Osobně bych volil v takovém případě audionahrávky určené na separační úzkost, jsou klidné a mají pravidelný a předvídatelný rytmus (oproti televizi, kde se může střílet, a pořady jsou přerušované hlasitými reklamami). Dále si dejte pozor na vizuální podněty. Psovi nepřidá na pohodě, když se dívá celý den z okna nebo štěká na to, co vidí venku. Dá se to ale jednoduše vyřešit roletami, žaluziemi, fólií nebo přesunutím psa do jiné části bytu.

Zamyslete se též nad přístupem do místností. Někteří psi se cítí lépe ve větším prostoru, jiní naopak v menším a další v konkrétní místnosti. U některých psů se mi vyplatilo s tímto experimentovat a zkoušet různé možnosti.

Co se týká denního režimu, psům prospívá mít nějaký stereotyp, pravidelnost. Takže nastavení pravidelného venčení, aktivit (her, hlavolamů) či krmení může velice pomoci. Pes tím získá větší stabilitu a bude vědět, co následuje: vstanu, jdu si začuchat ven, pak dostanu jídlo (například dvakrát denně, žádné nechávání misky po celý den), pak si pospím, pak přijde majitel, jdeme ven, pak si zahrajeme hry atd. A je dobré nezapomínat i na dostatek spánku. Majitele často překvapuje, že by jejich pes měl spát alespoň čtrnáct až osmnáct hodin denně. Bez toho se jen obtížně dostane do psychické pohody. Vzpomeňte si na to, jaký je váš den po probděné noci.

Dobrovolně na deku

Separační úzkost u psa: jak ji řešit II. díl

V mém tréninku je deka nejdůležitějším nástrojem na řešení separační úzkosti. Jednoduchou hrou naučím psa si na deku lehnout v momentě, kdy ji položím na zem. A poté pracuji na třech kritériích: doba, vzdálenost a spouštěče. Dobou myslím postupné zvyšování rozestupů mezi jednotlivými pamlsky za odměnu. Pak trénuji vzdálenost, na kterou od psa odcházím, případně pak odcházím i do dalších místností i za zavřené dveře mezi pokoji. Nejrychlejší cestou je trénovat jednotlivá kritéria zvlášť a pak je spojovat. Následně se zaměřím na své vlastní chování, které u psa spouští úzkost, resp. předpovídá mu, že budu odcházet a on zůstane o samotě. Nejčastěji je to uchopení klíčů, nazouvání bot, obléknutí kabátu, otevření vchodových dveří. Stejně tak ale signálem může být, když si majitelka nanáší make-up. Ve dvou případech, které jsem řešil, byl toto pro pejsky spouštěč. Pochopili, že když se paničky nenalíčí a odchází, tak se brzy vrátí. Opět trénuji tyto spouštěče každý zvlášť a poté je začínám spojovat a přidávat i vzdálenost a dobu. Například tak, že pes leží na dece, já si obleču bundu, nazuju boty, přejdu vchodovými dveřmi, zavřu je a na půl minuty odejdu, vrátím se a odměním psa na dece pamlskem. Dostat se do tohoto bodu vám může zabrat dva dny, ale i dva měsíce. Pes určuje tempo, které je schopný zvládnout.

U cvičení s dekou považuji za důležité tři věci: dobrovolnost, odměňování a nastavení psa na úspěch.

Psa nenutím být na dece, cvičení je dobrovolné. Pokud není, pes se bude jen velice těžko „donucením“ zbavovat strachu. Proto klienty zejména v začátku žádám, aby při tomto cvičení nepoužívali slovní povel. Místo toho je signálem pro chování samotná deka, případně gesto (např. že ukážu na deku, to naučím už v první fázi, kdy učím psa na deku lehnout). Při slovním povelu klient rychle sklouzne k nucení psa, aby se vrátil na deku, a nevšimne si přitom, že nastavil příliš vysoká kritéria a opakováním povelu se to snaží dohnat. A nezapomeňte, že to, co předvede pes jeden den, nemusí vždy zopakovat i den následující. I psi mají své dny a některý den se prostě pes na toto cvičení necítí, takže můžu kritéria přechodně snížit na minimum nebo cvičení vynechat.

