Psychoterapie jako vodítko k duševní pohodě pejskaře

Neporozumění s ostatními pejskaři, výcvikové zádrhely, nemoc či úmrtí psa. Těžké situace v souvislosti se svými čtyřnohými parťáky zažíváme asi všichni. Proto jsme si povídali s psychoterapeutkou, která působí přímo ve výcvikovém centru a poskytuje terapie pejskařům. Kristýna Kinkalová nám ukázala možnosti a důležitost toho, jak se o sebe můžeme po psychické stránce postarat.

Mgr. Kristýna Kinkalová vystudovala obor Sociální práce se zaměřením na komunikaci a aplikovanou psychoterapii na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. Absolvovala pětiletý psychoterapeutický výcvik a množství kurzů zaměřených na psychosociální poradenství, práci s traumatem a krizovou intervenci, v oboru se i nadále vzdělává. Její přístup je nedirektivní, respektující. Od roku 2012 se věnovala práci s uživateli návykových látek. Od roku 2020 pracovala jako vedoucí sociální služby a lektorovala sebezkušenostní a seberozvojové semináře na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. Od roku 2021 vede soukromou praxi zaměřenou na psychoterapeutické poradenství a spolupracuje s Asociací pro mezidruhovou komunikaci ISCA. Má sedmiletou kříženku Vilmu, o níž říká, že je přesným opakem psa, než kterého si původně přála. Řešila s ní mimo jiné reaktivitu a potravní alergie. Vilma jí ukázala, jak hluboký vztah a bohatá komunikace mohou mezi člověkem a psem existovat.

Několik let již trénuji se svojí Vilmou s Helčou Hejzlarovou, v poslední době jsem trénovala i s Péťou Šatopletovou. Po založení Hodného psa mě oslovily s tím, že chtějí služby rozšířit o psychoterapii pro své klienty a také intervizní setkání pro ostatní trenéry.

Ti trenéři, které znám, už se v průběhu svojí praxe stali tak trochu i psychology. Měli by však primárně řešit psa, nejsou tu od toho, aby se zabývali prožíváním páníčků a myslím si, že ani oboje současně zvládnout nelze. Právě od kolegyň z Hodného psa vím, že na lekcích slýchají spoustu příběhů, které by měl slyšet někdo jiný než trenér, aby se klientovi mohlo dostat adekvátní pomoci.

Sama mám fenu, se kterou zažívám různé situace a vím, že život se psem může být krásný, ale zároveň také sakra těžký. Přinášela jsem tato témata do své terapie a poznala jsem, že je moc fajn mít prostor probrat je s člověkem, který jim rozumí z pohledu terapeuta a má do soužití se psem i určitý vhled. Nejsem kynologem, jsem trenérem svého psa, ale za sedm let se svou fenou jsem již něco prožila, hodně věcí mám načtených.

Máme zde pro tyto účely velmi hezky vybavenou a útulnou místnost. Jako velkou výhodu vnímám možnost přijít s pejskem na terapii přímo do výcvikového centra. Spousta mých kolegů má kanceláře v místech, kam psi vůbec nesmí. Někomu vyhovuje přijít sám, někteří lidé zase nemůžou nechat pejska doma samotného. Tím pádem by na terapii hodinu přemýšleli o tom, co asi dělá, namísto věnování se tomu, kvůli čemu přišli. Když přijdou sem, pes si tady leží nebo čichá a člověk je v klidu. Je v pořádku, když dají pejskovi plnící hračku, máme zde zátěžový koberec a nevadí nám, když něco upadne na zem. Jsme zkrátka na přítomnost pejsků připravené.

Zpočátku jsem měla trochu obavy, jestli pejsek nebude rušivým elementem, ale ukázalo se, že terapie i s ním probíhá standardním způsobem. Na rozdíl od dětí, které by terapii neměly být přítomné, jelikož slyší a vnímají, co rodič řeší, se tímto u psa zabývat nemusíme. Pro klienty to bývá spíše úleva, že sem můžou se psem přijít. Obzvlášť pro ty, jejichž pejsek má separační úzkost. V dnešní době je sice široká možnost terapií online z domova, některým lidem to ale nevyhovuje, osobní kontakt je přeci jenom jiný. Někteří lidé jsou klidnější, jelikož s sebou mají známou bytost, kterou si navíc můžou v průběhu terapie třeba pohladit.

