Poznat svého psa je pro soužití a vzájemný vztah nezbytné a krásné zároveň

Možná si vzpomínáte na naše předchozí rozhovory s trenérkami i psychoterapeutkou z tréninkového centra Hodný pes. Dnes přidáváme do této sbírky další, vyzpovídaly jsme totiž Alžbětu Klímovou, která zde vede skupinové kurzy i individuální lekce. Kromě trénování jsme probíraly práci v psím hotelu, tipy ve výchově psa i mnohé další.

Ing. Alžběta Klímová se kynologii věnuje přes deset let. Vystudovala kynologii na České zemědělské univerzitě v Praze, dále také zootechniku – profesionální chovatelství hospodářských zvířat a pedagogické minimum. Miluje sebevzdělávání i předávání znalostí a zkušeností ostatním zvídavým lidem. V podstatě neustále se vzdělává na kynologických seminářích a workshopech tuzemských i zahraničních. Se svými psy si vyzkoušela různé kynologické disciplíny, až se nakonec vydala směrem etického tréninku zaměřeného na úskalí běžného života. Při tom jí nejvíce pomáhají principy pozitivního tréninku a hersenwerk. Žije a trénuje se svými psími holkami, fenkou chodského psa Ritou a dlouhosrstou vipetkou Daisy, ale také kočičkami Bellinkou a Amálkou.

Díky Ritušce jsem se seznámila s Helčou Pozníčkovou Hejzlarovou, jednou z jeho zakladatelek. Po nějakém čase, kdy jsme se poznaly blíže, mě oslovila ke spolupráci. Když jsme u ní trénovaly s Ritou, její přístup mi naprosto vyhovoval, takže jsem se vůbec nerozmýšlela, když jsem hledala cvičák, kam budu chodit s Daisinkou. I když si s holkami dokážu hodně věcí natrénovat sama, rozdílné zkušenosti, prostředí cvičáku, společnost dalších cvičících pejsků a odlišný pohled druhého trenéra si nasimulovat nezvládnu. Vážím si zpětné vazby, kterou mi druhý člověk dá, díky ní se můžu vyvíjet a zlepšovat, nezamrznu na jednom místě. Platí to i pro zpětnou vazbu od klientů, když mi řeknou, co vidí na mém stylu, co jim vyhovuje či nevyhovuje.

Jednou velkou částí jsou kurzy provozní poslušnosti pro veřejnost. Jsou určeny pro všechny pejskaře, kteří mají zájem o zvládání běžných situací se svým pejskem, nebo s ním chtějí trochu více pracovat, dát mu i jinou náplň než pouze procházky. Často k nám chodí také klienti, kteří si přinášejí domů štěňátko a chtějí s ním od začátku cvičit. Vyhledávají u nás určité vedení, plán, případně ujištění, že to dělají správně. Řekla bych, že se od ostatních trenérů odlišujeme tím, že máme pro kurzy nastavený celkem podrobný plán, který má čtyři úrovně. V rámci našich kurzů ale ke každému přistupujeme individuálně, jinak to ani nejde.

Do skupinek je dáváme společně tak, aby to pro ně bylo přínosné a zároveň aby vedle sebe dokázali pracovat. Zjišťujeme, co každý z nich potřebuje, každý může mít jiná citlivá místa. Někomu může vadit blízkost dalších psů, někomu větší pejsci či některé pohlaví. Skupinky se snažíme sestavovat tak, aby pro účastníky nebylo prostředí extrémně náročné, ale zároveň aby tam nějaká výzva byla a měli možnost se díky tomuto nastavení posunout dál. Pro štěňátka je ale v podstatě dost náročné už to, že se mají učit v novém prostředí.

