Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Pilířem je vlastní motivace psa

Další vlnou ve výcviku je tzv. moderní výcvik psů, který nám otevírá cestu do úplně jiné dimenze pochopení psa jako samostatně myslícího tvora. Staví především na znalostech učení psů a hlavně na oboustranné vzájemné komunikaci. Nejznámějším trenérem nejlepšího přítele člověka podle této metody u nás je bezesporu Jiří Ščučka. A právě jeho student a držitel certifikátu ATA Martin Laco je tím, kdo nás v novém seriálu seznámí se všemi podrobnostmi. A jako vždy začínáme rozhovorem.


Pilířem je vlastní motivace psa

Za ty dlouhé roky prošel výcvik psů mnoha proměnami. Dnes si našel své místo na slunci i tzv. moderní výcvik psů. A právě o tomto typu výcviku jsme pro vás ve spolupráci s Martinem Lacem připravili nový seriál, který začneme právě s Martinem a bude pokračovat rozhovory s osobnostmi právě z Moderního výcviku psů. Martin totiž vždy hledal jinou cestu, protože klasické tréninkové metody jej příliš neoslovily, neb byly příliš nátlakové. Konečně přečtěte si sami následující rozhovor…

Představte nám moderní výcvik psů?

Moderní výcvik psů stojí na znalostech principů učení psů, etologii a na obousměrné komunikaci mezi psovodem a psem. Je podložený vědou a dlouholetou praxí. Hlavní pilíře výcviku stojí na operantním podmiňování, kdy si pes myslí, že cvik sám vymyslel. Toto způsobí, že je aktivní, motivovaný, posiluje se jeho sebevědomí, protože zažívá vlastní úspěch. Rovněž se zvyšuje jeho samostatnost, schopnost se učit a celkově se posiluje osobnost psa. Za otce této metody se považují velmi známá světová kynologická esa, a to Bart Bellon a Dr. Helmut Raiser. Ve světě také najdeme reprezentanty svých zemí jako je Dave Kroyer, Tobias Oleynik. I ČR má svého špičkového trénera v moderním výcviku psů a je jím několikrát oceněný a respektovaný kynolog Jiří Ščučka.

             la

                              Bart Bellon – FocusTraining with Thor

Jaké jsou tedy největší rozdíly proti klasickému výcviku?

Největší rozdíl je v celkovém systému učení. Klasický přístup je založený na klasickém podmiňování, který tvoří rychlé reflexy. Ale tento systém je nedobrovolný a nerozvíjí osobnost psa a jeho schopnost se učit. Z tohoto důvodu je pak třeba ve výcviku použít nátlak. Ten může být fyzický, ale daleko častěji je používaný ten psychický jako zvyšování hlasu, neustálá opakování, diskomunikace, kdy nám zvíře nerozumí atd. Toto vede k poškození osobnosti psa a jeho schopnosti se učit, proto psi často končí kariéru velmi brzy i přes rychlý progres na začátku, kdy byli štěňaty. Tímto přístupem totiž zamrzli a doslova již nejsou schopni progresu.

Moderní výcvik psů naopak stojí na operantním podmiňování, jehož pilířem je vlastní motivace psa. A sto procent psů je motivovatelných. Ve zkratce – pes chce něco získat (má motiv) a já přizpůsobím situaci tak, aby toho dosáhl cestou, která se mi líbí (konkrétní cvik či kritérium cviku). Pes chování vykoná a získá tím odměnu. Pro příklad: pokud odměníte psa pokaždé, když se k vám sám vrátí (na začátku to může být náhoda, zvědavost atd.), vytvoříte tím chování, kdy pes sám zjistí, že se mu vyplácí se k vám vracet. Často to dopadá tak, že už nechce ani od vás pryč. Proto toto chování musím dát pod kontrolu signálem (povel) a naučím psa, že vracet se ke mně má smysl jen tehdy, když zazní například povel „ke mně“.

      lc

A toto je krásný příklad rozdílu mezi klasickým a moderním přístupem. V klasickém přístupu povel znamená příkaz, kdy ho pes prostě musí vykonat nebo se dočká něčeho, co nechce. V modernímpřístupu povel znamená svolení, protože pes dané chování chce pořád vykonat.

     lc

Není to tedy něco jako pozitivka?

Základem je taktéž operantní podmiňování či behaviorismus. Ale co je vlastně „pozitivka“ nebo „klikr trénink“? Nyní tyto směry dogmaticky říkají, že je třeba nepoužívat trest, a to především pozitivní trest (jeden z kvadrantů důsledků chování), či že zvíře nesmí zažít stres nebo frustraci. Pokud pes již něco chce, tak zažívá frustraci z touhy to získat. Bez frustrace není motivace. Bez motivace není aktivita. A bez aktivity není operantní podmiňování. Sám Bob Bailey se z tohoto důvodu nepovažuje za trenéra klikr tréninku, i když jeho žákyní byla i samotná Karen Pryor. Já ve svém okolí vidím spoustu „pozitivkářů“, kteří mají psy roztěkané, nervózní, uštěkané, nesamostatné a mnoho dalšího. Je to bohužel důsledek výchovy a výcviku, který tak trochu i kopíruje pozitivní metody výchovy dětí a následky již také vidíme. Je to důsledek nepochopení operantního podmiňování a jeho špatného zavedení do praxe. Aneb, proč ozbrojené složky a další speciální výcviková střediska a TOP závodníci dokáží vychovat a vycvičit pomocí operantního podmiňování ty nejsebevědomější, nejtvrdší a nejsamostatnější psy na světě a pak v našich končinách vidíte psy, kteří jsou nervózní ze shapovánínapříklad „nosetouch“. A rozhodně to není plemenem. Aneb, když budu citovat svého trenéra a mentora Jiřího Ščučku: „Trénink, který nevede k celkovému posílení zvířete, je trénink zbytečný.“