Velmi často jsou to zdravotní obtíže pejska, potíže se separační úzkostí nebo emoční reakce psa na některé situace. Probíráme, co to s člověkem dělá. Zážitek se psem často brnkne na strunu a téma, které se psím světem nesouvisí. Většinou po pár sezeních už nemluvíme o psech, ale o úplně jiných věcech.

Jako příklad uvedu svoji osobní zkušenost. V roce 2019 moje tehdy tříletá fena začala řešit ohňostroje a petardy, hodně se bála chodit ven. Do toho přišel covid a já jsem měla náročné období i v práci. Potřebovala jsem s Vilmou chodit ven a měla jsem představu, že si budu na procházkách s ní čistit hlavu. Ještě na jaře lidé stále házeli petardy, na každé procházce někde něco bouchlo. Ona začala panikařit, já jsem se dostala do totálního stresu a obě jsme se vracely domů úplně vyřízené. V tu dobu jsem si začala prohlížet, co se to vlastně děje. Jaká mám od Vilmy očekávání, jak to prožívá ona, co se děje se mnou a jak to můžu dělat jinak. Zjistila jsem, že moje očekávání nejsou reálná a dopadlo to tak, že jsem začala na ty procházky, které jsem potřebovala na vyčištění hlavy, chodit sama. Zpočátku to pro mě nebylo komfortní, ale měla jsem určitou sebereflexi a vědomě jsem s tím pracovala. Také jsem si uvědomila, že mám jako svůj koníček pouze ty procházky. To je hrozně málo, potřebovala jsem další náplň na vyčištění hlavy, a tak jsem začala vyšívat. Doporučuji každému pejskaři položit si otázku „Jaké mám koníčky kromě psa?“. Potřebujeme mít prostor pro sebe, kde vypneme, a u každého to může vypadat jinak. Máme svoje potřeby, které je potřeba nikoli zanedbávat, ale opečovávat. Je to důležité pro to, abychom mohli žít zdravý a dobrý život.

Ano, už když jsem si ji pořídila a měla tehdejšího partnera, otevřelo to otázku, jestli je to partner, se kterým chci skutečně být a jednou s ním mít děti. Viděla jsem, jak vypadá naše péče o štěně a řešila jsem v terapii, jestli to tahle chci do budoucna a jak to ve skutečnosti potřebuji.

Také jsem řešila například to, že když jsem ji označovala za reaktivní, vzbuzovalo to ve mně větší strach z ostatních psů. Mám psy moc ráda, ale kvůli některým reakcím, které jsem zažívala s ní, jsem se bála více a více a vlastně jsem ji já naučila na ostatní psy vyjíždět. Důvodem bylo to, že jsem jí v tu chvíli nebyla dobrou oporou, což ode mě potřebovala. Sdílela jsem to tehdy s někým z mých trenérů, oni mě naťukli a já jsem si to vzala do své terapie. Řešila jsem v té souvislosti téma péče, strachu, nároků na sebe a na mého psa. Zafungovalo mi pracovat sama s těmito tématy terapeuticky a skloubit to s radami trenérů, jak se míjet s ostatními psy. Touto cestou jsem dospěla k tomu, že jsem Vilmě v těžkých situacích oporou.

Mým tématem bylo i to, co si o mně myslí ostatní lidi a jak před nimi vypadám. Přišla jsem na to díky tomu, že můj pes je reaktivní a vrčí na ostatní psy. Jakmile jsem na tomto tématu zapracovala, začala jsem se cítit mnohem lépe.

Někdy nám pes zkrátka rozbrnkne nějakou strunku, kterou by bylo dobré vyladit, a ta témata jsou skutečně různorodá. Já jsem si opakovaně zažila, že skloubit sebereflexi s prací na sobě v terapii a trenérskými radami může vést ke spokojenějšímu životu.

Často je to nemoc nebo odchod psího parťáka. Když je pejsek starý nebo nemocný, změní se nám život a ocitneme se v nové roli, péče o něj je jiná než o mladého zdravého psa.

Velice časté je také téma hranic, což je obecně pro lidi velkým tématem. Sama mám zkušenost s tím, když byla moje fena na eliminační dietě kvůli alergiím a někdo mi ji stále chtěl něčím krmit. Nebo když na ni jako štěně chtěli všichni v tramvaji sahat. Musela jsem se naučit být asertivní a říct „ne“. Smířila jsem se s tím, že budu na lidi nepříjemná, protože jsem o to prostě nestála. Také už Vilmu tolik nepouštím mezi psy v parku nebo na psí louce a ostatní pejskaři si o mně myslí, že jsem protivná, když nechci, aby k ní ostatní psi přibíhali. Já s tím žiju a procházky s ní si i tak užívám. Znamená to unést i vědomí, že o mně lidé říkají, že jsem nesympatická, ale já jsem takhle spokojená, je to moje hranice, kterou jsem si uvědomila a chráním si ji.