Kurz je rozdělený do čtyř kategorií právě podle pokročilosti pejsků. První jsou Lumpíci, pejsci, kteří zatím moc trénink nepoznali nebo se nesetkali s tréninkovou metodou, kterou primárně používáme, což je pozitivní posilování. Nejčastěji sem patří štěňátka, ale také třeba starší pejsci z útulku. Trénujeme s nimi úplné základy, člověk si s pejskem nastavuje komunikaci a učí se spolu pracovat. Učíme je základní dovednosti jako sebekontrolu, klidovou dečku, nosetouch a chození na vodítku. Štěňátka a mlaďoučké pejsky třeba neučíme lehnutí hned v prvním kurzu. Štěňátkům je na konci Lumpíků většinou okolo šesti měsíců a nemají ještě plně vyvinutý svalový korzet ani zpevněné vazy a šlachy, a hlavně dlouhonohým pejskům lehání může dělat zbytečné potíže. Samozřejmě si sami umí lehnout, ale ze zdravotních důvodů je do toho ještě nevedeme tréninkem.

Další jsou Školáci, ti se učí různé pozice včetně lehnutí a také pokračují ve výdržích a sebekontrole. Začínáme pejsky učit manipulaci se souhlasem, dále rozvíjíme dovednosti jako sebekontrolu a chůzi na vodítku, míjení pejsků, přivolání a další užitečné dovednosti, jako jsou nošení náhubku či práce s targetem.

Ano, po Školácích jsou Mazáci, sem už chodí zkušení pejsci. Nově se tito pejsci učí třeba pozici stůj a manipulaci se souhlasem na boku. Stavíme na té úrovni manipulace, kterou už mají týmy zvládnutou, a posouváme ji stále dál, protože to je pro život naprosto klíčová věc. Obecně různým typům manipulace a práci s targety je věnována významná část náplně kurzů. Kurzy od Lumpíků prokládáme také venkovními lekcemi, učíme pejsky i páníčky, jak fungovat venku, a samozřejmě chůzi na vodítku. Při práci s targety se rozvíjí mimo jiné kreativita psa, ale také uvědomování si zadních nožek a samostatné nabízení chování. Je hodně přínosná i pro člověka, který se učí potřebné manuální dovednosti a načasování během tréninku.

Poslední jsou Profíci, těch máme celkem málo. Není to tím, že by nebyli pejsci schopní se posunout do Profíků, ale hodně pejsků si potřebuje upevnit základy, které nabízí Školáci a Mazáci, nebo si k nám chodí zacvičit jen tak, pro radost, a chtějí si zopakovat nějaký kurz. Vstupními dovednostmi jsou zde například dobře zvládnuté přiřazení k noze a velmi dobře zvládnuté základy manipulace.

V každém kurzu máme připravené také speciální tréninkové lekce, až už to jsou hlavolámkové hodiny, pachové práce pro radost nebo třeba Vánoční lekce s perníčky, ta bývá hodně oblíbená.

Je jich samozřejmě hodně, ale chci zdůraznit nošení náhubku. V kurzech ho učíme, a to tak, aby ho pes dělal vědomě, sám do něj strčil čumák. Pes ho zkrátka v některých situacích mít musí, ať už ve veřejné dopravě nebo u veterináře, když je hodně zraněný a v důsledku bolesti by mohl reagovat agresivně. Když už taková situace nastane, nechci v ní psa stresovat navíc ještě náhubkem, se kterým se nikdy nesetkal, nebo setkal a nemá s ním dobrou zkušenost. Veterinář může i odmítnout ošetřit psa bez náhubku nebo jiné ochrany, nemá totiž povinnost nechat se pokousat. Lze to nouzově řešit třeba i šátkem nebo mu tlamu zavázat něčím jiným, každopádně je vždy lepší, když je na to pejsek zvyklý a má náhubek, který mu dobře sedí a může v něm pohodlně dýchat.

Psi i lidé se u nás seznamují a učí pracovat i s ostatními pomůckami, které používají nebo se s nimi někdy v životě setkají, ať už jde o různé targety, kartáček na zuby, stetoskop nebo kapičky do uší či očí.

