Původ pyrenejce zůstane navždy zahalen tajemstvím!

Zajímá vás vždy nejen plemeno samotné, ale také jeho mnohdy velmi spletitá historie? A jak to asi bylo v dobách dávno minulých a chovem pyrenejských horských psů? Pojďme se tedy společně vrátit o několik století zpátky tam do francouzských hor…

Dochované písemnosti datují původ tohoto plemene do dob 3000 let A. C., kdy tito psi přišli do pohoří Pyrenejí z Malé Asie. Původ velkých pasteveckých psů z Asie dokazují nejen vykopávky, ale i biotop a způsob života obyvatel až do současnosti. Za prapředka je považován tibetský mastif (dnešní tibetská doga). Ten dal vznik původnímu mongolskému pasteveckému psu, který se posléze rozdělil na středoasijského pasteveckého psa (původní typ), kavkazského pasteveckého psa (pozměněný typ) a anatolského pasteveckého psa (s příměsí krve jiných psů), který pochází ze suchých oblastí Anatolie.

Kdo ví, jak to kdysi bylo

Tito psi se díky kočovným kmenům dostávali dále do Evropy, kde docházelo ke křížení s místními psy a vzniku nových pasteveckých plemen. O vzniku bílých pasteveckých psů, kam také pyrenejský horský pes patří, existují dohady, že jim dal vznik bílý akbash (anatolský pastevecký pes). Jeho stavba se od nich ale dosti liší, i když pyrenejský pes ji připomíná nejvíce. Jestli je tedy PHP přímým potomkem tibetské dogy, nebo ne, není jasné, stejně jako původ obyvatel Pyrenejí – Basků. Vyvstává otázka, jestli Baskové se svými psy přišli z Asie, nebo jestli žili v pyrenejských horách dávno před tím. Jak tomu bylo, se nejspíš nikdy nedozvíme, a tak zůstává původ tohoto jedinečného plemene navždy zahalen tajemstvím.

 „Patou“ neboli pyrenejský horský pes

První zmínka o „patou“ pochází z roku 1441. Psi, kteří se pohybovali v horách na hranicích Francie a Španělska, střežili stáda ovcí a skotu před vlky, medvědy, divokými kočkami. Patou sloužil také i jako hlídač na hradech a zámcích. V roce 1407 vlastnila hraběnka von Foix smečku těchto bílých psů. Ve stejném roce historik Labedanes Boudette zaznamenal, že od roku 1350 jsou pyrenejští psi používání jako strážci hradu Foix, Lourdes, Patou Orthez a Carcassone. V roce 1675 se píše o cestě do Pyrenejí madam Maintenom, metrese Ludvíka XIV., kterou doprovázel Dauphin (následník trůnu). Byl uchvácen těmito krásnými psy a podařilo se mu získat osmi měsíční štěně. V Paříži s ním vzbudil značný zájem a od té doby bylo plemeno populární na okolních zámcích a šlechtických sídlech. Patou se tedy začal po jedno století chovat jako hlídací pes šlechticů a jako pastevecký pes chudých pyrenejských obyvatel, kteří preferovali bílé psy, aby je lépe rozlišili od šelem. Znakované pak prodávali pro větší oblibu šlechticům.

Počátkem 19. století, s úbytkem vlků a medvědů, začal ztrácet i pyrenejský horský pes svoji úlohu. V době, kdy se začalo s čistokrevnou plemenitbou, byl patou chován ve své domovině jen zřídka. Mnoho psů bylo prodáno do Francie, Belgie a Anglie, přičemž mnoho z nich bylo pochybného původu. Fenu patou Maidu vlastnil i skotský spisovatel Walter Scott, kterého přivezli vojáci ze Španělska do Anglie (1816). Jelikož pyrenejského psa Cabase vlastnila i královna Victorie (1850), jeho obliba značně stoupla a v roce 1885 byl první pyrenejský horský pes registrován v anglickém Kennel clubu. V roce 1815 se dostal první pyrenejský pes do Ameriky k J. S. Sinnerovi, vydavateli časopisu The doga and the Sportsmann. Později (1825) dostal darem od francouzského generála Lafayeta další dva krásné PHP.
Tentýž generál psal v roce 1824 zprávy o válečném využití těchto psů.

Od stád do výstavních kruhů…

Na francouzské výstavě roku 1863 byli předvedeni tři tito psi. Byli ovšem velmi rozdílní. Lepší to bylo o dva roky později a v letech 1878, kdy M. Dutrey vystavoval šest pyrenejských psů. Oficiální zájem kynologické veřejnosti přišel roku 1882 a PHP byl vystavován jako Chiens de Montagne a poil longs. Badatelé Theodor Dretzen a jeho přítel hrabě H. von Bryndlant procestovali celé Pyreneje při hledání typických pyrenejských horských psů. Z předvedených tři sta padesáti se jim ovšem líbilo pouze šest. Dretzen si proto pořídil několik nejlepších jedinců, kteří vytvořili základ jeho chovu se jménem Zaila. Na popud obou pánů byl v roce 1907 založen v Argelles Club du chien des Pyrénées s předsedou M. E. Byasson. V témže roce vznikl i konkurenční klub v Cauterets, založený hrabětem de la Chevreliére s názvem Pastour Club.

Každý klub vydal svůj rozdílný standard. Již o tři roky dříve byl však sepsán standard, kde za hrubou vadu byla považována velká nebo příliš těžká hlava, světlý nos a oči, křivé nohy a otevřené tlapy. Oba standardy byly ovšem rozdílné, což mělo nedobrý vliv na další vývoj plemene. Přesto v roce 1911 dostal pes Porthos titul francouzského šampiona od prezidenta francouzské republiky.

Všechno zlé je k něčemu dobré

První světová válka způsobila v chovu značné ztráty, francouzské kluby zanikly a psi, kteří přežili, byli špatně živeni a nebyli dostateční. Po první světové válce (1923) byl založen (obnoven) klub s názvem Réunion des Amateurs de Chiens Pyrénées (RACP), jeho prezidentem byl Bernard Sénac – Lagrance. Jeho cílem bylo provozovat chov pyrenejského psa systematicky a racionálně. Navíc byl přepracován standard z roku 1907. Ve dvacátých letech se chovatelé rozcházeli v názorech na velikost a stavbu plemene. Jednou stranou byl upřednostňován velký mohutný typ a druhou typ štíhlejší. Také na barvu nebyly názory jednotné. Díky této nejednotnosti a chovatelům – množitelům, nevypadala budoucnost PHP dobře. Druhé světové válka na plemeno také těžce dolehla a byly velmi sníženy počty psů. Uvažovalo se tedy o osvěžení krve jinými horskými psy. Naštěstí se pesimistická proroctví nevyplnila a PHP si vydobyl své pevné místo v kynologii.

Markéta Langerová

https://www.perlasilesia.cz/

Foto: archiv Markéty Langerové

Zdroje: část materiálů přejaté z jiných publikací zveřejněné na stránkách www.pyrklub.cz