Pro spoustu lidí je těžké se vymezit a v terapii se na tom rozhodně dá zapracovat. U tohoto tématu také často zjistíme, že se nám to neděje jen v situacích se psem. Rodiče, kolegové či přátelé po nás něco chtějí a my je nedokážeme odmítnout, protože uvnitř stále chceme být pro ostatní lidi hodnou a oblíbenou bytostí. Jako řešení se můžeme naučit různé asertivní techniky, ale téma hranic je hlubší, týká se našich představ o nás samých a o tom, jak chceme, aby nás okolí vnímalo a vztahovalo se k nám.

Myslím si, že nemáme povinnost lidem na ulici něco vysvětlovat. Třeba že můj pes nemůže piškoty kvůli intoleranci, nebo že si zkrátka nepřeju, aby je jedl – do toho nikomu nic není. Ať mám jakýkoli důvod, je dobré si pro sebe nahlas říct: „Nepřeju si, aby někdo krmil mého psa“. Venku lidem řekněte jen: „Nekrmte ho“. Pokud by to druhý člověk nerespektoval, můžete to dvakrát třikrát zopakovat a pak odejít. Vysvětlováním důvodů bychom si nabíhali do něčeho, co nechceme.

Doporučuji připravit si formulku, která jde člověku dobře z pusy a říct si ji opakovaně sám různou intonací. Inspirativní je pro mě projekt Moderní sebeobrana, kde přesně toto lidi učí pro případy sexuálních útoků, obtěžování a pokřikování na ulici. Také doporučují naučit se jednu větu jako cvik.

Současně s tím v terapii můžeme zpracovávat, jak jsme se cítili, když jsme takové situace zažívali. Vím, že to může být nepříjemné, když si o nás lidé v parku myslí, že jsme namyšlení nebo protivní. Ale jsou to cizí lidé a je důležité vědět, proč já to tak dělám. Já už vím, že se klidně můžu otočit a ze situace odejít.

Dopřát si něco dobrého. Může to být cokoli, co vám pomáhá, a pro každého člověka to bude individuální. Po příchodu domů se zabalte do příjemné deky, dejte si něco dobrého k jídlu. Nebo choďte a rozdýchejte to, můžete i někomu zavolat a vypovídat se. Je ale spousta dalších možností. I v tomto je dobrá terapie, může člověku pomoci najít to, co mu skutečně pomáhá. V náročných situacích vždy zareagujeme nějakými emocemi a je dobré se tomu pověnovat. Nedoporučuji to, co jsem prožila, ignorovat. Emoce se v těle ukládají, ovlivňují hormonální a další procesy.

Je také dobré dovolit si udělat věci jinak, než jak jsem si je představovala a plánovala. Pokud na začátku procházky zažiju něco hodně nepříjemného, asi se nic nestane, když změním plánovanou trasu nebo se místo dlouhé procházky vrátíme domů. Já si dopřeju klid a budeme dělat doma třeba hersenwerk nebo půjdeme spát. Jednou za čas se to prostě nezblázní.

Pro spoustu psů i lidí jsou těžké návštěvy veteriny a já nejsem výjimkou. Odměňte se za to, že jste ji zvládli. Když přijdeme s Vilmou z veteriny domů, nejdříve si vyždímu zpocené spodní prádlo, protože i pro mě to byly nervy. Potom dám feně lízací podložku a já si dám zmrzku nebo si pustím film. Jsme tým, jehož obě členky musí být opečovány.

Ve chvíli, kdy nás napadne myšlenka „potřebuju terapii“, měli bychom se jí zabývat. Je to určitá intuice, první impuls, který bychom neměli ignorovat. Pokud člověku nepostačují ty nástroje, které má, jako je rodina a kamarádi, a má pocit, že potřebuje pomoc odborníka, doporučuji ho vyhledat. Může se třeba zeptat ve svém okolí, jestli s tím někdo má zkušenost.