Ano, máme také individuální lekce. Ty většinou využívají klienti, kteří nechtějí docházet do kurzu, nebo se třeba přihlásili, když už běžel, ale oni chtějí s pejskem začít trénovat hned. Můžou také řešit specifické záležitosti, jako že pes nevydrží v místnosti s druhým psem, reaguje agresivně na jiné psy, neovládá se v přítomnosti jídla, trpí separační úzkostí, loví zvěř, ale i nespočet dalších. Probíráme pak teorii i praktické postupy, které si s klientem ukážeme prakticky a on pak pokračuje ve výcviku samostatně. Hodně věcí se dá dělat i online, často takhle pracujeme například se separační úzkostí. V těchto případech nejprve klienta navštívíme doma, probereme záležitost podrobně, nastavíme nějaké věci v domácnosti a prakticky si je vyzkoušíme. Při online konzultaci na tuto návštěvu navážeme, s odstupem probíráme, jak se jim daří na tom pracovat. Online lekce jsou vhodné také v případech, kdy za námi člověk nemůže z jakéhokoli důvodu přijet.

Přesně tak, mám na starosti budoucí canisterapeutické týmy. Spolupracujeme se spolkem Prostě srdcem z.s., pod kterým pak pracují canisterapeutické týmy, které složily zkoušku. Člověk, který se chce canisterapii věnovat, si k nám může podat přihlášku na typologii. Při té posuzujeme, jestli je tým na tuto činnost vhodný, což hodně záleží na psovi. Podle mého mínění musí mít hlavně jednu věc, a tou je láska k lidem. Také se nesmí projevovat agresivně. Všechno ostatní totiž dokážeme psa naučit – polohovat, pokládat někam bradu, chodit vedle vozíku. Ale psa, který nemá rád lidi, bychom lámali do směru, na který není stavěný.

Po typologii sdělíme klientovi, zda je pejsek na canisterapii vhodný. Pokud ano, většinou si řekneme, jaké dovednosti je potřeba dotrénovat. Může se stát, že je tým rovnou připravený na zkoušku, ale to je spíš výjimka. Měla jsem takový tým, ale ten šel na přezkoušení, jelikož už zkoušku měli složenou u jiného sdružení. Může se ale také stát, že pejsek na canisterapii vhodný není – stalo se mi to jednou, u velmi bázlivého pejska, kde jakýkoli pokus o kontakt z mojí strany byl vysoko za jeho stresovým prahem. Typologie u nás klienta k ničemu nezavazuje, může si sám vybrat, jestli chce trénovat u nás v rámci canisterapeutického kurzu, individuálních lekcí, nebo půjde jinam. Samozřejmě jsme ale rádi, pokud se páníčci rozhodnou s námi pokračovat.

Canisterapie není sport a nelze ji dělat pro zábavu. Je potřeba se jí skutečně věnovat, přistupovat k ní jako k práci, s hlídáním přestávek a mentálního relaxu pro sebe i svého pejska. Nelze si jít za klienty pouze něco zkoušet, nebo přistupovat ke canisterapii jako k další doplňkové aktivitě, případně ji dělat za účelem skládání zkoušek. Tato činnost je náročná jak pro psa, tak i pro psovoda. Kontakt s nemocnými dětmi, dětmi v dětských domovech, osamělost lidí v domovech pro seniory, práce s lidmi s demencí, to vše je citově a mentálně vyčerpávající. Člověk se může například rozhodnout, že raději bude chodit do školek učit děti o pejskovi než pracovat s cílovou skupinou, kterou nezvládne, a je to naprosto v pořádku. O to víc si vážím všech aktivních terapeutických týmů, že v této dobrovolnické práci vytrvávají a dál chodí pomáhat a rozdávat radost.