Separační úzkost u psa: jak ji řešit II. díl

Když pes vydrží na dece to, co jsme si naplánovali, tak se vracím k dece a odměňuji pamlskem nebo jiným jídlem či granulemi, které má pes rád. Ideální je ale mít připraveno hodně drobných pamlsků. Velké kousky sníží koncentraci, pes je bude dlouhou žvýkat nebo se rychleji přežere. Pokud se pes z deky zvedne, vracím se zpátky. Tedy nedávám pamlsek a čekám, až si lehne – tím mi dá signál, že je opět připravený. Odměnou však není jen pamlsek, ale i kontrola nad situací. Může to znít paradoxně. Proč bych dával psovi možnost, aby mě kdykoliv zavolal zpět tím, že vstane z deky. Pak to přece bude používat pořád. Jenomže právě tím, že má možnost v dobrovolném cvičení kdykoliv vstát, říct STOP a zjistit, že to funguje, může se narůstajícím stresem uklidnit a vydrží mnohem víc.

S tím ale úzce souvisí další zásada. Tou je nastavení psa na úspěch. Pokud posouvám kritéria postupně, pes nebude mít důvod zneužívat vstávání – tedy přebírat kontrolu nad situací. Cvičení tedy koncipuji tak, aby byla při každém pokusu vysoká šance, že pes dané kritérium zvládne. Já ho mohu odměnit svým návratem a zároveň pamlskem. Může se stát, že pes začne dělat mnoho chyb, kvůli tomu, že jsem špatně nastavil kritéria. Nejspíš je frustrovaný nebo se u něj projevil strach z toho, že odcházíme dál, než by zvládl, a jeho ochota pokračovat dramaticky klesne. 

Separační úzkost u psa: jak ji řešit II. díl

U mnoha psů dokáže pouhá práce s dekou přinést výraznou změnu v chování. Nemusí separační úzkost nutně vyřešit, často ale u psů vidím zklidnění, přestávají majitele všude pronásledovat nebo začínají zvládat menší nepřítomnosti. Případně, pokud majitel musí skutečně odejít, známky stresu nejsou tak dramatické. Cvičení s dekou by se dalo při zachování stejných principů nahradit cvičením s pelíškem, případně s kennelkou nebo s klecí. Kennelka nebo klec jsou skvělá věc, dokážou mnoha psům poskytnout bezpečné místo, obzvlášť pokud jsou naučené správně a pes si je díky tomu oblíbí. Hlavním důvodem, proč systematicky s klecí při separační úzkosti nepracuji, je odpor části klientů. Mnoho z nich k nim má negativní vztah. Nedokáží si představit, že je můžeme naučit dobrovolně, bez tlaku a že je pes často začne sám vyhledávat. Navíc většinou trvá několik týdnů, než si ji klient pořídí a mezitím čas utíká. Nehledě na to, že je to další finanční zátěž. Z mé zkušenosti navíc vyplývá, že samotná klec nezvyšuje šance na vyřešení separační úzkosti tolik, jako to, co se s klecí cvičí. Takže klec je super, ale není nutností. U psů, kteří řeší vizuální podněty nebo sami rádi vyhledávají bezpečná místa, jako jsou rohy nebo místo pod stolem či ve skříni, může být ale neocenitelným pomocníkem.