Odpověď na druhou otázku začnu tím, co terapeut nenabídne, a to jsou konkrétní rady a návody. Rozumím tomu, že je člověk potřebuje, a nabízím prostor, kde můžeme řešení a cesty hledat společně. Představme si, že máme v životě vyjeté koleje, které i když promazáváme, už nám to úplně dobře nejede. Chceme jet jinou cestou a terapeut nám může pomoci zvednout výhybku na tu novou odbočku. Nabízí prostor pouze pro toho člověka a jiný, nový náhled na to, co prožívá.

Terapeut vám nabídne možnost vypovídat se někomu, kdo vás poslouchá. Během terapie vzniká vztah, který je určitým způsobem jedinečný. Já vracím do terapie to, co s klientem zažívám, ale takovým způsobem, abych ho nezraňovala. Když to srovnám s partnerským životem, v něm se někdy chováme tak, že to našeho partnera zraňuje, a vrátí nám to také způsobem, který nám ublíží. Já můžu v terapii zahlédnout, co asi toho druhého štve, pojmenuju to, zeptám se, co se to děje, a můžeme o tom mluvit. Poskytuji bezpečný prostor pro sebereflexi a zpětnou vazbu.

Terapie přináší odpovědi a změny, ale neumí zázraky na počkání. Je potřeba trpělivost, nasazení a odhodlání na něčem pracovat. Některá témata se otevírají postupně, i proto je potřeba určitý čas, než změna nastane.

V dnešní době je terapie již rozšířená, ale bohužel je stále spíše záležitostí velkých měst. Řada terapeutů nabízí také terapie online. Doporučuji poptat se ve svém okolí, jestli někdo neví o někom dobrém. Doporučení je fajn v tom, že dostanu konkrétní informace a vím, že s tím terapeutem byl někdo z mých blízkých spokojený. Pokud nikdo takový není, lze hledat na internetu. Na webu České asociace pro psychoterapii je adresář terapeutů.

Vím, že vstoupit do terapie je pro člověka velkou věcí. Přesto doporučuji ze začátku zmapovat, jestli si s tím terapeutem sedím, zda mi jako člověk vyhovuje. Věřím tomu, že nositelem změny v terapii je právě vztah mezi terapeutem a klientem a jeho jedinečnost. Já to dělám tak, že máme s klienty domluvených prvních pět sezení, po kterých to zhodnotíme. Člověk za tu dobu pozná, jak terapeut nebo terapeutka pracuje, a zjistí, jak se tam cítí. Stává se, že mi klient řekne, že chce spíše muže, a je to úplně v pořádku. Nabídnu mu, že mu někoho doporučím, nebo si najde někoho sám. Když slyším příběhy o tom, že někdo zůstal v terapii u někoho, kde mu to nevyhovovalo, nebo kdo ho pak až zranil, je mi to vlastně líto. Když to takhle „nevyjde“, nikdy to není chybou klienta. A myslím si, že pokud terapeut neudělal vyloženě nějakou botu, není to ničí chyba, to se prostě stává, že si lidé nesednou.

Při výběru terapeuta doporučuji pečlivost a na některé věci si dát pozor. Psychoterapie u nás zatím není legislativně ukotvená, je možné ji provozovat jako volnou živnost. Správně by však terapeut měl mít vzdělání a praxi v nějaké pomáhající profesi a absolvovaný alespoň jeden psychoterapeutický výcvik. To je intenzivní systematické vzdělávání často trvající pět let. Hledala bych terapeuta právě s takovýmto vzděláním a praxí a zároveň bych koukala na to, zda sám pracuje pod nějakou supervizí. Je také fajn, když se můžu dočíst o jeho profesní zkušenosti. Terapie je totiž křehká práce. Jsou lidé, kteří si sami něčím prošli a mají pocit, že díky tomu můžou radit ostatním. Proto bych hledala terapeuta, který je opravdu adekvátně vzdělaný.

Svoji přidanou hodnotu vidím v tom, že si uvědomuji, jak extrémně dokážou psi komunikovat, stačí, když je člověk vnímavý a vznikne velice hluboký dialog. Mám srovnání nynějšího vztahu se svojí fenou oproti psům, které měla dříve babička na vesnici. Byly to doslova „němé tváře“, nikdo se jim nevěnoval. Díky tomu, že jsem s Vilmou v dospělosti začala dělat etický klikrtrénink, chápu principy učení, a když mi někdo vypráví o tom, co mu v tréninku nejde, dokážu si to představit. Mám i určité povědomí o trenérech a můžu se zeptat, zda zkusili spolupráci s někým konkrétním, o kom si myslím, že by jim uměl pomoci.