V rámci ISCA s kolegyněmi Markétou Lukavskou a Helenou Pozníčkovou Hejzlarovou vedu vzdělávací kurzy, což mě ohromně baví a naplňuje. Jedná se o přípravný kurz na profesní kvalifikaci Kynolog výcvikář (cvičitel) / kynoložka výcvikářka (cvičitelka), která je součástí Národní soustavy kvalifikací. Je možné u nás také složit zkoušku, která je podmínkou k získání této kvalifikace. Kurz a zkouška na sobě nejsou závislé, nicméně v kurzu předáváme znalosti a dovednosti, ze kterých je zkouška sestavena. Kurz je nastaven podobně jako kombinované studium na vysoké škole. Trvá tři měsíce, přičemž se sejdeme během tří prodloužených víkendů a předáváme účastníkům velké množství teoretických i praktických znalostí a účastníci v období mezi výukovými víkendy samostatně studují. My trénujeme podle vědeckých zásad, jak se organismy učí, a z toho plynoucích důsledků. Nejvíce používáme metodu pozitivního posilování. Ale jelikož věci v životě včetně učení fungují i mimoděk a různými způsoby, ne pouze tak, jak je zamýšlíme, představujeme na kurzu i jiné metody, přestože je v praxi nepoužíváme. Je to za mě také nezbytné pro trenéra, aby věděl, jak které metody fungují, aby jim rozuměl, přestože je třeba primárně nevyužívá.

Je určen primárně trenérům a lidem, kteří se chtějí uplatnit v jiných kynologických profesích, ale mezi účastníky jsou také zájemci z řad běžných pejskařů, kteří se chtějí dozvědět více o péči o psa, jeho etologii, učení, ale třeba i o psích sportech, plemenech či legislativě.
Na některé části se může přihlásit i pejskař, který si chce doplnit vzdělání pro trénink se svým pejskem. Každá učíme některé části, já učím anatomii a fyziologii, plemena psů, ontogenezi psa, zootechniku, výživu a lovecké chování psů. Všechna témata učíme podle vědeckých poznatků a informace máme podložené studiemi. Spojuje to moji lásku k vědě, faktům a podloženým informacím s láskou ke psům a nadšením pro předávání těchto informací dalším pejskařům. Co se týká například plemen, jsem přesvědčená o tom, že trenér by měl mít obecně o plemenech nějaký základní přehled, aby věděl, jaká od nich může mít přibližně očekávání, když přijdou na lekci. Stejně tak křížencům plemen vždy nějaké základní rysy, pro které ta plemena byla šlechtěna, zůstanou.

Dělá mi radost, když se nám hlásí lidi, kteří mění svůj výcvikový styl, protože se nechali nakazit „epidemií pozitivního tréninku”. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří zjistili, že jim pozitivka vyhovuje a je pro ně hodně odměňující. Pro mě není pozitivka pouhou metodikou, je to bez nadsázky životní styl, jelikož se s respektem chováme ke všem ve svém okolí, ať jsou dvou- či čtyřnozí.

Pracuji také v psím hotelu a školce Dogpark v Roztokách u Prahy. Pejsci u nás fungují na bázi smečky, byť to není smečka v pravém slova smyslu, jen dočasně utvořená skupina. Rozdělujeme je do menších skupinek podle jejich potřeb. Než k nám pejsek přijde, zjišťujeme například snášenlivost s ostatními psy, schopnost vykomunikovat si různé situace, a zda s námi bude schopen fungovat bez svého páníčka. Co se týká výcvikové stránky, je pro nás důležité, aby pejsek znal své jméno nebo se nechal beze strachu někam odvést za obojek. Jsou to úplné základy, které jsou v prostředí hotelu hodně důležité, ale ne všichni pejsci je mají zvládnuté. S takovými pak na tomto pracujeme, aby se naučili reagovat na své jméno a nechali se v klidu převést třeba do jiné místnosti.

Po noci, kterou s námi prospí spoustu pejsků v posteli (mimochodem, rekordní počet psů, který se mnou spal v posteli, je 8 – pro mě už tam moc místa nebylo), vstávám s pejsky okolo 6.00, pustím je na zahrádku, kde se vyvenčí a protáhnou. Podle počasí je vezmu dovnitř nebo nechám venku a postupně si je beru domů na krmení. Pejsky krmíme tak, že každý je zavřený v klidu v jedné místnosti, a když dojí, jdou odpočívat – kvůli prevenci torze žaludku dodržuji dvě hodiny po jídle odpočinek. Pejsci jsou v několika místnostech, kde mají k dispozici pelíšky a postele. V průběhu celého dne přijímáme pejsky, ať už do školky nebo na hotel.