Ale klikr používáte?

laco Klikr nebo jiný způsob signálu pro odměnu samozřejmě používáme. Pes se učí spojováním do tří vteřin, pokud však chování vysvětlujete, musíte psa odměnit do půl sekundy. Tedy pokud pes vykonává chování ve vaší těsné blízkosti, tak se bez něj ještě obejdete. Pokud však již od vás bude dál, je to nutná pomůcka. U klientů s požadavkem pro základní provozní výcvik běžného rodinného psa ho nepoužíváme, pokud si nepřejí jinak. Ti, kteří ale chtějí pracovat více, tak sami přijdou na to, že signál pro odměnu potřebují.

A co jiné pomůcky jako ostnatý, stahovací či elektronický obojek?

Museli bychom se ponořit hlouběji do problematiky principů učení psů. O tom, jak fungují vzruchy a útlumy a další. Pokud tyto pomůcky použijete srozumitelně a povedou k posílení daného a chtěného chování bez nežádoucích vedlejších efektů, tak v tomto případě bude mít jejich použití význam. V opačném případě, a to se bohužel děje v jejich drtivé většině, to vede k negativním výsledkům.

On se dá například elektronický obojek použít tak, aby došlo k posílení chování bez nežádoucích efektů?

Tak řekněme třeba přivolání. Většina lidí má spojený obojek u přivolání s varovným pípnutím a trestem. Tímto způsobem však obojek nepoužívám, vede velmi často k nepochopení, a to je také důvod, proč použití tímto způsobem rozděluje kynologickou společnost. Kdybychom šli do hloubky, tak zjistíme, že potrestat psa (pozitivním trestem), aby to mělo smysl, můžete asi tak v pěti případech v celém v celém životě psa. U přivolání tedy použiji obojek tzv. negativním posílením. Nejdříve naučím psa daný povel, aby ho spolehlivě uměl v jednoduchém prostředí. A později ho naučím, že pokud povel nesplní, skrz obojek se zapne slabý impuls na úrovni diskomfortu, podobná otravná úroveň jako zvuk v autě při nezapnutí pásů, a naučím ho, že tento impuls vypne tím, že poslechne daný předem naučený povel. Později vlastně obojek slouží jen jako připomenutí. Naprosto stejně jako v autě, když si zapomenete zapnout pásy. Víte, proč se otravný zvuk ozval a víte, jak ho vypnout. A stejně to lze naučit psa například pro posílení předem naučeného povelu jako je přivolání, a to zcela srozumitelně s výsledkem posílení chování, i když už je zde použita negativní motivace.

Jak by se měl tedy běžný majitel chovat ke svému psovi? ščučka 

Především by ho neměl polidšťovat. Tím nemyslím teď dávání oblečků atd., ale především mu nepřisuzovat lidské vlastnosti jako, že dělá naschvály, žárlí, mstí se apod. Lidských způsobu učení jako je nápodoba a vhled. Psa nemůžeme  jako děti posadit před video a pustit mu cviky s tím, že je okouká a naučí se je. Pes se učí pouze zkušeností, kterou musí sám prožít. Jinak to neumí, dokonce mu na to chybí fyzicky příslušná část mozku. Měli bychom si také uvědomit, že i neustálé mluvení je tak trochu zbytečné, on nerozumí významu slov. „Sedni“ můžete psa naučit i na povel „lednička“. Toto nerespektování, že pes je pes, vede velmi často k nedorozumění mezi ním a jeho majitelem. A v tomto nepochopení bohužel žije drtivá většina našich čtyřnohých kamarádů, tzv. pes žije v šedé zóně.

Ale pes přece reaguje na intonaci hlasu, ne?

Ano reaguje, ale co je intonace hlasu? Pes se narodil se schopností rozlišit intonaci lidského hlasu? Je to naopak učení zkušeností, kdy k intonaci přidáváme gesta, mimiku a řeč těla. Takže pokud na psa zvýšíte hlas, samozřejmě pozná, že něco není v pořádku. Samotné zvýšení hlasu a k tomu přidaná řeč těla pro něj není příjemná situace, a proto změní své chování, aby se tomu vyhnul. Pes je velmi citlivý na svůj komfort (obranné chování). Je to, jako byste na něj vrčeli, dominantní agrese.

