Pohádka o třech zlobivých borderkách

Dokáží vás vaši čtyřnozí miláčci také občas pořádně vytočit? A daří se jim to většinou v tom nejméně vhodném okamžiku? Nejinak tomu bylo i letos krátce před Vánocemi u autorky našeho dogdancingového seriálu Markéty Kunckové. Nakonec posuďte sami…

Předvánoční shon vrcholil, a tak jako každý rok jsem nestíhala a alespoň jeden pracovní den se ulila, že napeču cukroví. Všechno šlo jako po drátkách…

Sedím v jídelně, voňavé linecké mažu na střídačku marmeládou a nutelou, mám toho dva velké tácy a takové tradiční kynologické tvary jako kost, pes, ovce apod. samozřejmě převažovaly. A do toho si chci zadělat na pracičky, dám suroviny do mísy a zjistím, že došly citróny na kůru. I nelením, hodím něco přes sebe, že sjedu do Davle a hned jsem zpátky. Naženu tedy borderky do chodby, všechny dveře pozavírám, štěně zavřu na tu chvíli do klece a Betku zlodějku si vezmu do auta s sebou. Ještě vyndat kliku od dveří, v kuchyni ji pokládám na linku, obouvám se, zamykám a jdu.

… vítězně a s dobrou náladou. Ta bohužel netrvala dlouho. Otevřu dveře a chodba, až na štěně, zela prázdnotou, zato dveře do kuchyně byly nemilosrdně dokořán. Utěšovala jsem se, že to ještě nemusí být tak zlé. Šla jsem dál. Bohužel i dveře do jídelny byly pohostinně otevřeny. Všude vládlo ticho a klid, borderky se vypařily. Jako ve snách jsem došla ke stolu, kde na mě nemilosrdně civěly dva velké, prázdné a krásně vyleštěné tácy. Ztuhla jsem jako Lotova žena a krve by se ve mně nedořezal. Z posledních sil jsem ještě otočila hlavu k míse s pracičkama. Kostka másla také zmizela, oříšky s moukou jim nechutnaly a kakao bylo všude po stole. Pár vteřin trval můj reflexní oblouk, než jsem začala řvát.

Mezitím borderky už vzorně ležely ve svých pelíškách v chodbě s výrazem, co nás rušíš, právě jsme se probudily. Moje první kroky vedly ke kuchyňské lince pro vařečku. Řvala jsem tak, že lehly i teriéři u Irglů v Měcholupech a byla jsem velmi vděčná, že nemáme v zimě žádné sousedy. Krejza a Čeple to nesly statečně, Šílená zbaběle pištěla. Po prvotním vypuštění páry jsem v jídelně bezmocně a vyčerpaně klesla na židli a začala hořce a procítěně plakat. Nad jízlivostí nebes, nad tím, jak nevděčné a bídácké mám psy, co všechno pro ně člověk pořád dělá, kolik času jim věnuje, a jak oni se mu odvděčí, že nepochopí, že už týden spím cca čtyři hodiny a melu z posledního, že zničí mojí x hodinovou práci, prostě jsem byla na konci psychických sil a mezi vzlyky jsem si řekla, že už se můžu na všechno vy…..

Odvolala návštěvy, trénink, závod, nepovinně povinné firemní večírky s tím, že nervy mám jenom jedny. A protože pohádky mají mít ale dobrý konec, tak musím poděkovat a pochválit mé dítko, které zřejmě pochopilo, že je fakt zle a o víkendu se svým „boyfrendem“ upekli a namazali nové linecké.

Můžu si za všechno sama, protože jsem sice kliku z jedné strany vyndala, ale druhou půlku jsem v té roztržitosti a fofru nechala trčet ve dveřích. A tak jsme měli zblitou zahradu, protože kostka másla dělá divy…

Foto: archiv Markéty Kunckové