Hodně dbáme na management prostoru, máme na pozemku tři ohrazené výběhy, takže můžeme pejsky rozdělit do skupinek tak, aby nedocházelo ke zbytečným konfliktům nebo vzájemnému obtěžování. Odpolední program záleží na počasí, v létě jim napouštíme bazénky na vykoupání, hrajeme si s nimi a když je hezky, jsme společně venku na pozemku celé hodiny. Z bezpečnostních důvodů nechodíme na procházky mimo naše oplocené pozemky. Máme malou cvičebnu, kde s pejsky hrajeme různé hry, dáváme jim třeba čmuchací hry. Okolo 18.00 je večeře, nakrmit celou smečku čítající třeba dvacet pět psů zabere i víc než hodinu. Pak už pejsci odpočívají a spí, máme spoustu míst na spaní a necháváme jim volbu, kde chtějí ležet.

Moc zajímavá je pro mě dynamika psí skupiny. Neustále spolu musejí komunikovat, je to pro ně docela vyčerpávající. Vracejí se domů sociálně unavení i přesto, že hodně dbáme na jejich fyzické zdraví a psychickou pohodu. I z tohoto důvodu někdy pejsky nepřijímáme, když je zřejmé, že by pro ně byl pobyt v hotelu až moc náročný. Můžou to být třeba jedináčci, kteří se se psy příliš nesetkávají, nebo hodně vzrušiví či bázliví pejskové, pro ně může být pobyt v hotelu příliš náročný. Někdy se podaří, aby si přivykli, a někdy je nejlepším řešením člověk, který se o ně postará jako o jedináčka. Hodně pejsků zase není zvyklých odpočívat, z toho pak vzniká jejich otravování ostatních. My je odpočinek učíme, dopřáváme klid tomu, který se neumí uklidnit, i otravovanému. Pejsci u nás nelítají celou dobu po pozemku, střídáme periody aktivit a odpočinku. V tom často dokážou pomoci starší pejsci a v některých situacích zase ti sociálně zdatní, jako jsou moje Rita a bílá švýcarka Shira. Říkám jim „bílý a černý policajt”. Když vidí nějakou situaci, dokážou bez eskalace ty dohadující se psy zastavit. Vidím rozdíl v tom, jakou váhu má moje slovo oproti napomenutí od druhého psa. Samozřejmě je nenechávám řešit všechny konflikty, ale malé neshody psy nechávám mezi sebou vykomunikovat. Pokud už je spor větší, do situace vstupuji, odvádím je a následně už ty dva psy nenechám spolu bez dozoru. Někdy je to ohnivé vzplanutí, které rychle přejde a psi jsou spolu v pohodě, někdy se jedná o déletrvající antipatie, a to už spolu nezůstávají v místnosti. Ale někteří psi dokážou efektivně zarazit jemné třecí plochy a drobné rozmíšky, když do nich slušně vstoupí.

Trenér by podle mě měl klientovi ukázat, jak se svým psem pracovat, ať už jde o péči o psa, chování doma i venku na procházkách a ostatní věci důležité pro jejich společný život. Člověk by měl mít možnost trenérovi říct, co ho s pejskem trápí, co potřebují natrénovat, a s tím pak pracovat. Ale není možné vychovat psa pouze na cvičáku. Lekce je jen jedna hodina ze 168 hodin týdne. Je potřeba si v domácnosti nastavit svá pravidla a říct si, co chci pejska naučit. Nastavená pravidla je potřeba dodržovat a věci, které chci učit, pejskovi vysvětlovat neustále. Každá domácnost může mít svá pravidla, a pokud jsou pro psa bezpečná a jasná, žádný trenér by vás za ně neměl kárat. Členové domácnosti by se také měli aspoň do určité míry domluvit, jaká pravidla se budou dodržovat. Vím, že je někdy těžké to zrealizovat. V tom případě by si měli sednout a říct si, co kdo vyžaduje. Například pokud si někdo nepřeje, aby se mu pes motal pod nohama v kuchyni, stanoví psovi v kuchyni místo a tam ho budou všichni odesílat, učit ho to. Velmi často vůbec není problém v psovi, ale v tom, že mu lidé nedokážou srozumitelně předat svoje požadavky na to, jak se má chovat.