Z tohoto důvodu by se měl majitel vzdělávat pomocí literatury či trenéra, aby se naučil, jak psa motivovat, jak s ním komunikovat, jak ho naučit jednotlivé povely, které bude potřebovat pro vzájemné soužití. Jak naučit uspokojovat potřeby psa způsobem, který je společensky akceptovatelný. Na toto vždy klientům říkám, že přeci pokud chci pracovat například s počítačovým softwarem, tak nejdřív musím vědět, na jakých principech tento software funguje. Stejně je to se psem. Je třeba se naučit, jak v principu funguje jeho motivace a učení a poté s ním mohu efektivně pracovat.

Poradíte nám tedy, jak svého psa správně motivovat?

Je asi třeba si nejdříve uvědomit, co je to vlastně motivace. Je to touha po uspokojení nějaké potřeby. Aby tedy mohla vzniknout tato touha, musí být nějaká potřeba. A tady je si třeba uvědomit, co pes potřebuje a co já jako psovod mohu použít za motivaci. Abych to mohl použít pro výchovu a výcvik, musí být tato motivace silná a dostatečně stabilní. Pro příklad, pokud chcete, aby pes pracoval tzv. pro psovoda, pro sociální kontakt s psovodem, musí být zavřený bez možnosti kontaktu s jinýmy psy či lidmi a jediný kontakt má právě se svým psovodem například při výcviku. Toto se velmi praktikovalo v dřívějších dobách. Nyní již s námi psi tráví většinu času, a tak je tato potřeba každodenně uspokojována, tudíž tuto motivaci nemohu použít, protože nebude dostatečně silná a stabilní.

     laco

A čím tedy lze konkrétně psa motivovat?

Čímkoliv, co je motivuje a povede k tomu, že se bude zvyšovat četnost chování, ze který je odměňován. Pes bude své chování opakovat kdykoliv, kdy mu předchozí pokus přinesl pozitivní příjemné emoce. Může to být míček, potrava, pamlsek, oblíbený cvik, hračka, pohlazení atd. Důležité je naučit se, jak které motivace fungují, na jakém principu motivují a kdy jsou ještě odměnou a kdy mohou být i naopak trestem. Toto je dokonale popsáno v Maslowově pyramidě životních potřeb. pes  

Odměna může být i trestem?

Samozřejmě. O tom, co je odměna a kdy je odměna ještě odměnou, rozhoduje pes. A stejně tak o tom, co je trest a kdy je ještě trestem, rozhoduje také pes. Pro příklad, pokud psovi nabídnete pamlsek a on si ho vezme, tak je odměnou, protože vám svým chováním ukazuje, že o něj má zájem. Pokud ale pamlsek nechce a psovod mu ho stejně vnucuje k tlamě, pes si ho nakonec vezme, tak se rozhodně nejedná o odměnu. Pes ho sní z donucení. Zde je ten samý pamlsek trestem. Toto bohužel vídám velmi často.

Určitě vídáte i další chyby, které majitelé u odměňování dělají. Jaké?

laco Krom toho, co jsem již zmínil, to je především odměňování nedostatečné. O tom, jaká odměna je dostatečná, totiž rozhoduje opět pes. Pokud si ho přivoláte a odměníte v jeho očích správně, on se od vás nehne a bude chtít získat další odměnu, protože se mu to prostě vyplatilo. Pokud ho odměníte málo, otočí se a půjde si po svém, odměna se mu totiž nevyplatila. Lidé si neuvědomují, že ve skutečnosti chování (přivolání) oslabili. Naučili psa, aby to nedělal, protože se mu to nevyplatí. Aneb námaha odpojit se od protředí a soustředit se na psovoda nebyla úměrná odměně, kterou pes očekával. Poté se divíme, že psa nezajímáme a zajímá se jen o okolí.

Zajímalo by mne, jak vypadá výcvik ve vaší škole, pokud bych se tam chtěla přihlásit.

Záleží, co jako klient očekáváte. Nejdříve potřebuji znát vaše představy a tomu pak přizpůsobíme náš plán. Nedělám tradiční skupinové výcviky, protože mi přijdou neúčelné. Pes se tam nesoustředí, protože je zatížený okolními podněty, jako jsou ostatní psi a jejich majitelé. V tomto rozpoložení se mu velmi těžko něco vysvětluje. Je to pak zbytečný čas majitele, vyhozené peníze a pes z tohoto výcviku vůbec nic nemá. Velmi často si spíš odnese negativní zážitek. Skupinové výcviky tedy dělám jen tehdy, když již má pes daný povel vysvětlený, dostatečně upevněný a potřebuje ho ztížit právě i přítomností jiných psů či lidí. Pokud jde klientům o kontakt s jinými psy, k tomu slouží jiné lekce, které máme také vypsané. Nastoupit můžete i do řady různých kurzů. Poslušností počínaje a pachovými pracemi konče. První hodina v kurzech vždy začíná teorií, aby psovodi měli patřičné vědomosti o tom, co se děje na place, pokud mají psa tzv. „pod sebou“.

       loo

Foto: archiv M. Laco

Kam dál ...