Bariérový trénink

Separační úzkost u psa: jak ji řešit II. díl

Mnoho psů se separační úzkosti neustále „pronásleduje“ majitele. Nevydrží sami v místnosti, ani pokud si páníček na chvilku odskočí do jiného pokoje. Proto si rád pomáhám cvičením s bariérami. Učím psa, že když jsem v místnosti, on zůstane vedle. Mezi dveře můžu dát jakoukoliv bariéru (židli, vrátka, knihy, krabice). Na začátku mě může vidět, jen se ke mně nedostane a já zatím dělám něco na počítači, sleduji televizi nebo si čtu. Pozoruji chování psa a situaci nastavím tak, aby zůstal v klidu. Jestli na začátku trochu „kníkne“, můžu to ignorovat a počkám, až se uklidní. Pokud ale začne vyvádět, zkusil bych zmenšit vzdálenost mezi námi. Můžu si pomoct od začátku i hračkami (například naplněným Kongem). Když pes vše zvládá půl hodinky nebo hodinku i víc, můžu se od něj příště vzdalovat, až uvidí jenom část mého těla, případně mě už neuvidí vůbec, jen mě uslyší, případně ucítí.

Postupně cvičení s bariérou ztěžuji. Až se třeba v průběhu dnů a týdnů dostanu do fáze, kdy nechám za psem zavřené dveře na půl hodinku nebo i třeba několik hodin a on v klidu odpočívá. K dalšímu postupu se odhodlám vždy, když aktuální krok pes bez problémů zvládá. Bariérový trénink je pro mě dalším mezistupněm mezi tréninkem deky a reálnými situacemi.

Habituace v provozu neboli pracovitá včelička

To, co jsem psa naučil na dece, začínám přenášet do běžných denních situací. Tedy do takových situací, kdy nemám deku, pes není v tréninkovém módu a já například sedím na gauči a dívám se na televizi. V klidu se zvednu a jdu si obléct bundu. Tu bundu, která dříve v psovi vzbuzovala neklid (je tedy spouštěčem), protože v ní viděl signál mého odchodu. Jenže bundu jsem si potrénoval v části s dobrovolnou dekou a teď je čas, aby na ni pes nereagoval ani v takové běžné situaci, když se prostě zvednu a chci si ji obléct. Díky dece snáze odhalím u svého psa známky stresu. Ve chvíli, kdy se z ní zvedne, dostávám jasnou informaci „STOP“. U habituace v provozu se nároky na pozorování zvyšují. Proto doporučuji i přečtení literatury zabývající se stresovými signály psa. Pokud pes jeví při oblékání bundy maximálně jemnější známky stresu, budu opakovat toto chování během celého dne třeba desetkrát nebo dvacetkrát.  Pokusy mohou mezi sebou dělit minuty i hodiny. Nejlépe tyto rozestupy střídám, prostě aby moje akce (v tomto případě oblečení bundy) už psovi nestála za námahu.

Jestliže je fáze s dekou takové položení základů, habituace v provozu je pracovitá včelička. Vyžaduje totiž desítky či stovky opakování. Až v momentě, kdy pes daný spouštěč víceméně ignoruje a je klidný (což může být i po více než pár dnech), můžu se přesunout na další spouštěč, případně kombinaci spouštěčů. Pokud se stres u psa zvyšuje, snížím kritéria, tzn. vrátím se o krok zpět (ať už k lehčímu spouštěči nebo k práci na dece).

Habituace v provozu není vždy nutná. Znám poměrně dost případů, kde se pracovalo s dekou a s některými dalšími body řešení a na habituaci jsme se ani nedostali. Separační úzkost totiž mezi tím vymizela. Ale nespoléhal bych na to, a proto je dobré mít tento bod na paměti. Dalo by se říct, že když pracujeme se psem na dece, tak je pro něj právě deka signálem, že je v bezpečí a nikdo mu neuteče (na déle, než je připraven). Při tomto cvičení jde o to, aby se onou „dekou“ staly jakékoliv naše pohyby, úkony, prostě běžný život.

Využijte fyzického a mentálního potenciálu psa

Řešení separační úzkosti je jako puzzle, skládáme jednotlivé dílky do sebe. A tento dílek může být u mnoha psů důležitý. I pes, který má separační úzkost, bude na samotu lépe připravený, pokud se zrelaxuje a unaví tělo i hlavu.