Vnímám, že lidé celkem podceňují management prostředí. Vždy je lepší problémům předcházet než vynadat psovi, pokud udělá něco, co se neslučuje s pravidly slušného psího chování. Existují ohrádky a bariéry do dveří, které psovi neumožní projít do druhé místnosti. Nebo pokud nechci, aby pes jedl z koše, není nic jednoduššího než umístit koš mimo jeho dosah. Pokud však zjistím, že doma roztahává koš a kouše věci proto, že nezvládá samotu, je potřeba řešit příčinu a učit ho samotu zvládat. Když jde čistě o zábavu v hledání odpadků, koše prostě schovám. Je jasné, že management samotný psa neodnaučí nežádoucímu chování, ale spolu s tréninkem může situaci velmi usnadnit.

Důležitý je management jak doma, tak i na procházkách. Pokud na nějakém místě pravidelně potkáváme jiného psa a pro toho mého je to těžké, připravím se na to. Vezmu s sebou pamlsky a hračku, dám ho na vodítko, udělám kolem daného místa oblouk. Pamlsky a hračku používám v rámci různých strategií na odpoutání se, nebo v bezpečné vzdálenosti na odbourání stresu ze setkání, i když se nesetkali napřímo. Můžu mu také udělat bariéru svým tělem, aby zvládl druhého psa minout. Nebo když potkáváme běhající děti, které psa rozrušují, vezmu ho bokem a rozházím pamlsky do trávy. Když to udělám předem a včas, dávám mu tím alternativu, aby si sám vybral, čemu se bude věnovat. Je to funkčnější a férovější než mu alternativu nedat a pak ho kárat za to, že situaci nezvládl tak, jak bych si představovala.

Venku musíme předvídat, což nám pomůže ve spoustě situací. Faktem je, že ostatním pejskařům nemůžeme stoprocentně věřit. Věty typu „on je hodný, on neublíží…“ jsou pouze předvídání. Každý známe svého psa a máme předchozí zkušenosti, ale nikdy nemůžeme vědět, jak se zrovna teď zachová. Mezi pejskaři je rozšířeno také hodně mýtů, například „generální pardon” pro štěňata. Jenže dospělý pes nemusí tolerovat, když mu štěně skáče po hlavě, a není ani jeho úkolem cizí štěně vychovávat. Od svého psa bych očekávala, že bude tolerantní vůči chování štěňat ve vlastní smečce nebo společné domácnosti. Ale i tam pouze do té míry, kde to nepřesahuje jeho komfortní zónu. Tu má každý pes jinde, některý štěňata má rád, jiný je ignoruje a další se jim vyhýbá nebo od nich chce mít klid a třeba na ně i zavrčí. To není patologické chování, ale normální komunikace mezi psy. Tehdy jim dá slušně najevo, že už je to moc, bude s nimi o tom komunikovat. Záleží to na povaze konkrétního psa. Někteří můžou pouze strpět mladé zvíře ve svém prostoru, ale příjemně jim v tom nebude. Už to považuji u některých psů ve společné domácnosti za největší výhru. Mým úkolem je ve smečce udržovat klid a pohodu, a to znamená i zajistit klid těm členům, kteří ho vyžadují. Pro nás to znamená mít svého psa přečteného, vědět, do jaké míry je sociální, jaké psy má a nemá rád. Poznat svého psa je pro soužití a vzájemný vztah nezbytné a krásné zároveň.

Děkuji ti za velmi přínosný rozhovor a přeji hodně radosti s tvými čtyřnohými parťačkami.

Simona Šimíčková

Foto: archiv Ing. Alžběty Klímové

https://www.hodnypes.cz/

https://www.isca.cz/

https://www.facebook.com/dogpark.cz