Stejně tak trošku vím, jak se ke psům chovat a respektuju i je. Když sem člověk se psem přijde, hned se na něj nevrhám, nadšeně psa nevítám, ale ptám se, co je jim a jejich psovi příjemné.

Největší výhodu ale vidím v tom, že psy vnímám jako členy rodiny, parťáky, kamarády. Pro někoho může být pes vlastně dítětem, které nemá, a já to plně respektuji. Umím si představit, že když to tak někdo z kolegů nemá, tak například klientovi ve chvíli, kdy mu zemře pejsek, s tím nejlepším úmyslem poradí: „Tak si pořiďte nového“. Já si však dovedu představit, že smrt psa můžeme prožívat stejně, jako když zemře člověk. Jsem zkrátka do psího světa vtažená a mám pochopení pro vztah mezi člověkem a psem.

V sociálních službách a později v terapii se pohybuji přes deset let a myslím si, že mám již nějakou odolnost. Ale vzpomínám si, že hlavně ze začátku poslouchat vyprávění o tom, že má někdo nemocného pejska, pro mě bylo v něčem těžší než poslouchat klienta mluvit o tom, že ho doma rodiče mlátili. Bylo to tím, že mám psy tak ráda a mám silný vztah se svojí fenkou. Musela jsem si to zpočátku prohlížet a pracovat s tím, abych si v tom našla nějakou svoji hranici.

Nebagatelizuji tím témata klientů, se kterými jsem pracovala dříve. Potřebovala jsem si ale připomenout, že když mi první klient vyprávěl o násilí v rodině, také to pro mě mělo mnohem větší sílu než po několika letech a musela jsem se s tím naučit pracovat. Pomohla mi v tom opět sebereflexe, zvědomění a osvěžení technik, které již používám nebo jsem používala dříve. Pracuji tak, že když odcházím z práce, nechávám témata klientů tam a jdu domů s čistou hlavou, a to si chci udržet.

Rozhodně souhlasím. Minimálně nás donutí chodit na procházky, což má vliv na kardiovaskulární systém a hladinu cholesterolu v těle. Studie ukazují, že pejskaři ji mají nižší, tudíž se mohou dožít vyššího věku. Už to, že jdu na procházku do lesa, koukám do zeleně a slyším zpívat ptáky, je ozdravné.

Jeden výzkum mluví o tom, že hladit psa deset minut denně snižuje hladinu stresového hormonu kortizolu. Těmito způsoby se tedy opečováváme. Chvíle, kdy někoho pohladím, pomazlím a on mi zpět olízne obličej, dělají náš život hezčím. Já jsem jednu dobu se svojí fenou běhala, to bylo skvělé. Sama bych nešla, chodila jsem díky ní a bylo to mým způsobem psychohygieny.

Není ale dobré spoléhat se pouze na pejska, může se třeba zranit a nebude moct nějakou dobu chodit na procházky. Je třeba mít více pilířů, na kterých naše psychohygiena stojí.  

Jsem také opatrná, když někdo radí pořídit si psa jako řešení samoty. Zastávám názor, že pes je živou bytostí a je potřeba respektovat jeho potřeby. Nese to s sebou spoustu radosti, ale i velké množství starostí. Navíc se mi může stát, že si v dobré víře pořídíme psa z útulku a vyklube se z něj „reaktivní šílenec“, pak asi moc pohodové procházky zažívat nebudeme, naopak si tím přitížíme. Neměla by se nám nabalovat očekávání, která od psa máme, a neměli bychom v něm vidět řešení jakékoli situace.

Často se také mluví o pořízení psa místo dítěte. Já věřím tomu, že když si pár pořídí psa, je to vývoj jejich vztahu, ne vědomé rozhodnutí „teď nechceme dítě, na zkoušku si pořídíme psa“.

Nicméně určitě si pořizujeme psy proto, abychom si naplnili potřebu o někoho pečovat nebo jiné potřeby. Nemyslím si, že je to nutně špatně. Jsme sociální tvorové, potřebujeme kontakt a vytváříme si se psem vztah. Je hezčí přijít domů, když tam na nás někdo čeká, než když tam nikdo není.

Děkuji vám za velmi obohacující rozhovor!

Simona Šimíčková

Foto: archiv Kristýny Kinkalové, archiv Hodného psa, pixabay.com

https://www.terapie-kinkalova.cz

https://www.hodnypes.cz

https://www.isca.cz

https://czap.cz/adresar

https://www.moderni-sebeobrana.cz