Nebojte se, není nutné se psem začít běhat nebo dělat agility. Často stačí i to, že každý den alespoň dvakrát vyrazíte s pejskem na procházku, necháte ho značkovat, projít se, poznávat okolí, očichávat, případně si sem tam zahrát se psím kamarádem, pokud se mu to líbí. Jen bych dal pozor na adrenalinové a zejména stereotypní aktivity typu házení míčku. To, že se postavím na místo a házím půl hodinky psovi míček, není z mého pohledu moc vhodné využití fyzického potenciálu. Kromě přetěžování určitých částí těla jde u mnoha psů o velký nával adrenalinu a dalších stresových hormonů a může to vést v konečném důsledku spíše k neklidu psa než k příjemnému unavení.

Separační úzkost u psa: jak ji řešit II. díl

A tím se vlastně dostávám k mentálnímu vytížení. Jedním z nejlepších a nejjednodušších využití mentálního potenciálu je právě procházka se psem za podmínky, že ho necháme čichat. Když se zastaví, nikam ho netahám a počkám, až si vše řádně očichá a zpracuje informace (samozřejmě pokud to zrovna není třeba u zbytků z popelnice). Mnoho klientů je překvapených, jak se pes dokáže příjemně unavit pouhou klidnou procházkou, kdy má čas na poznávání svého okolí nosem. Další možností jsou psí hlavolamy nebo čichací hry (viz literatura). Zkuste například dát psovi na zem na menší plochu různé předměty (krabice, desky, něco z kuchyně, dečku), rozhodit do nich pamlsky a nechat vše pejska najít. Pro ty, co se chtějí psovi více věnovat, je skvělou volbou nosework, tedy vyhledávání konkrétních vzorků. Psa tato činnost spolehlivě unaví a zrelaxuje. V neposlední řadě jsou také vhodné hry na sebeovládání. Pejsek si nevezme pamlsek, dokud mu neřeknu „vezmi“ nebo se může najíst, až se zklidní. Tyto hry učí pejska lépe pracovat s frustrací, což se nám u řešení separační úzkosti může hodit. Vzniká tím větší tolerance k frustraci, pes více přemýšlí, než aby instinktivně jednal, jak mu velí pudy. Stejně jako u dalších cvičení, je vhodné postupně navyšovat kritéria.

Separační úzkost u psa: jak ji řešit II. díl

Hlavolamy jsem využil také při práci s jezevčíkem Fritzkem, který separační úzkostí trpěl celých dvanáct let. K jejímu řešení se majitelé rozhodli po přestěhování, poté, co Fritzkovo vytí rušilo nové sousedy. Trénovali jsme s dekou, vytěžovali jsme Fritzkovu hlavu hlavolamy, ale pomohlo též nastavení pravidelného denního režimu a delší ranní venčení, při němž měl možnost si všechno pročichat a označkovat. Práci usnadnilo také to, že majitelé jednoduše otevřeli dveře do ložnice, kde se pes cítil daleko lépe a bezpečněji. Zajímavé je, že věk může být na první pohled limitující, ale nemusí tomu tak vůbec být. Za dva měsíce jsme měli hotovo a majitelé mi za rok volali, že se Fritzkovi daří velmi dobře a že mu možná pořídí psího parťáka.

Vyberte vhodné hračky

Separační úzkost u psa: jak ji řešit II. díl

Ve vaší nepřítomnosti pomáhají spíše tam, kde se pes nudí. U separační úzkosti nebude mít mnoho psů chuť si hrát, pokud se ocitnou sami. Avšak díky vhodným hračkám psa zrelaxuji a příjemně unavím v mé přítomnosti. Začínám je proto používat hned na začátku společné práce. A jsou také skvělým pomocníkem v další fázi, kdy už pes snáší určitou samotu. Díky hračkám můžu pomoct lépe přesměrovat pejskovu pozornost a samotu si vlastně může začít užívat. Stejně tak dobře fungují u bariérového tréninku.

Separační úzkost u psa: jak ji řešit II. díl

A jaké hračky bych vybral? Mezi mé nejoblíbenější patří Kong Classic. Na začátku plním pamlsky nebo granulemi (podle toho, co má pes rád), případně i konzervou nebo tvarohem. Když vidím, že si pes Kong užívá a dokáže z něj vše vydolovat, můžu zkusit Kong v mrazáku i s pamlsky zamrazit a pak podávat coby psí zmrzlinu. Mnoho psů zbožňuje jelení parůžky. U hraček na kousání platí, že by je měl pes postupně ničit, jinak ho moc nebaví, ale zároveň je nesmí zlikvidovat za pět minut. Tohle všechno parůžek to splňuje. Kostička od Karlie, vanilková nebo čokoládová, je v podstatě plastovou variantou parůžku. Hodně psů ji ale miluje a vydrží ji dlouhou dobu okusovat. Stejně jako u parůžku je však dobré vědět, že pokud je kostička už příliš malá, je lepší ji vyhodit.

Kapky, difuzéry, léčiva…

Než si ke mně najdou cestu, mnoho klientů vyzkouší s neúspěchem nějaké uklidňující kapky. Přesto bych je doporučil. Nemyslím si, že jsou dobré jako jediné řešení separační úzkosti, a zatím jsem ani nesetkal s tím, že by se něco takového povedlo. I když takové případy určitě jsou, znám je ale jen z doslechu. Na druhou stranu mohou pomoct ke zklidnění. Pokud by v určité fázi tréninku přispěly i pár procenty, může to znamenat rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem. Stejně fungují též difuzéry nebo obojky typu Adaptil (konkrétně Adaptil ale účinkuje spíše na mladší psy).

S léčivy nemám osobní zkušenost, jenom z literatury a zprostředkovaně od veterinářů. Často se používají na zklidnění antidepresiva pro psy. Jejich výhodou je, že mohou zklidnit psa natolik, aby byl schopný tréninku. Existují totiž psi, kteří mají tak silnou separační úzkost, že s tréninkem nejde ani začít. Nebo mohou pomoci u případů, kde všechny behaviorální přístupy selhaly. Navrhl jsem je pouze jednomu klientovi, se kterým jsem pracoval. Po dvou nebo třech měsících, i když klient dělal vše správně a pes se celkově velmi zklidnil, jsme se dostali na dobu samoty přibližně deset minut. V jednom momentě majitel odešel na delší dobu, než pes zvládl a vše se zhroutilo. Pes přestal být ochotný zůstat ve své kennelce déle než pár sekund. Tento propad byl pro majitele tak demotivující, že jsem si nedovedl přestavit, že vydrží další dny či týdny, aby se dostal do fáze, kde už jsme byli. Kromě toho psa lehce rozrušil nějaký zvuk zvenku, takže tu hrozila reálná možnost, že i kdybychom se dostali na delší dobu nepřítomnosti, stačil by jeden „špatný“ zvuk a mohli bychom začít znovu. Medikaci jsem v dané situaci viděl jako nejlepší řešení. Klient ji ale po zvážení odmítl. Využití léčiv však vždy konzultujte s veterinářem, který zná zdravotní stav vašeho psa!

Práce na úzkosti vyžaduje velice aktivní zapojení majitele, pravidelnou práci se psem a případně i změny v denním režimu!

Očekávání a motivace člověka

Klienta se na začátku tréninku snažím nedemotivovat, ale také mu nechci mazat med kolem pusy. Separační úzkost je náročné téma a někdy může trvat i dlouhé měsíce, než se dostane do přijatelné fáze. Myslím si, že je férové, aby to klient věděl. Práce na úzkosti totiž vyžaduje velice aktivní zapojení majitele, pravidelnou práci se psem a případně i změny v denním režimu. A mimo jiné je nutné též ustát možné propady a stagnace. Stává se, že se pes první měsíc rychle zlepšuje a pak třeba měsíc stagnuje nebo se trochu propadne. Ale pokud člověk vydrží, a ví, co dělat, tak se s největší pravděpodobností zase dostane do fáze, kdy se proces začne zlepšovat. I tak jde ale o obrovský nápor na psychiku majitele i na jeho motivaci. V první etapě spočívá práce trenéra zejména ve vysvětlení řešení a ukázání jednotlivých cvičení. V dalších stádiích je ale více zaměřená na řešení drobných detailů, které mohou rozhodnout o úspěchu či neúspěchu, a na podporu klienta, jenž často po týdnech snažení může propadat beznaději.

O to víc ale obdivuji nasazení některých majitelů. Tříletá lurcherka Polly je vysloužilá závodnice z Irska, které se někdo zbavil. Přijela přes „Chrty v nouzi“ a od začátku trpěla separační úzkostí. V průběhu tréninku jsme zaznamenali hodně výkyvů i měsíční stagnaci. Noví majitelé se ale k situaci postavili velmi aktivně a neústupně. Než se Polly při jejich odchodu zcela uklidnila, uběhlo téměř půl roku tréninku. Na druhou stranu Polly většinou zvládne jenom jednu samotu denně. Když páníčci odejdou i večer, už je to na ni moc a někdy začne být neklidná. S tímto fenoménem jsem se setkal i u dalšího případu a popisovala ho i trenérka DeMartini (viz literatura). Je otázkou, na kolik je u těchto případů důvodem psychický limit psa, anebo majitele, který už obětoval obrovské úsilí do řešení denní samoty, a po tom všem se ještě musí potýkat s tím stejným, ale v jinou denní dobu.

Pokud si chcete přečíst něco víc

Separační úzkost u psa: jak ji řešit II. díl

Všem bych moc doporučil knihu Konejšivé signály od Turid Rugaas. Nezabývá se separační úzkostí, ale vysvětluje, jak psi komunikují a jak projevují stres. A při řešení separační úzkosti je klíčové, abyste svého psa dokázali číst a díky tomu správně upravili trénink.

Kvalitní literatury zabývající se konkrétně separační úzkostí moc neexistuje. Nejlepší, co jsem zatím našel a přečetl, je kniha „Treating separation anxiety in dogs“ od Maleny DeMartini-Price, která se jako trenérka zaměřuje výhradně na separační úzkost. Bohužel je kniha jenom v angličtině. DeMartini má i skvělé online kurzy (ale opět pouze v angličtině).

Na hlavolamy (nebo tzv. hersenwerk) doporučuji knihu „Hersenwerk pro psy“, na které se spolupodílela Helena Hejzlarová. Na čichací hry pak knihu „Pachové práce“ od Anne Lill Kvam.

Punťo, promiň, křivdil jsem ti!

Když jsem byl ještě dítě, sousedi měli psa, který v době jejich nepřítomnosti celý den štěkal a vyl. Psa jsem nesnášel. Myslel jsem si, že je nevychovaný a rozmazlený. Až teď lépe chápu, jakou hrůzu musel prožívat a že to nejspíš nebyl nezdárný zhýčkaný mazlíček. Jsem velmi rád, že žijeme v době, kdy jsou k tomuto tématu konečně dostupné kvalitní informace, i když v omezeném množství a velké informační změti. Jsem přesvědčený, že člověk, který chce, může separační úzkost rozeznat a najít postupy nebo odborníky, kteří jemu a jeho psovi pomohou. Také proto jsem chtěl přispět do diskuze se svými zkušenostmi. Ale uvědomuji si, že určitě existují i jiné cesty, které vedou k úspěchu. Pokud však tento článek pomůže alespoň jednomu člověku a jednomu psovi, splní svůj účel a já za to budu upřímně rád.


Foto: Nikola Kolářová

Separační úzkost u psa: jak ji řešit II. díl
Kam dál ...